Kokořín

10 osob): 120,-

Okruh II.:

dospělí: 30,-

studenti (od 15 let), důchodci, invalidé: 30,-

děti (do 15 let): 10,-

děti (do 6 let): zdarma.

Protože však nebyl snad po celých 200 let od svého založení opravován,chátral,až spustl natolik, že již nebyl způsobilý k bydlení. Kromě toho byl hrad těžko přístupný a nepohodlný. Již v 16. století se o něm psalo jako o pustém. Kolem roku 1530 proto byla asi dva kilometry od hradu Kokořína rodem Běřkovských ze Šebířova ve vsi postavena tvrz. V období romantismu se zřícenina se svým okolím stala inspirací mnohým našim umělcům.Koncem minulého století celou oblast, včetně zříceniny hradu, koupil pražský podnikatel Václav Špaček. Rozhodl se , že v okolí Kokořína vybuduje zařízení pro rekreaci a turistiku. Proto v letech před první světovou válkou opravil hrad ,a po válce postavil rekreační zařízení, koupaliště a tenisové kurty v údolí pod ním. Interiéry hradu jsou romantizující ukázkou bydlení. Ochozem po cimbuří se dá celý hrad obejít a návštěvníci mohou vystoupit i na hradní věž, odkud je pěkný výhled do údolí.

Celé údolí měl obsazeno hlídkami, takže se dovedl vždy dobře ukrýti před přesilou vojska, jež bylo proti němu vypraveno. Jednou přepadli Petrovští osamělý mlýn v Jelenicích u Mělníka. Zabušili na vrata, rozkázali: „Otvírejte, jdou k vám na návštěvu Petrovští!“

Tu však narazila kosa na kámen. Mlynář se nezalekl a jeho chasa se počala s lupiči bíti tak udatně, že museli se zkrvavenými hlavami ustoupiti. Jeden z nich pozbyl v seči ruky. Zalezlí ve svých doupatech jako spráskaní psi osnovali lupiči mlynářovi krvavou pomstu. Petrovský, aby ušetřil jejich krve, rozhodl se použíti k tomu lsti a zrady. Jednoho dne se objevil v Jelenici po městsku oděný pán, který se tvářil, jako by si vyšel do kraje hledati osvěžení. Vešel do mlýna, dal se tu do řeči s mlynářem o kráse kraje a o počasí. Ty vyšla na dvůr mlynářova dcera Liduška. Cizinec ji hned uctivě pozdravil – a že měl řečí jako voda, i ona mu uvázla v síti. Od té doby přicházel do mlýna častěji a po každé byl tu vlídně uvítán i hoštěn. A že se mu zdál opravdu pořádným, zámožným měšťanem, jak o tom svědčily i jeho prsteny a hojnost peněz, neměli rodiče nic proti tomu, aby se ucházel o ruku jejich dcery. Jednou, když odcházel ze mlýna, požádal Lidušku, aby ho šla vyprovoditi. Šla bez obav, neboť ho měla za poctivce. Sotvaže se octli v lese, vyrojili se z úkrytů loupežníci a s chechtotem se dívky zmocnili. Svázali ji, nedbajíce jejího pláče a nářku, a odvlekli ji s sebou na Kokořín. Tu teprve poznala v hrůze, že domnělý ženich je náčelník loupežnické chasy, že je to sám lupič Petrovský. Ustrašena k smrti upadala chvílemi v bezvědomí, takže ani nevěděla, kudy a jak se dostala do tmavého, podzemního sklepení, osvětleného prskajícími smolnicemi. Tu teprve ji lupiči rozvázali a pohodili ji na ztuchlé otepi slámy, ležící v koutě. Odešli do vedlejší místnosti, radili se, jak naložiti se zajatou, aby připravili jejím rodičům co největší muka. Usnesli se, že budou nejdříve žádati výkupné, a až je obdrží, pak že ji propustí – s useknutou rukou. Liduška zaslechla hrozný rozsudek, vypukla v srdcelomný pláč. Loupežníci se jen zachechtali, a aby svůj šťastný lov oslavili, pustili se ihned do pití. Když se vykřičeli a usnuli, tu se i Liduška utišila a rozhlédla se po nevlídném, temném sklepení. Spatřila uprostřed protější stěny krb, u krbu zamračenou stařenu, která tam přikládala dříví pod třínožku a cosi vařila v očazeném hrnci. I zvedla se Liduška a vrhla se se sepjatýma rukama stařeně k nohám: „Pro Boha živého vás prosím, alespoň vy se nade mnou, nebohou, slitujte a ušetřte mě i moje rodiče strašlivého trápení. Vždyť jsem nikomu nikdy neublížila, ničím jsem se neprovinila, za co bych měla pykati!“

Prosila tak úpěnlivě, že stařena, ačkoliv byla otrlá pobytem mezi hrubými loupežníky, kteří ji donutili, aby jim dělala hospodyni, nemohla odolati její prosbě. Pohladila ji po vlasech drsnou, kostnatou rukou, těšila ji: „Neplač, dušinko, pomohu ti k útěku. Věru, že by bylo škoda tvého mladého života. Co na tom sejde, zabijí-li chlapi v zlosti starou bábu?“

Vzala z hrnku dvě hrsti nedovařeného hrachu, vsypala jej Lidušce do zástěrky. „Máš hlad? Na, chroupej hrášek a utiš se, brzy se ti srdce upokojí.“

Rozsvítila lojovici, zavedla dívku do tmavého kouta sklepení, kde byl vchod do podzemní chodby. Odházela otepi slámy, které jej zastíraly, podala dívce svíci. „Sehni se a jdi opatrně, aby ti světlo nezhaslo. Jakmile vyjdeš z chodby ven, pust se vpravo po stráni do údolí a potom stále podle potoka, až přijdeš v známá místa. A vzpomeň si někdy na bábu Petrovských a obětuj za ni v kostele otčenášek!“

Liduška jí poděkovala, vklouzla jako myška do temné chodby, vytesané ve skále, a svítíc si na cestu, prchala ze zajetí. Konečně se v chodbě před ní rozsvětlilo. Zhasila svíci, prodrala se křovím, jež zastíralo východ z chodby, ven do lesa a dle rady, kterou jí dala stařena, pustila se dolů po stráni. Ani nepozorovala, že přitom trousí hrách, který jí stařena vsypala do zástěrky. Unikla šťastně z moci loupežníků, vrátila se v náruč rodičů, kteří ji už oplakali, tušíce, že se stala obětí podlé, hanebné zrady. Otec uslyšev, jaký osud jí Petrovští strojili, odebral se do Mělníka, aby tu zburcoval měšťany k výpravě proti loupežníkům. Sešel se početný zástup ozbrojenců, vytáhl proti Kokořínu. Obešli hrad a podle hrachu, jejž Liduška nevědomky cestou roztrousila, našli tajnou chodbu. Vnikli tudy do brlohu loupežníků, překvapili je a pobili. Oddechlo si kokořínské údolí, oddechl si celý kraj a žehnal Lidušce za to, že jej svým utrpením vykoupila ze surové moci Petrovských.

Tu se objevila na ochozu věže bílá, zářící postava, tu zase vznesla se přes příkopy bledá dívčina ve vlajících sukénkách a obtančila hrad kolem dokola. Nejčastěji však zjevoval se tady divoký lovec. O půlnoci ozval se v hradě hluk, zaštěkali tam vesele jezevčíci, zarzal kůň – a za chvíli se řítila údolím za vyplašenou zvěří smečka psů. Oči jim svítily, z huby jim šlehal plamen. Za nimi hnal se na černém oři divoký lovec. Byl černě oděn a vyzbrojen kuší a šípy. Jeho bujný oř se přenášel jako pták přes rokliny a přeskakoval vesele se skály na skálu. Kdo ho spatřil, ztrnul leknutím. Divoký lovec však nikomu neublížil. Projel se údolím, objel skály a naloviv zvěře vracel se zpátky ke hradu. Psi přestali štěkati a dali se do skučení, neboť se jim nechtělo zpět v zakletí. A také divoký lovec nevýskal a jeho oř už nezařehtal. Hluk se utišil a ze skalních rozvalin, v nichž zjevení opět zmizelo, ozvalo se jen temné, žalostné zaúpění…

Divoký lovec slitoval prý se nejednou i nad člověkem, který si chtěl v bídě zoufati, a štědře ho obdaroval. A někdy prý zavěsil na strom v lese i kožený vak, plný peněz, aby se o ně podělili chudobní dřevorubci. Tak našli jednou lidé ze Mšena pod mohutným smrkem roztroušené peníze. Sebrali je a zryli a překopali půdu kol dokola smrku, neboť se domnívali, že je tu někde v zemi zakopán poklad. Když po čase opět přišli v ta místa, byly tu nové mince. Tu upřeli svůj zrak v korunu mohutného smrku, neboť jen odtud mohly se peníze skutaliti na zem. A neklamali se. Visel tam na větvi kožený vak, z něhož se vytrousily. Ukryli jej tam loupežníci, či snad cizinec, který zabloudiv do údolí zpozoroval v hrůze, že upadl v osidla loupežníků? Na to těžko dáti odpověď. Lid byl spíše ochoten věřiti, že jej tam pověsil divoký lovec kokořínský.

Domníval se, že je to vše pouhý sen, proto si jen rukou přejel čelo a spal zase dále. Když se vidění v příští noci opakovalo a zjevilo se mu i po třetí, tu přece jen byl zviklán ve své nedůvěře a vypravil se na hrad s motykou. Vešel do jeskyně, počal kopati. Zobracel každý kámen, prohlédl každou skulinu. Nevykopal nic jiného, než staré, rezovaté vážky. Chtěl je zahoditi, aby však nešel domů s prázdnem, přece je vzal s sebou. Doma je uložil do truhly, kam skládal staré, nepotřebné haraburdí. Když pak večer usnul, zdálo se mu opět o pokladu. I šel zase do hradu. Kopal, kopal – vykopal opět staré vážky. Odnesl je domů a šel je uložiti do truhly. Jaké však bylo jeho překvapení, když shledal, že tam nejsou žádné. A když se i příštího dne všecko v témž pořádku opakovalo, nabyl přesvědčení, že jsou to tytéž a jedny vážky, které s ním provádějí šalebnou hru. Zašel s nimi do kostela, pokropil je svěcenou vodou. A div divoucí! – rez s nich zmizel a hned se zažloutly, jako by byly nové. Překvapením je upustil na zem. Zazněly čistým, zvonivým zvukem. Jak se pro ně shýbl, zpozoroval na vahadle, které se pádem nalomilo, že jsou ze zlata. Ukryl je pod plášť, pospíšil s nimi vesele domů. Toho dne nemohl usnouti, obávaje se, aby mu opět nezmizely, avšak svěcená voda zahladila zplna čarovnou moc, jež na nich lpěla. Došel s nimi do Mladé Boleslavě a prodal je tam zlatníkovi. Stržil za ně hezkou hromádku zlaťáků. Tolik, že stačily na koupi chalupy v kraji u Labe, takže si od té doby nemusil již nakládati na hřbet těžké pytle s obilím a moukou. A že byl přičinlivý a štěstí mu přálo, zaměnil brzy chalupu za pěkný, výnosný statek.

Od té doby žil mocný Ctibor s držitelem Kokořína v krvavé zášti. Nepřátelství došlo tak daleko, že mladý Okoř i se svou manželkou hrad Kokořín opustil a do zdejší krajiny se již nikdy nevrátil..

Jejich cesta vede dolů, do skal kolem Podhradské tůně. Běda člověku, který by se s nimi ve skalách potkal! Živ by z nich nevyšel. Když v nejbližší vesnici zakokrhá před svítáním kohout, celý ten průvod příšer zmizí opět na hradě.

Vodní kolo na potoce vesele klapávalo a lidé z širokého okolí vozili do mlýna obilí, aby jim ho mlynář semlel na mouku. Ve mlýně žili všichni šťastně a spokojeně. To však trvalo jenom do doby, než se na Kokořín nastěhovala tlupa loupežníků. Jejich vůdcem byl člověk pochybné minulosti, krutý a násilný. Loupežníci nenechali na pokoji nikoho, kdo projížděl nebo procházel Kokořínským dolem. Každého o všechno obrali a přepadení byli rádi, když vyvázli se zdravou kůží nebo dokonce s holým životem. Loupežnická banda si zpočátku mlýna a jeho obyvatel nevšímala, ale když se lidé začali Kokořínskému dolu vyhýbat, loupežníci ztratili obživu a potom došlo i na mlýn. Za noci loupežníci mlýn přepadli, leč mlynář i jeho chasa se statečně bránili. Loupežníci však byli v přesile, a tak lidem ze mlýna pomalu ubývalo sil. Nakonec mlynářská chasa utekla a udatného mlynáře vůdce loupežníků v souboji zabil. Loupežníci pobrali ve mlýně co se dalo a mlynářku s dcerou odvlekli do svého doupěte na hradě. Tam je zavřeli do sklepení a vůdce loupežníků přemýšlel, jak s nimi naložit. Mlynářské děvče se mu zalíbilo, a tak ji přemlouval, aby se stala jeho ženou. Dívka ale místo souhlasu plivla vrahovi svého otce do tváře. Loupežník se rozzuřil a umínil si, že dívku zneuctí. Nařídil dvěma svým kumpánům, aby obě ženy dobře hlídali a sám připravoval s ostatními hostinu ze zásob, které uloupili ve mlýně. Zatímco se loupežníci chystali na hody, radila se mlynářka s dcerou, jak je obelstít. Požádala jednoho ze strážců, aby zavolal svého vůdce. Když loupežník přišel, řekla mu, že se její dcera rozhodla vzít si ho za muže, ale že si nejdříve musí dojít do mlýna pro svatební šaty. Vůdce řeči mlynářky uvěřil a přikázal, aby strážci děvče do mlýna pustili. Jakmile se dívka dostala z hradu, běžela podél potoka údolím až do Mělníka, kde poprosila měšťany o pomoc proti loupežníkům. Když se děvče do hradu dlouho nevracelo, pojal vůdce loupežníků podezření a šel se za ním do mlýna podívat. Tam je samozřejmě nenašel, vrátil se na hrad a dívčinu matku za to, že ho oklamala, zabil. To už se k hradu blížila pomoc, přivolaná dívkou. Hrad byl dobyt, loupežníci zajati a svázaní postaveni na nádvoří ke zdi. Tu dívka vedena touhou pomstít smrt svých rodičů, vrhla se na vůdce bandy a nožem mu uřízla hlavu, až krev stříkala na okolní zeď. Ten příběh už se stal dávno, avšak dodnes, vždy o půlnoci, strhne se ve skalách pod Kokořínem lomoz a úpění. Po chvíli se na hradě objeví panna a začne stírat krvavou skvrnu ze zdi. Hodinu po půlnoci zmizí, aby se tu další noc opět zjevila.

Jedné noci, když jen tak ležel na posteli a nemohl usnout, objevila se před ním bílá postava a oslovila ho:

„Chceš-li najít poklad, kopej v jeskyni proti hradní studni!“

Stárek se domníval, že je to pouhý sen. Když se mu ale postava zjevila i druhou a třetí noc, vypravil se ráno na hrad s motykou. Vešel do jeskyně a počal kopat. Zobracel každý kámen, prohlédl každou skulinu, ale nevykopal nic jiného, než staré, rezavé vážky. Chtěl je zahodit, avšak aby nešel domů s prázdnou, přece jen je vzal s sebou. Doma je dal do truhly, kam ukládal staré, nepotřebné haraburdí. Když pak večer usnul, zdálo se mu opět o pokladu. I šel ráno znovu do hradu. Kopal, kopal – a vykopal zase jenom staré vážky. Odnesl je domů a šel je uložit do truhly. Jaké však bylo jeho překvapení, když shledal, že tam ty včerejší nejsou. A když se i příštího dne všechno opakovalo, nabyl přesvědčení, že jsou to jedny a tytéž vážky, které s ním provádějí čarovnou hru. Zašel s nimi do kostela a pokropil je svěcenou vodou. Tu se stal div divoucí. Rez zmizela a vážky svítily žlutě jako nové. Překvapením je stárek upustil na zem. Ozval se čistý, zvonivý zvuk. Jak se pro ně shýbl, zjistil na pádem ulomeném kousku vahadla, že jsou ze zlata. Honem je schoval pod kabát a vesele s nimi pospíchal domů. Toho dne nemohl usnout, obávaje se, aby mu vážky opět nezmizely. Avšak svěcená voda smyla z nich čarovnou moc, jež na nich lpěla. Došel pak s nimi do Mladé Boleslavi a prodal je tam zlatníkovi. Utržil za ně pěknou hromádku zlaťáků. Tolik, že stačily na koupi chalupy v kraji u Labe, takže si od té doby již nemusel nakládat na hřbet těžké pytle s obilím a moukou. A že byl přičinlivý, zaměnil brzy chalupu za pěkný, výnosný statek.