Harasov

Ze staveb se podnes zachovaly některé sklepy vytesané ve skále. Později je však užívali mlynáři, kteří si je upravovali pro svou potřebu a v polovině 19. století dali vytesat další, takže dnešní stav zdaleka neodpovídá původní dispozici. Hrad Harasov postavili příslušníci rodu Hrzánů, z nichž se jako první připomíná Pešek Haras z Újezda, který se svými braty Čechotem (?) a Řehníkem svědčil r. 1321 na listině řádu německých rytířů v Řepíně. V r. 1356 se připomíná Bohuněk Haras, který seděl na Bosyni jako man hradu Housky, a v r. 1377 Hrzek z Újezda, jehož pravděpodobný syn Dobeš z Újezda vlastnil dvůr v Chlumíně u Mnichova Hradiště a psal se také z Chlumína. Nejspíše on vystavěl v sousedství Bosyně hrad, který nazval podle jména předků Harasov. Sám se psal z Harasova od r. 1420. Byl protivníkem husitů a získal proto po husitských válkách od císaře Zikmunda různé výhody a statky. Jeho syn Jindřich, kterému patřily Medonosy, se psal stále z Harasova, ale není jisté, zda již za něho nebyl hrad opuštěn. Harasov se dostal neznámým způsobem k Chodči, a když v r. 1604 prodával Alexandr Kyj z Hyršfeldu Václavovi Šťastnému Pětipeskému ves Chodeč s dvorem, postoupil mu i les pod Bosyní ke skále, kde stával hrad Harasov, i les, který se nazýval Harasov. Od té doby patřily zbytky hradu k panství Byšice.

To jest také stará pěšina ke sklepům a do údolí. Stará cesta vede od Zavadilky k příkopu, kterým byl ostroh překopán, a za ním je čtverhranné předhradí, porostlina, za ním pak dva příkopy za sebou a mezi nimi val, dělíce předhradí od zadního hrádku. První příkop k předhradí jest zšíři asi 9 m. a hluboký asi 4, druhý asi 19 a 6 m. Blízko náspu jsou známky čtverhranného stavení; v těch místech vykopali cihly a křesané kameny. Na hrádku bývalo mlynářovo pole, ale ten je prodal vrchnosti k zalesnění. Asi uprostřed dotčeného srázu asi 15 m. nad zemí jsou zbytky sklepův ve skále vytesaných, ještě jsou tu některé se starodávnými okny a zdmi, které rozsedliny skal vyplňují; mlynář má je za skladiště a proto bývají zavřeny. Před těmi sklepy jest komora skalná nyní očazená, která bývala někdy maltou obmrštěná, bíle dynchována a na venkovské straně zdí zavřena; na stěnách je mnoho nápisův. Na konci jest suj ve skále, která sloužila za komín. V první a druhé komoře ve skále vytesaných jest na vrchu kruh s hvězdou, v třetí jest výklenek a draže v stěnách k zasazení prken. Na východní patě výšiny byla komora ve skále vytesaná, do obdélníku založená a okolo při stěnách kamenné lavice. Po 7 schodech přicházelo se z ní do sklepa, kterýž prý byl pivnicí vinnou. Když bylo v tůni mnoho vody, nemohlo se sem po schodech přicházeti. To oboje je nyní zasypáno. Kromě toho je tu ještě jeden sklep, který dal mlynář asi r. 1840 vysekati. Patrně tedy byla nahoře na hrádku jen dřevěná stavení a sklepy a komory ve skále byly pro uschování věcí cenných (snad i k bydlení); přístup zdola však nebylo, protože překážela hluboká tůně, bezpochyby dříve širší než nyní. Jméno Harasov svědčí, že hrádek tento pojmenován byl po Harasovi. Pešek Haraz připomíná se r. 1321 a v l. 1356-1372 Bohuněk Haras z Bosyně. I v pozdějších letech vyskytují se Harasové, majíce příjmení po rozličných místech, ale žádný se nepsal z Harasova. Zdá se, že se tomu položení říkávalo na Harasově po některém z nich. Místo to získal Dobeš z Újezda (1395-1427), jenž byl od r. 1405 pánem na Chlumíně. Protože se psal r. 1420 Hrzáň z Harasova odjinud z Chlumína, lze znáti, že on hrádek založil aneb snad již nedávno založený koupil. Jako on, tak i syn jeho Jindřich (1437 až 1449) psal se stále Hrzáň z Harasova a tak se psali i všichni jeho potomci až do počátku 19. století. Jak dlouho Harasov drželi, není známo; rovněž se neví, kdy byl Harasov opuštěn. Hradiště neznámým způsobem připojeno k Chodči. Když r. 1604 Alexander Kyj z Hyršfeldu prodával Šťastnému Vácslavovi Pětipěskému z Chyš ves Chodeč s dvorem poplužním, prodal mu též „les Stráň pod samou Bosyní zase výše na horu až ke skále, kdež někdy zámek slove Harasov býval, též les a stráň od téhož Harasova, kteráž se tolikéž Harasov jmenuje“, též mlýn pod tůní a rybník nad ním. Od té doby patřil Harasov k Byšicům..

Uprostřed skalní stěny jsou dvě místnosti vytesané v pískovci, přístupné z tvrze po kamenných stupních. K nim přiléhá začouzená jeskyně, sloužící dříve jako chodba. Odtud se dá po sedmi schodech sestoupit do prostorného sklepa, ale jen tehdy, není-li tůň zcela naplněna vodou. Jinak je sklep zatopený. Místo nahoře, u bývalé tvrze, zarostlé lesem, působí velmi smutně. Ještě chmurnější pocit však na člověka padne uvnitř skalních komnat. Náhodný kolemjdoucí se tu raději ani nezastaví a matky v okolních vesnicích hrozí dětem:

„Nezlobte, nebo si pro vás přijde krvomlýnská panna!“

Pryč je již doba, kdy si rytíř Slavibor z Hrádku vyhlédl za své sídlo strmé skály nad jezerem a proměnil je v pevnou tvrz, ve které léta spokojeně žil v ústraní světského života se svoji jedinou dcerou, spanilou dívkou Ladkou. A zatímco rytíř Slavibor lovil v okolních lesích zvěř a vedl hospodářství, vzdělával jeho dospívající dceru zbožný poustevník, usedlý nedaleko tvrze. Tehdy náležel blízký hrad Vidim starému a hrdému rytíři Milotovi. Ten měl syna Břetislava, statného a krásného mládence. Jedinou Břetislavovou zálibou i vášní byl lov. Jednou, když se stále více a více vzdaloval od domova, ve skalách a lesích zabloudil. Po několika hodinách se dostal až do Kroužeckého dolu. Tam zemdlen klesl u úpatí skály. Unaven toužil po odpočinku a za chvíli usnul. Mezitím přišla do těch míst Ladka, která sbírala v lese jahody. V údivu stanula před spícím mládencem. Poté, co mladý rytíř procitl ze spánku a spatřil před sebou dívku, myslel, že je to lesní víla. Když mu ale Ladka podala natrhané jahody, aby se občerstvil, poznal, že to není přelud. Břetislav se zahleděl do dívčiných krásných očí a zanedlouho si oba šeptali něžná slůvka lásky. Rozloučili se teprve při západu slunce. Pustý Kroužecký důl se potom stal místem dostaveníček milenců a svědkem jejich čisté lásky. Jednou se již Břetislav chystal povědět o svých citech Slaviborovi i svému hrdému otci Milotovi a požádat o splnění svého přání, vzít si Ladku za manželku. Naděje mladých lidí se ale náhle zhroutily. Již dlouho pozoroval starý Milota s nedůvěrou synovy časté zálety na Kokořínsko. Když Břetislav odmítl ruku bohaté dědičky mocného hradu Housky, odhalil konečně otec jeho tajný milostný vztah. Bezcitný Milota si umínil, že milence od sebe odloučí násilím. Rozhněván na dívku, která svým půvabem okouzlila jeho syna, schoval se v jedné strži Kroužeckého dolu s napjatým samostřílem. A když krásná Ladka spěchala okolo za svým milým, vyletěla střela zlotřilého Miloty, aby zlomila útlý květ života nevinné dívky. V krvi nalezl dívčino tělo starý poustevník a s nářkem je odnesl do tvrze. Ještě než Ladka skonala, stačila se svěřit zdrcenému otci se svou láskou k Břetislavovi. Nešťastný Slavibor nad její mrtvolou přísahal hroznou pomstu vrahovi i celému jeho rodu. Na Slaviborově tvrzi se od toho dne začali scházet podivní tovaryši. Brousily se zbraně a kovaly meče. Uprostřed nádvoří nechal Slavibor postavit lešení s lopatkovým mlýnským kolem. Nad lešením bylo upevněno stínadlo s ostrým nožem, od kterého vedl žlábek na kolo, umístěné pod ním. Na toto tajemné lešení jednoho dne vystoupil Slavibor, proměněný v té chvíli v zuřivého a nelidského tvora. Přede všemi tovaryši přísahal, že pomsta nebude dovršena dříve, dokud tekoucí krev nepřátel neuvede kolo do pohybu. Hrůza pojala při tom slibu i ty nejotrlejší tovaryše. Ale Slavibor šel bezohledně za vytčeným cílem. Nejdříve lstí, předstíraje přátelství, vlákal do své tvrze poctivého a šlechetného Břetislava, kterého neprávem považoval za svůdce své dcery Ladky, a jeho krví vysvětil vražedné lešení. Potom za bouřlivé noci přepadl se svými tovaryši vidimský hrad, rozbořil ho, starého Milotu i s posádkou zajal a odvlekl na svůj hrádek. Za strašného smíchu vykonal na krvavém lešení smrtící pomstu nad Milotou a jeho druhy. Proud krve byl tak mohutný, že se kolo pod lešením poprvé otočilo. Od té doby byla tvrz nazývána Krvomlýnem. Později se přátelé ukrutně popraveného Miloty zmocnili šíleného Slavibora a odsoudili ho k spravedlivému trestu. Na lešení byl popraven i on. Tak se krví svého vynálezce otočilo kolo podruhé a naposledy. Potom lešení i kolo zničili a tvrz zpustošili. Na místě pod skalou, kde Ladka poprvé spatřila Břetislava, očekává každou noc dívčin duch svého milence. A když k ní přes jezero ve člunu připluje, oba se obejmou a zmizí na vodní hladině..