Rožmberk

K věži přiléhá obdélné ohrazení s další věží v protilehlém (severním) koutě. Východní stranu dispozice vyplnil palác. Nejdříve ke konci 13. století, spíše až v průběhu 14. století, byl vystavěn Horní hrad výše na ostrohu. Z Horního hradu se zachoval okrouhlý bergfrit, dnes zvaný Jakobínka. Podle všeho šlo o dvě samostatná sídla – Horní hrad byl postaven pro rozhojněnou rožmberskou rodinu, které už nestačil Dolní hrad. Poté, co se panství vrátilo do rukou jednoho člověka, byl Horní hrad opuštěn, což této teorii dodává na váze. Dendrodata získaná z helmice bergfritu Horního hradu datují skácení použitého dřeva do roku 1523 (což ale nevypovídá nic o stavbě samotné věže).

V krátké době se stal správním a hospodářským střediskem Vokova panství, jež se však značně zmenšilo poté, co král Přemysl Otakar II. daroval část statku právě založenému (1259) cisterciáckému klášteru ve Vyšším Brodě. Vok se zúčastnil výpravy krále Přemysla Otakara II. proti Prusům (1254–1255), zastával úřad nejvyššího maršálka Českého království (1255–1272), vybojoval s králem vítěznou bitvu u Kressenbrunu (1260) proti Uhrům a patřil ke skupině panovníkových rádců. Vokovým nástupcem a zároveň dědicem sousedního krumlovského panství byl jeho starší syn Jindřich (†1310). Patřil ke skupině předních pánů, kteří se postavili proti Přemyslu Otakaru II. Po jeho smrti (26. srpna 1278) se přikláněli na habsburskou stranu, aby si pojistili vliv na politický vývoj v království. Od smíření s králem Václavem II., jenž raději svým odpůrcům propůjčoval zemské úřady a tak je získával na svou stranu, než aby vyvolával konflikty s panskou skupinou, se také změnil poměr Jindřicha z Rožmberka k panovníkovi. Za to jej král Václav II. jmenoval v r. 1297 nejvyšším komorníkem Českého království a vzdal se práva odúmrti na krumlovské panství po smrti jeho posledního bezdětného držitele Voka z Rožmberka v r. 1302. Přestože Rožmberkové od té doby věnovali větší pozornost jiným rodovým sídlům, byl hrad Rožmberk dále rozšiřován, vylepšováno jeho opevnění a nad starým „dolním“ hradem byl zřejmě za Jindřichova syna Petra vybudován po r. 1310 „horní“ hrad. Oba byly spojeny padacím mostem. Petrovi synové Petr, Jošt, Oldřich a Jan vládli společně na obou hradech, Rožmberku a Krumlově. Nejdéle z nich žil Oldřich (†1390). Po Oldřichově smrti převzal rodinný majetek syn Jindřich (†1412). Na sklonku 14. století se zúčastnil akcí české šlechty namířených proti Václavu IV. Jako pření člen panské jednoty zajal r. 1394 krále a přechodně jej držel na Příběnicích a Krumlově. Pak jej odvezl do Rakous. Jindřichův syn Oldřich (1403–1462) pronásledoval na svých panstvích kněze podobojí a některé z nich věznil na Rožmberku. Vedení války proti husitům a vydržování vojska vyžadovalo velké náklady, na jejichž úhradu nestačily příjmy z rožmberských panství. Oldřich byl nucen opatřit si půjčku od zemského hejtmana v Horních Rakousích, Reinprechta z Walsee. K pojištění dluhu mu postoupil r. 1420 hrad, město a panství Rožmberk, svěřil mu dohled nad správou vyšebrodského kláštera a zastavil mu kostelní i jiné klenoty. V zástavní držbě pánů z Walsee zůstal Rožmberk až do r. 1456. Tehdy převzal hrad a panství Oldřichův syn Jindřich, ženatý od r. 1453 s Anežkou ze Schaumburgu. Krátce nato zemřel (1457) a po něm měl převzít hrad jeho bratr Jan. Jenomže Anežka se znovu provdala za Michala, purkrabího maidburského a hraběte z Hardegu, který po její smrti uplatňoval její nároky (obvěnění) a teprve po dohodě z r. 1462 a výplatě peněz vrátil hrad Janu z Rožmberka. Ten však zastavil panství v r. 1464 Janu Popelu z Lobkovic. V dobách sporů a drobných bojů české šlechty s Jiřím Poděbradským byl hrad Rožmberk, jehož dočasný držitel zůstal na králově straně, obléhán r. 1467 vojskem Zdeňka ze Šternberka. Královi přívrženci přitáhli hradu na pomoc a obléhatele odehnali, Šternberkovi se však přece podařilo na začátku r. 1469 hradu údajně zradou dobýt. Vítěz pak postoupil hrad jeho původnímu majiteli, Janu z Rožmberka (†1472). Při pozdějším jednání Janův nejstarší syn a nástupce Jindřich vyplatil Lobkovicům zástavu. V neklidných letech 1476–1477 byl Rožmberk přechodně obsazen (1477) rakouskou posádkou. Po Jindřichovi (†1489) se vystřídali ve vladařství jeho bratři Vok (do r. 1493) a Petr. Ten dva roky před svou smrtí sepsal (1521) poslední vůli, pole níž se proti dědickým zásadám rodu měl stát majitelem Rožmberka (a Vítkova hrádku) Jan Holický ze Šternberka. Ze sporů o dědictví vyšel nakonec vítězně Vokův syn Jindřich (†1526), po něm měli panství jeho bratři Jan (†1532), Jošt (†1539) a Petr (†1545). Za Petra se rozsah rožmberského panství po předchozích změnách ustálil. K hradu patřilo město Rožmberk nad Vltavou (vybavené městskými právy v r. 1362), městečka Rožmitál (na Šumavě), Dvořiště (Horní čili Myšlany), Frymburk a několik desítek vsí. Petrovi nástupci Vilém (1535–1591) a jeho bratr Petr Vok (1539–1611) byli bezdětní. Petr Vok ve snaze zajistit majetek pro svého posledního příbuzného, synovce Jana ze Serinu (Zrinského), syna Petrovy sestry Evy z Rožmberka a Mikuláše Zrinského, postoupil mu r. 1597 hrad a panství Rožmberk. Toto opatření však neodpovídalo vzájemným ujednáním mezi Rožmberky a Švamberky. Jan Jiří ze Švamberka protestoval a r. 1610 dosáhl zajištění svých nároků, takže po smrti Petra Voka a jeho synovce Jana (1612) se stal majitelem rožmberského panství. Vývoj politických poměrů v zemi však přispěl k tomu, že Rožmberk zůstal v držení pánů ze Švamberka jen krátce. Po smrti Jana Jiřího (1617) připadl Rožmberk jeho synu Petrovi, jenž se za českého stavovského povstání v l. 1618–1620 stal v r. 1618 jedním z třiceti direktorů. Ještě během odboje zemřel (1620) a jeho nástupcem se měl stát mladší bratr Adam, dlící mimo Čechy. V r. 1619 se hrad po předchozím dobytí města Rožmberka, kde byla stavovská posádka, vzdal r. 1619 vojsku císařského generála hraběte Karla Bonaventury Buquoye. Rožmberské panství (spolu s Novými Hrady, Libějovicemi, Žumberkem a Cuknštejnem) postoupil král Ferdinand II. v r. 1620 Buquoyovi na úhradu půjčených peněz. Buquoyové je měli až do r. 1945. Z horního hradu, vystavěného zřejmě na začátku 14. století na nejvyšším skladním ostrohu nad Vltavou, se po požáru v r. 1522 zachovala jen válcová věž s krakorci (při úpravě střechy v druhé polovině 19. století nebylo již podsebití obnoveno), dodatečně pojmenovaná Jakobínka. Dolní hrad, vystavěný v době kolem poloviny 13. století, si uchoval původní dispozici. Průčelí jsou renesanční, neogoticky doplněná. Na obou koncích paláce stojí vysunuté čtverhranné věže, obdélné nádvoří uzavírá hradba, na jižní straně ostrohu jsou dosud zbytky původního opevnění. Hrad byl opraven v r. 1556 a v dalších letech celkově obnoven. Jeho vnější zdi byly ozdobeny renesančními sgrafity. Na volném místě byla postavena nízká renesanční budova s branou vedoucí do města a renesanční kašna s postavou rytíře (údajně představující Petra Voka z Rožmberka), která sem byla přenesena z kašny na náměstí. K dalším stavebním úpravám dolního hradu došlo v l. 1710–1716 za hraběte Alberta Karla Buquoye. Svou dnešní pseudogotickou podobu dostal hrad za hraběte Jiřího Jana Buquoye v l. 1840–1857. V místnostech v prvním poschodí byly provedeny četné úpravy, po nichž se hrad stal jakýmsi památníkem buquoyského rodu a sbírkou uměleckých předmětů různého druhu. Byla zvýšena věž a vybavena cimbuřím, přistavěno několik arkýřů, upraven tzv. Rožmberský pokoj, vybudováno nové schodiště a zřízena tzv. křižácká galérie, kde jsou rozvěšeny kopie portrétů údajných účastníků křížových válek, pořízené v l. 1857–1860 malířem B. Stroblem podle předloh ve Versailles. Náročné úpravy se protáhly až do r. 1870. Do této doby také spadá založení anglického parku. V tzv. Rožmberském pokoji na hradě visí obraz dámy v bílém, představující známou Bílou paní, která podle pověsti ochraňovala členy rodu Rožmberků a pánů z Hradce. Pověst je spojena s Perchtou, dcerou Oldřicha z Rožmberka, provdanou za Hanuše z Lichtenštejna. Na volném prostranství nad dolním hradem vznikl přestavbou renesančního křídla v r. 1857 tzv. nový zámek, jednoduchá dvoupatrová budova s třípatrovou přístavbou se zbytky sgrafitového členění. Zámek navazuje na dolní straně na již zmíněné renesanční stavení při hradbách z druhé poloviny 16. století..

A tak jest Rožem berk obrazem sídla bohatýrského, jako by se byl od dob Krokových až po tuto dobu stále a znenáhla přeměňoval. A co se dotýče po lohy a okolí, mohlo by se něco podobného teprve daleko a široko pohledati. Vltava se tu vine od jihu k severu mezi vysovými les natými stráněmi, na nichž se vísky, pole a palouky, v jižních Čechách charakteristické, střídají; údolí jest úzké a rozšiřuje se teprve nad hradem jen tolik, co stačí pro město se starožitným jeho kostelem. Nad hradem ohýbá se Vltava okolo ostrohu v podobě kličky a zabíhá potom za vysoké, lesy porostlé stráně. Od města na oné straně řeky rozkládá se Latran či Rožemberské přeměstí, jehož domky již rozsazeny jsou po stráni ostrohu hradského a skorem dosahují hřebene, na němž se pyšná stavení hradu vypínají. Tento rozkládá se malebně na skalnatém, ale stromovím a křovím porostlém návrší, kteréž od vysoké hornatiny k jihovýchodní straně vybíhajíc, při svém ukončení se rozšiřuje i splošťuje. Rozdělen byl Rožemberk, jako každý větší hrad, na hrad a předhradí, a tak se také části ty v kolikerých pamětech nazývají. Ale v 15. století vyskytuje se také pojmenování většího neb horního hradu a druhého dolního hradu (tedy Hrádku) na Rožemberce, a v nejedněch pamětech mluví se o dvou hradech, což k tomu vede, že byl každý z nich k obraně zvláště zásoben, jakož se i to nachází, že tu někdy dva purkrabě bývali. Nyni se rozeznává starý (zadní hrad) a nový zámek (toliko čásť většího hradu), a oboje jsou posud hlubokým, ve skále vytesaným příkopem odděleny. Obyčejně se chodívá na přední hrad do příkrého kopce stezkou nepohodlnou, po níž se nyní výhradně na zámek chodívá. Brána, ku které přicházíme, stavěna jest způsobem jinde nevídaným; nevede totiž přímo k nádvoří, nýbrž ke schůdkám, které jsou vměstnány mezi ní a hradbou. Jak sloh ukazuje, postavena jest brána tato v 16. století; ve starší době tu byla bezpochyby branka dobře opatřená závorami, kudy se čeleď hradská nejkratší cestou do města a zese na hrad dostati mohla. Hlavní cesta bývala a jest posud jako vjezd od východního konce hradiště, kdež se několik cest od rozličných stran vycházejících sbíhá; odtud přijíždí se k bráně nového zámku. Před sebou máme dlouhou řadu domův, v nichž se pokoje hraběcí a byty úředníků nacházejí. Různý jich sloh ukazuje k různým dobám, avšak 16. století žádný z nich nepřesahuje, a jen to jest na snadě, že jsou přistaveny ke starým hradbám. Vnitřní prostora předního hradu poskytuje obraz malebný. Před námi zdvihá se na návrší hlavní čásť předhradí, starobylá hlídka, za ní ukrývají se za křovinami rozličné kolny, konírny a jiná stavení. Bývaly od nepamětných dob až do časů novějších dvorem poplužným, ale od té chvíle, co popluží Rožemberské ke dvoru Metlickému přidáno bylo, slouží nynějším potřebám. Za nimi a za hlídkou jest rozkošný park, veliká a kdysi prázdná prostora, na níž se klání a podobné kratochvíle odbývati mohly. Celé to prostranství předního hradu, do něhož by se neveliká ves vešla, obehnáno bylo hradbou, z níž sem a tam zbytky a blíže příkopu ještě dvě polookrouhlé bašty neb rondely zbyly. Více kamenných stavení, nežli se spatřuje nyní, tu nebývalo; spíše jich bylo méně: bylo-li však tu něco více dřevěných domův, nelze sice již poznati, ale velice se pravdě podobá. Kromě Bechyně starožitné nemá žádný hrad v jižních Čechách většího předhradí. Hlavní obranou a nyní nejznamenitější starožitností předního hradu jest hlídka okrouhlá, 14 vysoká ++ a zděnou končitou střechou přikrytá. Vchod v přízemí jejím vnově vylomený vede do jejího vnitra a ukazuje, že jsou zdi velikána tohoto 14 zšíří. Kde nyní stojíme, bývalo vězení podzemní, podlé pověsti ++ byla nad sebou ještě dvoje vězení a nad nimi snad mučírna. Starodávné dvéře do věže klenuté tak, jak býval obyčej za Jiříka Poděbradského, jsou zvýší asi dvou poschodí a ukazují k tomu, že se na věž buď zvenčí po schodech aneb z nějakého dřevěného stavení chodbou chodívalo. Nahoře pod samou střechou věnčena jest věže hrubými krákorci, na nichž dřevěná pavlač spočívala, zdivo pak obrostlé jest malými smrky, na něž sice krajináři libo zříti, ale nikoliv milovníku starožitností, poněvadž se jimi zdi trhají a také do nich voda zatéká. již jsou prejzy a zdivo na střeše silně porouchány a budou brzo opravy potřebovati. Po mostě dřevěném přes příkop hluboký vchází se do zadního hradu, který, ač starý a původní, přece poslední své upravení v 16. a 17. věku prozrazuje. Čtvero erbův, dva vytesané a dva malované, z nichž znaky rodin Bukvojovské, de Biglia a de Rosembos poznati lze, a rok 1716 ukazují na dobu novější, růže na zdi a brána okrouhlá štukovím vysázená na 16. věk. Posud lze spatřiti otvory v nichž se kladky ke zdvihání zvoditého mostu nacházely. V pravo od brány jest arkéř na silném kamenném sloupě spočívající. Tento jakož i výstupky, stavení nestejně vysoká a všelijak upravená prozrazují, že na těchto prastarých zdech kolikráte pracováno a měněno. Na této straně také se vypíná starožitná čtver hranná věž, která bránu hájila podobně, jako se i na Krumlově, jemuž se Rožemberk rozdělením svým podobá, spatřuje. Přední průjezd do hradu pěkně sklenutý pochází z konce 15. neb počátku 16. století, dále následuje průjezd kulatě sklenutý, jímž se přijde do nádvoří čtverhranného, kromě stavení v pravo stojícího a vnově upraveného, starobylou rustikou vyzdobeného, ale okna jeho neveliká svědčí o velikém stáří. Komnaty a světnice hradu dostaly poslední úpravy hrabětem Jiřím Františkem z Buquoy, pánem vysoce vzdělaným, který pravým vkusem na všecko to uhodil, co starým těm síním scházelo. Že se mu podařilo prázdné zdi patřičně oživiti a z bývalého obydli sbírky umělce i badatele i obyčejné navštěvovatele bavící zříditi, v tom se nejedni badatelé srovnávají. Vejda z průjezdu do síně uzříš zábradlí u schodů do prvního patra vedoucích, ano jest zřízeno po způsobu starém a uměle řezáno; hlavice sloupů vybíhají v podoby nohů štíty a znaky držících. První místnosť, kam přijdeš, jest veliká zbrojnice, štíty ocelovými, přilbami, kusy zbroje, zbraní všelijakou od cepu až do panského meče, praporci a trofejemi naplněná. Nad komínem starodávným uvidíš dva oděnce a v té spoustě všelijakých zbraní spatříš také vše to, v čem se pořádný kat vyznati musil, krátký ploský meč popravní a nástroje rozličné z mučírny pocházející, o jichž upotřebení průvodce ochotně poučení dává. Uprostřed této síně, z doby Rožemberské pocházející. jest šestihranný gotický sloup, též rozličnou zbrojí okrášlený, na němž strop táflovaný spočívá. Také se tu spatřuje obraz Ferdinanda hr. z Bukvoj (+ r. 1685). Komnaty síně a světnice za zbrojnicí se nacházející mají jména svá po předcích rodu Bukvoj ského. Nachází se tu tolik věcí památných, podobizen, úpravného starého i nápodobeného nářadí, látek bohatě vyšívaných, uměle tkaných aksamítův a drobností rozličných převeliký počet, tak že nemožno vše najednou a bedlivě prohlédnouti. Vedlé zbrojnice jest nárožní světnice památce hr. Karla Alberta (+ r. 1663), jehož podobizna se tu spatřuje, věnována. Kromě podobizny dotčené vyobrazena tu Karlova manželka Marie Vilémina z Croy, pěkná hlava s lesklýma očima, avšak velikánským španělským krejzlíkem takořka zastřená. Povšimnutí hodny jsou obrazy vévody \"van Arschot\" a manželky jeho. Krásně zdobenýma dveřma vchází se do vedlejší síně \"knížecí\", pojmenované po Filipovi Emanuelovi z Buquoy, který byl od krále španělského do stavu knížecího povýšen. Obdivu hodné v síni této jsou táflování stropu, komín a množství nádob rozličných tu rozestavených, obzvláště pak veliká skříň dubová, velmi uměle a řemeslně upravená. Na stěnách vyobrazeni kníže Filip v plášti nachovém a choť jeho Marie Majdaléna hraběnka v. Hornes v nádherných šatech, jako se ke dvorům chodívalo, a údové královské rodiny španělské. Spatřují se tu podobizna Karla Vl., vnučky jeho infantky Isabelly a manžela jejícho, arciknížete Albrechta, Karla II. a manželky jeho Marie Španělské rozené vév. Orleanské. Veliká síň hradu jest nádherně upravena a bohatě ozdobena; vše, co se tu spatřuje, pochází z 15., 16. a 17. věku. Mnoho jest tu ještě, co upomíná na poslední Vítkovce Rožemberské; táflování po způsobu vlaském malované a růžemi pozlacenými zdobené, obrovský komín z roku 1594, malby a snad i jiné věci, jichž stáří přesně určiti nelze. Ve výklenku, kterýž na onen čas s velikou nádherou vyzdoben býval, spatřují se na stěnách staré, velmi pěkné malby, mythologické osoby představujíce. Ženštiny tu vyobrazené mívaly na náramcích a obojcích okolo hrdla skutečně drahé kameny, z nichž jen prázdné důlky zbyly. Na stěnách mezi okny spatřují se též staré malby, ale vybledlé a menší ceny, než předešlé. Zobrazeny jsou zde jednotlivé úkazy ze života lidského od narození až do smrti. Také i tu lze pozorovati důlky,v nichž se snad drahé kameny nacházely. Mezi hojnými podobiznami, které síň tuto krášlí, vyniká veliký obraz známého vítěze na Bílé hoře, Karla Bonaventury z Buquoy; ráznosť a neunavená přičinlivosť zračí se ve tváři této podobizny, před níž stojící v mysli probíhá a srovnává události let 1420 a 1620. Něco dále jsou obrazy vnuků Karlových Ferdinanada a Filipa Emanuela. Z ostatních podobizen jest nejzají mavější krásná manželka Karlova Majdaléna de Biglia. Svrchky a nábytky v této síni umístněné jsou díla řemeslná, anobrž skvostná. Památce hraběte Ferdinanda (+ r. 1685) věnována jest světnice též umělým stropem opatřená. Vedlé obrazů hraběte a choti jeho Marie Anny z Abenšperka spatřuje se podobizna Karla Smělého, mnoho malých podobizen a vzácný obraz p. Marie. Veselého vzezření jest vedlejší světnice, zvaná po praotci rodu hraběcího, Maximilianovi (+ r. 1612). Jeho podobizna sice tu není, za to však se tu spatřuje obraz císaře Maximiliana, an žezlo drží, jsa oděn zlatou zbrojí. Naproti tomu visí obraz manželky Maximilianovy, Marie Burgendské; jinde se spatřují Don Juan d\'Austria, příznivec Maximilianův Alexander Farnese z Parmy, po jehož boku první hrabě z Buquoy u města Tournay duši vypustil a j. v. I v této světnici jest tolik předmětův uměleckých a drahocenných, že by se sama o sobě pěkným museem nazvati mohla. V místnosti vedlejší spatřuje se obraz veliký hraběte Karla Bonaventury, po němž se také světnice tato nazývá. Jemu po boku jsou přední jeho vrstevníci a válečníci císařští, Dampierre a Tilly, kromě toho císař Ferdinand II. s maželkou, Mauric Nassavský a udatný Spinola, Majdaléna hrab.de Biglia a konečně jest tu veliký obraz infantky Isabelly Kláry, dcery Filipa II., která Karlovi Majdalénu k manželství zamluvila. I zde jest mnoho nábytku uměle pracovaného, zejména veliký stůl uprostřed světnice, na němž se rozličné hry rytířské spatřují. Tak zvaná světnice Rožemberská pojmenována jest tak proto, že se tu pouze údové rodu tohoto nacházejí; kromě toho upravena jest po způsobu, jaký panoval za posledních panův od Růže, majíc okna složená z malých šestihranných tabulek, strop dřevěný, znaky Rožemberkův a rodů s nimi spříznných okrášlený a v okně jednom růži na skle malovanou z r. 1567. Příchozího nepoutá ani tak obraz Viléma z Rožemberka, odjinud známý, jako spíše choti jeho Polyxeny z Pernšteina, nejkrásnější paní v celé té sbírce zámku Rožemberského. Vedlé nich spatřuje se Petr Vok, poslední toho rodu, naproti na druhé stěně obraz Anny Marie markraběnky Badenské, třetí manželky Vilémovy a neznámé osoby, která roku 1594 v 18. roce věku svého malována byla. Veliké obrazy Voka, zakladatele Vyšního Brodu, manželky jeho Hedviky a nešťastné Perchty z Rožemberka jsou výmysly pozdější doby (tuším 17. věku) a kromě toho provedením svým velmi nedokonalé. Perchta nejen se nepodobá obrazu nacházejícímu se na Krumlově, nýbrž jest tu vyobrazena jako kouzelnice, ukazujíc hůlkou na kruh zvířetník. Řadu světnic končí tak zvaná galerie křižákův v nově postaveném a nižším domě s obrazy novými všech znamenitějších hrdin, kteří se byli proti moslemům vypravili. Na jihozápadní straně zavírá zámek hrubá čtverhranná věž, způsobou svou harmonický celek hradu velice rušící. Sedlovitá střecha, která jí vlastně patří a na ní také bývala, sňata jest před nějakým časem a na její místo zřízeno cimbuří podlé onoho moderního nevkusného slohu, jemuž každý jinak říká. Vztýčená na vrcholu žerď prozrazuje, proč se tak stalo, a pohled na hrad dvěma souměrnými věžemi zavřený se zkazil. V této věži bývala stará kaple sv. Anně a sv Jiří, patronu rytířstva, zasvěcená. Od 14. věku až do r. 1848 nacházela se tu dotčená kaple, v níž r. 1731 nový oltář posvěcen, ale řečeného roku přenesena jest napřed do bývalé zbrojnice a r. 1857 do nově postavené části zámku. na té straně, kde věž stojí, překopán jest ostroh hlubokým skalnatým příkopem. Rozhled z pokojů zámeckých na této i na jiho východní straně k městu obrácené jest překrásný..

Malý vladyka, který ve vsi sedě tu prostě a v zátiší žil (V. d. I. 44), toužil po bydle pohodlnějším bytu bezpečnějším, živobytí rozmani tějším; říditi několik tisíc sousedův a kmetův a s čeledí vyjížděti na vítězné půtky, lahodilo velice jeho ctižádosti vosti. Nemnohý tudíž zanedbávaje svůj stateček, dal se pánům do služby na smlouvu a stal se takořka poddaným jich. Mnohý vladyka neměl nic více než \"šatův drobných prašných s postel, choděcích dvě hazuky, bílou jednu plstěnou, duhou kamnárovou, zbroj, kuši, meč, kabát nový bavlnou vyšívaný, dvě dobré truhlice a něco peněz hotových\"; i byl rád, když jej boháč za purkrabě přijal. Opatření hradu za míru i za války bylo přední jeho po vinností. Kdykoliv purkrabě úřad svůj převzal, odevzdány mu zbraně, zásoby a nářadí v inventář pořádně sepsaný a povinen byl je zase v témž počtu a stavu odvésti. Pyšná kolébka Vítkovcův, hrad Rožemberk, vyhlíží docela jako hrdé bohatýrské sídlo, a přece tu páni jeho nebývali anebo jen zřídka sídlívali. Až do 16.věku bydleli tu dva purkrabě a později jen jeden hejtman, a lidu s nimi málo. Stálá posádka, jak bývala ve dne, byla jen skrovná. Na předním neb horním hradě byli dva pěší a vrátný, va věži dva pěší, na dolním hradě čtyři pěší a vrátný. Purkrabě sám byl druhý jízdný a ustavičně hotov jeti, tam by pánem bylo rozkázáno. v noci hlídali hlásní, a sice čtyři na předním a šest na dolním hradě, jimž se 51 šilinků polouletní služby platilo. Hlásným na dolním hradě dal Jindřich z Rožemberka r. 1525 tu milosť, aby mohli o statku svém říditi. Lidé z kolika vesnic měli povinnosť jim pomáhati a hlásky i ponůcky na hradě vykonati, 7 z Babího, 5 z Březí či Hlásného, 4 z Březo vice, 2 z Bělenče, 6 z Hořipného a 3 z Machnotce. Vedlé slabé posádky nebyly také věci inventární četné. Když byl postoupen hrad r. 1457 paní Anéžce nechány jí dvě houfnice železné staré a malé, jedna v loži a duhá bez lože, a k tomu jí půjčili z Krumlova měděnou houfnici okovanou celou, kterou byl n. Jindřich manžel její z Ortu přivezl, šest píšťal prostředních železných a dvě píšťaly železné veliké s háky. Dva centnýře a pět liber olova a 90 liber prachu píšťalného uloženo v suchých sklepech. Věci ty byly tehda skorem vzácností, poněvadž se s nemo tornými puškami a těžkými píšťalami, předky našich ručnic, nesnadno zacházelo; z těch příčin bylo šípů všelijakých tehda i později s dostatek. Sám purkrabě, když vyjel na lov, bral s sebou jen samostříl a šípy; kdyby si byl na zajíce s píšťalou vyšel, nebyl by mohl na panství pro veliký posměch obstáti. Roku 1536 stal se hejtmanem Volfgang krejčí z města Rožemberka a přijal veškerou zásobu, s níž se snad od dávných let nehnulo. Byly tu tehda dva soudky kulí velikých a malých, soudek prachu, asi centnýř olova, láka (džbeřík na způsob vany) síry, 600 šípů a něco nenasazených. Na \"prostřední věži\" neb první věži v zadním hradě (nad branou) byla tarasnice puška, a na jednom místě, jemuž se říkalo \"mezi mostem\", tři sudlice a jedna pavéza. To bylo všechno, co se tu od zbraní nacházelo. Ale purkrabě přijímal také mnohé věci, které k hospodářství náležely. Tak na př. sepsány mu terče a sekyra v pekárně, zámky k parkánu, mostu, ke korytům rybním, dvě nůše hnojné a j. V kuchyni se nacházelo na vaření 11 hrnců, dvě kozy, rošt, moždíř s dřevěnou paličkou, dva džbery, 5 škopů, pohrabáč a jedna jarmara. Zde se pro purkrabě a čeládku vařilo. Ve veliké světnici, kteréž Němci Turnitz říkali, přijal purkrabě 11 mléčných hrnců, řetězy rozličné, sekyru, skobu, vidle hnojné, lamzuk, čtyři dubové stoly, několi lavec a visatý svíčník. Byla to, tuším, místnosť, kde se čeledi jídlo rozdávalo, a poněvadž tu prázdného místa bylo, uložili tu také něco zbraní starých (11 hákovnic, 2 malé ručnice a 11 ručnic bez loží). Od kuchyně nedaleko byla špižírna; zde bylo viděti kromě čtyř rožňů dvě putny, v nichž se chléb nosil, dva soudky k oleji, několik soudků k solení masa, káď a tři čtvrtce pšenice. Maso a jiné potřeby teprve si purkrabě přikoupil. V pivnici nacházelo se všelijakých džberův, škopův, sudův, soudkův, lák podstavicích a holených kádí, káděk a háků k nesení sudů s dostatek; o dva čepy měděné, dva korbele a dvě řičice k pivu purkrabě péči měl, aby se neztratily. Těch 1284 džberů žita, které na obročnici nasypány byly, čeládka za nějaký čas ovšem snědla, ale purkrabí byl povinen zase tolik nástupci svému odevzdati aneb tolikéž zaplatiti. Pořádný purkrabě o to pečoval, aby se pánu jeho škoda nepřihodila, ale také aby se poddaným spravedlivě a po právu dálo. Tak se i zachovával Jan z Vlksic. Rozkázal jednou volati po městě, aby vína a piva spravedlivou míru dávali. Všichni měšťané se v tom vedlé spravedlnosti měli, než jedna žena, cihlářka, toho zachovávati nechtěla, dělajíc vždy křivdu lidem. Když měla dáti pintu dala jedva 3 žejdlíky, a když dáti měla 3 žejdlíky, jedva bylo s půl pinty. A nad to ještě mluvila v městě, že jí purkrabě nemá co rozkazovati. Jednou sedě Jan s konšely na náměstí, když lidé od té ženy pivo nosili, kázal purkmistru a konšelům, aby to pivo měřili, a tak se nalezlo, že skorem každému po žejdlíku schází. I vzal Jan ženu tu na hrad ve svou kázeň a doptal se potom v Krumlově, jak se má k ní zachovati. Jindy se dověděl, že někteříl lidé nepanští blízko Rožemberka tenata mají a na shony chodí. Měl úmysl jim tenata probrati, ale přece se napřed v Krumlově poptal a při tom si postěžoval, že mu ukrdl kdosi krahujce. Kterým způsobem hájíváno lidem honiti na gruntech panských, seznati lze z příběhu tohoto:

Přijel do vsi úředník páně a tu hned kázal rychtáři sousedy obeslati, i tolikéž Jiříka zemana, jenž měl na svém statečku málo zvěři. Tu pověděl úředník: Tak na panských gruntech honíte? A Jiřík zase odpověděl, že na pánech uprosil sobě k svatbě zajíce uhoniti. Pak mu zase úředník podával ceduli, zapovídaje mu grunty, a všemi obyčeji aby prázden byl buď lovy ptačími neb zaječími, a všelijakými myslivostmi aby gruntů prázden byl. Ale Jiřík té cedule přijíti nechtěl. Potom v pátek přede Všemi Svatými šel rychtář se sousedy na shon (shánění zvěří do tenat) i nalezl Jiříka, an lécí a již polikl nad rybníčkem ve vrchu, ježto tu svého gruntu neměl. Tu mu řekl rychtář takto: Jiříku! a vy tu prve, než já? Tehdy on odpověděl: Rychtáři, lícejte, neb jsou tu zajíci a což zabíme, budeme míti spolu. Tehdy pověděl rychtář, že toho neučiní a šel domů. Jiřík honil přece s čeledí svou, šel potom do vsi za rychtářem, k němuž promluvil takto: Rycháři! mohls léceti a mohli jsme spolu míti, prosím tě, neříkej žádnému nic. Nazejtří rychtář nevěda toho kam díti šel do města na radu a tu mu poradil jeden soused takto: Ty, rychtáři, věz co činiti, jakou on zápověď má. Tu ještě rychtář nevěda, co má činiti, šel na zámek svého pána a oznámil úředníkovi. Tu již věděli, že Jiřík honil, a poslali mu potom ceduli řezanou a po té ho pohnali k soudu, aby zaplatil pokutu na spáchání pychu vyměřenou. Dlouho byl pur krabí na Rožemberce Alexander Škol z Grynperka. Zakoupil se v městě a zůstavil stateček dceři své Žofii, která na něm až do vdaní svého přebývala. Odtud si zajela nejednou na okolní menší sídla na dobrou vůli či k u ctění, které se velice kávovým schůzkám, před 40 lety obyčej ným, podobalo. Sko rem po každé takové schůzce povstávaly soudy pro klevety, jež se byly daleko a ši roko po okolí rozne sly. Také Žofie měla (r. 1584) soud se Lvem z Kolichreitu na Po říčí a sestrou jeho Markétou, poněvadž byla o nich (r. 1580) na Pasovařích nectné anobrž velmi hanebné věci mluvila, jež tuto položiti ani možná ne ní. Nechtěla-li upad nouti v pokutu, mu sila se podvoliti a před mnohými lidmi nápravu učiniti. Kro mě toho sála ji věc ta 100 kop gr. č. útrat soudních, kteréž man žel její Mikuláš Siklar, soused v Budějovi cích, zaplatiti slíbil. Za Švamberkův stal se hejtmanem Rožemberským Jiřík Vrš ze Sadlna z ro diny vladycké, na ten čas již schudlé. Za řídil si na hradě po hodlné bydlo, a když roku 1610 \"pán Bůh všemohoucí jeho nej milejší manželce šťast ným pomocníkem býti ráčil,\" prosil velice pána svého, aby se k němu jako svému chudému služebníku sklonil a dcerce jeho za kmotra postavil; pro zlosť cesty nežá dal přítomnosti páně, než aby za sebe ně koho ze svých dvo řanů poslal, poněvadž \"vždycky v něm milostivého a laskavého pána a ochrance poznával, čehož nikdy na něm nezasloužil, že se vždycky k němu tak milostivě nachylnil.\"

Pněvadž pcházel Vrš ze severních Čech, způsobil příchod jeho do Rožemberka a okolí velikou zvědavosť a potom poptávání, jakého rodu je a je-li po předcích \"dobrý.\" Neboť ačkoliv se do válek husitských začasté dálo, že si vladyka na tvrzi sídlící dcerku sousedskou z blízkého města vzal a třeba svou vlastní dceru za nějakého kováře do města provdal, přece se tak ve století 16. jen zřídka a to tenkráte, když rodina schudla, dálo; a stala-li se věc taková, obyčejně se o těch jistých osobách při kvasech a hostinách úsměšně mluvívalo. Hynek mladší Vamberský z Rohatec a na Poříčí nejpilnější byl z těch, kteří se po rodě Vršově vyptávali. Když pak podlé domnění svého dosti zvěděl, jednou (r. 1615) na Hřebeni vypravoval, že v Praze byl a tam jednoho p. Sekerky se na Vršův rod vyptával, \"že on Jiřík Vrš sestru má, která v Litoměřicích za šenkýřku je, dobře se ví, kdo jest; nechť se spokojí, dobře se mu oznámí." O této řeči dověděl se Vrš za čtvrť léta. I poslal lidi své s poselstvím právním na Poříčí, kdež je oni také dodali. Když pak s tvrze scházeli, vyběhl za nimi Hynek, jenž byl zatím ceduli řezanou přečetl a pokřikoval takto: "Slyšte! jste-li jeho vyslaní, povězte jemu tak, že já jemu jeho sester nespravuji a s ním nic činiti nemám, a k tomu, jak na mě náleží, tytule mi mého ten troup nedává." Tak nedůtkliví byli tehda, zaneprázdňujíce soudy ustavičně; každý chtěl býti "dobrý" aneb "lepší" nežli jiní a "poctivosť" rodu poselstvími a soudy chránil; čtyři léta později nedovedli česť svou ohraditi..

Od svého dosti velikého zboží v oklí Prčickém odprodal r. 1220 ves Kojetín klášteru Milevskému. Jako svědek připomíná se potom častěji až do r. 1236 (aneb snad r. 1243), ale roku toho dlouho nepřečkal. Ačkoliv o jeho manželce (již Březan hrabínkou ze Švarcburka nazývá) nic známo není, jest přece jisto, že zůstavil několik dětí, a sice pokud víme Vítka, Voka a Zachaře, a jednu dceru. Syn Vítek býval komorníkem zemským a psal se až do r. 1252 po hradě Příběnickém, kdež se ponejvíce zdržoval. Mnohem více než on proslul bratr jeho Vok, zakladatel hradu Rožemberka a slavný bohatýr, jenž byl věrným rádcem a služebníkem krále Přemysla II. Připomíná se po prvé r. 1220, tedy ještě za živobytí otce svého, a potom teprve r. 1246, kterýžto čas mezi oběma lety prožil asi v rozličných skutcích rytířských. V těch asi dobách založen jest jím hrad Rožemberk (Rosenberg), takřka na ustavičnou paměť znaku Vítkovcův, pětilisté růže, po němž se Vok poprvé r. 1250, a bratr jeho r. 1255 z Rožemberka psali. Pan Vok byl udatný bojovník, který zejména na Moravském poli (r. 1260) divoké Kumány na útěk obrátil. Byv před tím (roku 1250) sudím zemský v Horních Rakousích, řídil potom jako hejtman (r. 1260-1262) zemi Štyrskou. Nemalou čásť panství Rožemberského při Vltavě a pod hvozdem pomezním daroval Vok klášteru od něho založenému na Vyšním Brodě, a udělil mu také právo podací kostelů v Předole a Rožmitále. V jednom nadání téhož kláštera, jež nepochází však od Voka, nýbrž od jeho strýce Budivoje z Krumlova, podepsáni jsou jako purkrabí Rožemberka: Benada, Beniš a Budilov, kteří ve službě té ještě r. 1261 zůstávali. První z nich jest snad onen Benata, jemuž pan Vok posledním pořízením 2 lány v Třeboníně, med úročicí k držení zápisnému odkázal; Budislavu daroval proto, že mu beroucímu sobě ženu jisté peníze slíbil, ves Babí k zápisnému držení a dvůr jakýsi na podhradí hradu Rožemberka (nyn. městečka), aby tu k opatrování hradu přebýval. Kromě toho obmyslil i jiné služebníky své statky na Rožembersku ležícími, což tuto pro skrovnosť místa vyčítati nechceme. Slavný pán tento zemřel ve Štyrském Hradci dne 3. června r. 1262. Již stařec jsa mladici byl pojal Hedviku ze Šaumburka, jež mu porodila dva syny: Jindřicha a Vítka, z nichž onen se stal předkem všech následujících pánův z Rožemberka. Mateři své pustil Jindřich roku 1300, 12. dubna statky Plesberg (v Doln. Rak.), Stropnici a Eibenštein (Horn. Rak.). O mladším bratru Vítkovi málo víme. Roku 1271 svolil k nadání kostela farního v Rožemberce, příštího roku s bratrem učinil darování klášteru Vyšebrodskému a zemřel r. 1277, 22. září. Starší bratr Jindřich zdědil po vymření strýců Krumlovských panství Krumlovské, kamž sídlo své přenesl, mimo to však získal drahně jiných statkův. Co se dotýče panství našeho, víme o něm, že svolil r. 1271 k nadání, jež máti jeho Hedvika učinila kostelu v Rožemberce, že daroval r. 1272 s bratrem svým podací kostela v Rakousku klášteru Vyšebrodskému. Roku 1278, 24. června potvrdil klášteru témuž držení vesnic Schönhub, Sonnberg, Rukendorf a Unter-Schlagl, jež jim byl posledním pořízením svým n. Vítek odkázal, nad to jim daroval městečko Myšlany a ves Gerbetschlag (r. 1278, 13. července), podací kostela v Rožemberce (r. 1279) a v Myšlanech (r. 1279). Tato poslední darování učinil, přebývaje na hradě Rožemberce. Roku 1281 daroval témuž klášteru 5 vesnic s lesem a vyměnil si od něho ves Žumberk, za niž mu dal jiné 3 vesnice. K tomu přišlo ještě později darování podací ve Stropnici. V úřadě purkrabském setrval za něho svrchu řečený Benata z Větřní r. 1272-1281. Tehda měl již zrostlého syna Vácslava, jemuž pan Jindřich, hledě k věrnosti a dlouhým službám otcovým, úřad purkrabský na Rožemberce udělil. Týž v letech 1291-1315 úřad tento ke spokojenosti pána svého spravoval. Tehda byl již pánem na hradě našem Petr z Rožemberka, jenž po smrti otce svého Jindřicha (+ r. 1310) klášter ve Vyšním Brodě, kamž byl vstoupil, opustil a ve všechna panství otcovská se uvá zal. Týž Petr pro slavil se moudrostí svou, pro kteroužto věc si ho král Jan velice vážel a mi lostmi dařil; a po něvadž byl pan Petr zároveň še trný a králi v po třebách jeho pe nězi půjčenými po máhal, obdržel hoj nosť zápisů na zboží královská. Od pan ství Rožemberské ho zastavil r. 1325 21. prosince vsi Mi kulov (Nicolts) a Cetviny Bohunko vi z Harachu v 83 hřivnách stříbra, více pak postoupil r. 1332 vsi Raif mass klášteru Vy šebrodskému, za niž obdržel k So běslavsku ves Po nedraž, a nad to jemu přidal r. 1347, 1. září ves Nessel bach. Za něho byli purkrabí na Ro žmberce jakýsi Va ňata a vladařem či úředníkem (schaf fer) Mikuláš z Něm še. Oba se r. 1338 opatu Vyšebrod skému za přátele postavili. Petrovi (+ r. 1347) synové Petr, Jodok, Oldřich a Jan dr želi po otci zboží Rožemberské, Tře boňské, Krumlov ské, Poděhusské, Bavorovské a j. v. v nedílu a pro ve liké zásluhy otce zemřelého obdrželi milosť od Karla IV. (r. 1349, 1. června), aby z těch ze všech zboží, kdyby ber ně přišla, více neplatili než toliko 300 kop gr. Pur krabí na hradě zdejším učinili ja kéhosi Ludvíka, jenž se připomíná r. 1352 mezi služeb níky mladých pá nův. Kostelu svému Rožemberskému darovali r. 1356 desátky ze dvoru poplužného v Mýtě (Mauthof) a potvrdili roku 1363 témuž kostelu zakoupení léna ve vsi Bukové. A poněvadž páni ze soudních peněz v Rožemberce se scházejících jistou čásť faráři darovali, byl tento povinen každý pátek v kapli sv. Jana Evang. na hradě mši svatou sloužiti. Statečný a dosti zámožný rytíř Markvart z Pořešína stal se asi tehda (roku 1360) purkrabí hradu zdejšího, ve kterémž úřadě byl roku 1357 Trojan jakýsi. Roku 1361 přikoupili bratří od Přibíka z Pořešína ves Nažidla a připojili ji k panství Rožemberskému, a r. 1362 8. února udělili městečku Rožemberku výsady a práva, jichž požívalo královské město Písek, také svolili k tomu, aby měšťané tudíž mohli ve vesnicích statky kupovati, robotu sedlskou tím na se berouce; více je osvobodili povinnosti, aby vypravovali oděnce a vozy na vojnu, s tou výhradou, že budou povinni pomoci poskytovati, kdyby někdo sáhl na panství Rožemberská. Tohoto roku zamýšleli bratří rozděliti se o všechna zboží svá, při čemž jim uděli Karel IV. (r. 1362, 3. dubna) tu milosť, aby mohli po sobě děditi, kdyby někdo z nich bez dědiců zemřel, a zboží jeho proto na krále spadnouti mělo. Zdá se, že k tomu hned nepřišlo; neb r. 1364-1367 všichni bratří kněží k kostelům v Malšinech a Myšlanech podávali, avšak r. 1375, 4. září vyskytují se jediní Petr a Jan jako pánové podací v Myšlanech, při čemž arci i to na mysli míti jest, že Jošt již r. 1369 zemřel. Jan pak, po smrti Petrově zůstav samojediným držitelem panství, podával r. 1386, 31. ledna faráře ke kostelu Malšinskému. Než i jiné zápisy tomu nasvědčují, že panství jen Janovi a Petrovi náleželo, oba roku 1376, 16. ledna dosáhli potvrzení arcibiskupského na směnu, již učinili s Petrem farářem Frymburským a klášterem Drkolenským; davše jim totiž ves Wangnerschlag, obdrželi za to les s 8 lánů veliký, jejž byl Jindřich z Rožemberka klášteru Drkolenskému daroval. Více pak byvši prošeni toho roku kaplanem svým Mikulášem, rodičem Rožemberským, aby 60 kop jemu náležitých ke kostelu Rožemberskému obrátili, zakoupili za to ves celou Kvasov a 3 lidi v Korytech a obrátili je ke kapli sv. Kateřiny na hřbitově stojící. Za vlády obou bratří zůstával purkrabí na hradě zdejším již řečený Markvart ještě r. 1375. Roku 1380 potvrdili oba bratří klášteru Vyšebrodskému tři vesnice již dříve darované a přidali k tomu ještě ves Mlýnec, r. 1383 pak ves Bretterschlag, r. 1384 ves Gerbetschlag s polem u vsi Martinkova a mlýn ve vsi Schlagles. Od r. 1385 nalézáme Jana v samotném držení panství, an byl Petr rok před tím (r. 1384) zemřel. Jan daroval často řečenému klášteru ve Vyšším Brodě (r. 1385) dědiny v Těchorazi a ve vsi Šildu, prodal jim toho roku 12. prosince ves Chvaletice, roku 1388 plat na lánech v Předole. Poslední pořízení sepsal Jan r. 1389, 20. srpna; odkázal peníze všem klášterům řeholí žebravých v Čechách a všem farám na panstvích svých, Oldřichových a Jindřichových, a sice tak, aby jim hned po jeho smrti skrze zvláštní posly dodány byly. Více nařídil bratru svému Oldřichovi a synu jeho, aby po smrti jeho poddaným na panstvích Rožemberka, Krumlova, Maidšteina, Helfemburka, Přiběnic, Bukovska, Poděhus a Třeboně po 4 léta na platech slevili, z čehož však aby vyňaty byli obyvatelé panství Frymburského a Vítkova Hrádku. V posledních letech ve zvyku bývalo, že Oldřich a syn jeho Jindřich ke všem zápisům bratří svých jakožto jich společníci pečeti své přitiskli; tak učinili i při kšaftu Janově, slibujíce vše v něm obsažené věrně plniti. Jan zemřel roku 1389 dne 1. září a pohřben v Třeboni, kdež vedlé něho i choť Eliška z Halsu odpočívala. Za posledních dob živobytí Janova byl purkrabí na hradě zdějším (r. 1388) Jindřich ze Svržna. Poslední z bratří připomenutých, Oldřich, přečkal Jana jen o rok a již 28. září r. 1390 zemřel. Dědicem všech statků Rožemberských stal se syn jeho Jindřich, vynikající nevšední vzdělaností a četnými úřady, jež zastával, ale při tom také jako podporovatel domácích rozbrojů za krále Vácslava. Roku 1402 měl již syna zrostlého Petra (+ r. 1406); oba prodali r. 1402 čásť vsi Jaromírova bratřím z Cipína a koupili zase od jednoho z nich (r. 1406) platy ve Stokovicích (Stockernhof) a ve Světlíku. Purkrabí Rožemberským byl od r. 1403-1405 Jan ze Slavkova, jenž pánu po kolik let věrně sloužil; proto Jindřich vdově po něm Elišce (r. 1412) potvrdil plat, jejž si byla koupila ve vsi Bělé. Roku 1408 byl úřeníkem na panství Hanuš Harachéř a vladařem (šafářem) nějaký Petr. Po smrti velikomocného pana Jindřicha (+ r. 1412, 28. července) sešli se na Krumlově poručníci sirotků nezletilých a purkrabí všech hradů páně (r. 1412, 14. srpna), a tu učinili smlouvu o opatřování statkův: mezi nimi vyskytují se též "Bohuslav z Petrovic na většiem hradě na Rožemberce, Petr z Mladotic na druhém hradě tudiež." 16)

Prvním poručníkem a správcem panství Rožemberských byl pan Čeněk z Veselé a z Vartemberka, jenž podával faráře ke kostelům na panství, r. 1416 do Malčin, toho roku do Českého Rychnova a r. 1413 až 1414 do Rožmitála. 17) Syn Jindřichův Oldřich dosáhnuv let svých, daroval odúmrtí všem poddaným na panství svém Rožemberském, t. j. povolil jim, aby o statcích svých volně říditi a je odkazovati nebo darovati mohli; všechny ty a takové listy dány jsou r. 1418, 28. září a svědčí (pokud víme) obyvatelům Cetvin a blízkého odtud Mikulova (Böhemdorfu), vsím Katenbrunu, Bystré, Steinu, Schlaglu (am Rossberg). Pan Oldřich byl se cele poddal působení poručníka Čeňka; z té příčiny přiznal se také ke straně pod obojí a panu Čeňkovi všechna svá zboží k věrné ruce ve dsky zemské vložil. Než předvídaje nebezpečenství, jež hrozilo panstvím jeho od nového Tábora, poddal se nejprve do poslušenství krále Sigmunda, potom odpřisáhnuv se kalicha, přikročil k obléhání Tábora. Ale hanebná porážka, již zde zakusil, popudila ho k takové zuřivosti, že hned dal všecky kněží podobojí na svých panstvích schytati a do věží po svých hradech rozsázeti. Několik jich také sedělo na Rožemberce. Záští mezi oběma stranama z toho pošlé mělo v zápětí mnohé krvavé půtky, v nichž ztratil pan Oldřich některé ze svých severních statkův a jiné až po Sviny zle popleněny byly. Ale i úskočným způsobem hleděli mu škoditi a zejména o to se zasazovali, aby některého z hradů jeho zmocniti se mohli. Jakýsi Pecha z Tisovky, dobře znaje cesty, vedl Jana Husa z Veleslavic, Janka Červeného a rychtáře ze Dvořiště k Rožemberku, potom chtěli klášter Vyšňo brodský vypáliti a Lučovici (Kienberg?) osaditi a špihovati, jak svědčí vyznání jednoho z nich, r. 1423 polapeného. Ustavičné půtky a vydržování větší čeledi na hradech vy máhaly nákladů nevšedních. Za touž příčinou Oldřich vypůjčiv si 4000 kop od Reinprechta z Walsee, hejtmana v zemi nad Enží, jemu (r. 1420) hrady Rožemberské i s městem (sein czwo vesten Rosemberg), opravu na klášteře Vyšebrodském, rozličné klenoty kostelní a stolní v ceně 416 1/2 hřivny stříbra a 14 1/2 hřivny zlata k zástavnému držení zapsal. I vyznal toho roku 17. října pan Čeněk, jemuž všechna panství ve dsky vložena byla, že nebude Reinprechtovi v držení Rožemberka překážeti. Se změnou touto souvisela také změna ve spravování obou hradův. Téhož roku (neznámého času) postoupil Bohuslav z Petrovic úřadu purkrab ského "panu Polhoměřovi, a býval od toho času jen jeden hejt man." Téhož roku 29. října vzdal Jindřich Drochovec svrchní hrad panu Reinprechtovi "de Tolhaim." Nový držitel válčil s kališníky tak urputně, jako činíval předchůdce jeho. K nej větším protivníkům jeho počítal se nepokojný vladyka Jan Smil z Křemže, Drahoničtí a Roubíkové, kteří však proti dobře opa třenému hradu nic poříditi nemohli; nicméně přece jen Reinprecht Polhoměř za dobré uznal učiniti s nimi příměří (r. 1425, 6. srpna) až do sv. Havla, v něž pojato "zboží, což k Rosmberku přísluší.! Do příměří s celou stranou Táborskou pojati oba hradové na Rožemberce již rok před tím (r. 1424, 10. září), ale také jen do sv. Havla téhož roku. Purkrabí na Rožemberce býval v ty časy (r. 1425) český vladyka Jan z Mezipotočí. Z následujících 20 let se nám zpráv o Rožemberce naprosto nezachovalo. Po bitvě Lipanské uhostil se zase v krajinách těchto mír a poklid, páni pak majíce hejtmana na hradech, žili na panstvích rakouských a o věci české jen tak tak pečovali. Když pan Oldřich věkem sešlý po odpočinutí toužil, a synové jeho Jošt, volený biskup Vratislavský a mistr Strakonický, Jindřich a Jan letilí již jsouce, zase v držení Rožemberka vejíti si přáli, způsobena jest r. 1455 smlouva s pány z Walsee, jíž uvolili se páni zámek Rožemberk a klášter Vyšší Brod vyplatiti. Následujícího roku (1456) dotčení páni vydali "šuldpryf německý" Volfgangovi a Reinprechtovi bratřím z Walsee, strýcům svým, na 2000 kop a snesli se s nimi strany základu téhož dluhu, zaplativše ostatní peníze v hotovosti. Konečně obdrževše oba hrady a panství sobě odevzdané, propustili (r. 1456, 24. dubna) pány rakouské ze všech povinností. Po Oldřichovi měl jednou v držení všech zboží syn jeho nejstarší Jindřich následovati. Týž ženě se s Anéžkou ze Šaumburka, učinil r. 1453, 23. února s otcem jejím svatební námluvy, vedlé nichž obdržev s ní 6000 fl. uherských, slíbil obvěniti ji 10.000 fl., jež zapsal na panstvích Velešín ském a Novohradském. Nedlouho po tom táž Anéžka (24. září), byvši již za pana Jin dřicha dána, odřekla se všech spravedlností a nápadu k dědictví otcovskému, leda by jí otec neb máti za svého živobytí z dobré vůle něco přidati chtěli. Po vyplacení hradu Rožemberka bylo věno panino přeneseno na panství Rožemberské, a poněvadž se to ne stalo listem na pergaméně, nýbrž vkladem ve dskách shořelých, čas, kdy a jak se to stalo, nám znám není. Hrdinský, v kolbách a honbách cvičený Jindřich vydal se roku 1456 s 350 jezdci za králem Ladislavem do Uher, kdež měl s Turky mnohé potyčky; vraceje se domů, zemřel dne 25. března r. 1457 ve Vídni něco vypiv ve víně. Vla dařství rodu přešlo nyní arci na bratra Jana a tím také dědičné držení Rožemberka, ale zavaděno bylo panství velikým věnem paní ovdovělé. Nemoha Jan hned věno vyplatiti, postoupil roku 1457 dne 16. října obou hradův Rožemberských paní Anéžce. Tato paní oželevši prvního chotě záhy se vdala za rakouského pána Michala purkrabí Maidbruského a hrabě Hardecké a Recké, než stálého zdraví nemajíc, brzo potom zemřela, odkázavši polovici věna manželu svému a polovici bratřím svým. Janovi, jenž byl králi Jiřímu oddán a poselstvími i jinak králi nemálo pro spíval, podařilo se vyprositi si na králi polovici všeho nápadu po dotčené Anéžce na zboží Rožemberském (r. 1461, 13. května); druhou polovici si sice král zůstavil, ale druhého dne vyslav pány ke dskám zemským, Janovi také ji daroval. Jelikož však Michal Maid burský na odpory nastupovati počal, nevyřídila se věc tato tak hned a Janovi vidělo se, služebníky své Jana Rousa z Čemin a Zdeňka z Lukavice přijíti na spolek odúmrtí svých ve Vildšteině, Pořešíně a Rožemberce (r. 1461, 7. října), aby na místě jeho při dále prováděti mohli. Očištění panství vyžadovalo nyní nemalé práce. Jednání o odumrť protáhlo se 4 léta, páni ze Šaumberka měli jistotu na 5000 kop, a neústupný a umíněný purkrabě Maidburský přímo osadil Rožemberk hned po smrti choti své, úřadníky své sem si dosadil a celé panství mocně jménem zástavy držel. Purkrabí tu byl Jan Sudek z Dluhé (roku 1462) a v ten čas Jindřich Cinišpan úředníkem. Jan uchlácholil napřed Šaumberka. Roku 1462 dne 22. dubna vyznali zajisté na hradě Šaumberce Pernhart a Sigmund ze Šaumberka, Albercht probošt u sv. Štěpána ve Vídni, a Oldřich a Volfgang, vše bratří, že se odříkají vší spravedlnosti k polovici věna zapsaného na Rožemberce ("auf gesloss und herrschaft Rosenberg"), a že všechna práva svá přenášejí na pana Jana. Tím byla však jen malá práce ukončena, neb s Michalem nemohl se Jan "ani smluviti, ani o to uhoditi," jak by k svému hradu přijíti mohl; a poněvadž Michal ke svým penězům a Jan k hradu zase chtěli, přišli oba mocně na krále Jiřího, jenž mezi nimi r. 1462, 20. října takto vypověděl: Michal ("švagr náš") aby za těch 5000 fl. vzal 4000 fl. uherských na roky jisté, a hradu ve 4 nedělích postoupil a listy na hrad svědčící vydal; naproti tomu měl Jan zaplatiti a ve 4 nedělích u krále v Praze položiti 3000 fl. hotových a na ostatních 1000 fl. list zdělati, tak aby je o hodu ducha svatého vyplnil a zaplatil; Michal zůstaviž na hradě 30 korců žita, dva slady, to jest 12 korcův sladu, 30 korcův ovsa, piva sud některý a chleba něco. Po tom přestaly také odpory Michalovy u desk dvorských, an k nálezu soudu dvorského (jak snadno pochopiti) ani nestál, pročež Jan (r. 1465) úředníky dvorskými na Rožemberk v 10.000 fl. uherských zveden Ale tehda již nebyl Jan ve skutečném držení hradu. Nedostatkem peněz snad jsa přinucen, jednal s Janem Popelem z Lobkovic o zastavení panství Rožemberského. Roku 1464 smlouvu mezi nimi Vilém mladší Švihovský učinil a Jan slíbil dne 30. listopadu, že "hrady Rozmberg" Popelovi ve dsky vloží, přijav od něho 9217 fl. uh. Biskup Jošt listem toho roku 13. prosince v Nise daným k té smlouvě přistoupil. Pukrabí se tu stal Buzek z Belhartic. Mezi dědičným a zástavným držitelem trvalo jen 4 léta přátelství, neb tak dlouho oba setrvávali při králi Jiřím, však od roku 1467 Jan z R. kloně se víc a více ke straně papežské, počal klesati u věrnosti a konečně r. 1468 zjevně na stranu buřičů přestoupil. Dokud setrval Jan při straně králově, činil Zdeněk ze Šternberka zhoubné jízdy na jeho statky, když pak Jan z Rožemberka v příměří s nepřáteli svými vstoupil, obrátilo se celé záští Zdeňkovo proti Popelovi. V říjnu r. 1467 přitrhl Zdeněk s lidem svým ke hradu Rožemberku, jehož jal se dobývati. O tom uslyšev Jindřich kníže Minsterberské a pováživ, kterak osamotnělý Rožemberk na jihu českém jest pevnou a jedinou žáštitou straně krá lovské, sebral lidu co mohl a tak srdnatě na obléhající vrazil, že hned odtrhli. Povídalo se mezi lidem o porážce této více, než pravda bylo; Zdeněk prý byl zabit a rytířstvo jeho za hnáno až k Vitorazi. Popel se nyní odebral na hrad a stále na něm více než rok potrval; odtud psal roku 1468, 9. března Janovi z Rožemberka, jenž ještě tehda ve věrnosti své kolísal. - Dověděv se v dubnu toho roku, že Němci z Rakous strojí se na nějakou výpravu, kázal lidu svému, aby byli 25. dubna v městě Rožemberce pohotově, a dal o tom zprávu do Krumlova. Ačkoliv tentokráte nebezpečenství hrad náš minulo, Popel vždy k tomu přihlížel, aby hrad dobře opatřil a za touž příčinou panu Janovi (7. května) se omlouval, že jej nemůže navštíviti. Dne 14. května prosil Popel Jana, aby mu poslal posilu, neb poddaní, kteréž několikráte na hrad obeslal, málo na to dbali a jeho poslouchati nechtěli. Pán mu poslal do 20 koní, Čechův, pacholků dobrých a jednoho mezi nimi, jenž by tomu rozuměl, k jednání a pěších do 40, jimž chtěl dáti služby, jako dával pána na Krumlově. Takovou i prosbu učinil dne 23. května. Až dotud oba pánové přátelsky se k sobě chovali; ale jinak se stalo, když Jan ustavičnému domlou vání podléhaje, věrnosť ke králi svému zrušil a v srpnu r. 1468 skrze plnomocníky zavázal se straně katolické, že králi odpoví nejdéle do 14. září. Jan tím přestoupil na stranu Zdeň kovu, jenž asi od poslední pořážky své ve lice zanevřel na Popela. Vždy opatrný Popel v lednu r. 1469 tak špatně opatřil Rožem berk, nejsa o záměrech proti němu chovaných dobře zpraven, že se podařilo Zdeňkovi hradu se vší potřebou a střelbou dobyti (9. ledna). Hanebné a posud v Čechách neslýchané bylo, že nepřátelé, teprve když se na hrad byli zra dou dostali, opověděli Popelovi válku. Pan Lobkovský s několika služebníky i se synem Děpoltem na hradě byv zajat, na Krumlov dovezen a zde, jakž na pána náleželo, poctivým vězením opatřen. Pan Zdeněk neváhal králi Matyášovi zpravu do Holiče (okolo 20. ledna) přinésti a chlubiti se, že nejen zajal pána hradu, nýbrž i poklad velmi znamenitý obdržel v kořisť. Nešťastný Jan, jenž ač katolík věrnosť ke králi až do poslední chvíle zachovával, dokonal r. 1470 život svůj na Krumlově a počestně v kostele sv. Víta před kůrem pochován, kdež náhrobek jeho ještě Březan spatřoval. Hradu Rožemberka postoupil Zdeněk Janovi, vzav od něho jistou summu peněz; tento pak v pokojném držení hradu až do smrti své (r. 1472, 8. listopadu) zůstával. Dával sice výstrahu pánovi purkrabě Helfemburský r. 1471, 22. listopadu, že Oldřich Vlach z Březí se s krajem na Sušici sebral do Němec a až zase potáhne, že by se chtěli útokem o Rožemberk město i hrad pokusiti, ale nepřišlo k tomu. Nejstarší syn Janův Jindřich ujal vladařství již v 16. roce věku svého, zvoliv si za prvního poručníka, poněvadž o tom otec pořízení neučinil, slavného pána Bohuslava ze Švamberka. Purkrabími tu byli tehda roku 1470 Sigmund Schallenberg a roku 1474 Ctibor z Kvasejovic. Děpolt, syn Janův Popelův, zůstával na Krumlově až do r. 1473; tuť však na přímluvu králové Johanky na jistý závazek, aby se k určitému času před pana Jindřicha dostavil, propuštěn byl. Věc ta byla proti mysli panu Zdeňkovi. Psal bratřím Jindřichovi a Vokovi r. 1474, 2. března, že při dobytí hradu Rožemberka dobří služebníci Zdeňkovi pana Popela zajatého se synem otci jejich svěřili a když Popel zemřel ve vazbě, že syna jeho bez vědomí a vůle Zdeňkovi svěřili, an Zdeněk k němu tak dobré právo, neřkuli lepší, jakožto otec jejich neb oni sami má; ale přes to prý mladého Popela "šacovali" a smlouvu s ním učinili. Když bylo r. 1474 v listopadu snešením králův Polského a Uherského ve Vratislavi příměří sprostředkováno, jež měli všichni stavové v zemích koruny české listy svými přiznavacími potvrditi, velice se toho žádali Anna z Rožemberka vdova po Janovi z Lobkovic, Děpolt syn její a jeho jiní bratří , aby pře jejich s pány z Rožemberka o panství Rožemberské srovnána byla. Pročež pan Bohuslav ze Švamberka, na něhož obě strany mocně přišly, mezi nimi vypověděl r. 1475, 14. ledna. Po té výpovědi záští mezi nimi minula a Děpolt vedlé smluv Vratislavských prost a prázden byl. Za summu, kterou měl někdy Jan na hradech v Rožemberce a městě tudíž zapsanou, páni z Rožemberka dali a vyplnili Lobkovským 7000 fl. uh., a to tak, že se zavázali jim napřed postoupiti městečka Sedlčan s příslušenstvím k dědičnému držení a k tomu lesy a potoky, a co by se nedostalo potom do 7000 fl., za to jim jinde platy sstoupiti. Při tom i to Jindřich a bratří si vymínili, že mohou Sedlčany zase vyplatiti. Za pana Jindřicha byli purkrabími Ctibor z Kvasejovic r. 1474 a Heřman ze Zelenic r. 1475. Téhož roku Jindřich v nedostatku zdraví a rozumu postavený bratru svému Vokovi vladařství sstoupil. Smlouva mezi oběma bratřími r.1475, 24. srpna učiněná dotýkala se nějakých různic, které mezi nimi byly, a jež přátelé a služebníci jich urovnali, neb Jindřich, jsa starší, nechtěl na Krumlově býti a panstvím vlásti. Panu Jindřichovi vymíněno, aby byt svůj měl na Rožemberce a "tím panstvím a zámky těmi a městem" vládl. Za to Vokovi do 3 let všecko panství rodinné poručil a vůli svou k spravování dal; také i k tomu svolil, aby Vok pro zapravení dluhů s radou Bohuslava ze Švamberka a Reinprechta z Walsee mohl panství nějaké odprodati. Konečně sneseno i to mezi nimi, kdyby po třech letech nezdálo se Jindřichovi nebo Vokovi v té práci býti, že se toho nemají zbavovati bez rady dotčených dvou pánův. Purkrabí se tu stal Zachař Trantenbergéř z Trantenberka, po němž r. 1476 a 1477 hejtman Petr Stupenský z Honzné následoval. Za tohoto "byl Rožemberk ztracen." O věci této nedostává se nám pamětí; jen to jest jisto, že někteří páni z Rakous hrady Rožemberské ztekli a že tu byl roku 1477 vladařem nějaký Alexander v. Einingen, který za těch dob bouřlivých často do Rakous zajížděje, lidi, formany a dobytek zajímal. Ochránce a opatrovník pánů z Rožemberka pan Bohuslav ze Švamberka dověděl se o ztečení hradu Řehořem Třeboňským, když se nacházel v zajetí krále Uherského, i vyzýval (dne 23. dubna r. 1478) syna svého Hynka, jenž ujal správu na panstvích Rožemberských, aby lidí, což může, poslal do Krumlova a bude-li toho potřeba, sám dojel. Doložil pak: "braňte se, nedajte se šiditi. Buoh dá, že v brzké chví prázden budu a svým nepřátelóm se brániti budu s boží pomocí." Že asi dlouho Rožemberk v držení pánů rakouských nezůstal, dokazuje se tím, že tu byl roku 1478, 9. července hejtmanem Jošt z Pruku, služebník Rožemberským věrně oddaný, a toho roku 20. září Jan z Vlksic purkrabí. O panu Jindřichovi obývajícím na Rožemberce jen kratíčkou zpravu doložiti lze. "Nenacházím," dí Březan, "aby ke zdraví a pravému rozumu přijíti ani v jakých jednáních potřebován býti měl, než že o zhojení ho věrně se přátelé starali a jemu lékaře jednali. Umřel l. 1489 dne 21. máje a pochován v klášteře Vyšebrodském."

Stav Jindřichův byl tuším takový, že ani panství Rožem berské sám říditi a spravovati nedovedl; nacházíme totíž ve všech jednáních téhož panství se týkajících bratří jeho Voka a Petra. Tito udělavše u Dehtař rybník nový, jímž zatopili a svedli ves Humno kláštera Vyšebrodského, nahradili ji témuž klášteru (r. 1479, 1. dubna) vesnicemi Chudějovem a Jiříčkovem, za dědiny Záborské novým rybníkem Posměchovem zatopené darovali mu (r. 1485, 7. dubna) ves Štědrkov. Vok sám r. 1489, 6. února Janovi farářovi v Rožemberce odpustil platy, jež s dědin a lik svých platil do komory panské, a lozunky, jež k obci Ro žemberské odváděl. Pro nedostatek zdraví postoupil Vok (r. 1493, 4. prosince) vladařství bratru svému Petrovi, vymíniv si toliko panství Třeboňské s některými menšími zbožími. Za Voka byl purkrabí na Rožemberce (r. 1486) Jan Sokolík z Dubé, kteréhož služebníka pánům oddaného ještě r. 1499, 22. dubna jako purkrabí nacházíme. Nicméně se vyskytují vedlé něho r. 1493-1515 Markvart z Doubravice jako purkrabě a r. 1494 Ru precht z Polheim (?) jako hejtman. Roku 1496 dne 11. února vdával pan Petr sestru svou Hedviku, jež byla po smrti druhého chotě ovdověla, za pana Řehoře ze Štahrmberka. Vymíněno jest při tom paní Hedvice, kdyby ovdověla, aby mohla chlebiti buď na Haslachu, aneb na Rožemberce, aneb na Nových hradech, pokud by neměla vdovského sídla v Ra kousích. Od Petra obdržela dvoje města na panství výsady, a sice r. 1498 a 1500 Dvořiště a r. 1504 Myšlany. Objem panství se za něho také měnil. Neboť poněvadž se rodu Rožemberskému "na zboží časném znamenité rozmnožení stalo hradem Strážnicí" po smrti Elišky z Kravař, choti Petrovy, i chtě Petr "podlé lásky a víry manželské památku po ní učiniti a milému pánu Bohu k polehčení duše její statku poněkud uděliti," daroval klášteru Vyšebrodskému vsi Kaltenprun, Bystoru, Stein a Schleglein pod Ros perkem (r. 1500, 18. května); a poněvadž vsi Lodheřov, Drahýška a Radunka, s nápravníkem v Lodheřově a mlýnem pod Radunkou, jež byla Markéta z Hradce (r. 1365) klášteru Krumlovskému darovala, pro dalekosť jich od kláštera dobře spravovány býti nemohly, převzal je pan Petr od abatyše Voršily (r. 1502, 2.září) a dal jí za ně městečko Rychnov český a vsi Šeměřice, Benčice a Drochy, "zboží dědičné k zámku šlechtické až do své smrti (+ r. 1523, 9. října). Za něho se vystřídalo na Rožemberce kolik purkrabí a hejtmanův; r. 1498, 16. října přijal úřad zdejší Kašpar Königsfelder z Wassen, jenž byl před r. 1517 purkrabí, roku 1502 byl Jindřich Sudek z Dlouhé, roku 1505 Engelhart Cabicar purkrabími, roku 1508 Jiří Robmháp, r. 1511-1519 Ambrož Milhainer úředníkem, roku 1520 Adam Sudek z Dlouhé hejtmanem. Když tu povstal v Rožemberce veliký požár, při němž také horní hrad i s věží okrouhlou až k mostu dolního hradu shořel, tak že po něm jen holé zdi zbyly. Tím utrpěl pan Petr nemalou škodu, ano mu asi 12.000 čebrův žita a něco ovsa shořelo; a škoda, již utrpěl purkrabí, počítala se na 150 kop. Pan Petr byl proti starodávnému zřízení rodu svého smlouvou r. 1519 učiněnou veškeré zboží rodinné mezi sebe a syny Vokovy rozdělil, tak aby s druhou polovicí mohl naložiti podlé vlastní vůle. Tedy pořízením svým (r. 1521 dne 10. června) odkázal všecka panství Janovi z Rožemberka mistru Strakonickému, však toliko do živnosti; po smrti jeho měl děditi Rožemberk a Vítkův Hrádek Jan Holický ze Šternberka. Jakmile poslední ta vůle prohlášena byla, zdvihli bratří Jošt a Petr Jindřich odpor proti ní a povýšili nejmladšího mezi sebou Jindřicha, jakožto nejnadanějšího duchem, za vladaře, kterémuž i Jan r. 1524 postoupil práva svého. Věc ta zavdala příležetosť k hojným sporům nejen na panstvích Rožem berských, anobrž po celých Čechách. Pan Jindřich uvázav se mocně v držení všech panství rodinných, ubránil se z počátku všem svým nepřátelům až do své časné smrti; dědici jeho se pak s nápadníky n. Petrem ustanovenými smluvili a narovnali. Po smrti Jindřichově (+ r. 1526) byl vladařem napřed Jan bratr jeho a po něm třetí syn Vokův Jošt, kterýž pojal ve druhém loži Annu z Rogendorfu, jíž věno 8750 fl. uh. na zámku Rožemberce zapsal. Roku 1539 v těžký neduh nějakého smrtelného ranění neb uřezání upadl a drahný čas ležev, zemřel dne 15. října. Před smrtí byl učinil toho roku 29. července smlouvu bratrem svým Janem o vydržování manželky Anny v ten způsob, kdyby Jošt zemřel, aby Anna hrad Rožemberk v řečených 8750 kop. užívala (kromě lesův) ode dne smrti jeho ve 4 nedělích; k tomu aby měla byt na hradě Krumlově a pan Petr aby ji s dítkami a čeládkou stravou a potřebami a penězi opatřoval. I to vymíněno, kdyby stav svůj změnila aneb svou summu věnní 8775 fl. uh. míti žádala, že bude povinna Rožemberka p. Petrovi postoupiti. Hejtmany na hradě byli od roku 1536 Volfgang Schneider neb Krejčí a od r. 1538, 21. září Jan Posadovský. Když r. 1541 dsky zemské shořely, bylo potřeba, aby veškeré zboží Rožemberské v obnovené dsky znovu vloženo bylo; dle toho kázal Petr všechny vesnice sepsati a našlo se při tom toto příslušenství panství Rožemberského: "zámky naše dva Rožmberk řečené" s městem a s Latranem a předměstím, vsi Hlásný (Wachtern), Březovice jinak Jiloveč, Bělenče, Hořepná, Babí a Machnotec; k rychtářství Rožem berskému se počítaly: Šumberk, Přízor, dvůr Horndlík, dvůr Prajhof, vsi Závratné, Svitanov, Stublern, Metlice, Sosnice (neb Osnice), Přibyslav, Morašov, Kaliště, Dynin (Khedaschlag), Bludov, Zbraslav (Ober steindorf), Přibyslavov (Untersteindorf), Lipoldov (Rodatschlag), Klopanov, Zif, dvůr Bacha (Wachithof), dvůr Mýto (Mauthof). K rychtářství Rožmitálskému patřily: městečko Rožmitál, vsi Hněvanov, Crlíkov, Třešněvice, Havlov, Mušerady, Jistebnice a Čeřina; k rychtářství Bělenskému: vsi Bělence, Khrobstorf, Branná a Ainsydl; na rychtářství Dvoříšťském byly: městečko Dvořiště jinak Nidrhaidt s podacím, vsi Pše nice, Budakov, Mladeňov, Mi kolov neb Mikoly; v rychtář ství Myšlanském: městečko Myšlany jinak Oberhayd, vsi Konrátov, Svatoměrov, Edlmul mlýn a Stegmul mlýn; v ry chtářství Malšinském: vsi Mal šiny s podacím Ostrov, Pli skov, dvůr Šauflerov; v ry chtářství Frymburském měste čko tak řečené, vsi Hainrichs od, Hrušice, Posudov, Nach lens, Lhota, Kovářov, Platná a Milina. Petr zemřel r. 1545 ve stavu svobodném. Za pana Viléma z Rožem berka pracováno velice o zle pšení panství všech, ale na pan ství zdejším poměrně nejméně. Vyměřena jsou jitra na panství a jest za ně utrženo do něko lika tisíc, a stálého platu ne málo z nich přibylo. Z měste ček toho panství uvolili se pánu za bílé várky každého roku vydávati 300 kop m. Hejt man, jenž užíval dvůr při zámku i jiné hospodářství, lovy, zvůle v řekách, jest odbyt a to vše k ruce páně obráceno. Roku 1552 ujal úřad hejtmanský Jin dřich Cinišpan z Heršlaku. Za něho se zastřelil na Rožem berce starý písař panský Be neš Sittich; ránu v něm našli proti srdci a na košili bylo znáti, že se z ručnice zastřelil. Roku 1556 o třech králích pře vzal úřad hejtmanský Alexan der Škol z Grynperka, ale přišed na hrad shledal, že již byl velmi sešel, poněvadž na něm páni od dávného času nebydleli; pročež téhož roku z většího opraven, tak aby na něm hejtman bydliti mohl. Za správy Školovy vystaveny dva mlýny nové při městě Rožemberce, jeden s oné a druhý s této strany jezu na řece Vltavě, ale stala se také nemalá nehoda. Roku 1566 v lednu vyšel oheň v zámku okolo 7. hodiny ráno ze stáje neb z nějakého chléva a shořelo tam 15 volův. Hejtman nemohl se dověděti, kterak se to stalo. Ještě r. 1570 se zde dotčený hejtman nacházel. Roku 1570 dolovalo se na Vůli Boží blíž Rožemberka. Na své poddané na panství byl Vilém dosti laskav. Roku 1573 dne 18. července daroval poddaným rycht Rožemberské, Dvořiště, Myšlan, Frymburské, Malšinské a Bíle necké odúmrtí a dovolil jim, aby o statcích svých říditi mohli; zdá se, že milosť ta udělena jest všem poddaným na panství, pokud jí již neměli. Mimo to obdrželi od něho výsady Cetvinští (r. 1563, 1577), Frymburští (r. 1555, 1575, 1577), Rožemberští (r. 1571) a Rožmitálští (r. 1577). Týkaly se nejvíce práva o statcích říditi a piva vařiti. Ke sklonku Vilémova živobytí byl hejtmanem na Rožemberce Andreas Rott; týž dal nařízením regentův Častolara a Bartoloměje z Fliessenpachu stavěti v Rožemberce pivovár a mlýn na 5 kol, vše podlé sebe; nebo koupeni byli k tomu dva spustovaní domové. Když Vilém r. 1592, 31. srpna zemřel, spadla všechna jeho panství na jediného již a posledního z rodu Rožemberského, totiž Petra Voka. Petr Vok z Rožemberka také po příkladu bratra svého na poddané laskav byl. Roku 1596, 1. ledna přišli na kancelář Krumlovskou lidé vyslaní z měst a městeček panstvíTřeboňského, Novohradského a Rožemberského, aby jim pán privilegia obnovil, při čemž byl Kryšof Vodňanský úředník Rožemberský. Všem městům vydal od sebe Petr Vok jistotu, že při starodávných trzích a živnostech svých zachováni a chráněni budou. Jak již řečeno, byl Petr Vok poslední svého rodu a při tom držitel nesmírného bohatství; z té příčiny by byli rádi množí něco po Rožemberských podědili; sami knížata Ursinové, kteří si snad vymyslili bajku o společném s nimi půfodu pánův z Rožemberka, již roku 1566 byli pana Viléma na některých jeho zámcích navštívili a jak se zdá, k tomu pracovali, aby také něco z bohatého dědictví ulovili. Páni ze Švamberka měli se za budoucí dědice vedlé rodinných smluv s Rožemberskými ku konci 15. století učiněných, ačkoliv tu byly také děti sester pana Petra Voka. Největší naděje kynuly synu paní Evy, mladěmu Janovi hraběti ze Serenu či Zrinskému. Eva z Rožemberka (narozená r. 1537, 12. dubna na Krumlově) slíbena byla r. 1563 proslavenému hrdinovi Mikuláši Zrinskému a zaň oddána r. 1564, 10. září v kapli hradské na Jindřichově Hradci. Byl sice toho úmyslu pan Vilém, sestře své svatební veselí na Krumlově vykovat, čehož za jistých příčina sešlo a do dalšího času odloženo, a když potom Vilémova choť Žofka zemřela, vykonáno veselí u pana Jáchyma z Hradce, svata Evina. Po hrdinské smrti manžela svého (r. 1566) vrátila se mladá vdova se synáčkem svým Janem do Čech a bydlela dílem u své staré mateře Anny z Rogendorfu, dílem u pana Petra Voka na Bechyni, majíc od bratří poctivé vyževení. Ačkoli stáli o paní Evu mnozí hodní páni, i těž z Polska, nevidělo se jí jiného vzíti nižli Vlacha Pavla z Gassolda, a byvši přivedena dříve prvním manželem k náboženství evagelickému, nyní přestoupila opět ke katolictví a odebrala se do Vlach, kdež r. 1591 zemřela. Synu jejímu Janovi, jehož pan Petr Vok u sebe vychvovával, hleděl zabezpečiti čásť dědictví, dada r. 1597, 10. října zápis dlužní na 1000 kop gr. č. ve dsky zemské vložiti, jímž se zavázal jemu po smrti své vzdáti zámek Rožemberk s městem, městečka Cetviny, Dvořiště, Myšlany, Rožmitál a Frymburk se všimi vesnicemi a s celým panstvím; než r. 1600 zrušil v zápisu slova "po smrti své" a dal napsati za ně "ihned." Proti tomu zavázal se Jan (r. 1597, 16. října na hradě Pražském), kdyby dříve zemřel než "ujec a otec jeho Petr Vok," že má panství Rožemberské zase na Petra spadnoti. Roku 1600, 7. listopadu strojil Petr Vok na Krumlově veselí svatební hlučně se vším dostatkem a úpravou Janovi beroucímu si slečnu Marii Magdalénu, dceru Volfovu z Kolovrat. Mezi předními hostmi byli Kryštof z Lobkovic na místě císařském a Adam ze Šternberka nejvyšší sudí. Také byl při tom veselí Šimon Lomnický z Budče, jenž "svými bystrými dvorskými verši při téže svatbě zašimonil a pány hosty, v odpořích tuhých byv s Oldřichem Kalenicí, obveselil." Od těch dob bydlíval hrabě Jan na hradě našem a jakožto skutečný pán poroučel. Proti tomu vložen ve dsky odpor od bratří ze Švamberka; a psáno sem a tam a psáno s obou stran, až konečně roku 1609 Jan Jiří ze Švamberka se synem svým Petrem k Petrovi Vokovi přijel a smlouvu takovou způsobil, aby Švamberkové k nápadu Rožemberských statků připuštěni a s hrab. Zrinským narovnáni byli. Smlouva ta r. 1610, 4. ledna učiněná pojistila hraběti nejen Rožemberk nýbrž i Lib+jovice; jen to vymíněno, že oboje panství spadne na Švamberky, kdyby hrabě bezdětek zemřel. Vymřl-li by pak rod i Švamberský i Zrinský, mají všechny statky Rožemberské stavům kr. č. pod obojí způsobou připadnouti. Dne 6. listopadu r. 1611 zemřel Petr Vok a hend po jeho smrti ukázáno poslední pořízení, jež se v příčině Rožemberska a Libějovska se zápisy svrchuřečenými úplně shodovalo. Dne 11. listopadu uvázal se hrabě v klášter Vyšebrodský, jako jeho oprávce; a před tím již byl panství Libějovské ujal. Ale brzo učinila smrť konec jeho vladaření. Zemřel r. 1612, dne 24. února a pohřben v klášteře Vyše brodském, kdež mu postaven pomník z rudého mramoru ukazujícího rytíře ležícího, ujehož noh se helmice a štít nacházejí. Podlé výminky ve smlouvě roku 1610 položené dostal se Rožemberk Janovi Jiřímu ze Švamberka, jenž ještě r. 1612 všem obyvatelům panství starodávné výsady potvrdil a obnovil. Buď v těch neb právě pominulých dobách vystaven jest také nový dům panský při Dvořišti. Spravování rozsáhlých svých panství svěřil Jan Jiří r. 1615 synu svému Petrovi, jehožto choti Anně Maximilianě z Oprštorfu panství Ronšperské daroval. Zemřel r. 1617, 15. dubna a pohřben k vostele Ronšperském. Za něho byl tu hejtmanem Jiřík Vrš ze Sádlna. Petr ze Švamberka súčastnil se horlivě povstání r. 1618; stavové jej učinili jením z 30 direktorův a král Fridrich jej učinil r. 1619 nejv. sudím dvorským. Ještě za povstání Petr r. 1620 v lednu v Praze zemřel, a nyní měl býti dědicem všech panství Švamberských mladší bratr jeho Adam, jenž v čas povstání doma nejsa, kdesi v cizích zemích cestoval. Ale osud jinak usoudil. V květnu r. 1619 ležel císařský generál Karel Bonaventura Longueval hrabě z Bukvoj polem v městě Budějovicích, odkudž se v potyčky s vojskem stavovským poštěje, nejen Hlubokou, nýbrž i městečko Rožemberk vyplenil a vypálil. Hrad zůstal až do měsíce září v rukou vojska stavovského. Když pak generál Bukvoj Písku dobyv a nějaký čas u Mirovic ležev, od arciknížete Leopolda rozkaz obdržel, aby z Čech do Rakous pospíšil, na té cestě dostal se ke hradu Rožemberku, který z velikých kusův bořících rozstřelovati a bořiti dal. Tu vidouce hejtmané nad dvěma praporci pěchoty slezské, na hradě v tu dobu ležící, že by k takové síle lidu, přišlo-li by k útoku, ani střelbě, všecky všudyž zdi provrtávající, ani sami kusů velikých na hradě mimo doplháky& a muškety nemajíce, odolati ani pomociz aležení českého tak na rychlo se nadíti nemohli, hrad smlouvou Bukvojovi odevzdali a potom i s vojáky a věcmi svými, však bez praporcův, až k Třeboni doprovoděni. Dostatečná posádka jakož i přirozená pevnosť místa zdály se býti jistou zárukou obyvatelům okolním, tak že zde věci své uschovávali, jakož na př. Týnští učinili. Proto tu nabyli císařští veliké kořisti a zejména mnoho obilí. Hrabě Bukvoj osadiv hrad lidem svým, odtud zase do Rakous se odebral. Bukvojovi se snad Rožemberk zalíbil, pročež si jej i s panstvím na císaři místo peněz, jež od něho obdržeti měl, vyprosil. Roku 1620, 6. února vydal císař Ferdinand ve Vídni list, jímž Karlovi hrab. z Bukvoj "rytíři zlatého rouna, válečné radě, komorníku a nejv. lejtenantu" za jeho služby daruje dědičně "statky Rožumberk, Nové Hrady, Lebějovice, Žumberk spolu s dílem Chvalkovským a Cukrštein," připovídaje mu, že po šťastném do království Českého navrácení mu nápomocen bude, aby za obyvatele té země přijat byl a aby mu dotčené statky ve dsky vloženy byly. Pokoje však na statcích svých Bukvoj užiti nemohl. Ustavičné války žádaly přítomnosti jeho na různých místech, až konečně při oblehání Nových Zámkův r. 1621 zemřel. Vdova po něm zůstalá Magdalena hrab. de Biglia uvázala se jako poručnice syna svého Karla Albrechta v dotčená panství a toho dosáhla, že jí císař Ferdinand nejen řečené darování Rožemberka r. 1623 potvrdil, nýbrž i statky dotčené r. 1626 ve dsky zemské vložiti kázal. Paní tato přebývala na hradě Rožemberce a zde r. 1623 dne 10. března výsady města Nových Hradů potvrdila. Nacházeli se s ní tehda na zámku pověstný Baltazar de Maradas a Jáchym Novohradský z Kolovrat, rytmistr nad kompanií kyrysarův. Toho roku 24. března udělila měšťanům Rožemberským právo, aby mohli pšeničná a ječná piva vařiti a v městě vystavovati, též každého pátku ve Vltavě, pokud městem hrazeným tekla,udicí loviti. Zároveň potvrdila výsady městeček a vsí na svém panství. Hlavním sídlem rodu Bukvojovského staly se potom Nové Hrady, s nimiž měl Rožemberk společné držitele až do dnešního dne..

Otec ji provdal proti její vůli za Jana z Lichtenštejna, pána sice urozeného a mocného, přitom však velmi neurvalého a hrubého, který krátce předtím ovdověl. Jemné, ušlechtilé Perchtě nastal po jeho boku život plný ústrků a utrpení. Na zámku pana Lichtenštejna žily matka a sestra jeho nebožky ženy. Ty pronásledovaly paní Perchtu a ztrpčovaly jí život, jak jen mohly. Osočovaly ji u jejího manžela, ukládaly jí hrubé práce, nemajíce pro ni slůvka vlídného. Manželství se jí stalo peklem, z něhož nebylo žádného východiska. Marně se modlila za obměkčení manželova srdce, marně psala svému bratru zoufalé dopisy: „Vysvoboď mě od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil.“

Nebylo jí pomoci, neboť tehdejší mrav nedovolil, aby žena odešla od muže, i kdyby s ní nakládal sebeukrutněji. Teprve mužova smrt prolomila mříže jejího vězení. S radostí se vrátila na otcovský hrad a stala se jeho dobrým duchem a laskavou ochranitelkou všech trpících. Prožité hoře jí vepsalo do tváří nesmazatelné rysy utrpení a zapudilo z jejích lící navždy smích. Vážná, štíhlá, předčasně uvadlá, majíc zlaté, vlnivé vlasy obepjaty bílou rouškou, procházela paní Perchta síněmi a nádvořími hradu a dohlížela bratrovi na hospodářství. Smrt, která ji tu stihla r. 1467 ve 49. roce jejího života, byla bolestnou ranou nejen rožmberským pánům, nýbrž i chudým širého kraje. Nepřestávali ji oplakávati – a brzy ji vídali dále ve svých snech. Bílá paní – jak ji nazývali – se zjevovala nejen na Rožmberku, nýbrž i na ostatních rožmberských hradech v bílém, splývavém šatě. Obcházela s klíči za pasem chodby a síně a věštila budoucí události. Usmívala-li se, bylo to znamením, že se k domu přikloní štěstí. Měla-li černé rukavice a tváře pokryty smutkem, znamenalo to blížící se neštěstí nebo smrt. Bílá paní bděla nad dětmi svých příbuzných a chránila je od všeho zlého. Když chůvy únavou usínaly, brala sama nemluvňata na lokty, hýčkala je a konejšila. Chůvy, které ji znaly, jí nijak nepřekážely v tomto počínání. Velikou péči věnovala Bílá paní zvláště poslednímu potomku svého rodu, Petru Vokovi. Jednou, když chůvy usnuly, přistoupila ke kolébce a mazlila se s malým Petříčkem, aby se nerozplakal. Mezi chůvami byla jedna, která teprve nedávno přišla na zámek a nevěděla nic o Bílé paní. Ta se probudila, a spatřivši Petříčka v rukou cizí, neznámé paní, osopila se na ni: „Co si to dovolujete – bráti do rukou malého Petříčka? Co je vám po tom dítěti?”

Chtěla Bílé paní dítě vzíti, ale ta je přitiskla k sobě a odpověděla jí pohněvaně: „Právem o toto dítě pečuji, neboť je mého rodu. Jak se opovažuješ mně cos vytýkati?“ Obrátila se k služkám, které se hlukem probudily, a domlouvala jim: „Proč nekonáte svých povinností, jak se sluší a patří? Odedneška mějte si samy dítě na starosti!“

Přistoupila pak ke kojné a pravila jí: „Pečuj o dítě, jak se náleží. Až dospěje, vypravuj mu o tom, jak jsem je milovala. A ukaž mu místo, kudy jsem k jeho kolébce přistupovala a opět odcházela.“

Když ta slova dořekla, sklonila se nad kolébku, usmála se na dítě, pocelovala je a poté se změnila v bílý obláček a zmizela ve zdi. Od té doby se již na zámku neobjevila. Když Petr Vok dospěl a uslyšel vzkaz Bílé paní, dal probourati zeď, v níž zmizela. Našel prý v těch místech veliký poklad..

Není tedy divu, že se zde zjevovala Bílá paní rožmberská, podobně jako na dalších sídlech tohoto šlechtického rodu. Dodnes zde existuje pokoj Bílé paní a zachoval se i obraz Perchty, zobrazené jako kouzelnice, ukazující hůlkou na zvěrokruh. Poslední v literatuře doložené zjevení Bílé paní se údajně odehrálo za 2. světové války. Podle J. Kočnara, regionálního badatele, byl v té době hrad zabrán nacistickou mládežnickou organizací Bund deutscher Mädeln, která zde měla letní tábor. Při vztyčování vlajky na hranaté věži na Dolním hradě, se na nejvyšší části nejstarší věže tzv. Jakobínky, objevil bílý hrozící fantom, který spatřila celá řada svědků. K vyšetřování se dostavilo i gestapo, ale nezjistilo konkrétního viníka – uvnitř Jakobínky totiž neexistovalo ani schodiště, ani žebřík, s jehož pomocí by se případný pachatel mohl na věž dostat….