Michalovice

Jeho rod držel hrad až do roku 1468, kdy byl objekt připojen k Mladé Boleslavi, přestal být udržován a v průběhu 16. století byl již pustý. V 19. století byla podkopána jeho věž, v důsledku toho se šikmo roztrhla a její horní části se vcelku sesula o patro níž. V této šikmé poloze zůstala dochována..

Jedním z příslušníků tohoto rodu byl i Jan, který se od r. 1281 uváděl v pramenech „z Michalovic", a lze proto soudit, že nedlouho předtím vznikl stejnojmenný hrad. Páni z Michalovic patřili mezi přední české šlechtické rody a četní jeho příslušníci zastávali důležité funkce při panovníkově dvoře. Jan z Michalovic patřil k oblíbencům krále Václava II. (1278–1305) a proslul jako skvělý účastník rytířských turnajů nejen v Čechách, ale zvláště v Porýní a ve Francii. Jeho hrdinské činy byly opěvovány v současné německé básni Ulricha z Freiberka. Po Janově smrti (1306) připadly Michalovice jeho synu Benešovi z Michalovic (+ 1322). Ten stál zpočátku v řadách odbojného panstva proti králi Janovi Lucemburskému (1310–1346), ale později se mu poddal a od r. 1315 byl pražským purkrabím a zasedal též v zemském soudě. Také Benešův syn Jan (Ješek) z Michalovic patřil ke stálým členům družiny krále Jana Lucemburského a později Karla IV. V r. 1336 provázel krále Jana na Litvu, později bojoval v jeho službách s míšeňským purkrabím Menhartem. Již v r. 1334 vydal Jan z Michalovic Boleslavským listinu o přenesení tržní osady v podhradí hradu Boleslavi na výšinu v jeho sousedství, a položil tak základ pozdějšího rozvoje města Mladé Boleslavi. Po Janově smrti v r. 1354 spravoval michalovické zboží za nezletilého syna Petra jeho poručník Petr z Rožmberka. V r. 1361 se Petr z Michalovic ujal svého majetku, k němuž kromě hradu Michalovic a města Mladé Boleslavi patřil i Brandýs nad Labem, Úštěk, Velešín, Ostrý (u Benešova nad Ploučnicí) a některé další statky. Petr z Michalovic zemřel v r. 1368 v Itálii, kam následoval družinu císaře Karla IV. Po desetileté poručnické vládě se ujal v r. 1378 Michalovic Petrův syn Jan z Michalovic, který se však většinou zdržoval při dvoře Václava IV. a správu svého hradu svěřil purkrabímu Pesíkoví z Bukovna. V r. 1396 se stal Jan z Michalovic hejtmanem v Budyšíně a v Lužici. V husitském revolučním hnutí stál Jan z Michalovic na straně nepřátel kalicha. Při pokusu zásobit obležený Pražský hrad v r. 1420 sotva zachránil holý život; v témže roce padl pod Vyšehradem jeho syn Jindřich. V r. 1425 dobyla husitská vojska hrad Michalovice a tím také z pramenů mizí i Jan z Michalovic, který se však předtím uchýlil na pevný hrad Bezděz. Na Michalovicích vládli husitští hejtmané, nejprve Kunata z Počapl a po něm asi až do r. 1436–1437 Bohunek z Klinštejna. Nástupce Jana z Michalovic (asi od r. 1425) Petr z Michalovic byl nucen setrvávat na Bezdězi ještě i po lipanské bitvě (1434). V r. 1436 odtud vydal Boleslavským privilegium, v němž se smířil s odbojnými měšťany a přiznal městu řadu důležitých svobod, mimo jiné i právo náboženské svobody s výhradním postavením náboženství podobojí. V r. 1436 došlo k dělení panství; Petr z Michalovic si ponechal Brandýs nad Labem, Toušeň a polovinu Bezdězska, zatímco jeho bratr Jan z Michalovic obdržel Mladou Boleslav, Michalovice a druhou část Bezdězska. Po smrti Petra z Michalovic v r. 1437 došlo opět ke spojení všech michalovických držav a jejich jediným majitelem se stal Petrův synovec Jindřich Kruhlata z Michalovic. Nový pán sice sídlil ponejvíce na Boleslavi, ale rodový hrad Michalovice byl nadále udržován. Také Jindřich Kruhlata, podobně jako jeho předkové, náležel k předním českým pánům a účastnil se pravidelně zemských sněmů. V r. 1455 se stal nejvyšším komorníkem a o dva roky později vedl české poselstvo do Francie. Po volbě Jiřího z Poděbrad českým králem v r. 1458 se stal jeho oddaným stoupencem a provázel jej při jeho taženích doma i v cizině. V r. 1468 padl v bitvě u Turnova a jeho rod tak vymřel po meči. Sňatkem Jindřichovy sestry Magdaleny s Janem z Cimburka a Tovačova připadly Michalovice tomuto neméně slavnému rodu. Tovačovští však na Michalovicích vůbec nesídlili, hrad postupně podléhal zkáze a v r. 1513 se již o něm píše jako o pustém. Další osudy michalovického zboží pak úzce souvisejí s dějinami boleslavského, později kosmonoského panství. Zříceniny hradu Michalovic stojí na strmém, trojúhelníkovém ostrohu, jehož svahy spadají k Jizeře a do příčné rokle. O jeho stavebním vývoji se žádné podrobné údaje nezachovaly. Jádro hradu bylo obklopeno parkánem s dvojitou hradbou, jejíž zbytky se zachovaly dodnes. Hradní palác, z něhož zůstaly pouze části, byl asi jednopatrový s gotickými arkýři. Na konci ostrohu jsou zbytky základů patrně staršího hradního paláce či jiné stavby, která byla součástí hradního areálu. Dominantou hradu byla bezpochyby válcová obranná věž, postavená z pravidelného, téměř kvádříkového zdiva. Pro svůj charakteristický tvar ji lidové podání pojmenovalo Putna. Nově vyzděný oblouk v přízemí je otevřen do kruhové místnosti zaklenuté nízkou kopulí. Věž je zpřístupněna vnějším železným schodištěm, které nahradilo původní schodiště dřevěné, z prvního patra pak vedou na vrchol točité schody. Věž byla kryta kuželovitou helmou. Při hledání pokladu v 19. století se věž naklonila a částečně zřítila, později však byla její stabilita zabezpečena a dnes je veřejností přístupná. Je odtud krásná vyhlídka na údolí Jizery i na krajinu směrem na sever, jíž ocenil při své návštěvě v r. 1835 i Karel Hynek Mácha. Západně od vlastního hradu se nacházelo předhradí, které mělo samostatné opevnění a od hradu je dělil hluboký, ve skále vytesaný příkop. Stála zde brána, kterou byl jedině možný přístup do hradu. Celý hradní komplex byl obehnán hradbami, jež jsou dnes na jižní a severní straně zcela zničeny. Na západní straně hradních zdí stála hranolovitá věž jako součást opevnění hradu. V sousedství hradu Michalovice se nachází stejnojmenná osada s kostelem sv. Michala, jehož románské základy svědčí o tom, že byl vybudován patrně s hradem, ne-li dříve..