Žofín

Částečně odtěžený svah zde chránila opěrná zeď, k níž byly přistavěny stáje a dílny. Okolí zámečku bylo oplocenou plaňkovým plotem na kamenné podezdívce. Vjezd do objektu pak doplňovala dvojice soch jelenů. Přízemí zámečku bylo vystavěno z kamenného zdiva, patro poté bylo dřevěné v alpském stylu. Severozápadní nároží, kde se nacházela kuchyně, bylo podsklepeno. V přízemí objektu se kromě již zmíněné kuchyně a průjezdu se vstupem nacházela také garáž pro kočár a ve východním křídle pokoje služebnictva. V patře se pak nacházely reprezentativní místnosti šlechty, ze kterých vynikal především sál uprostřed západního křídla, jehož strop zdobil rodokmen rodu Buquoy až k zakladateli zámku. V čele místnosti byl postaven krb. Z místnosti se dalo vycházet na terasu, ze které vedly schody na úroveň terénu. Další místností byl tzv. kulečníkový sál, vyzdobený ručně malovanými papírovými tapetami s výjevy z lovu. Ten se nacházel nad průjezdem a místnost vedle něj sloužila jako pracovna hraběte. Hlavní schodiště prosvěcovalo ateliérové okno ve střeše. Venkovní štíty křídel zdobily vyřezávané hlavy jelenů s parožím..

Lovecký zámeček byl vystavěn v r. 1852 Jiřím Janem Buquoyem a jméno dostal po jeho manželce Žofii Oettingen-Wallersteinové. V r. 1860 byl přistavěn jižní trakt. V následujících letech docházelo na jihovýchod od něj k postupné výstavbě jeho hospodářského zázemí, základů dnešní osady. Jedním z prvních domů byl obdélný patrový dům z r. 1862, který obýval fořt s titulem Reitförster, mající na starosti koně a dopravu panstva na zámeček. Na východě jej doplňovala stodola a kousek od ní kůlna pro vůz a stelivo. Mezi tímto domem a zámečkem stála původně hájovna, po požáru v r. 1887 však musela být stržena a na jejím místě vyrostl jednopatrový obytný dům. Všechny domy byly stylově sjednocené se zámečkem. Později vyrostly na jihu areálu další dvě budovy a ze záznamů víme, že zde na konci 19. století žilo asi 70 lidí. Minimálně ještě jedna budova zde byla vystavěna za první republiky. V 50. letech 20. století při vytvoření hraničního pásma bylo ze zámečku vytvořeno sídlo pohraniční stráže, která se po dobu své přítomnosti postarala o zničení většiny interiérů. Dochovaly se pouze stropy, části vnitřní výzdoby včetně stropu ve velkém sálu a tapety v kulečníkovém sále, které zakryla dřevotříska. Armáda objekt využívala do r. 1978, kdy se přesunula do nového objektu v Černém Údolí. Nevyužívaný zámeček pustl, navíc během posunu hraničního pásma do vnitrozemí došlo k jeho poškození a propadla se střecha. V r. 1980 byl zničený objekt na podnět Pohraniční stráže stržen a sutiny rozhrnuty do svahu, takže ze zámku se nic nedochovalo. Podobu zámečku dnes známe ze zachovaného akvarelu Aloise Gustava Schulze, který jej zachytil v průběhu let 1857-1859..