Buchlovice

Říká se, že jej nechal postavit Dětřich z Petřvaldu pro svou italskou manželku Eleonoru, která byla zvyklá na teplo jihu, a proto se nemohla přizpůsobit chladným místnostem na hradě Buchlov. Petřvaldové měli ve znaku pávy, snad proto se můžete v okolí zámku a přilehlém parku setkat s těmito pyšnými ptáky. Zámek se architekturou přibližuje barokním italským vilám a stavitelem byl asi Carol Fontana. Zámek s nízkými barokními kopulemi je rozdělen podélným nádvořím na dvě samostatné půlkruhové budovy s čestnými dvory. Hlavní dolní zámek a horní hospodářské stavení zvané Flóra. Oba dvory dohromady tvoří kulaté nádvoří, jehož středu vévodí kamenná kašna. V dolním zámku je reprezentační dvoupatrový sál s freskami, jejichž námětem jsou přírodní živly, roční období a mytologie. Zámek štukami vyzdobil Baltazar Fontana. Zámek je vybaven barokním, rokokovým, empírovým a klasicistním nábytkem. V druhé polovině dvacátých let našeho století prošel zámek úpravami stavitele Dominika Feye. Postavil nové konírny a z původních starých koníren vytvořil pohodlné byty. V dolním zámku přistavěl k ložnicím koupelny a renovoval knihovnu a jídelnu, kde se ve výklenku nachází domácí kaple s vzácnými pozdně gotickými malbami světců. zámku dále patří zahrada a park, které vznikaly postupně s výstavbou zámku od začátku 18. století. Do zahrady se schází po mohutném kamenném schodišti a po vysypaných cestičkách se můžeme projít kolem fontány se soškami. Francouzská zahrada plynule přechází v anglický park plný vzácných jehličnatých a listnatých stromů, na jehož cestičkách potkáte mnoho stojících soch. Na samém konci parku stojí pavilon s výstavou fuchsií. Ve hřbitovní kapli svaté Alžběty z roku 1619 jsou k vidění náhrobní kameny pánů ze Zástřizel ze 16. a 17. století. Buchlovicích působil spisovatel a bibliofil Bedřich Beneš Buchlovan (1885 - 1953)..

Petřvaldova manželka však ve skutečnosti nebyla původem z Itálie, nýbrž z Tyrol, kde bydlela na hradě podobném Buchlovu; pocházela však z tyrolské větve italského rodu Colonnů. Podle pověsti bylo při stavbě použito materiálu z rozbořeného kostela sv. Klimenta u Osvětiman, kde Jan Dětřich z Petřvaldu hledal neúspěšně poklad. Projektant navrhl budovu po vzoru italských vil – zámečků, zasazených do krajinného prostředí. Stavbu rozvrhl do dvou půlkruhových samostatných budov. I když její vlastní vývoj není dosud v některých podrobnostech jasný, je jisté, že nejprve byl stavěn (někdy od 90. let 17. století) tzv. dolní zámek, určený k obývání a k reprezentaci. Malířská výzdoba hlavního sálu tohoto traktu byla hotová v r. 1701 lze tedy právem přepokládat, že tenkrát byl již dostavěn. První patro se soustřeďovalo kolem hlavního sálu, vedle něhož byla ještě ložnice s malbami v oválných štukových medailónech, určená k reprezentačním a společenským účelům. Jemný štukový dekor provedl Baltazar Fontana (1658 - 1736).V přízemí, obráceném do parku, byly zřízeny obytné a hostinské prostory; pod hlavním sálem směrem do zahrady byla salla terrena. Protilehlá stavba, zvaná později též Flora (horní zámek), byla vlastně hospodářskou budovou, neboť byla určena pro služebnictvo a jako užitkový prostor; byla vybudována později, tj. v 1. 1710 - 1738; letopočet na stavbě udává rok 1738, který lez považovat i za dobu dokončení stavby zámku vůbec. Hlavním autorem zámku je pravděpodobně Domenico Martinelli (1650 - 1718), italský architekt, činný řadu let ve Vídni a zvláště na Moravě. Koncepci prostorového vztahu obou budov poněkud změnilo zřízení terasy u horního zámku, Flory, i mříže u dolní budovy. tato úprava spadá do druhé čtvrtiny 18. století; z téže doby jsou i putti na balustrádě Flory, jejichž autor pracoval také na výzdobě hřbitova ve Střílkách. Tak vznikl jedna z nejčistších a nejzdařilejších barokních vil italského typu na Moravě i ve střední Evropě s ústředním sálem, koncipovaným jako samostatná část. Celkovou architekturou je ojedinělým stavebním typem u nás. Jeho působivé umístění v rozsáhlém parku tento fakt jenom zvyšuje. Park sám je jedním z nejvýznamnějších na Moravě. Byl zřízen v italském stylu v době výstavby dolního zámku a ještě před polovinou 18. století prodělal úpravy ve francouzském slohu a později anglickém. Z pozdějších stavebních prací je nutno zaznamenat zejména úpravy D. Feye na konci 19. století. Vedle úprav interiéru doplnil Fey dolní zámek kuželkovou atikou v nádvorní straně i v zahradních křídlech. Z bezprostředně následující doby je nová vrátnice u vstupu do parku (1905) a konírny (1914 - 1915). Po dokončení stavby střídali Petřvaldové letní pobyt v Buchlovicích se zimním na hradě Buchlově. Když rod Petřvaldů vymřel, dostal se majetek do rukou Leopoldu I., synu Prospera Antonína Berchtolda a Marie Terezie z Petřvaldu. Berchtoldové pocházeli z Tyrol a přišli na Moravu po Bílé hoře. Leopold byl osvícenec, filantrop a lidumil. Vystudoval práva a stal se státním úředníkem pak však postoupil své tretě zděděné podíly a za získané peníze cestoval téměř 20 let po Evropě (Itálie, Francie, Anglie, Německo, Španělsko aj.); navštívil také řadu afrických a asijských zemí. Na svých cestách se nadchl pro filantropii (F. C. Kampelík jej nazval „Howardem západních Slovanů“). Po návratu a převzetí panství začal realizovat plány, které měly vést k sociálnímu, zdravotnímu a kulturnímu povznesení kraje. Staral se o zvelebení zemědělství, budoval školy a pečoval o chudé. V r. 1805 umístil v zámku vojenskou nemocnici a sám sídlil v loveckém zámečku Smraďavce a na hradě Buchlově. V původních prostorách buchlovické zámecké stáje vybudoval soukenickou manufakturu a rozděloval mezi poddané peníze i potraviny. Za jeho života byly v dolní zámecké budově upraveny původní arkády a byla do nich vsazena okna. Byl prvním propagátorem očkování dětí proti neštovicím. Jeho pozornost zaujala i bída krkonošských tkalců, a proto stál v čele jejich podpůrné vyživovací akce (1805 - 1806). V r. 1809 se stal inspektorem vojenských nemocnic v Hradišťském kraji; při jedné vizitaci se však nakazil tyfem a téhož roku zemřel. Z rodiny Berchtoldů vynikl v této době i mladší Leopoldův nevlastní bratr Bedřich Všemír (1781 - 1876), nesporně její nejslavnější člen, který patřil k vzácným výjimkám mezi šlechtou. Vzděláním lékař a přírodovědec, stal se příslušníkem střední generace našich obrozenců. S Janem Svatoplukem Preslem vydal společně mimo jiné významné dílo české vědecké literatury, Rostlinář (1820). Byl členem mnoha domácích i zahraničních vědeckých společností. Odkazem obou bratří je i buchlovický park, v němž bylo vysázeno mnoho vzácných a exotických dřevin. Kolem poloviny 19. století byl značně rozšířen v anglickém stylu, což bylo ovšem spojeno s další výsadbou. Také úpravy zámeckých budov, prováděné kolem r. 1900, se dotkly parku, který byl tehdy mimo jiné obohacen sochami ze zámku v Bzenci a alegoriemi světadílů, dovezenými z Vídně. Po Leopoldově smrti stála v čele panství jeho ovdovělá manželka až do r. 1814, kdy se jeho novým majitelem stal Zikmund I. Berchtold (1799 - 1869), který se původně věnoval vojenské dráze. Zúčastnil se maďarské protihabsburské revoluce v l. 1848 - 1849 a byl odsouzen k smrti; cestou milosti byl však nakonec internován v Buchlovicích. Jeho manželka Ludmila Vratislavovna z Mitrovic mu byla všestrannou oporou a ve spolupráci se svým otcem se zasloužila i o zvelebení rozvráceného hospodářství. Stýkala se rovněž s předními vlastenci své doby ( s rodinou Františka Palackého, s Václavem Hankou, se svým prastrýcem Janem Jeníkem z Bratřic a dalšími). Dalším majitelem panství se stal Zikmund II. (1856 - 1900), který se zpočátku věnoval úřednické dráze. Jeho syn Leopold II. (1870 - 1942) byl původně správním úředníkem; později nastoupil diplomatickou dráhu, stal se vyslancem v Rusku a v r. 1912 rakousko-uherským ministrem zahraničí. 15.-16.září 1908 se stal buchlovický zámek svědkem významné schůzky, která podstatně ovlivnila další vývoj světových událostí: sešel se zde rakousko-uherský ministr zahraničních věcí Aehrenthal (1854 - 1912) se svým ruským kolegou, ministrem zahraničí carské vlády Izvolským (1856 - 1919) za přítomnosti tehdejšího rakousko-uherského vyslance v Petrohradě Leopolda Berchtolda; středem jednání byly otázky Balkánu. Buchlovická schůzka se tak stala zastávkou na cestě, která o 6 let později, v létě 1914 – kdy Berchtold byl ministrem zahraničních věcí -, vedla k první světové válce. Posledním soukromým majitelem Buchlovic byl Leopoldův syn Alois. V r. 1945 se stal zámek majetkem československého státu a spravuje jej Krajské středisko státní památkové péče v Brně.

Terén svažující se od západu k východu, si vynutil její terasovité uspořádání. Terasy byly řazeny na průhledovou hlavní osu zahrady, která začínala konírnami horního zámku, procházela sallou terrenou hlavní budovy, pokračovala dále na východ přes parter k okrouhlému bazénu s hudebními putti a končila obeliskem. Nejvýše položenou horní terasu zaujímalo zámecké nádvoří, jehož střed ovládala kašna ve tvaru kvadribolu s obeliskem uprostřed. Střední terase dominoval parter o dvou čtvercových polích. Hranice mezi druhou a třetí terasou byla tvořena potokem, který byl začleněn do kompozice zahrady. Protéká v příčné ose a je překlenován mostem, který přechází v monumentální schodiště. Zvýšený pravý břeh byl zpevněn balustrádou s vázami na pilířích. Následující nižší terasu akcentovala v hlavní ose vodní nádrž se čtyřmi sochami hudebních putti a kolem ní symetricky rozmístěnými vázami s maskami satyrů. Hlavní osa dále pokračuje východním směrem k pylonu z roku 1794, který tvoří point de vue, a před kterým byly druhotně vztyčeny plastiky alegorií Šťastného lovu a Slávy (také se jim říká sochy Apollóna a Diany,obojí od Ignáce Lengelachera. Původně se nacházely v zámecké zahradě v Bzenci a do Buchlovic byly přeneseny roku 1928). Ještě v 18.století dotvořily a podtrhly zahradní kompozici stříhané formované solitéry a stěny ve francouzském stylu, které ji zejména pohledově ukončily. Došlo tak k velice citlivému využití pravidelné osové kompozice a výškové rozdílnosti terénu. S nástupem Berchtoldů došlo postupně k podstatnému rozšíření zeleného areálu zámku ve druhé polovině 19.století. Na nových plochách vznikal přírodně krajinářský park anglického typu podle plánů Josefa Lacowského, jehož nepravidelnou a živou kompozici tvořily travnaté plochy s citlivě umístěnými skupinami jehličnatých a listnatých stromů. Tato krajinářská část parku se skládá z horní a dolní části rozdělené vodním kanálem. Zatímco menší horní část navazuje na levou stranu zámku a tvoří v podstatě jeden ústřední, protáhlý palouk s okružní pěšinou a odpočívadlem, spodní část anglického parku navazuje na hlavní podzámecký parter a obsahuje několik větších i menších palouků, kde jsou volně a přirozeně rozmístěny solitéry i porosty dřevin. V letech 1867-1910 se tato dolní přírodně krajinářská část rozšířila až k silnici a byla opatřena novou vrátnicí s vjezdem a vchody. Celková rozloha zahrady a parku dosáhla výměry 18,8 ha. Základ dendrologické hodnoty parku položil humanista dr. Leopold I. Berchtold. Mimořádně intenzívní zájem o výsadbu exotických a vzácných dřevin, jejichž semena a sazenice vozil ze svých cest po světě, projevoval botanik dr. Bedřich Berchtold, Leopoldův bratr. Na obohacení zámeckého „arboreta“ se podílel také Zikmund II. Berchtold, lesnický a zemědělský odborník. V obou přírodně krajinářských partiích je možno nalézt asi 57 jehličnanů a 127 listnáčů. Z jehličnanů jsou nejrozmanitěji zastoupeny smrky (Picea abies ´Cupressina´, ´Inversa´,´Viminalis´,P. orientalis, P. pungens ´Glauca Procumbens´, atd.), dále se zde nachází množství zeravů, jedlí, cypříšků, borovic, metasekvojí, jalovců a dřínů. Nejcennější dřevinou parku je v naší republice vzácně rostoucí tisovec vystoupavý (Taxodium ascendens), dosahující výšky přes 14 m. Z početné skupiny listnáčů patří k pozoruhodným sloupovitý trnovník (Robinia pseudoacacia ´Pyramidalis´), obrovský jerlín a jeho převislá forma (Sophora japonica, Sophora japonica ´Pendula´), šácholan přišpičatělý (magnolia acuminata), břestovec, stříhanolistá bříza (Betula verrucosa ´Laciniata´), ořechovec, dále pak množství buků (zejména pak mohutná Fagus sylvatica ´Pendula´), jasanů, javorů. Z významnějších keřů stojí za zmínku jirovec malokvětý (Aesculus parviflora), mnoho druhů dřišťálů, zimostrázů, sazaník, žlutopetsrou svídu či bohatý sortiment rododendronů. Na architektonizaci sadových úprav se podíleli Dominik Fey, profesor Bedřich Henne z Lednice a Josef Valík, od roku 1912 ředitel sadů Berchtoldova velkostatku v Buchlovicích a dlouholetý předseda Zemské ústřední jednoty zahradníků pro markrabství moravské. Rozhodující význam pro udržení architektonických a biologických hodnot zámeckého parku mělo po roce 1945 zabezpečení odborné údržby a obnovy. V prvních poválečných letech zde působil Josef Rublič, generální inspektor zahrad při Národní kulturní komisi. Později tuto činnost v Buchlovicích vykonávali Ing. Dr. Otmar Průša a po něm ing. Zdeněk Horsák. Od r. 1944 do r. 1978 vedl údržbu a obnovu parku zahradnický mistr Miroslav Vlášek a dále až do současnosti syn ing. Pavel Vlášek. Po roce 1958 byla zajišťována postupná biologická a kompoziční obnova, včetně nových výsadeb sortimentů dřevin. V parku byly založeny sortimentální sbírky rododendronů a obnoveny sbírky kbelíkových dekoračních rostlin. Od roku 1981 je zde každoročně prezentována sbírka světového sortimentu fuchsií ze zámeckého zahradnictví (v současné době čítá 650 druhů a odrůd), o niž se zasloužil Ing. Pavel Vlášek.