Český Krumlov

Zakladateli původně nevelkého hrádku byli někdy před rokem 1250 páni z Krumlova, jedna z rodových větví legendárních Vítkovců s erbovním znakem pětilisté růže. Po vymření pánů z Krumlova v roce 1302 zdědili panství příbuzní Rožmberkové, kteří zde sídlili až do roku 1602. Se jménem Rožmberků je po tři století spojena doba největšího rozkvětu hradu i přilehlého města. Původním sídlem pánů z Krumlova byl tzv. Hrádek. K útočištné věži přiléhal raně gotický palác, jehož podhradí a obranný systém byl překryt středověkými a renesančními úpravami. Za vlády prvních pánů z Rožmberka Jindřicha I. a jeho syna Petra I. byl areál rozšířen o velkoryse pojatý Horní hrad, jehož obranyschopnost zvyšoval šíjový, uměle prohloubený příkop Na plášti, překlenutý padacím mostem. Další významnou stavební etapou byla vláda Jindřicha III. z Rožmberka, kdy na přelomu 14. a 15. století došlo k výstavbě jižního křídla Horního hradu a severního křídla dnešního čtvrtého nádvoří s mimořádně mohutnou obvodovou zdí o síle až 460 cm a třemi podlažími sklepních prostor, vyrovnávajícími terénní nerovnosti skalnatého podloží. Husitské války podnítily Oldřicha II. k výstavbě velkorysého opevnění, rozšířeného na západní návrší nad Plášťovým mostem a počítajícího již s dostřelem nových palebných zbraní – tarasnic. Po dostavbě obranného systému pak přistoupili páni z Rožmberka k dostavbě prostoru čtvrtého nádvoří, uzavřeného branou na padací most Na plášti. Reprezentační bohatě zdobené interiéry se měly stát dokladem významu rodu a kultivovanosti života na dvoře rožmberských velmožů. Druhá polovina 16. století přinesla českokrumlovskému hradu dalekosáhlé stavební úpravy. Za vedení italských architektů Antonia Ericera a Baldassara Maggiho se gotický hrad proměnil v honosný renesanční zámek. Vladař Vilém z Rožmberka, který svými čtyřmi sňatky byl spřízněn s předními evropskými knížecími rody, dal přestavěný zámek velkolepě vyzdobit. Malířské práce v interiérech i na fasádách byly svěřeny početné malířské dílně pod vedením umělce snad nizozemského původu Gabriela de Blonde a později jeho nástupce Bartoloměje Beránka. Malířské náměty na fasádách i v interiérech vycházely především z literárních předloh – Ovidiových Metamorfóz a Liviových Římských dějin. V soukromých vladařových pokojích pak v malbách dominovala biblická tematika. První zámecké nádvoří bylo v průběhu 16. století postupně zastavováno hospodářskými budovami, po zavedení vodovodu zde vyrostl areál pivovaru a původně velmi nerovný terén byl postupně vyrovnán. Na druhém nádvoří vybudoval roku 1578 Baltassare Maggi novou budovu pro vrchnostenskou správu, zvanou Buchhalterie. Když roku 1592 zemřel Vilém z Rožmberka, zanechal poslednímu vladaři Petru Vokovi obrovské dominium, zatížené však mimořádně vysokými dluhy. Přesto však Petr Vok pokračoval ve výstavbě krumlovského zámku. Za padacím mostem Na plášti byl vybudován Renesanční dům, postupně upravována zahrada s "lusthausem", voliérou se zpěvavými ptáky, kašnou a oranžérií. Dokonce dal v předzámčí zřídit brusírnu drahých kamenů a pilu exotických dřevin, jejichž služeb rád využíval i císař Rudolf II. Po smrti Kateřiny z Ludanic se rozhodl bezdětný Petr Vok postoupit těžce zadlužené panství císaři Rudolfu II. Smlouvou z roku 1601 je českokrumlovské panství převedeno pod správu císařských hejtmanů. Zámek Český Krumlov byl vybrán jako důstojné sídlo nejstaršího levobočka císaře Rudolfa II., dona Julia d´ Austria. Stupňující se choromyslnost císařova syna však vyústila ve vraždu lazebnické dcerky Markétky Pichlerové a když krátce nato don Julius zemřel, výstavná rezidence se stala jen sídlem císařských úředníků. Na příkaz císaře Matyáše dal velitel císařské posádky v Krumlově Ferdinand Carrati de Carrara roku 1620 vybudovat mohutné opevnění s bastiony, které mělo ochránit druhé zámecké nádvoří. Roku 1622 věnoval císař Ferdinand II. českokrumlovské panství svému důvěrníkovi Janu Oldřichovi z Eggenberga, který však na zámku často nepobýval. Císařský diplom povýšil roku 1628 krumlovské panství na knížectví s vévodským titulem a právem razit vlastní mince. Jan Antonín pokračoval v diplomatické kariéře svého otce. Vévodova mise do Říma v roce 1638, kdy jako císařský vyslanec vezl papeži Urbanovi VIII. cenné dary, obohatila zámecké sbírky o mimořádně cenný tzv. Zlatý kočár, práci Giuseppa Fiochiniho, trabantské kostýmy a další předměty, které se pak staly základem sbírky kuriosit v tzv. Románské komoře. Teprve Jan Kristián Eggenberg dodal krumlovskému sídlu lesk knížecí rezidence. Studijní cesta po Francii a Itálii, kterou Jan Kristián s mladším bratrem Seyfriedem v mládí podnikl, ovlivnila vévodův zájem o hudbu, zejména italskou operu, jejíž partitury si Jan Kristián nechal na krumlovský zámek posílat prostřednictvím zvláštního posla. V roce 1664 byla založena první zámecká kapela, následujícího roku se na zámku hrálo první divadelní představení. Pro potřeby divadla se roku 1674 přestavěl prostorný Jelení sál na divadelní scénu, pro kterou malíř Jan Schaumberger vymaloval šestnáct různých scén. Krumlovský zámecký divadelní soubor hrál převážně činohru a hrál se zde i Shakespeare (Král Lear, Romeo a Julie a Kupec benátský). Po otevření samostatné divadelní budovy Na plášti v roce 1686, kam byly přeneseny i dekorace z Jeleního sálu, rušný divadelní život na Krumlově vyvrcholil. Roku 1691 byl divadelní soubor z neznámých důvodů propuštěn z dvorských služeb. Poslední čtvrtina 17. století byla na krumlovském zámku poznamenána horečnou stavební aktivitou. Za divadelní budovou byla podle plánů J. A. de Maggiho založena nová zahrada, vymezená ohradní zdí se dvěma branami a svým terasovitým řešením navazovala na koncepci italských raně barokních zahrad. V letech 1690 až 1692 byl při severní zdi zahrady vybudován letohrádek Bellarie, na jehož výzdobě se podíleli kameník Jan Plansker a malíř Meichar Hoffengut. Také v Horním zámku stavitel Maggi prováděl na přání knížete Jana Kristiána rozsáhlé stavební úpravy. Byla snesena západní věž a výškově vyrovnána fronta jižních budov nad řekou. Nově vestavěné nástupní schodiště vedlo k reprezentačním místnostem v druhém patře s pokoji řazenými za sebou. Tyto nové prostory sloužily kněžně, proto k pokojům vedle ložnice, určeným pro fraucimor, patřila i oblékárna a soukromá kaple. Pro knížete byly nově upraveny bývalé Královské pokoje v prvním patře. Nový dřevěný most Na plášti pak visutou chodbou propojil obytné prostory s divadlem a zahradou. Na prvním nádvoří byl zrušen pivovar a volný prostor byl postupně zastavován dílnami a byty dvorských řemeslníků a úředníků. Vzhled druhého nádvoří zcela změnila výstavba nové budovy, tzv. Mincovny a v prostorách Hrádku byly upraveny kanceláře a byt knížecího hofmistra. Roku 1710 zemřel Jan Kristián a bezdětná Marie Ernestina odkázala eggenberský majetek svému synovci Adamu Františkovi ze Schwarzenbergu. Po smrti Marie Ernestiny v roce 1719 tak vznikla obrovská, převážně jihočeská država, připomínající svým rozsahem rožmberské dominium. Krátce po získání Krumlova přistoupil kníže Adam František k přestavbě pánských knížecích pokojů v severním křídle čtvrtého nádvoří, které s pokoji kněžny propojovala obrazárna. Pro obsluhu kamen v nových pokojích a pohyb služebnictva byla vytvořena chodba s okny do čtvrtého nádvoří. V souladu s tehdejší módou pak byly pokoje vytapetovány a stejnou látkou byl očalouněn i nábytek. Pohodlí a přepych byl zvýrazněn osazením nových kachlových kamen, často s reliéfním dekorem a zlacením. Mobiliář zámku byl obohacen tapiseriemi a závěsnými obrazy, pocházejícími ze sbírek Jana Adolfa ze Schwarzenbergu. Přestavovalo se i na druhém nádvoří, kde po požáru hrázděné nástavby Mincovny vybudoval knížecí stavitel Martinelli novou pohledově exponovanou budovu se střešními vikýři a bohatě tvarovanými komíny. Druhé nádvoří se postupně stalo administrativně správním centrem schwarzenberského panství. Po tragické smrti Františka Adama roku 1732 se život krumlovské rezidence na dlouhou dobu zastavil. Teprve kolem poloviny 18. století dal Josef Adam povolat na Krumlov stavitele Ondřeje Altomonteho, aby vybudoval zimní jízdárnu. Na plastické výzdobě fasád pracoval Jan Antonín Zinner. Oba tvůrci se pak podíleli i na rokokové úpravě zámecké zahrady. Změnu doznal také interier Bellarie, kde byl roku 1746 zřízen truhlářem Leayerem výsuvný stolek, umožňující zdvihnout desku stolu i s připravenými pokrmy ze suterénní kuchyně do salonku v přízemí a nerušit tak panstvo pobíháním služebnictva. K celkové přestavbě Bellarie došlo v letech 1755 až 1757, kdy na původní přízemí byla vyzvednuta křehká rokoková nástavba. Konečný vzhled zahrady dotvořila kaskádová fontána s postavami vodních božstev, které na návrh J. Altomonteho vytvořil sochař Greissler. Také Horní zámek se nevyhnul proměnám. V rychlém sledu vznikl Maškarní sál s výmalbou Josefa Lederera, v původních prostorách holdovacího Zlatého sálu vznikla rokoková divadelní scéna s navazujícím Zrcadlovým sálem. V souvislosti se stavebními úpravami obou sálů pak na jižní straně vzniklo mezipatro tzv. Hostinských pokojů. Pro kněžnu byl vedle ložnice zřízen Čínský kabinet, kde se uplatnily v rokoku tolik oblíbené chinoiserie. Pro potřeby knížecí rodiny přestavěl Fortini zámeckou kapli a rozšířil ji pod knížecí oratoř. Chátrající eggenberské divadlo za mostem Na plášti již dlouho nevyhovovalo soudobým požadavkům na jevištní techniku a proto byla nařízena roku 1761 demolice budovy, což vyvolalo i snesení visutých chodeb mostu. Nová kamenná budova divadla byla již vybavena divadelní mašinérií, umožňující plně rozvinout iluzivní barokní scénografii se všemi zvukovými i vizuálními efekty. V roce 1766 byla nová budova divadla hotova natolik, že divadelní malíři Jan Wetschel a Leo Märkl mohli podepsat smlouvu o vymalování opony a zhotovení třinácti jevištních scén s asi dvěma sty šedesáti kulisami. Velká většina původního vybavení krumlovského zámeckého divadla se zachovala bez větších zásahů dodnes. Nová zděná třípodlažní chodba Plášťového mostu, dokončená v roce 1765, propojila knížecí lóži v divadle se zámkem a zámeckou zahradou. Smrtí Josefa Adama v roce 1782 skončila rozsáhlá přestavba krumlovského areálu. Nový smysl pro soukromí a rodinnou intimitu vedl další generace k opuštění honosných reprezentačních pokojů a budování méně rozlehlých osobních apartementů, v nichž nechyběly pracovny, kuřácké a hudební salonky. Krumlovská rezidence přestala být pravidelně obývaná a po radikální přestavbě Hluboké ve stylu anglické novogotiky se stala jen občas navštěvovaným památníkem rytířských tradic minulosti.

Za ní bylo obytné stavení, palác, z něhož byl v prvním patře přístup po padacím mostě do sousední válcové věže, jež se později stala součástí renesančního Hrádku. Po Vítkově smrti (1277) a obou jeho bezdětných synů Jindřicha a Vítka převzal jejich nevelký majetek r. 1302 se souhlasem krále Václava II. příbuzný Jindřich z Rožmberka (erbu červené růže ve stříbrném poli) a přenesl své sídlo z Rožmberka na Krumlov. Nový majitel se v politickém životě přikláněl na tu stranu, kde viděl, že mu kyne osobní prospěch a zvětšení rodinného majetku. Spolu s příbuznými Vítkovci se postavil r. 1276 proti králi Přemyslu Otakarovi II. Po jeho smrti (1278) se smířil se zemským správcem Otou Braniborským (1282), ale už v r. 1283 se stal stoupencem mladého králevice Václava a setrval při něm v naději, že nový panovník odmění jeho služby. Po zavraždění krále Václava III. (1306) se přidal na stranu Rudolfa Habsburského, avšak už v r. 1307 přešel k Jindřichu Korutanskému. Ještě před svou smrtí (1310) zase vyjednával jménem Jindřichových protivníků s císařem Jindřichem VII. o obsazení českého trůnu. Jindřichův syn Petr z Rožmberka (†1347) dal vystavět nad starým hradem nový, tzv. Horní hrad s kaplí sv. Jiří, jehož palác byl na protilehlých koncích, východním a západním, zajištěn hranolovými věžemi. Nový a starý (Dolní) hrad spojoval most přes příkop. V té době také skončil vývoj podhradí v město, jež je poprvé uváděno v r. 1274. V tomto rozsahu převzal a uchoval rodové sídlo Petrův syn Jindřich z Rožmberka, jenž svými politickými názory a činy připomínal svého stejnojmenného děda Jindřicha. Jako významný člen panské jednoty zajal r. 1394 krále Václava IV. a přechodně jej držel na svých hradech Přiběnicích a Krumlově, než jej odvezl do Rakous. R. 1395 vystoupil proti panovníkovi i vojensky, ale nakonec se s ním smířil a dvakrát zastával důležitý úřad nejvyššího purkrabího. Po Jindřichově smrti (1412) převzal správu rozsáhlého rodinného majetku r. 1418 po dosažení plnoletosti syn Oldřich. Základem jeho moci byla panství Rožmberk, Krumlov, Choustník, Sedlčany, Bavorov, Bukovsko, Nové Hrady a Třeboň. Na obranu vysunutých držav dal vystavět hrady Dívčí kámen a Helfenburk. Oldřich z Rožmberka byl zprvu stoupencem strany podobojí. Ještě r. 1420 vydal spolu se svým bývalým poručníkem Čeňkem z Vartemberka a pražany prohlášení odmítající krále Zikmunda. Brzy se však kalicha odřekl, poddal se Zikmundovi a stal se úhlavním nepřítelem táborské radikální strany. Válčil s husity se střídavým štěstím. R. 1422 se pokusil Jan Žižka zmocnit se krumlovského hradu lstí, ale neúspěšně. Po Zikmundově smrti (1437) se Oldřich zasadil o přijetí uherského krále a vévody rakouského Albrechta za českého krále a když zemřel (1439), o uznání jeho syna Ladislava Pohrobka (1453). V touze po zvětšení majetku a moci dal Oldřich z Rožmberka padělat listiny o údajném darování a privilegiích, které udělili čeští králové jeho předkům. Oldřichovu bezohlednost dokládá případ jeho nepřítele Jana Smila z Křemže, kterého lstivě vylákal na Krumlov, kde jej uvěznil a nakonec dal popravit, aby se beztrestně zmocnil jeho majetku. Oldřich zemřel r. 1462. Za Oldřicha z Rožmberka pokračoval vývoj krumlovského hradu výstavbou trojkřídlého paláce (1444–1447), navazujícího na starší Petrovo stavení, a tak vzniklo druhé hradní nádvoří. Za vlády krále Jiřího z Poděbrad, kdy se střetávaly zájmy panské zelenohorské jednoty se zájmy strany královské, se Oldřichovi dědicové nesnadno trvale orientovali na jeden ze zápasících táborů, neměl-li být rodinný majetek ohrožen. Na rozdíl od svého otce Oldřicha nevázal se jeho syn Jan tak důsledně na program katolických pánů. Ohledy na majetek jej sice nutily, aby se na konec r. 1468 přihlásil k protikráli Matyáši Korvínovi, ale škody způsobené na rožmberských panstvích vojsky straníků Jiřího z Poděbrad donutily Jana z Rožmberka r. 1469 k sjednání příměří s králem. K nesnázím politického rázu přistupovala starost o rodinný majetek, otřesený již za Janova otce Oldřicha. Poměrně časté střídání ve správě rožmberských držav a také pokusy světských členů rodu o dělení majetku málem ohrozily celistvost rožmberské državy. Jan z Rožmberka (†1472) a pak ještě Jindřich (1456–1489) museli řešit obtížnou situaci zástavami a prodejem drobnějších statků. Když se majetkové poměry rodu zlepšily, mohl Petr (III.) z Rožmberka (1462–1523) provést v l. 1506–1513 jednak přestavbu paláce Horního hradu snad podle návrhu Ulricha Pesnitzera, stavitele bavorského vévody, jednak zlepšit opevnění celého hradu a předhradí. Z té doby je zachován arkýř na druhém hradním nádvoří se znaky stavebníka, jeho manželky Alžběty z Kravař a pánů z Pernštejna. Nové, významné stavební období na Krumlově nastalo za vlády Viléma z Rožmberka (1535–1592), jednoho z nejvýraznějších představitelů renesanční společnosti v Čechách. V zemské vládě zastával řadu významných úřadů; r. 1553 byl jmenován hejtmanem Prácheňského kraje, r. 1560 se stal nejvyšším komorníkem a r. 1570 nejvyšším purkrabím. Habsburkové mu svěřovali některé důležité diplomatické úkoly; v l. 1572–1575 doporučoval v Polsku habsburského kandidáta a v r. 1579 tam dosáhl vysvobození arciknížete Maximiliána, zvoleného částí polské šlechty za krále, ze zajetí. V l. 1574–1575 zajišťoval v Sasku a Braniborsku zvolení Rudolfa II. za německého císaře. Rodinný majetek zvětšil Vilém z Rožmberka zejména koupí panství Vimperka (1554), Libějovic (1559), Roudnice nad Labem a Stráže (obojí 1577). Nový směr v režijním hospodářství se zvláštním zaměřením na rybníky a pivovary jako nejvýnosnější odvětví zemědělského podnikání a příjem ze stříbrných dolů u Krumlova a u Budějovic poskytovaly rožmberskému vladaři, též přičiněním jeho regenta Jakuba Krčína, dostatek prostředků na nákladné stavby na panstvích. Pozdější rožmberský archivář Václav Břežan ve Vilémově životopisu napsal: „A zvláštní libost měl ve stavění... hrad starý nepořádný, úzký, tmavý a neveselý [v Krumlově] takměř ve všech místech rozšířil, přeformoval, ve způsob veselý a prostranný stavěti dal tak, že kromě věže staré podobenství starého nezůstalo."

První stavební práce za Viléma z Rožmberka řídil na Krumlově na začátku 50. let 16. století italský stavitel Antonio, a to v paláci Horního hradu. V jednom z rožmberských pokojů tohoto traktu, v nichž se zachovaly renesanční fresky malované

Gabrielem de Bloude, jsou výjevy ze Starého zákona podle dřevorytů švýcarského rytce Asmanna. Ve druhém renesančním stavebním období se uplatnil při úpravách Horního hradu architekt Baltazar Maggi (Májo). Příkop mezi Horním a Dolním hradem byl zasypán a na místě dřívějšího dřevěného mostu byla vystavěna klenutá chodba a na jejích koncích osazeny bosované portály. U Dolního hradu bylo zčásti na staré hradbě vybudováno jednopatrové purkrabství (1580), přiléhající těsně ke staré věži, která byla zvýšena o arkádový ochoz. Průčelí nových budov byla bohatě ozdobena malbami, stejně jako zdi obou hradních nádvoří Horního hradu. Zachované stavební památky na Krumlově a na rožmberských panstvích vůbec svědčí o zájmu Viléma z Rožmberka o umění. Třebaže byl čtyřikrát ženat, neměl přímé dědice. Zemřel r. 1592. Vilémův dědic, bratr Petr Vok, převzal veliký majetek a neméně veliké dluhy. Proto v l. 1593–1603 prodal řadu rodinných panství, statků, městeček i vesnic. Na Krumlově založil knihovnu, archív a obrazárnu. Tyto cenné kulturní hodnoty odvezl do Třeboně, když v r. 1602 prodal krumlovské panství císaři Rudolfu II. Za to směl, ačkoli byl bezdětný, odkázat svůj majetek podle svého rozhodnutí. R. 1602 tedy skončila na Krumlově vláda Rožmberků, kteří tu sídlili 300 let. Od smrti své manželky Kateřiny z Ludanic (1601), která jej převedla na českobratrskou víru, věnoval Petr Vok pozornost svému třeboňskému sídlu. Tam se konávaly porady s vůdci českých nekatolíků, tam byli přijímáni poslové protestantských knížat z Německa; Petr Vok z Rožmberka se však otevřeně nepřihlásil k domácí protihabsburské opozici. Zemřel r. 1611 jako poslední svého rodu a byl pohřben v rodinné hrobce ve vyšebrodském klášteře. Tam po prostém obřadu kněz Matěj Cyrus „s žalostivou a pronikavou řečí štít s erbem rožmberským přelomil a dolů z kazatelny shodil". V držení habsburského rodu byl Krumlov 20 let. Císař Rudolf II. umístil na krumlovský zámek svého levobočka dona Julia ďAustria, který v návalu šílenství zavraždil svou milenku Markétu Pichlerovou; v r. 1609 na Krumlově v internaci zemřel. R. 1611 opanovalo Krumlov pasovské vojsko. V r. 1614 se na zámku zdržoval císař Matyáš. R. 1618 opevňoval Krumlov generál hrabě Karel Bonaventura Buquoy. Ačkoliv se stavovské vojsko pokusilo Krumlov v l. 1618–1619 dobýt, zůstal v císařských rukou. Vítězný císař Ferdinand II. věnoval r. 1622 krumlovské panství spolu s prachatickým a netolickým hraběti Janu Oldřichu z Eggenberku a současně jej povýšil na knížete. Spojená panství dostala r. 1628 titul vévodství. Krumlov se stal opět středem rozsáhlého, tentokrát eggenberského majetku, k němuž příslušely Chýnov, Ratibořské Hory, Zvíkov, Římov, získané jako konfiskáty, a později i Vimperk. S Janem Oldřichem z Eggenberku (1568–1634) přišla do Krumlova cizí šlechta, která neměla vztah k místnímu obyvatelstvu. S novými majiteli došlo zase ve spojení se snahou o důstojnou reprezentaci k nákladnějším stavbám a přestavbám, jež odstranily ze zámku stopy po opevnění z r. 1618, provedené tehdy hejtmanem Ferdinandem de Carrara. R. 1675 dostal stavitel Giacomo de Maggi od knížete Jana Kristiána příkaz k celkové nové úpravě Horního hradu. V rámci projektovaných změn byla snesena stará věž až po úroveň hořejších pokojů, vybouráním dosavadních příček a postavením nových se změnila půdorysná situace a také schodiště v tomto traktu byla přestavěna. Zlatý sál s malířskou výzdobou od J. M. Schaumbergera byl určen pro divadlo (1680). Na západním konci Horního hradu bylo připraveno místo pro eggenberskou obrazárnu podle vzoru zámku Petronnelu v Dolních Rakousích. K starým ursinovsko-rožmberským znakům nad branami přibyly erby eggenberské. Koncem 17. století bylo také rozhodnuto o půdorysné dispozici zámecké zahrady založené na západ od zámku. V té době měla tvar protáhlého obdélníku a byla rozdělena terasou do dvou částí. Nemohla v ní ovšem chybět umělá vodní nádrž s ostrůvkem. V horní části zahrady byl postaven pavilón zvaný Bellarie (1706–1707). Pro spojení zámku a divadla se zahradou byl r. 1709 postaven vysoký zděný most na místo dosavadního dřevěného a nad ním zřízena krytá chodba. Stavební činnost ve slohu baroka, tak bohatě rozvinutou za posledního Eggenberka Jana Kristiána (†1710) a také zásluhou jeho manželky Marie Arnoštky (rozené ze Schwarzenberku, 1649–1719), uzavřela budova mincovny, jež měla při pohledu od řeky dvě klenutá podlaží. Po Eggenbercích zůstala na krumlovském zámku cenná knihovna, která však jen zčásti nahradila rožmberskou knihovnu uloupenou Švédy v r. 1648 v Praze. Odkazem bezdětné Marie Arnoštky, vdovy po knížeti Janu Kristiánovi z Eggenberku, dostal se rozsáhlý rodinný majetek

do rukou jejího synovce Adama Františka ze Schwarzenberku. Po jeho smrti (r. 1723 ho na honu u Brandýsa nad Labem smrtelně postřelil císař Karel VI.) stal se majitelem panství jediný syn Josef Adam (1722–1782). Za něho byla v l.1728 až 1730 zahájena stavební činnost nástavbou eggenberské mincovny podle plánů A. E. Martinelliho. V r. 1747 byla před vstupem do zámecké zahrady vystavěna jízdárna podle návrhu architekta Andrea Altomonteho. Na její výzdobě pracovali vídeňští umělci sochař Anton Zinner a štukatér Matyáš André. Altomonte projektoval též stavbu Maškarního sálu (1748), uplatnil se při rokokové úpravě zámecké kaple (1750) a přestavbě Bellarie (1755–1757). Došlo také na novou úpravu zámecké zahrady, opět navrženou Altomontem, který uprostřed terasy zasadil kaskádovou fontánu se sochařskou výzdobou M. Griesslera. Po skončení všech prací v zahradě byla zahájena stavba zámeckého divadla, dokončená v r. 1766. Tříposchoďová chodba spojila r. 1767 zahradu a divadlo se zámkem. Od druhé poloviny 18. století přestával být krumlovský zámek trvalým sídlem Schwarzenberků, od r. 1888 i sídlem přechodným. Dokladem péče majitelů zámku však byly restaurace maleb na budovách (chiaroscuro) v r. 1842, oprava fresek na dnešním třetím a čtvrtém nádvoří v druhé polovině 19. století a konečně jejich restaurování vídeňským malířem Theofilem Melicherem v l. 1909–1914. Posledním majitelem zámku ze schwarzenberského rodu byl Adolf Schwarzenberk (1890–1950), jemuž byl majetek v r. 1940 konfiskován gestapem a na Krumlov dosazena vnucená správa. Hned v prvních květnových dnech r. 1945 byl zámek vzat pod českou národní správu, zvláštním zákonem r. 1947 převeden do zemského vlastnictví a po zrušení zemského zřízení se od ledna 1950 stal majetkem československého státu. Do zámeckého areálu se vstupuje dřevěnými vraty, jimž se podle barvy říká Červená brána. Nynější stav zhruba odpovídá úpravě brány z r. 1861. V její horní částí je schwarzenberský znak. Nad branou vede chodba, kterou byla kdysi propojena cesta z Horního hradu do knížecí oratoře v klášterním (minoritském) kostele. První budova vpravo od Červené brány na dnešním prvním nádvoří se lidově nazývá solnice. V r. 1511, kdy se toto stavení poprvé připomíná, zde byla panská sladovna, od konce 16. století sýpka a v 18. století sklad soli. Tehdy vrchnostenské úřady nakupovaly sůl v císařských solných dolech v Rakousích, ta se dopravovala v bečkách do skladu a dále rozprodávala do měst a větších obcí. Po zřízení císařského skladu v Českých Budějovicích a v Týně nad Vltavou význam krumlovské solnice klesl a objekt byl zprvu upraven na byty a nakonec na kanceláře. Rovněž protilehlá budova bývala hospodářským objektem (v přízemí byly stáje, v patře sýpka ještě r. 1598), ale r. 1940 byla celkově upravena. Ze stájí vznikla nynější Sloupová síň a v ostatních prostorách byly zřízeny kanceláře. Za touto budovou vlevo jsou zámecké schody oddělující areál od městské čtvrti zvané Latrán, v úpravě z r. 1887 podle plánů zámeckého stavitele Ebnera. Budova nad zámeckými schody se dříve nazývala staré purkrabství, v němž bydlel a úřadoval purkrabí. Původně dohlížel na celkové hospodářství na panství, ale asi od 16. století se jeho pravomoc omezila na živočišnou výrobu a sklady. Za Viléma z Rožmberka, v druhé polovině 16. století, bylo venkovní zdivo vyzdobeno sgrafitovým kvádrováním. Prostoře na protější straně se říkávalo „rejdiště", protože tam byl výběh pro koně. Teprve v 16. století zde vznikla parková úprava s kašnou z r. 1561. Před hlavním vchodem do zámku, u medvědího příkopu, je po pravé straně vysoký násep, pozůstatek opevnění zámku z r. 1620, jak hlásá nápis (Ferdinand Carrati de Carrara dal tehdy vyhloubit příkop a nasypat široký val). Most, po kterém se přichází ke vchodu do druhého nádvoří, byl postaven r. 1647 na místě někdejšího padacího mostu. Medvědi chovaní dole v příkopu jsou reminiscencí na časy dávno minulé; chovali se zde prokazatelně již v 16. století. Rožmberkové byli totiž přesvědčeni, že jejich rod pochází z Itálie a je spřízněn s knížecím rodem Orsiniů (orsini — ursus = medvěd). Tato zvířata přešla napodobením do rožmberského znaku jako štítonoši. Nad branou jsou kamenné znaky ze 40. let 17. století: rožmberský a nad ním eggenberský a braniborský, připomínající Jana Antonína z Eggenberku a jeho manželku Marii Annu z Braniborska. V bráně, která je na rozhraní prvního a druhého nádvoří, býval kdysi krb, u něhož se ohřívala zámecká stráž mající na starostí spouštění a vytahování zmíněného padacího mostu. Nad branou do druhého nádvoří je opět rožmberský kamenný znak. V tomto traktu bývaly kdysi kanceláře, v suterénu vězení, které se ve své hlavní části dobře zachovalo. V poschodí nad branou je nyní zámecká knihovna obsahující v jedné části četné prvotisky a rané tisky do r. 1500, dále eggenberskou knihovnu, jejíž svazky zaujímají zhruba období od konce 16. do 20. let 18. století, a konečně knihovnu schwarzenberskou, doplňovanou až do začátku druhé světové války. V knihovně bývaly uloženy původní razící stroje z poloviny 17. století, na nichž se razily za Eggenberku mince v suterénu protější budovy, jíž se dodnes říká mincovna. Stroje jsou nyní instalovány na Horním zámku. V severním křídle druhého zámeckého nádvoří bývala v l. 1800–1850 první odborná zemědělská střední škola v Čechách, kde se vzdělávali naši pokrokoví hospodáři 19. století. Nyní jsou zde umístěny kanceláře a část depozitářů státního archívu; obsahují velké množství písemností od druhé poloviny 13. století až do současné doby, vztahující se k území Českokrumlovska, celé Šumavy a mnohým schwarzenberským velkostatkům v jižních a severozápadních Čechách. V přízemí budovy bývaly dříve restaurační místností a v jejich blízkosti kasárna schwarzenberské granátnické gardy. Tento malý vojenský útvar vznikl v polovině 18. století na Hluboké a byl přemístěn do Krumlova v r. 1742. Členové gardy vykonávali strážní službu na zámeckém nádvoří a na věži, dále při plavení dříví a při sklizni obilí, někteří z nich byli zaměstnáváni jako pomocné kancelářské síly při velkostatku až do konce druhé světové války. Po některých pokusech o obnovení gardy pro reprezentační účely po válce byla v r. 1949 definitivně zrušena. Pod stříškou před gardovými kasárnami stojí 4 děla – první zkraje je z r. 1870 (dar zbrojaře Fridricha Kruppa z Essenu), vedle něho dělo eggenberské z r. 1644 (ulité Linhartem Lówem), následuje rožmberský kus (dvojitý falkonet – staročesky sokolnice) z r. 1608, objednaný Petrem Vokem z Rožmberka, a poslední se znakem rožmberským též z r. 1608, oba poslední z dílny Valentina Arnolda. Budova na druhé straně kašny z r. 1641 uzavírá dnes prostor mezi Dolním a Horním hradem, kde kdysi bývala proláklina. Původní stavba pochází z 80. let 17. století, kdy zde Jan Kristián z Eggenberku dal postavit mincovnu. Mince se razily v prvním suterénu, kde jsou dnes depozitáře pobočky státního archívu. Zatímco na straně k řece měla budova vlastně tři podlaží, na straně obrácené do nádvoří pouze jedno. Po požáru v r. 1729 byla budova zvýšena o jedno patro. V té době se zde již mince nerazily. V poschodí bydlívali lovci, potom tu byly byty a kanceláře. V současné době jsou zde kanceláře a část depozitářů okresního archívu. Nejznámější symbol Českého Krumlova, zámecká věž, tvoří nedílnou součást zámeckého areálu. Její nejstarší podoba je zachycena na obrazu zvaném Dělení růží, který je uložen v zámecké obrazárně (jde o kopii originálu z konce 16. století, která byla kdysi na jindřichohradeckém zámku). Kromě toho je zobrazena v pozadí portrétu neznámého renesančního šlechtice z r. 1591. Věž tvoří výraznou dominantu nejstarší části krumlovského zámku vybudovanou na východním skalnatém ostrohu nad Vltavou, který se také nazýval Hrádek (nejstarší zmínka o něm je z r. 1480). Celý plášť věže vymaloval v l. 1589 až 1590 krumlovský malíř Bartoloměj Jelínek. Zároveň vyzdobil i uvedený Hrádek. V 19. století však byly na věži znatelné už jen busty ve výklencích a postavy rytířů. Nad stříškou věžního ochozu jsou ve výklencích kamenné busty, pod sloupy veliké lidské a zvířecí hlavy z pálené terakoty. Na věži bydlel hlásný. V dolní části věže bývalo vězení, do něhož byli vězni ještě v r. 1664 spouštěni na kladce. Od dávných dob se na věži troubívala znělka, kterou dnes nahradila nahrávka staré písně o klobouku, jejž kdysi ztratil věžný Janek. Z druhého zámeckého nádvoří vede cesta do Horního hradu kolem tzv. máselnice, zdobené renesančními prvky. V nejstarších dobách se tudy vcházelo do hradu. Nad bosovaným vchodem do klenutého průchodu jsou zasazeny znaky rožmberský (druhá polovina 16. století), eggenberský a braniborský (1642). Nad branou na konci chodby je opět rožmberský znak s vytesaným letopočtem 1577. Zdi na třetím zámeckém nádvoří jsou zdobeny malbami z l. 1575 a 1576 od Gabriela de Blonde. Jsou zde postavy bohů, historických osob a symboly z řeckých a římských dějin. Ze spojovací chodby mezi třetím a čtvrtým nádvořím se prochází vstupní halou do některých interiérů. V první řadě je to velká hradní kaple, přestavěná za Viléma z Rožmberka (vysvěcena r. 1576). V dnešním stavu je výsledkem poslední úpravy z 50. let 18. století, kdy ji štukem a napodobeným mramorem vyzdobil Matyáš André. Malá hradní kaple vedle oratoře pochází z r. 1334 a býval v ní před přestěhováním do Třeboně uložen rodinný rožmberský archív. Malířská výzdoba následujících rožmberských pokojů (příběhy z bible, z řeckých a římských dějin) dává přibližnou představu, v jakém asi prostředí žil renesanční šlechtíc v druhé polovině 16. století. V druhém pokoji visí portrét dcery Oldřicha z Rožmberka, Perchty, s níž je spojena pověst o Bílé paní. Druhá podobizna představuje scénu, jak mladá dívka (Markéta Pichlerová) je odváděna na hrad k císařskému levobočkovi Juliovi ďAustria, který ji krátce nato zavraždil. Úzká chodba vede k slavnostnímu kočáru z poloviny 18. století, v němž se jezdilo ke korunovačním slavnostem. V jednom z dalších rožmberských pokojů se nejednou spolurozhodovalo o dějinách naší země. Eggenberský sál je vlastně galérií portrétů příslušníků tohoto rodu, jimž kdysi Český Krumlov náležel. Zde je také umístěn eggenberský kočár, v němž Jan Antonín z Eggenberku vezl papeži Urbanu VIII. r. 1638 dary zároveň s poselstvím o volbě Ferdinanda III. římským králem. Z eggenberského sálu je nenápadný vchod do postranné chodby nazývané Zlatokorunská, kde jsou umístěny původní vyučovací pomůcky ze zlatokorunské školy. Tyto obrazy jsou dokladem o vysoké úrovni vyučování na zmíněné škole před dvěma stoletími. Na další pokoje navazuje zámecká obrazárna, zřízená koncem 17. století. Asi o sto let později byla instalována po vzoru tehdejších francouzských galérií (jeden obraz vedle druhého). Nejlepší obrazy však byly v 19. století odvezeny do nového schwarzenberského zámku na Hlubokou. V prvním poschodí budovy je Vitrínový sál, kde jsou uloženy cenné oděvní součástí, v přilehlé komoře divadelní a maškarní kostýmy. Posledním sálem zámku je Maškarní sál, který i dnes plní společenskou úlohu při letních divadelních představeních v rámci Jihočeského divadelního festivalu, při koncertech a různých slavnostních příležitostech. Autorem jeho nástěnných maleb je Josef Lederer, malíř neznámého původu, který přicestoval na pozvání majitele zámku v květnu r. 1748. Na stěnách vymaloval 125 figur, typických postav z tehdejších italských, francouzských a německých divadelních her. Autor maleb je zachycen u jednoho z oken na straně do nádvoří, jak popíjí kávu. O malbách na zdech na čtvrtém zámeckém nádvoří je známo jen tolik, že vznikly r. 1588. Vl. 1910–1913 je opravil T. Melicher; v r. 1974. byly obnoveny. Hlavním architektonickým prvkem na čtvrtém nádvoří je již připomenutý arkýř snad z r. 1513 s kamennými znaky Petra z Rožmberka, jeho manželky Alžběty z Kravař a pernštejnským znakem. V rohu nádvoří na straně k řece stávala kdysi věž, jejíž existenci dodnes připomíná zazděný oblouk z bývalého vstupu, zbytek točitého schodiště a základy v suterénu. Věž byla součástí obranného systému na jihozápadní straně starého hradu. V dolní části této věže bývalo vězení, v němž se octli v r. 1526 tři poslové vyslaní z úřadu nejvyššího purkrabí. Přinášeli Jindřichovi z Rožmberka úřední sdělení o uznání nároku Kryštofa ze Švamberka na novohradské panství. Po krátkém věznění je Jindřich z Rožmberka přinutil sníst rozřezané listy i s pečetěmi, dal jim toto zvláštní „jídlo" zapít vínem, načež byli poslové šestkrát udeřeni holí a po padacím mostě vyštváni psy z hradu. Na rozhraní let 1682–1683 byla věž snesena. V místech, kde nyní stojí Plášťový most, býval původně most dřevěný. Nad ním dali Eggenberkové zřídit r. 1686 dřevěnou chodbu, vedoucí z obrazárny do zámecké zahrady. V l. 1707 až 1708 byla pod touto chodbou postavena chodba druhá, spočívající na zděných pilířích. R. 1748 byl Maškarní sál spojen s divadlem třetí chodbou. Starý dřevěný padací most byl r. 1764 odstraněn a nahrazen kamenným. V l. 1763–1767 byly uvedené chodby sneseny a přestavěny do dnešní podoby. Na mostě jsou sochy světců – Jana Nepomuckého z r. 1727 od kameníka Johanna Planskera, sv. Filipa, sv. Václava a sv. Antonína od Antonína Zinnera. Za Plášťovým mostem stojí zámecké divadlo. Na krumlovském zámku se hrávalo divadlo od r. 1675 původně v jednom sálu. V r. 1680 se herci, kteří byli v eggenberských službách, přestěhovali do samostatné dřevěné budovy. Ta pak byla v 60. letech 18. století nahrazena kamennou stavbou. Na vnitřní výzdobě pracovali vídeňští malíři J. Wetschel a L. Merkel. Jeviště bylo vybaveno novým technickým zařízením s poloautomatickou výměnou kulis, s propadlišti atd. Koncem 18. století se přestalo v divadle soustavně hrát a od té doby zde hostovaly jen kočující společnosti, někdy též ochotníci. Koncem 19. století bylo divadlo z požárně bezpečnostních a zdravotních důvodů uzavřeno. Několik představení zde počátkem 50. let 20. století sehrál činoherní, baletní a operní soubor Jihočeského divadla z Českých Budějovic. Při nové úpravě zámecké zahrady v polovině 19. století byl v její horní polovině založen rybník a podél obvodu jeho hráze vysázena lipová alej. Plastickou výzdobu fontány na rozhraní horní a dolní částí zahrady tvoří skupina s Neptunem jako ústřední postavou. Východní nebo také druhý vchod do zahrady vede kolem bývalé jízdárny, v níž namaloval František Jakub Prokyš fresku s koňmi (1752). Po druhé světové válce byla jízdárna zprvu upravena na taneční, potom na sportovní a konečně na společenský sál..

Z nařízení císaře Rudolfa byl poté držen v přísné izolaci, ale brzy na to i on zemřel. Pochovali ho i s jeho obětí na hřbitově při klášterním kostele Božího těla. V komnatě, kde byla Markéta zavražděna jsou po staletí ještě patrné krvavé skvrny na zdi..

Žil v přátelství s ostatními českými velmoži, byl ve styku i s panovnickými dvory. Slavnosti, jež pořádal k poctě svých hostí, trvaly obyčejně po celý týden. Kronikář Březan zaznamenal pečlivě významné události ze života pana Viléma a uchoval nám tak zároveň i obraz tehdejších zvyků a mravů. Aby dodali lesku svému jménu, přidrželi se Rožmberkové pověsti, že jsou spřízněni se starým italským rodem Ursiniů. Kosmas Ursini jim o tom vydal potvrzení, jež jest uchováno v třeboňském archivu. Proto pojali do svého znaku i medvěda (lat. ursus) a chovali medvědy jako „erbovní zvířata“ na svých hradech. Ursini přijeli na pozvání páně Vilémovo na Krumlov na návštěvu. Byli tu slavně uvítáni a hoštěni vpravdě královsky. Jednoho dne požádali pana Viléma, aby jim ukázal proslulé rožmberské poklady, o nichž již dříve slýchali vyprávěti. Pan Vilém slíbil tak učiniti. Napřed však svolal rychtáře z poddaných vesnic k sobě na Krumlov a oznámil jim, že přišli k němu příbuzní z Itálie, kteří si činí nárok na jeho jmění. „Nevyplatím-li jim milion hotových peněz,“ dokládal, nedávaje najevo, že má cosi za lubem, „musím jim postoupiti svoje statky a tudíž i vás, moji milí věrní. Chcete-li, abych zůstal nadále vaším pánem, musíte sami tyto peníze mezi sebou sebrati a přivézti mi je sem na zámek, abych se mohl vyplatiti.”

Rychtáři ujistili pana Viléma věrností a oddaností a slíbili, že milerádi vyplní vše, čeho sobě žádá. Pan Vilém dal vyprázdniti čtyři místnosti, do nichž pak byly ukládány peníze, hrnoucí se sem proudem ze všech končin jeho rozsáhlého panství. Úředníci je přijímali, označovali pytle a bedny jmény dárců, řadili je a skládali na sebe. Do týdne byly všechny čtyři místnosti plny stříbra a zlata. Poté pozval pan Vilém hosty, aby šli shlédnouti jeho poklady. Nejprve je uvedl do klenotnice, která se nacházela ve veliké věži. Ursinové spatřili místnost plnou šperků a skvostů, za ní druhou s nádobami ze stříbra a zlata. Pak vstoupili do třetí, kde byly nahromaděny umělecké výtvory zdobené drahokamy a konečně se octli ve čtvrté, naplněné penězi. Byly tu peníze nejen v bednách, nýbrž i v pokladnicích, které měly podobu zlatých pávů. V jejich široce rozložených chvostech zářily drahokamy a leskly se perly. Bez dechu obhlíželi Ursinové tyto pohádkové poklady, nenacházejíce slov k vyjádření svého obdivu. A žasli ještě více, když jim pan Vilém oznámil, že toto ještě není vše, že pro ně chová nové překvapení. Zavedl je do místností, v nichž byly složeny dary poddaných, popásl se s vděkem na jejich údivu a pak jim s úsměvem vyjevil tajemství, jak získal toto úžasné množství hotových peněz. „Poklad, který jste viděli dole ve věži,“ pravil hostům, „byl můj vlastní, nashromážděný šetrnými předky. To, co vidíte zde, jsou peníze mých poddaných, jež sem rádi a ochotně snesli, když jsem se jim zmínil, že je mi třeba peněz, abych vám nemusel postoupiti svoje statky... Upřímně vám pravím: Nejsou to moje poklady, co mě blaží, nýbrž oddanost mých poddaných, kteří se nerozpakovali obětovati mi vše, co měli doma vzácného. Jejich láska jest mým pokladem nejdražším a nejcennějším.“

Když odjeli hosté z hradu, pozval pan Vilém na Krumlov všechny ty, kdož mu věnovali svoje peníze. Vrátil jim je, přidal k nim mnohé dary a uspořádal pro ně hostinu. Když pojedli, byl přinesen na stůl zlatý páv. Stolovníkům se vydral z prsou údivem a překvapením vzdech. A podiv nebral konce, když pan Vilém otočil knoflíkem na prsou páva a do nádoby pod ním podstavené počalo vytékati víno. Nádoba kolovala od úst k ústům a znovu a znovu byla plněna za jásotu lidu. Sedláci se vraceli s uspokojením do svých domovů a blahořečili nebi, že jim dopřáno sloužiti vrchnosti tak laskavé a milostivé. Od té doby se ujalo na rožmberských panstvích pořekadlo: „V Čechách budou dobré časy, až zlatí pávi budou zase potiti víno.“

Pan Vilém z Rožmberka byl čtyřikrát ženat. Každá jeho svatba byla provázena hostinami, jaké nebývaly ani o svatbách královských. Při čtvrté svatbě, s Polyxenou ze Šternberka, hostil v Praze po tři dny na tisíce chudých lidí. Okázale si vedl rovněž na svých cestách do sousedních zemí, jsa všude ctěn a vítán jako přední český velmož. V době, kdy nastaly v Polsku spory o trůn, byla mu nabízena i polská koruna a při volbě odevzdány hlasy s jeho jménem. V panu Vilémovi našli i umělci, spisovatelé a básníci štědrého mecenáše. Pořídil si knihovnu, která byla v té době z největších a nejznamenitějších. Opravoval svoje hrady a budoval nové, nákladné stavby, jež zůstávají podnes vzácnou stavitelskou památkou. Na jeho dvoře se živili nejen chuďasové, potřebující pomoci, nýbrž cizopasili tu i povaleči a šibalové. Pan Vilém podlehl zlaté horečce podobně jako sám císař Rudolf II. a zařídil si alchymistickou dílnu, v níž se vystřídala řada podvodníků. Teprve dědic Krumlova, pan Petr Vok, učinil přítrž jejich vyděračství, dav je zjímati a vsaditi do vězení. Okázalý, plný nádhery a lesku byl život pana Viléma a slavný byl i jeho pohřeb, když se rozžehnal se životem r. 1592 ve svém hradčanském paláci. Mnoho oslavných básní opěvovalo mrtvého velmože, který byl pohřbíván tak, jak bývali ke hrobu doprovázeni pouze králové, a který i při své rodové pýše zůstal ušlechtilým, lidumilným člověkem..

Proto mu byly prominuty mnohé nevázané kousky, jež se nesrovnávaly s jeho kněžským stavem. Ustanoven byl knězem v klášteře borovanském, kde měl slušný příjem z polí i pivovaru. Za úředníka, který mu spravoval jmění, měl svědomitého a pilného Krčína, takže se mu dařilo i při jeho lehkomyslnosti a marnotratnosti velmi dobře. Ctižádostivý Krčín toužil po lepším místě a tužba se mu konečně vyplnila. Byl povolán na Krumlov a ustanoven tam purkrabím. Matěj Kožka promarnil brzy vše, co Krčín pečlivě nashromáždil. A když byl na holičkách, vzdal se místa v Borovanech a odstěhoval se na Krumlov, kde se stal kaplanem ve špitále. Jeho zálibou bylo chovati kozy. Bouři veselí vzbudilo v Krumlově, když se objevil v kočárku taženém čtyřmi kozly. Rád se pak s tímto svým spřežením projížděl městem, nedbaje, že se mu lidé posmívají. Jednou ho pozvali, aby přijel na zámek, že mu tam přichystají slavné uvítání. Kožka se domyslil, jaké asi bude toto uvítání, i připravil se na ně podobně jako Kacafírek, když byl pozván k panu Slavatovi. Jakmile vjel do nádvoří, pustili v zámku všechny psy a poštvali je na kozly. Domnívali se, že se kozlové splaší a milého Kožku pěkně vyklopí z jeho ekvipáže. Sám pan Vilém šel shlédnouti řídkou podívanou. Kožka měl v kočárku připravený pytel a v něm zajíce, a když se k němu psi přiřítili, hbitě pytel vysypal. Zajíc pelášil z brány, psi v jedné smečce za ním – a Kožka měl vyhráno. Po letech, zdá se, uvědomil si Kožka nedůstojnost svého počínání a zanechal “frantovského” života. Stal se farářem v Prachaticích a poté v Suchdole na Třeboňsku, kde i zemřel..

V manželství ale nebyla šťastná. Teprve po manželově smrti našla konečně klid. Stala se ochránkyní nuzných a trpících. Po smrti se zjevovala na rožmberských hradech, jako štíhlá, světlá postava. V této podobě pečovala o svůj rod a i o posledního potomka pánů z Rožmberka Petra Voka. Často ho brávala do náručí, když v noci plakal a konejšila ho. Jednou ji takhle zastihla chůva a odehnala ji. Bílá paní stáhla ruku proto zdi a ta jí pohltila. Vyděšená chůva poznala s kým se tu setkala. Když Petr Vok dospěl a dozvěděl se o této příhodě, rozkázal v těchto místech zeď rozkopat a našel tu ukrytý velký poklad..