Kašperk

Téměř neustále byl však zastavován různým držitelům. V husitských dobách to byli významní přívrženci kalicha Zmrzlíkové ze Svojšína, později Šternberkové, Půta Švihovský z Rýzmberka, Švamberkové. Roku 1584 rozprodal císař Rudolf II. velkou část kašperského panství a konečně roku 1617 celý hrad i se zbytkem panství koupilo město Rejštejnské Hory, nazývané odtud Kašperské Hory. Tehdy byl hrad již ve špatném stavebním stavu a město o něj nepečovalo o nic víc než předchozí držitelé. Po roce 1655, kdy byl vydán rozkaz k boření pevných hradů, přestali jej měšťané udržovat úplně a navíc z něho vylámali a odvezli všechen použitelný stavební materiál.

Královo rozhodnutí vycházelo především z potřeby ochránit zemskou hranici proti Bavorsku. Spolupůsobil zde nepochybně také zřetel na zajištění blízkého naleziště zlata, které se rýžovalo ve Vydře u Rejštejna. V této krajině již r. 1337 král Jan Lucemburský vydal svému věřiteli Petru z Rožmberka písemné oprávnění k těžbě drahého kovu. Z hradu bylo také možno dozírat na provoz na staré Vintířově stezce, která vycházela z Pasova, postupovala z bavorského Zwieselu na Hartmanice a dále do Sušice.Význam hradu také vzrostl tím, že se r. 1361 stal sídlem popravy (dohledu na bezpečnost a práva trestat dopadené zločince). Na počest stavebníka dostal hrad jméno Karlsberg – počeštěně Kašperk. Hrad byl vystavěn na ostrohu vrchu Ždánova. Branou ve vnější hradbě na východní straně se vstupovalo do protáhlého předhradí, v jehož čele byl příkop a budova purkrabství napříč ostrohu. Průjezdní druhou branou se odtud vstupovalo do horního hradu s podélným patrovým palácem s věžemičtverhranného půdorysu na obou koncích. Na věžích jsou ochozy spočívající na krakorcích, obě věže měly vysoké stanové střechy vyzděné z cihel. Hrad je pozoruhodný svým půdorysným typem, jehož variantou je rovněž karlovský hrad Radyně. Po dostavění (asi v r. 1365) nebyl hrad jako královský majetek v přímé správě královských úřadů, nýbrž byl stále zastavován. Prvním zástavním držitelem Kašperka byl pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi. V r. 1379 zastavil král Václav IV. hrad s příslušenstvím (dva dvory, ves Kavrlík a právo vybírat mýto v pohraniční osadě Cimburku, včetně neomezené těžby dřeva v lesích) lankrabímu Janu z Leuchtenberka. V r. 1402 král potvrdil zástavu Habartovi z Hartenbergu. Od r. 1411, kdy Kašperk získal Petr Zmrzlík ze Svojšína, byli zástavní držitelé hradu a panství převážně z řad domácí šlechty. Zmrzlík a jeho syn Václav stranili táborům až do osudné bitvy u Lipan (1434). V posledních letech držby Kašperka (1450 až 1453) měl Petr Zmrzlík časté pohraniční půtky s bavorskými bojůvkami (rytířem Martinem Sattelbognerem). R. 1454 prodal kašperské panství Zdeňku ze Šternberka. Také on musel po čase (1470) odrážet nepřátelské vpády ozbrojenců pasovského biskupa Oldřicha. R. 1487 prodal Zdeňkův syn Zdislav Kašperk Bohuslavu ze Švamberka. Ten dal přenést oltář z hradní kaple do kostela v Kašperský Horách. Dosavadní zástavní majitelé Kašperka nevěnovali údržbě hradu náležitou pozornost. Nějaké opravy na hradě se prováděly v r. 1495 za Jindřicha, syna Bohuslava ze Švamberka, a doktora Václava z Velhartic, jemuž pak v r. 1533 jeho nástupce Jiřík Lokšan uhradil prokázané výdaje. Roku 1553 zastavil král Ferdinand I. kašperské panství Ludvíku Tovarovi z Enzesfeldu, jemuž český sněm poskytl úvěr na další opravné práce (1554). Zdá se, že tyto opravy byly dost rozsáhlé, protože ještě Tovarově vdově Zuzaně povolil král, aby si mohl ze zástavy odpočítat vynaložené peníze. Když potom byly městu kašperským Horám pronajaty hrad (1585), čtyři pusté dvory, lesy a mýto, převzal nový uživatel na sebe povinnost pokračovat v nutných opravách hradního objektu. S krátkou přestávkou v l. 1600 až 1605, kdy si Kašperk pronajal celní komisař Mikuláš Černohorský z Hořiměřic, drželo město hrad až do r. 1617. Za městské správy však objekt nebyl již řádně udržován, takže v kupní smlouvě z r. 1617 se uvádí jako pustý. Když po třicetileté válce nařídila vídeňská vláda, aby všechny pevné hrady v Čechách byly zbořeny, aby se eventuálně v příští válce nestaly opěrnými body nepřítele, nebyl tento příkaz na Kašperku proveden. Kašperští získávali ze zříceniny stavební materiál..

Císař potěšen tímto darem povýšil osadu zlatokopů na město a sám přijel shlédnouti zlaté hory a zaloviti si v starých, tmavých hvozdech, jimiž byly hory pokryty. Přicházeli k němu horníci a přednášeli svoje žaloby a prosby. Dobře prý by jim bylo pod vládou moudrého, laskavého císaře – otce poddaných – kdyby loupeživé hordy nepřepadávaly bezbranné horníky, kdyby stál v kraji pevný hrad, který by střežil ovoce jejich přičinění. A pak – kde zlato, tam se i ďáble stěhuje a o duši lidskou usiluje. Těžký boj s mocí ďáblů, kteří se prohánějí krajem a maří dílo kovkopů. Zadumal se císař nad žalobami zlatokopů, vsedl na koně a pustil se do hloubi temných hvozdů. Sám a sám jede, stále dál od své družiny, rozložené táborem na pokraji lesa. Chtěl býti sám, chtěl uvážiti, kde by bylo nejlépe zbudovati pevný, mocný hrad k ochraně zlatých hor. Balvany skutálené s temen skal, kmeny smrků vyvrácených vichřicí leží mu v cestě, jako by jich byl sám ďábel v tato místa naválel, aby zabránil vládci země vstup v tajemné lůno hor. Hůře a hůře prodírá se císař kupředu, s koně ssedá, k stromu jej váže. Přelézá přes balvany a dere se drásavými křovinami dále tím směrem, kde stoupá nad lesem k obloze sloup nažloutlého, čpavého dýmu. Císař vyšel z lesa – a jaké překvapení! Uprostřed dolinky, obstoupené lesy, stojí dřevěná chatrč, na paloučku vedle ní se popásá kráva, za chatrčí na pokraji lesa dýmá vysoký milíř. Nad dolinou směrem k jihu se zdvíhá horský hřbet, na něm šumí javorový les a nad něj ještě výše ční skalnaté témě. Tam se císařův zrak pozastavil a na jeho tvářích zahrál spokojený úsměv. Mezitím, co se císař nořil v úvahy, komu by měl svěřiti zbudování hradu na této skále, vyšel z chatrče starý muž osmahlých, hubených tváří. Byl to uhlíř, který se usadil uprostřed lesů a pálil tu uhlí. Uchopil lopatu, zamířil k milíři, aby naň přihodil země. Sotvaže udělal několik kroků, zarazil se, jako by ho cosi polekalo. Odhodil lopatu, popadl poleno s hranice dříví a počal jím divoce mávati, jako by kohosi bil. „Šílenec“ – myslí si císař. Obrátil kroky k chaloupce, zavolal na uhlíře: „Hej, co to tropíš, pošetilý člověče?“

„Och, zlou já mám práci, cizinče!“ odpovídal uhlíř, stíraje pot s horkého čela. Biji se s čertem na život a na smrt. Zasedl si na mne, nebohého strace, usmyslil si, že mě vystrnadí z doliny. Stíhá mě nemocemi, posílá blesky na moji chatu, rozhazuje mi milíře i jinak je ničí. Nyní jsem ho uchopil za jeho ohavný ohon a na místě se s ním vypořádám!“ vzkřikl stařec hněvivě a začal znovu bušiti polenem do neviditelného nepřítele. Vtom se rozlehla hromová rána, oblohu zastřely mraky, den se proměnil v noc. Prudký vítr zavál dolinou, až se stromy rozkývaly jako stébla trav a vzápětí zaduněla země od pádu jejich těžkých těl. Císař vběhl do chatrče, aby v ní přečkal bouři. Venku dále burácí hrom, vichřice vyje jak zbloudilý, hladový pes. Kdosi venku sténá…Naříká si starý uhlíř či snad satan, jehož uhlíř bije? Císař v rozechvění pohlíží ven do tmy a naslouchá řádění rozpoutaných živlů. Pojednou se mu zdá, že se vítr slehá a bouře že slábne. V okénku místo klikatých blesků, sjíždějících k zemi jak ohnivé šípy, se zase objevuje bílé denní světlo. Je po bouři, nastává klidný den, jaký byl předtím. Jen vyvrácené stromy a zurážené větve svědčí, jak kruté byly právě zašlé chvíle. „Kde je stařec?“ ohlíží se císař starostlivě po uhlířovi, vycházeje z chatrče na svěží horský vzduch. – Hle, tu leží na zápraží s obličejem zčernalým a ožehlým bleskem, nehybný, bezvládný, mrtev. V pohnutí postál císař nad jeho mrtvolou. – Proč zase zvítězilo zlo nad dobrem, ďábel nad člověkem? –

Z dálky se ozvalo štěkání psů a po chvíli zvuky loveckého rohu. – Hledají mě, jdou po mé stopě – pomyslil si císař. Postál, počkal, až přišla jeho družina k uhlířově chatrči, a pak pověděv jí, čeho byl svědkem, ukázal na temeno hory, pnoucí se nad dolinou. „Tam nechť stojí nový, pevný hrad! Ať střeží klid tohoto kraje proti moci nečistých a chrání zlaté hory! A na památku toho, že jsem šťastně vyvázl na tomto místě z osidel ďábla, ať nese moje jméno!“

Králova vůle se splnila. Stavitel Vít Hedvábný začal tu stavěti roku 1356 pevný hrad a v pěti letech dokončil toto veliké dílo. Leč čert jako by nadále bojoval s hradními pány o svůj bývalý úděl. Na tucty rytířů se tu vystřídalo, Kašperk (Karlsburg – Karlsberg – Kašperk) pustl a stával se děsivým přízrakem, o němž obyvatelstvo horských vsí a samot bájilo, že v něm sídlí čertovská chasa, pročež je lépe vyhnouti se mu na míli cesty. Dnes nezbylo nic z hrůzy Kašperka. U vchodu nás vítá místo strašidelného psa s ohnivýma očima, který prý tu hlídal poklady, jezevčík hradního správce, se zdí se na nás pitvoří leda zkroucený kořen borovice, v podzemí vidíme zasypané sklepní dutiny. A jen mohutné věže a černé, široké zdi nám výmluvně hlásají, že tu kdysi žili rytíři a že Kašperk nebyl hradem z pohádky, nýbrž skutečností..

Jeho růžičky byly sice plané, ale neobyčejně veliké a tak krásně zbarveny, že již zdaleka k sobě vábily pohled mimojdoucích. Jednou o Božím hodě šla tudy vesnická žena se svou pětiletou dceruškou. Vracely se z Kašperských Hor ze slavných služeb Božích. Děvče spatřilo růže, rozběhlo se k hradbám. Vylezlo vzhůru, utrhlo si z nich tu nejkrásnější. V tu chvíli zdvihl se vítr, uchvátil děvčátko a odnesl je jako pírko kamsi dovnitř hradu. Matka vzkřikla zděšením a pospíšila na hradní nádvoří, neboť se domnívala, že jí tam dceruška spadla. Jaké však bylo její ustrnutí, když jí tam nikde nebylo – jako by se byla nad ní země slehla. Vzlykajíc lítostí a lomíc rukama ubírala se nešťastná matka širými lesy dále k domovu. Potkal ji starý dřevař, zastavil ji, soucitně se otázal: „Kdopak vám zemřel, že tak naříkáte, až vám srdce usedá?“

„Och, já nešťastná!“ bědovala žena. „Nezemřel mi nikdo, avšak neštěstí, které mě stihlo, je zrovna tak kruté jak sama smrt. Ztratila se mi dcera před očima, když si na kašperských hradbách utrhla planou růži. Kam se jen – dušinka moje – kam se poděla?“

„Zmizela-li, marné vaše lkání. Pláč vám dcerku zpátky nepřivolá. Utište se, čekejte trpělivě! Až uplyne rok, zajděte si v místa, kde se vám dnes dítě ztratilo. Najdete je tam zase zdravé a veselé,“ dal jí dřevař potěchu a radu. Nekonečnou připadala zarmoucené matce doba, nežli minul rok. A když tu zase byly velikonoce a slavný hod Boží, pospíšila s tlukoucím srdcem k šerým zdem hradu Kašperka. Již zdaleka spatřila na hradbách růžové květy a vedle nich malé děvčátko. Jako šílená se rozběhla k šípkovému keři, rozpřáhla náruč, uchopila do ní dcerušku. Byla větší a krásnější nežli před rokem, kdy tak tajuplně zmizela. V ruce držela planoucí šípkový květ. „Kde jsi, dítě moje, vězelo tak dlouho?“ tázala se matka, líbajíc ji, slzíc radostí. „To nesmím povědět,“ zavrtělo děvčátko hlavou a splativši matce políbení pospíchalo s ní radostně k domovu. Růžové květy na hradební zdi zářily v zeleni lesa, vábily k sobě nové oběti. Pověst o jejich zlé moci však poutníky před nimi varovala..

Byl otci dobrým pomocníkem, neboť byl mrštný jako veverka a štíhlý a pružný jako proutek. Jednou se spolu dostali až do lesů, které náležely kašperskému pánu. Bylo v nich hojnost bříz dosud lidskou rukou netknutých, i měli v nich oba dobrou žeň. Nařezali prutů, složili je na povřísla a vázali je v otýpky, když tu znenadání zahřměl na ně panský hajný:

„Hned se seberte a hajdy se mnou na hrad!“

V chalupníkovi hrklo, hoch leknutím zbledl. Počali hajného prositi, aby jim prominul provinění, slibovali, že se již nikdy neodváží do kašperských lesů, avšak hajný zůstal neoblomným. Když přišli na hrad a byli předvedeni před rytíře, zmírali strachy, jaký trest je stihne, neboť jejich osud závisel teď od jeho vůle, nálady a rozmarů. „Budeš-li ještě jednou dopaden v mých lesích,“ hrozil rytíř chalupníkovi, „dám tě zmrskat a vsadit v kládu…A ty,“ obrátil se k jeho synovi – „hned zítra přijdeš na hrad a za trest budeš pást moje stádo. Ztratí-li se ti jediný kus, přijdeš o hlavu!“

Ač nerad, musil se jinoch rozloučiti s domovem a odebrati se na hrad, ukrytý v horách. Smutně stoupal z údolí vzhůru do lesnatých strání, když se tu pojednou před ním objevil starý, bradatý mužík. „Kam jdeš?“ zeptal se jinocha. „Proč věsíš tak smutně svou mladou, kučeravou hlavu?“

„Och, ty můj mužíčku, mám před sebou zlou cestu. Jdu do služby na hrad, budu pást panské krávy. Bude-li mi chybět jediný kus, až přiženu s pastvy, budu prý hned o krk kratší. Jak se já jen stáda dohlídám?“

„Hehehe,“ zasmál se mužíček, „jsi hezký jinoch, je mi líto tvého života…Tady máš píšťalku, tu si schovej a opatruj ji jako oko v hlavě! Zapískáš-li na ni, stádo samo se k tobě pohrne a žádný kus ti nebude chybět.“

Jinoch poděkoval dobrému mužíčkovi a schoval si píšťalku do mošny. Protože měl žízeň, přistoupil k studánce, která vedle cesty nabízela svou chladnou vodu mimojdoucím. Poklekl na zem, shýbl se nad studánku, pil. Tu se k němu přitočil mužíček a ponořil mu hlavu do vody. Jinoch zatřepal mokrou hlavou, otočil se nevrle po mužíčkovi, který mu provedl tuto nezbednost. Mužíček se zasmál svému nápadu a řekl pohněvanému jinochovi: „Pohlédni nyní do studánky!“

Hoch nahlédl do vodního zrcátka, s úžasem zpozoroval, že má zlaté vlasy, jako koudel hebké, jako slunce třpytné. „To jest můj druhý dar, který tě učiní šťastným,“ řekl mu mužík a podal mu čepici, aby pod ní skryl své kadeře. „Střez svoje tajemství! Štěstí samo si tě najde!“ napomenul ho malý dobrodinec a zmizel v tu chvíli. I šel jinoch s veselou na hrad a pásl bezstarostně krávy na lukách a lesních holinách. Chtěl-li hnáti domů, zapískal a stádo se samo k němu sběhlo. V hradě se divili, čím to je, že nový pasák koná tak lehce svoji těžkou službu. Jediná kráva se mu nezaběhla, jediného kusu ze svého stáda dosud neztratil. I počali o něm vyprávěti, že má čarodějnou moc, že to není jen tak samo sebou. Proč jen nosí stále na hlavě čepici a ani na noc ji neodkládá?

Slyšela ty řeči i dcera hradního pána, počala se o pasáka zajímati. Jednoho dne, když tvrdě spal, přiblížila se k němu a sňala mu čepici s hlavy. Zpod čepice rozlil se mu kolem hezkých, opálených lící proud zlatých kadeří. Srdce jí prudce zabušilo, zahořelo touhou po jinochovi se zlatými vlasy. Vyjevila otci svoje tajemství, vyslovila přání, že si chce toho hocha vzíti za manžela. Otec se marně snažil odporovati její vůli. Aby ji uvaroval smrti ze zármutku a hoře, svolil k sňatku s krásným jinochem. Z pasáčka se stal rytíř a kašperský pán..