Pořešín

Mnoho paloukův, pole, sem tam malá vesnička neb samota, stranou neb před námi borky a v pozadí vysoké hory, toť ráz této krajiny. Scházejíce k této vsi dychtíme již z daleka uviděti starý hrad, ale třeba projíti celou vesnicí i kousek za ní, nežli první zdi spatříme. Jeť Pořešínský hrad mezi vysokými a lesnatými stráněmi tak uschován, že jej uvidíme teprv, když sestupujeme povolně k Malši. Kráčíme po hřbetě ostrohu skalnatého, který k řece vybíhá a ustavičně se snižuje; nicméně jest hradiště ještě vysoko nad zelenými břehy a dvorcem „Podhradským,“ který stojí v jižní debřině, položeno. Trojím příkopem překopán jest ostroh, dělíc se takto na dvoje předhradí a vlastní hrad. Za prvním příkopem ještě dosti hlubokým jest prostranství neveliké, nízkou suchou travou porostlé aneb drobným kamením pokryté. Zde od těch, kteří staré památky nelítostně ničí, nejhůře řáděno. Jest tu již málo zbytků, ačkoliv před 40 lety ještě rozeznati bylo, že stávala nad branou hrubá čtverhranná věž. Ve zdi, která se mezi prvním a druhým příkopem nachází, spatřují se cihly, poukazujíce k tomu, že povstala později nežli ostatní části. Snad posunuta ohrada z jistých potřeb o kus dále za původní předhradí a zdělán potom nový příkop. Za druhým příkopem jest druhé předhradí, v němž spatřují se zbytky přepevných hradeb. Rozměrem svým rovná se skorem vlastnímu hradu, jenž stojí na opyši ostrohu. Zde se zachovaly nejznamenitější památky Pořešína: zdi kolik sáhův vysoké s okny vylámanými, zbytky hradby, která hrad v pětihranu zavírala, a spodní čásť věže čtverhranné, která stávala nad branou k její ochraně. Posud v této lze pozorovati otvor, kde brána bývala, a vedlé ní záhadnou chodbičku, od zadu napřed v polokruhu vybíhající. Snad to byla nějaká vyhlídka, určená pro vrátného a zatočena proto, aby se skrze ni do vnitřku neb házeti nemohlo. Pořešín jest, jak již řečeno, ukryt mezi samými lesními stráněmi. Modernímu, starobylého živobytí neznalému pozorovateli, jenž vědomosti své jen ze knih romanticky naladěných vážil, ukazuje se jako hrad loupežný. Vzpomíná sobě všecku tu hrůzu, jíž se byl dočetl, jak lakotný pán strahoval na kupce po cestách a s bohatou kořistí se na hrad navrátiv, oběť svou hladem umořil a potom po kolik dní vesele kvasil a hodoval; jak poklady hromadil a když jich měl již dosti, od jiného silnějšího aneb chytřejšího loupežníka napaden a statkův, svobody a cti zbaven byl. Avšak takového tu nic nebylo, jak níže ukázáno bude.

Hrad založil na počátku 14. století nejspíše Bavor III. ze Strakonic. Před rokem 1312 byl na hradě purkrabím Jan z Vracova, r. 1312 se připomíná Přibek z Pořešína jako jeho nástupce. Kolem r. 1315 Bavor vyměnil Pořešín se svými příbuznými Vernéřem, Rackem a Přibíkem z Vitějovic za jejich hrad Vitějovice, který připojil k svému bavorovskému panství. Zmínění bratři se stali předky pánů z Pořešína. Za jejich nástupců, bratrů Markvarta, Přibíka a Ješka, patřilo k hradu 11 vesnic. Markvartovým stejnojmenným vnukem pořešínská větev vymřela před r. 1423. Pořešín připadl králi Zikmundovi jako odúmrť a po r. 1434 jej získal Oldřich z Rožmberka, který dal hrad rozbořit, aby se nestal opěrným bodem jeho husitských protivníků. V popisu novohradského panství z r. 1541 se připomíná hrad Pořešín jako pustý, v r. 1579 Kryštof ze Švamberka prodal Oldřichu mladšímu Svatkovskému z Dobrohoště jen ves Pořešín.

Na novém hradě byl purkrabí Jan ze Vracova; když pak r. 1312 z toho úřadu odstoupil, prodal mu Bavor vsi Vynězdo a Sviníhlavu za 74 hřiven stříbra. Novým purkrabím stal se tehda jakýsi Vojta. Od panství Pořešínského daroval potom pan Bavor (r. 1313 vsi Svince, Skřídla, Mojné, Žaltice a Černici) klášteru Korunskému; za to obdržel pan Bavor pohřeb v klášteře a pokládán až do jeho zrušení vedlé krále Přemysla II. za předního dobrodince a fundatora kláštera. Asi v ten čas, když se zběhlo dotčené darování, postoupil Bavor panství Pořešínského strýcům svým Vernéřovi, Rackovi a Přibíkovi bratřím z Vitějovic a obdržel od nich směnou hrad Vitějovice, kterýž k panství Bavorskému připojil; bratří pak řečení byli předky pánův z Pořešína, kteří také střelu na štítě nosili. Přibík daroval kdysi klášteru dominikánů v Budějovicích čásť vsi Dubu u Blanského, avšak na tu výminku, aby ročně o každých sudých dnech, pak na den sv. Edvarda (13. října), kteréhož manželka jeho Zdeňka byla zemřela, konečně i na den, kdy on sám zemře, mše zádušní zpívané sloužili. On i bratří jeho od těch dob, co se usadili v jižních Čechách, jako služebníci a přátelé rodu Rožemberského se připomínají; Vernéř byl roku 1322 při prodeji hradu Choustníka, r. 1337 byl purkrabí na Krumlově a pánům zdejším s bratrem Přibíkem ještě r. 1348 sloužil. Synem některého z nich byl Valkoun z Pořešína, který se r. 1351 připomíná. Potomci bratří byli od sebe dílní; na Pořešíně byli, jak se zdá, synové neb vnukové Rackovi. Potomci Přibíkovi byli bratří Přibík a Vernéř, z nichž tento již r. 1352 se připomíná. Podlé vůle n. otce svého, jenž jim rozkázal, aby každoročně klášteru dominikánů v Budějovicích 4 kopy platu vydávali, zavázali a zapsali se r. 1364 dne 2. srpna k této povinnosti a nad to prodali plat Smilovi ze Křemže, aby i on dotčenému klášteru dobrodiní činiti mohl. Roku 1363 byl prodal Přibík ves svou Omleničku, později seděl na Pláni (věžovaté?), po níž také nějaký čas se nazýval, a prodal Pláni menší r. 1366 klášteru Vyšebrodskému. Pokud víme, prodal všechny své dědiny; páni z Rožemberka koupili od něho r. 1367 Konratice, r. 1375 vsi řečené Fridreichs a Nawar, a dědiny své v Pořešínci, Ravni a Podolí prodali oba bratří r. 1381 strýci svému Markvartovi. Pozdější zmínky jsme o nich nenašli. Také potomstvo Vernéře staršího na životech a statcích velmi sešlo. Přibík a Brum synové jeho seděli na dvoře Osovském u Kaplice a prodali roku 1361 ves svou Nažidla pánům z Rožemberka, ačkoliv Brum ještě tehda let neměl. Ve středu téhož století vládli Pořešínem bratří Markvart, Přibík a Ješek z Pořešína. Ti se r. 1358 (24. února) všemi dědinami svými spolčili, ale tak že Ješek po celý svůj život nemohl ze spolku tohoto vykročiti bez vůle ostatních bratří, a jen tehda, kdyby se všichni děliti chtěli, mohl se také táhnouti k svému dílu. Dědiny jejich společné byly: hrad Pořešín, ves a jiná ves Pořešín (malý), městečko Kaplice, vsi Dědkov, Zubčice, Plavy, Třítež, Netřebice, Rožnov, Malikov dvůr poplužný s lánem dědiny, vsi Strádov, Skoronice, konečně jednotlivé lány ve Hřebeni, Puchtíkově, Zahrádce, Horšově, druhém Strádově, Podolí, Brusi, Výhni. Ješek tuto připomenutý žil ještě roku 1369 a zemřel tuším bez dědicův. Později se přece Přibík od bratří svých oddělil a zvláštní linii rodu svého založil. Markvart objevuje se nám od roku 1360 jako purkrabě na Rožemberce a od těch dob jako svědek v přemnohých pamětech; r. 1363 převedl choť svou Přibku s věnem jejím, která měla na Zubčicích, Netřebicích, Stříteži a Puklici, na dědiny tytéž a ještě přidané k nim dědiny v Dědkovicích, Pořešíně, Pořešinci, Rožnově, Brusném, Omleničce, Stradově a Podolí. Z několika zápisův r. 1369 vysvítá, že se Markvart obával zmatkův nějakých po smrti své, neb nejen nezameškal jmenovati Petra, Jodoka a Jana bratří z Rožemberka poručníky dětí svých, nýbrž i pojistil živobytí Janu bratru svému (snad na rozumu nedostatečnému), vykázav mu slušný důchod z panství až do jeho smrti. Téhož také roku (19. prosince) spolčil se některými dědinami svými, a to dvorem popl. Osovcem, dědinami v Rozpoutí a Výhni s Janem Borovcem z Mezipotočí a dědinami tohoto v Zahrádce, Zubčicích, Výhni a Deskách. Roku 1370 dne 1. listopadu pan Markvart s bratrem svým Přibíkem klášter Vyšebrodský všech platův sprostil, kterému jménem cla z potravin rozličných v městečku Kaplici platívali. Roku 1371 koupil dědiny a plat ve Zvíkovci, avšak prodal r. 1372 ves Třítež u Pláně věžovaté a les nad Plání malou. Roku 1375 daroval „na poručení a rozkaz milovaného strýce svého Vernéře z Pořešína dobré paměti“ 2 lány v Zubčicích panenskému klášteru v Krumlově. Tehda se byl bratr jeho Přibík oddělil a na vsi Dskách (za Kaplicí u Ličova) se usadil. Roku 1373 svědčil Přibík s bratrem svým Markvartem, když Kamaret z Kyselova dvůr Brusný prodával. Roku 1401 prodal důr svůj v Plavnici knězi Mikuláši biskupu Ladimiřskému do života za 60 kop. Po r. 1403 nikde v pamětech se nevyskytuje. Od něho pocházejí pozdější páni z Pořešína, kteří na Plavničce a Deskách seděli. V ten čas seděl ještě na hradě Pořešíně bratr Přibíkův Markvart, jsa roku 1381 hofmistrem u dvora císařové Elišky, a kupoval a prodával mnohé dědiny v okolí. Tak koupil r. 1381 od strýcův svých Vernéře a Přibíka dědiny v Pořešinci a Podolí a ves Raveň, a dokoupiv r. 1383 ves Zvíkovec, prodal ji (r. 1384) Janovi z Rožemberka. Klášteru Krumlovskému prodal (r. 1385) dědiny v Krasejově, Korunským dal (r. 1390) vsi Raveň a Osov směnou za Smrhov a klášteru Vyšebrodskému propustil a daroval clo, které se na silnici jdoucí skrze ves Blanské a tak zvané Volanky platívalo. Roku 1400 koupil les Mezihoří u Poříče od Buzka z Maškovce a syna jeho Racka a r. 1402 les u Záluží od týchž a Viléma ze Stradova. Konečně prodal r. 1403, jsa na hradě Pořešíně, témuž klášteru mlýn pod Nažidly, při čemž byl přítomen Racek z Dluhé, jinak z Markvartic, purkrabě na Pořešíně. Kapličtí měli jej dlouho v laskavé paměti. Neb pan Markvart založil zde při farním kostele čtvrté kaplanství, kterémuž nadání posud Markvartovské se říká, také jim udělil r. 1382 dne 6. prosince první výsadu. Podivuhodné při tom jest, že nebyl samotným držitelem tohoto města, nýbrž, že s ním byli pány jeho Jan z Maršovic rodem Vítkovec a erbu růže a syn jeho Hroch. Ti tři páni Kaplickým prodali za 36 1/2 kopy městské právo, jehož Budějovice České užívaly, a s tím i právo, aby o statcích svých svobodně říditi mohli. A poněvadž Markvart roku 1387 dne 28. září dotčenou výsadu sám a sám u přítomnosti bratra svého Přibíka a syna Racka obnovil, vidí se nám, že čásť tu Maršovských přikoupil. S Kaplickými postavil se také na soudě duchovním, ač tehda drahně let věku svého měl. Byliť se Kapličtí vzepřeli a nechtěli faráři Vácslavovi povinné desátky z polí svých vydávati. Tu vypověděl r. 1397 Jaroslav z Pořešína kanovník Pražský jakožto mocný opravce nad stranami, že jsou povinní Kapličtí z lánu dávati kbelec (tinam) pšenice a tolikéž ovsa, a ti lánové že mají vyměřeni býti na ten způsob, jako byli při dvoře Těžkovském neb Rybnickém. Naposled byl Markvart mezi živými r. 1406. Markvart měl, pokud víme, čtyři syny: Racka, Petra, Přibíka a Jaroslava. Přibík studoval na universitě v Padově. Když se tu zdržoval, zbaven byl právě Hynek Kluk z Klučova děkanství kostela Pražského pro přidržení se vzdoropapeže Klimenta VII. Aviňonského; i uděleno jest r. 1380 děkanství uprázdněné kardinalem legatem Pileem ve jménu papežovu našemu Přibíkovi. Poněvadž se však tento z Padovy navrátiti obmeškával, následovali jakožto správcové in spiritualibus kanovník Beneš a Vácslav Moravec po sobě, a teprve 24. května r. 1381 náš Přibík jako děkan se vyskytuje. Než 9. ledna r. 1386 poděkoval se z úřadu tohoto a poněvadž se v památkách více nepřipomíná, soudíme, že v mládí zemřel. Musíme se tu také zmíniti o Jaroslavovi z Pořešína, jenž byl r. 1384 kanovníkem kostela Pasovského a proboštem Litoměřickým, r. 1388 až do r. 1404 kanovníkem kostela Pražského a jakožto doktor práv také nějaký čas rektorem university právníků Pražských. R. 1402–1403 byl administratorem in spiritualibus an byl tehda stolec arcibiskupský prázden, a zemřel r. 1404. Dějin Pořešína se týkají jen osudy ostatních dvou bratří, Racka a Petra. Syn Petr byl již r. 1384 při letech a pojal k manželství jakousi Elišku, jíž otec jeho toho roku 600 kop na městečku Kaplici věnoval. Potom se oženil syn druhý, Racek, pojav k manželství Stranku, jíž také otec jeho r. 1399 na platu 50 kop z městečka Kaplic vycházejícího, aneb kdyby nestačilo, k tomu ještě na Pořešinci a Žďáře vsích svých 500 kop gr. věnoval. Oba páni neměli valného zdraví a není ani známo, zdali otce svého přečkali; potomky měl jediné Racek. Poručníkem nad sirotky Rackovými a zbožím jim náležejícím stal se Hroch z Maršovic. Jako poručník podával r. 1410–1415 kněze ke kostelu Blanskému, r. 1412 dne 10. srpna stvrdil se syny svými Janem a Hrochem list daný Kaplickým r. 1387, an jim byl shořel. A poněvadž požáry a ohni veliké škody vzali, učinil jim r. 1415 dne 18. května výsadu takovou, aby na královu berni nedávali více než 20 kop gr. Vladařem na Pořešíně byl ještě r. 1416. Markvart byl totiž před lety provdal dceru svou za rakouského pána Jörg v. Tirna a na místě věna dal mu plat 20 liber peněz na vsi Blanském. Ale poněvadž se vsi té a platu později zase zmocnil, dopisoval o to kníže Albrecht k Čeňkovi z Vartemberka, žádaje ho za přímluvu u Hrocha a spoludržitelů vsi Blanského, aby Jiříkovi po právu učinili. V ty časy asi dorostl Markvart z Pořešína, jak se zdá, potomek Rackův, o němž nahoře povídáno, že sirotky zůstavil. O něm máme jen jedinou zprávu. R. 1418, 1. května totiž Markvart jako jistec, Hroch z Maršovic a Jan syn jeho jakožto rukojmě zapisovali dluh 100 kop Kamaretovi ze Žirovnice a Zbynkovi otci jeho. Brzo potom zemřel Markvart a s ním vyhasla docela linie Pořešínská. Že se úmrtí Markvartovo před r. 1423 zběhlo, dokazuje popravčí kniha v archivě Třeboňském, jež nám mimo to i zajímavou zprávu podává, jak se kališníci o Pořešín pokoušeli. R. 1423 ve čtvrtek po sv. Vitališi vyznal zločinec jeden na mukách, že nějaký Matěj a Jan z Prachatic „za nebožce Markýše na Pořešíně byli a ten hrad měli Žižkovi zraditi.“ Osudy Hrochovy, jenž potom Pořešín dědičně ujal, nejsou známy; postavení jeho v jižních Čechách uprostřed statkův Rožemberských přinutilo jej bezpochyby přidržeti se strany katolické, k čemuž jej i nutkaly staré dědičné zásady rodu Pořešínského, který věrně býval oddán domu Rožemberskému. V bouřích tehda vzešlých zemřel Hroch, a synové jeho Jan a Hroch mladý (jinak Hrošek) následovali před r. 1434 v držení panství. Nástupcové jich, nám neznámí, prodali hrad Oldřichovi z Rožemberka. Oldřich z Rožemberka zkusiv nepřáteli svými všeliká příkoří na panstvích svých, umínil si zabezpečiti se proti něčemu podobnému. Pročež sobě vymohl od císaře Zikmunda list královský, daný v Bazileji r. 1434, 27. února, jímž mu král daroval všecka svá práva královská (t. j. odúmrtní, která mu náležela po smrti Janově a Hroškově). Z listu tohoto dovídáme se, že Oldřich hrad Pořešín s panstvím od tehdejších držitelův koupil. Více pak z téhož listu vysvítá, že Oldřich obávaje se, aby se hradu kališníci nezmocnili (timensque periculum ab ecclesiae aemulis), hrad z gruntu sbořiti a s zemí srovnati rozkázal. Od těch čas jest na Pořešíně jen zřícenina. Dovodění práva odúmrtního u soudu dvorského protáhlo se, poněvadž po Albrechtovi krále v zemi nebylo, až do nastoupení krále Ladislava. Ten daroval r. 1454, 28. března právo své po Markvartovi, neb po komkoliv jiném k hradu Pořešínu, městečku, vsím a podacím Oldřichovi z Rožemberka. Odpírali tomu Jan z Pořešína a bratr jeho Zikmund. Aby pro veliké stáří Oldřichovo zmatky nepovstaly, přijal Oldřich syna svého Jana na pravý spolek. Z neznámých příčin protáhlo se rozhodnutí sporu až k r. 1462, kteréhož král Jiří znovu právo své dal Janovi z Rožemberka, a nyní teprv se věc trochu urychlila. Nález stal se na soudu dvorském r. 1463 o svatém Jiří, a právo přisouzeno Janovi z Rožemberka k celému panství mimo toliko třetinu patřící Zikmundovi řeč. Bíléhlavě a 140 kop věna. Nálezem tímto dáno Rožemberskému za právo, poněvadž někdy Markvart, Přibík a Ješek bratří z Pořešína spolčili se dědictvím svým a potom zapsáno jest při deskách, že Markvart a Ješek propustili jsou třetí díl Přibíkovi bratru svému, a potom že Rožemberský provedl jest deskami, kterak ti bratří věnovali, prodávali, aniž v tom jména Přibíkova podlé nich není, že tedy byl Přibík, otec Zikmunda odpírajícího, dílný od bratří svých. Po náleze tomto zveden jest Jan z Rožemberka na veškeré panství a odhádáno mu v 600 kop gr. mimo třetinu Zikmundovu a věno 140 kop roku 1465 okolo sv. Řehoře. Dědiny odhádané byly hrad zbořený Pořešín a městečko Kaplice s domy, krčmami, mlýny, clem, vsi celé Velký a Malý Pořešín, v Blanském dvory kmecí, v Žáru dvory kmecí, s mlýny, jedním pustým pod hradem a druhým řečeným Hudkův (secundo dicto Hudkonis), Zubčice, Výheň a Netřebice vsi celé, ve Výhni dvůr poplužný řečený u Dědkův, v Rozpoutí ves celá s podacím v Blanském. Před tím (dne 25. února) byl předstoupil Jan z Desk, syn Zikmunda Bíléhlavy, jenž se byl s pány Rožemberskými o nápad královský na Pořešíně soudil, s Markétou tetou svou před pana Jana a sám sebe a bratří i sestry své osiřelé jemu poručil prose, aby jim pán toho horším nedal požiti, což jest otec jich proti němu soudem vedl, a že mu i s jeho chudým statkem (Deskami) sloužiti chce. Dobrotivý Jan slíbil mu dáti 100 kop, a Bíláhlava za to připověděl, co by jemu, bratřím a sestrám po předcích, jmenovitě Přibíkovi z Pořešína nebo otci jeho Zikmundovi na zboží Pořešínském náleželo, že to pánu ve desky vloží. Nějaký čas zůstalo panství Pořešínské samostatné, záhy však přivtěleno jest k Novým Hradům, při nichž pak bez přerušení zůstalo. Jan z Rožemberka potvrdil r. 1466 výsady Kaplických a slíbil je při právech jejich zachovávati. Jinou výsadu obdrželi Kapličtí r. 1482 od krále Vladislava, aby okolo města míli vzdálí sladův se nedělalo a řemesel nebylo, a tu výsadu jim opatřil Vok a Petr bratří z Rožemberka..