Vchynicko-tetovský plavební kanál

A když koupil Prášilské panství roku 1799 kníže Josef Schwarzenberg, dal záhy příkaz k výstavbě plavebního zařízení. Když bylo na jaře téhož roku vše připraveno, vydal se Rosenauer na obhlídku Vydry, jejíž řečiště mělo být pro plavení dříví upraveno. A tehdy dospěl k názoru, že ani v upravené řece nebude možné bezpečně plavit, a to pro značné množství kamenů, prudký spád a četné peřeje. Rosenauer navrhl, aby byl vybudován kanál, který by začínal na Vydře u Rechlí a ústil do Křemelné. Náklady na tuto stavbu měly být podstatně nižší a kromě toho měl kanál zpřístupnit i ty části lesů, jež se pro těžbu nedaly využít. Kanál měl odstranit i ztráty vody a mohlo se plavit i pří nízké hladině. Rosenauerův návrh byl přijat a již v červnu pracovalo na stavbě kanálu 200 dělníků. Postupně se jejich počet zvýšil na 1500, což bylo na tehdejší dobu úctyhodné číslo, ale díky tomu dosáhl Rosenauer toho, čeho dosáhnout chtěl. Na jaře roku 1801 byl Vchynicko-tetovský kanál o délce 14,4 km dokončen a mohlo se tak začít s plavením dříví. Ve své době to bylo nejenom technicky významné dílo, ale i zařízení, které otevřelo pro lesní hospodářství stovky hektaru těžbou dosud nedotčených lesů Šumavy. To bylo zvláště důležité po lesní kalamitě koncem 18. století, jíž padly za oběť tisíce stromů. Tím se také zajistila velká část palivového dříví pro Prahu. Plavilo se v něm metrové dříví do Sekerského potoka a dále řekou Křemelnou do Vydry u Čeňkovy pily. Ke svému účelu kanál sloužil ještě počátkem 20. století. Ve třicátých letech 20. století byla z kanálu vybudována odbočka potrubím do nádrže pod Sedelským vrchem nad Srním, odkud voda z kanálu proudí do hydroelektrárny na Čeňkově pile (dnes zároveň i muzeum). Na několika místech po trase kanálu se dochovaly původní klenuté kamenné mosty a na mnoha místech zbytky vyzděného koryta..