národní přírodní památka Žehuňský rybník

Žehuňský rybník, který je rozlohou 258 ha největším rybníkem Středočeského kraje, byl založen z příkazu krále Vladislava II. Jagellonského na konci 15. století. Vybudován byl přehrazením toku řeky Cidliny v letech 1492-1497 a pod jeho hladinou zmizela starobylá žehuňská tvrz snad již z 12. století. Stopy po tvrzišti lze dnes pozorovat jen tehdy, když je rybník vypuštěn. Kolem r. 1556 prošel rybník významnou přestavbou, na níž se podle některých pramenů podílel později věhlasný rybníkář Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, proslulý svým působením na jihočeském panství Rožmberků. Další rekonstrukce pak proběhly až v letech 1927 a 1951-1954. Tvar rybníka, kterým protéká Cidlina, je extrémně protáhlý západovýchodním směrem. Jeho délka představuje 5,5 km, maximální šířka 700 m a hloubka 6 m. Hráz na západě dosahuje výšky 7 m a v koruně měří 870 metrů. Je zpevněna stromy, z nichž některé jsou památkově chráněny. Cidlina v okolí svého vtoku do rybníka vytváří spletitý labyrint ramen, kanálů a stok, mezi nimiž jsou ostrůvky porostlé vysokým rákosem. Tato část rybníka je proto dostupná prakticky jen z loďky. Po většině obvodu rybníka jsou masivní porosty rákosu a bahenních rostlin. Je tu proto jedna z nejvýznamnějších ornitologických lokalit v Čechách. Některé ptačí druhy tu hnízdí, jiné se tu zastavují při jarních a podzimních tazích. Lze tu proto potkat volavky, kormorány, vodouše a vzácně i orly mořské. Hnízdí tu potápky, sluky, čejky, rákosníci, bukači a mnoho dalších druhů. Známá je i zdejší kolonie racků. Na březích jsou zastoupena bohatá společenstva vodních a bahenních rostlin jako jsou stulíky, řečanka, vzácné druhy puškvorce a řada dalších..

O žehuňském vodníkovi se dokonce říkalo, že je přímo zeleným patronem povozníků, kteří vozili své náklady křivolakými cestičkami kolem bájného Oškobrhu. Zde totiž bývalo místo, kterému se říkalo Černá míle, kde často jejich vozy zapadaly a nebýt vodnické pomoci, mnohý náklad by tu byl zkažen. Hastrman prý měl kouzelný bič upletený ze svých vlasů, a když s ním zapráskal koním nad hlavou, vytáhli jakýkoliv povoz i z nejhlubšího bahniska jako hračku. Vodník nebyl škrob a svůj kouzelný bič často půjčoval okolním sedláků, když jeli do města se zbožím. Přihodilo se, že jednou k večeru zaslechl vodník od Oškobrhu zlostné láteření. Hned mu bylo jasné, odkud vítr vane, a tak vzal bič a spěchal k silnici. Tady spatřil známý obrázek – plně naložený vůz zapadlý až po nápravu do bahna a marně se vzpínající koně, jimž zuřivý vozka nakládá na hřbet zlomeným bičem. Vodník se jen usmál a podal formanovi svůj kouzelný bič: „Pomohl jiným, pomůže i tobě!“ Jenže vzteklý kočí se jen otočil a vzápětí poslal hastrmana ke všem čertům. Vodník si z toho ale nic nedělal a zapráskal koním nad hlavou tak silně, že ti na jedno zabrání vytáhli vůz z bahna na pevnou zem. Překvapený forman ani nepoděkoval, ale hned se zajímal jestli by mu vodník svůj bič nepůjčil. Cesta do Libice je prý špatná a on se bojí, že znovu uvázne. Hastrman se nedal dlouho přemlouvat a milému vozkovi bič půjčil. Prý do druhého dne. Kočí slíbil, že bude vzácný nástroj opatrovat jako o oko v hlavě a v pořádku ho vrátí. Jenže druhý den čekal hastrman u cesty zbytečně. Vůz s povedeným kočím se neobjevil. A stejně tak i třetí a čtvrtý den. A tehdy se hastrman rozzlobil a slíbil proradnému formanovi vodnickou pomstu. Neuplynul ani měsíc a povedený vozka jel opět s nákladem kolem Oškobrhu. Vesele si hvízdal koním do kroku a myslel na kouzelný bič, s nímž se žádného bahniska nemusí bát. Na vodníka, jemuž patřil, si už ani nevzpomněl. Jenže když míjel Žehuňský rybník, zatmělo se mu náhle před očima a koně naráz sami od sebe zastavili. Kočí sáhl po biči, ale tu se vedle něj na kozlíku objevil vodník a zahučel: „Vícekrát už cizí věc nezpronevěříš!“ A než se vozka nadál, popadl ho za límec a vrhl se s ním do hlubin rybníka. Formana od těch dob už nikdy nikdo neviděl a žehuňský hastrman se k ostatním povozníkům choval zase jako dobrotivý vodnický patron..