Poděbrady

S výjimkou období 1345-1495 trvala tato úprava do r. 1840, kdy zámek Poděbrady I celé panství prodáno baronu Jiřímu Sinovi. Podle písemných památek zámeckého archivu I podle F. Palackého a Rožmberského kronikáře V. Břežana narodil se zde v den sv. Jiří r. 1420 jeden z nejslavnějších čechů, pozdější český Král Jiří Poděbradský. Hrad – původně dřevěný – byl několikrát přestavován. Poslední úprava je z tereziánské doby.

V roce 1223 se uvádí jako majitel Poděbrad Hroznata z rodu Sezemiců téhož erbu. Po roce 1262 se staly Poděbrady královským hradem. Jak a proč se to stalo, není známo. Známo však je, že roku 1345 obdržel Poděbrady lénem Hynek z Lichtemburka a ze Žleb. Po jeho smrti zdědila Poděbrady jeho dcera Eliška, provdaná za Bočka z Kunštátu. Tomu Poděbrady udělil v roce 1362 dědičně Karel IV. Boček z Kunštátu zemřel v roce 1373 a zanechal tři syny. Z nich Hynek a Jan zemřeli mladí. Třetí bratr Boček, později zvaný starší, rozšířil majetek po Čechách a patřil k předním zemským pánům. Zastával úřad nejvyššího komorníka království Českého a nejvyššího písaře. Těšil se oblibě krále Václava IV. a proto již v roce 1402 obléhaly Poděbrady uherské oddíly císaře Zikmunda. Když v roce 1416 zemřel, dědictví si rozdělili jeho synové. Poděbrady obdržel Hynek, Litice Viktorín a statky na Moravě Boček mladší. Od počátku husitského hnutí se bratři Viktorín a Hynek aktivně zapojili do bojů na straně husitů. Proto se v roce 1420 vojska císaře Zikmunda opět objevila před Poděbrady. Hrad se jim však opět nepodařilo dobýt. V srpnu 1426 oblehla Poděbrady vojska táborů a sirotků, mezi nimi a oběma bratry došlo k roztržce. Hynek se po 13. týdnů úspěšně bránil a odolal. Když táboři a sirotci odtáhli, pokusil se Hynek využít jejich neúspěchu a obsadit Nymburk. 16. října 1426 však v boji zahynul. Protože Hynek a Boček neměli mužské dědice, získal jejich majetek Viktorín. Ten však zemřel již v roce 1427. Dědicem se tak stal jeho syn Jiřík z Kunštátu, poručníkem mu byl jeho strýc, Heralt z Kunštátu. Jiřík z Poděbrad se zúčastnil na straně Pražanů bitvy u Lipan a uznal Zikmunda za Českého krále. Roku 1444, po smrti Hynka Ptáčka z Pirkštejna, se Jiřík dostal do čela východočeského landfrídu a podařilo se mu zorganizovat celostátní svazek, takzvanou jednotu poděbradskou. V jejím čele stanul jako správce země. V roce 1458 byl jednohlasně zvolen českým králem. Jiříkovi synové Viktorín a Jindřich směnili poděbradské panství s králem Vladislavem II. za slezská knížectví Olešnici a Opolí. Poděbradské panství bylo dáváno do zástavy královským věřitelům. 23. dubna 1539 navštívil Poděbrady král Ferdinand I. a velmi se mu líbilo. Proto v roce 1542 rozhodl, aby bylo panství vykoupeno a již nikdy nebylo zastaveno. V roce 1839 koupil poděbradské panství vídeňský bankéř baron Jiří Sina. Ten v roce 1848 zapůjčil poděbradský zámek městskému úřadu na umístění hejtmanství, okresního soudu a státních úřadů. Po něm vlastnil panství kníže Ypsilanti a pak kníže Hohenlohe..

Již do jeho mládí zaléhal třeskot zbraní a válečný ryk. Jako čtrnáctiletý hoch bojoval na straně Pražanů u Lipan, v sedmnácti letech se vyznamenal v bitvě u Tábora. Úmrtím císaře Zikmunda nastaly v Čechách zmatky, neboť nebylo jednoty v tom, kdo má býti po něm povolán za českého krále. Konečně se stavové rozhodli, aby byl českým králem provolán Ladislav Pohrobek, syn Abrechta Rakouského, jemuž český trůn po právu přináležel. Jiří Poděbradský, tehdy již správce čtyř východočeských krajů, byl ustanoven správcem země České, dokud by Ladislav nedospěl a sám se neujal vlády. Jiří Poděbradský zastával poctivě svůj úřad a otcovsky pečoval o mladého krále, aby v něm měli Čechové vládce osvíceného, spravedlivého a dobrého. Roku 1453 byl konečně Ladislav korunován za českého krále, avšak zemřel již po čtyřech letech hlízovým morem, právě když se chystal k svatbě s dcerou francouzského krále Magdalenou. Český trůn osiřel poznovu. Bylo oň mnoho uchazečů a ještě více bylo slibů, jimiž si nápadníci trůnu hleděli zajistiti příznivý výsledek hlasování. Sněm český, který se sešel koncem února 1458 do Prahy k volbě nového krále, vyslechl všecky sliby a vzkazy, avšak nedav jim sluchu, splnil to, co bylo přáním a touhou celého národa. Mluvčí stavu panského, Zdeněk ze Šternberka, poklekl po modlitbě před Jiřím na kolena a pozdravil ho slovy:

„Živ buď Jiří, král a pán náš milostivý!“

Po něm holdovali mu hned všichni přítomní a lid venku shromážděný vypukl v radostný jásot…Jásal celý český národ, neboť konečně po letech dostal opět krále své vlastní krve, muže statečného, moudrého a přitom věrného kališníka. Koruna královská přinesla Jiříkovi místo štěstí jenom nekonečnou řadu svízelů. Ačkoliv vládl spravedlivě, dbaje zákonů a jsa i ve věcech víry krajně snášenlivý, přece se znelíbil svým bývalým přátelům, kteří se domnívali, že bude hříčkou v jejich rukou. Odvrátili se od něho přátelé, zanevřel na něho papež Pius II. i jeho nástupce Pavel II. a stíhali ho klatbou za to, že se nechtěl zříci víry podobojí a že hájil basilejská kompaktáta. Panská jednota Zelenohorská kula proti němu pikle ve vlasti, protože přál zemanům, stavu městskému i rolnickému, z ciziny dorážela opět na zemi Českou neblahá vojska křižácká. Zrádný Matyáš, uherský král, zeť Jiříkův, znovu a znovu na pokyn papežův podnikal válečná tažení proti vlastnímu tchánu, chtěje si vsaditi na hlavu korunu českých králů. Jiřík statečně odolával útokům nepřátel a nad to ještě rozhledem a státnickou moudrostí zasahoval významně do dějů Evropy. Usmiřoval panovníky, vysílal poselství k panovnickým dvorům – však se tehdy nejeden Čech chlubil, že se dostal až na konec světa – a připravoval spolek států, který měl evropským národům zaručiti mír. Tu však právě v době, kdy bylo přemoženo zuření nepřátel, kdy se počalo vyjasňovati v jeho bouřlivém životě, zemřel Jiří, aniž se dočkal plného zadostiučinění za své dlouholeté boje. Pomník Jiříkův na poděbradském náměstí vystihuje přiléhavě povahu rekovného krále: ruku podává k smíru, avšak vědom si svého práva a povinnosti hájiti blaho vlasti, odhodlaně hledí vpřed, hotov jsa čeliti novým a novým nebezpečím. A neméně vhodně oceňují význam husitského krále i verše na jeho pomníku:

Statný to syn vlasti, správce, král,

onť v rozháraném, burácném věku

odolav přemnohých vrahů vzteku

čest národa vždy obhájiti znal.

Téhož roku byli k smrti mečem odsouzeni a ten pátek po svatém Vavřinci L.P. 1496 na tomto místě, kde tento chrám Páně nanebevzetí Panny Marie stojí, odpraveni. Tak stručně je vylíčen krvavý příběh, který se udál před dávnými lety v těchto místech na břehu Labe. V pohnutí čteme tato slova a v úžase nad hanebnou vraždou se tážeme, kdo byl jejím původcem a strůjcem. Stalo se to v době, kdy v Čechách vládl král „Dobře“ (Vladislav II. Jagelonský), za něhož rostla moc pánů i zpupnost královských úředníků, kdežto prostému lidu vkládána byla na bedra den ode dne těžší, nesnesitelnější břemena. Přitížilo se i kutnohorským havířům. Ačkoliv hory vydávaly neztenčené množství stříbra, byly mzdy znovu a znovu snižovány. Horníci se scházeli ku poradám, a nemohouce se dovolati práva u úřadů horních, žádali o zastání městského rychtáře. Ani ten nedopřál jejich žalobám sluchu. Tu v zoufalství svém vyslali posly ke králi do Budína, aby mu přednesli stížnosti a prosby. Poslové se vrátili s nepořízenou, neboť nebyli přijati u slyšení. To popudilo havíře tak, že opustili doly, utábořili se na nedalekém vrchu Turkanku a opevnili jej příkopy. Na pány padl strach před havířským hněvem. Hejtman poděbradský Oněk Kamenický přitrhl s královským vojskem před Kutnou Horu a chystal se havíře rozehnati. Když projevili ochotu jednati s ním jako zástupcem královské moci v zemi, vyzval je, aby si zvolili několik starších, s nimiž by mohl záležitost tu projednati. Na čestné slovo hejtmanovo, že nikdo z havířů nebude trestán pro vzpouru, odebralo se třináct havířů na poděbradský zámek, aby tam přednesli svoje stížnosti a vyčkali králova rozhodnutí. Jak krutě se všichni zklamali, důvěřujíce v čest a poctivost krajanského hejtmana!

Jakmile vstoupili do zámeckého nádvoří, stali se vězni. Tři z nich byli posláni na Křivoklát, deset jiných drženo bylo pod dohledem na zámku. Ošemetný hejtman smluviv se s nepoctivými úředníky na Horách Kutných, kteří se obohacovali ze zadržené mzdy havířů i z královských desátků, vyslal sice ke králi posla, avšak s novou, nespravedlivou žalobou na horníky spolu se žádostí, aby jejich mluvčí, držení v Poděbradech, byli na výstrahu ostatním přísně potrestáni pro vzpouru. Král uvěřil lživým udáním a rozhodl, by byli zbaveni mečem hrdla. I vyvedeni byli havíři ze zámku na druhý labský břeh a na popravišti pod mocným, košatým dubem byla vykonána poprava nevinně odsouzených. Zrádný hejtman dočkal se zasloužené odplaty za svůj hanebný skutek. Když se král dověděl o spáchaném bezpráví, byl hejtman za výslechu, při němž bylo užito práva útrpného, k smrti zmučen. A přísným trestům neušli ani proradní úředníci. Leč ani tak nebyla smyta krev nevinně popravených. Dub, jehož větve byly skropeny jejich krví, odíval se rok co rok listím zbarveným rudými skvrnami. I jeho plody byly narudlé a jejich kalíšky měly tvar havířských kápí. I rozšířila se pověst o tom po širém kraji a zblízka i zdáli přicházeli lidé, by shlédli ten div. Odnášeli si odtud podivné žaludy jako převzácnou relikvii a chovali je u sebe jako ochranu před vším zlem a před neštěstím. Ba, i do ciziny byly posílány, zasazeny byvše do stříbra a zlata. Roku 1516 dal tu „na stinadlech“ pražský měšťan Ondřej Prachovec postaviti dřevěnou kapli. Na jejím místě byl později zbudován kostelíček. Opodál něho se usídlil poustevník, který opatroval zázračný dub a schráněl jeho plody. Památný strom, přečkav nesčetné pohromy a bouře, zašel roku 1784. Na jeho místě vzrostl nový – avšak bez krvavých skvrn. Zmizela i poustevna a jen „havířský“ kostelíček zůstal tu jakožto pomník nebohých obětí kruté panské zvůle.