kaple sv. Anny

Co se dalo, bylo zničeno. Vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek, došlo k rozpadu zdí, které byly rozebrány lidmi na stavební materiál. Pak se poutní místo proměnilo ve smetiště. Našli se i lidé, kteří si ještě upotřebitelné zbytky kaple odváželi domů – viz. zápis v kronice obce Zlatníky. Později byl zde navážen odpad různého druhu, včetně uhynulých prasat. V roce 1999, to bylo stále ještě místo pusté a zanedbané, magistrát města Opavy nechal nainstalovat tabuli „ Zákaz skládky, pod pokutou 500 Kč pro občany a 5 000 Kč pro organizace“. Tomu místu, se dlouhodobě vyhýbaly hlavně ženy, které měly strach z přepadení a také proto, že v bezprostřední blízkosti byla střelnice. Jednou, v době totality jsme s dětmi mé třídy ZŠ Leninova (nyní Englišova), v rámci jarního úklidu posbírali kameny, rozbité cihly, odpady a popadané větve. Vedení školy tenkrát neprotestovalo. Většina lidí tehdy, hlavně z mladší generace nevěděla, proč se tomu místu říká „na Svaté Anně“. Myšlenka na obnovu tohoto poutního místa nás napadla těsně po pohřbu mého strýce, kněze P. Anselma Lobpreise, který byl pochován 22. 10. 1999 do kněžského hrobu u zdi kostela Svaté Anny v Leobendorfu u Vídně v Rakousku. Strýc, vlastním jménem Erich, se narodil 24. 4. 1912 v Ostravě a zemřel 13. 10. 1999, po delší nemoci na faře v Leobendorfu. Byl to velice hodný člověk, nadaný malíř, kterého jsme do roku 1989 nemohli navštěvovat, ale on se vždy o naši rodinu zajímal, často psal, hlavně své sestře, mé matce. Velmi mu záleželo, aby celá naše rodina žila duchovním životem a nezapomínala na zásady křesťanského, katolického života. P. Anselm Lobpreis namaloval za svůj život mnoho obrazů, včetně oltářních. Jeho nejznámější obraz svaté Rity je v Augustiniánském kostele v Hofburku ve Vídni. Lidé tam nosí stále květiny a rozsvěcují svíčky. Cestou z pohřbu 22. 10. 1999 jsme se s manželem zastavili v bazilice Navštívení P. Marie na Svatém kopečku u Olomouce. Již tam, v modlitbách jsem pociťovala, že musíme něco prospěšného udělat, za léta, kdy jsme byli přinuceni jen tajně věřit v Boha a vše duchovní pomíjet. Po návratu z pohřbu jsme začali pravidelně navštěvovat charitní dům pro nevidomé ve Vlaštovičkách, kde v té době působil vzácný kněz P. František Bureš. Na mších svatých, po svátosti smíření, při vzpomínkách na našeho strýce Ericha Anselma, jsme s manželem začali budovat náš nový duchovní život. Když se lámalo tisíciletí, jeli jsme s manželem o půlnoci 31. 12. 1999 autem polní cestou na Svatou Annu. Na vyčnívající kámen jsme postavili rozsvícenou svíčku a pozorovali ohňostroje nad Opavou a okolím. Byl to pro nás nezapomenutelný, těžko popsatelný zážitek. Napadla nás myšlenka, něco udělat pro bývalé poutní místo za Opavou, které bylo opakovaně zničeno. Nejdříve proběhly konzultace s historikem umění PhDr. Pavlem Borským CSc. z Brna a PhDr. Šenkovou ze Slezského muzea v Opavě. Zprvu jsme uvažovali, alespoň o Boží muce, ale pak jsme se rozhodli pro kříž. Pro kříž jsme chtěli použít jako podstavec bílý mramorový kámen, který byl zakopán v zemi. Byl to jediný pozůstatek z původního kříže, který kdysi stál před poutní kaplí. Když v roce 2002, na svátek svaté Anny, umělecký kovář Roman Mička ze Zlatník instaloval ručně kovaný kříž, jehož jsme byli s manželem fundátory, musel být tento podstavec pod nový kříž otočen. Všichni přítomní v úžasu zjistili, že na kameni v bílém mramoru je vyryto “Svatá Anno oroduj za nás.“ Tento kříž, s obrázkem sv. Anny, byl vystaven při žehnání obecního znaku a praporu ve Zlatníkách a pak instalován a požehnán na Sv. Anně. Při této příležitosti, tam byl vystaven model nové kaple, který byl ještě bez věže. Pamětníci měli připomínku, že by součástí kaple měla být i věž. V době obnovy poutního místa byl farářem ve Slavkově otec Václav Koloničný, který byl při žehnání znaku a praporu přítomen. Ten byl myšlence obnovy poutního místa velice příznivě nakloněn a slíbil nám pomoc. Slavkov má kostel zasvěcený sv. Anně, vzal si proto na starost velmi důležitý úkol, zařídit sbírku a vést účet. Rozdávaly se složenky, sbíraly se peníze. Do Stěbořic v té době přišel nový farář, otec Martin David, který taky nabídnul pomoc a vzal si na starost vyřizování povolení ke stavbě, protože poutní místo je na katastru obce Zlatníky, které patří do farnosti Stěbořice. Je zajímavé, že kostel ve Stěbořicích je zasvěcen narození Panny Marie a na hlavním oltáři na obraze je s ní její matka sv. Anna. Pan Roman Mička celou konstrukci připravoval v hale na Palhanci, protože se do jeho dílny konstrukce nevešla. Sama instalace probíhala velice rychle. Tři díly konstrukce byly přivezeny, osázeny a spojeny během necelého týdne. V pondělí tam byly jen vyvrtané díry do země, pro usazení pilířů. Ve čtvrtek se konstrukce natírala, v pátek se uklízelo a zdobilo. V sobotu na svátek sv. Anny v roce 2003 byla první pouť. Je zajímavé, že během příprav a stavby jsme si několikrát pomysleli, že by bylo dobré, aby se zastavil otec Martin a aniž jsme mu telefonovali, během krátké doby byl přítomen. Říkali jsme mu, že teď na něj myslíme, to je náhoda, že jste tady! On na to, že nejsou náhody, ale že to je Boží úmysl. V roce 2010 proběhla již devátá pobožnost, osmá pouť. V začátku se na poutní mše půjčovalo přenosné zařízení (obětní stůl, ambon, křeslo pro hlavního celebranta, stoleček na obětní dary) z Dolních Životic. Od třetí pouti, se používá vlastní zařízení, vše vyrobeno uměleckým kovářem Romanem Mičkou. Mimo pouť je toto zařízení v kapli ve Zlatníkách. Převoz na pouť zajišťují místní hasiči, kteří dle potřeby obnovují nátěr kaple, čímž velmi zřetelně pomáhají! Věříme, že tradice poutí bude pokračovat a rádi bychom se dožili těch poutí co nejvíce. Dorothea Míčková s manželem.