kostel sv. Antonína Paduánského

Ruprechtice a blízké Kateřinky měly roku 1900 téměř 4000 obyvatel, tehdy převážně římskokatolického vyznání. Od konce 19. století zde působil kostelní spolek, který shromažďoval prostředky na stavbu kostela. Od r. 1907 sice v Ruprechticích existoval poutní kostel Panny Marie U obrázku, snaha o stavbu kostela v centru obce však neustávala. V letech 1909–1910 byl podle projektu liberecké kanceláře Maxe Kühna (1877–1944) a Heinricha Fanty (1877–1941) postaven na návrší jižně od vznikajícího ruprechtického náměstí jednotně řešený soubor kostela a fary, spojených arkádovou chodbou. Slavnostní vysvěcení provedl litoměřický biskup Josef Gross 18. 9. 1910. Rok poté vznikla samostatná farnost Ruprechtice-Kateřinky. Život farnosti zasáhly obě světové války, zvláště dramatický dopad měly události roku 1945: většina farníků byla vyhnána, obě obce osidlovali noví obyvatelé z vnitrozemí. Komunistické tažení proti církvi vedlo k faktickému zrušení farnosti roku 1950, do roku 1957 se zde ještě stále řidčeji sloužily mše, kostel se stával terčem vandalů. Roku 1960 byl objekt zapůjčen Severočeskému museu jako depozitář. O pět let později byla uzavřena smlouva o padesátiletém užívání kostela i fary okresním archivem. Do kostelní lodi byla vložena ocelová konstrukce regálů a výtahu, aby se vytvořil depot archiválií. Nové využití uchránilo objekt od další devastace, byla zajištěna základní údržba a provoz. Archiv zamýšlel počátkem 80. let 20. století provést přístavbu v zahradě fary, ke které nedošlo. Roku 1990 převzali správu ruprechtické farnosti františkáni. Roku 1992 se vystěhoval archivní depozitář a začala postupná obnova kostela, znovu vysvěceného 12. 6. 1994. Od r. 1994 je kostel zapsán do seznamu kulturních památek ČR..

Je jedním z nejznámějších svatých a uctíván po celém světě. Sv. Antonín byl františkánským mnichem, teologem a kazatelem. Narodil se do zbožné šlechtické rodiny, jeho původní jméno bylo Fernandéz a v 15 letech vstoupil do řádu augustiniánů v Lisabonu. Později žil v klášteře v Coimbře a získal značné teologické vzdělání. O několik let později v Maroku muslimové umučili několik františkánských mnichů, Fernandéz se zúčastnil jejich pohřbu v Portugalsku a jejich osud jím upřímně pohnul. Rozhodl se je následovat. Přestoupil k řádu františkánů, přijal jméno Antonín a odjel do Afriky pracovat mezi muslimy. Tam bohužel záhy onemocněl zimnicí a několik měsíců byl upoután na lůžko. Musel se vrátit do Evropy a poté, co jeho loď ztroskotala u břehů Sicílie se vydal najít a poznat sv. Františka z Assisi, zakladatele řádu. Když se zcela zotavil, byl přijat v malém klášteře ve Forli, kde žil velmi pokorně a nedal nijak najevo vědomosti, jimiž vynikal. Při jeho svěcení na kněze vyplynulo při jeho řeči k ostatním jeho vzdělání a byl poslán na studia, aby se věnoval kazatelství. Byl pozoruhodným znalcem Bible a jeho kázání dokázala ovlivnit prosté i vzdělané lidi. Antonín kázal v kostelích, na náměstích ale i na zcela obyčejných místech. Legenda vypráví, že když mu nechtěl v Rimini nikdo naslouchat, vystrčily ryby hlavy z vody a naslouchaly mu. Po tomto zázraku se všichni obyvatelé Rimini nechali pokřtít. Jindy měl ale i mnohatisícový dav posluchačů. Jiná legenda vypráví, že jednou navštívil veronského knížete Ezzelina, který nechal zavraždit deset tisíc lidí, a pohrozil mu, že jestli nepřestane se zabíjením, rozdrtí ho Boží ruka. Hrabě slíbil nápravu, ale aby světce vyzkoušel, zda-li žije podle zásad, o kterých káže, poslal mu bohaté dary a služebníkům nařídil, aby ho zabili, jestliže je přijme. Antonín se prý však zhrozil a poslal je pryč. Jiná legenda vypráví, jak se poté, co se Antonínovi s hostií v ruce vysmíval jeden nevěřící, osel toho muže se svaté hostii poklonil. Jindy se prý jednou musel zdržet jako host jistého šlechtice a jeho hostitel ho viděl, jak chová na rukou Jezulátko. Sv. Antonín tak byl později často zobrazován (na slavném obraze od El Greca drží na jedné ruce Jezulátko a v druhé ruce bílou lilii jako symbol nevinnosti). Antonínova kázání se těšila velké oblibě, kázal i v Toulouse, tehdy středisku sektářů, u kterých měla jeho kázání takovou odezvu, že se mu začalo říkat "kladivo na kacíře“. Hodně cestoval a kázal na mnoha místech. Jeho kázání prý měla takovou sílu, že prostitutky a zloději činili pokání, lichváři vraceli úroky a dlužníci byli propouštěni z vězení. Papež Řehoř IX. jej poté, co slyšel jeho kázání, nazval „archou Písma svatého“. Sv. Antonín založil několik klášterů a nakonec se usadil poblíž Padovy, neboť jeho zdraví již bylo velice chatrné. Nechal si v koruně ořechu postavit vzdušné sídlo, kde dlel. Zemřel ve věku pouhých 36 let, svatořečený byl necelý rok po své smrti, r. 1232. Některá jeho kázání se zachovala. R. 1263 byla postavena bazilika sv. Antonína, kam byly přeneseny jeho ostatky. U jeho hrobu se údajně stalo mnoho zázraků. Bývá zobrazován v kněžském rouše, nejčastěji jak drží Jezulátko, ale také jak se mu klaní osel nebo jak káže rybám, mezi jeho atributy patří kniha, chléb, dítě/Jezulátko, lilie, hostie, skříňka s poklady, kříž. Je patronem za nalezení ztracených věcí, manželství, žen a dětí, chudých, seniorů, cestujících, za šťastný porod, proti neplodnosti, proti horečce, proti ztroskotání lodi, proti lichvě a úrokům, cestujících, námořníků, pekařů, horníků, pracovníků pošty a dalších..