Koldín

Přízemní místnosti zámku byly z větší části zaklenuty křížovými klenbami bez žeber. Ještě před dokončením stavby prodal Jan Hilebrant z Rýzmburka v r. 1604 koldínský statek s dalšími dvěma vesnicemi Markétě Zejdlicové ze Šengeldu. V r. 1605 byla stavba dokončena. Svědčí o tom letopočet nalezený na jižním průčelí zámku při opravě fasády ve 20. století. V r. 1637 zakoupila koldínský statek Anna z Oppersdorfu, manželka majitele častolovického panství Oty z Oppersdorfu. Koldínský zámek posléze přestal sloužit jako panské sídlo a změnil se v pouhé obydlí úředníka, který spravoval místní dvůr a statek. Při dělení oppersdorfských statků v r. 1682 je koldínský zámek uváděn jako zachovalá budova obsahující různé světnice, včetně kaple a vinopalny. O dva roky později Oppersdorfové z důvodu neutěšené finanční situace prodali Koldín i Častolovice Tomáši Černínovi z Chudenic. Koldínské zboží tehdy trvale splynulo s častolovickým panstvím. V r. 1694 koupil Častolovice s veškerým příslušenstvím od Tomáše Černína Adolf Vratislav ze Šternberka. Šternberkové dali v průběhu 18. a 19. století koldínský zámek několikrát upravit, aby lépe vyhovoval obytným účelům. Při tom byly zazděny ozdobné arkády v přízemí a zrušena kaple. Zámek v Koldíně byl ve vlastnictví Šternberků až do r. 1924, kdy jej v rámci první pozemkové reformy získal J. Zámečník. Nový majitel dal zámeckou budovu opravit a sám v ní bydlel. V r. 1952 objekt přešel do majetku JZD Mostek. Naštěstí sloužil koldínský zámek jen k bytovým účelům a jako jídelna. Od druhé poloviny 70. let byl prázdný. Nyní je nově opraven v soukromém vlastnictví. Zámek stojí na východním okraji vsi v areálu velkého dvora. Je to jednopatrová budova obdélníkového půdorysu..

Na východním konci vesnice stojí na konci pláně veliký dvůr poplužní se zámečkem, na druhém konci k jihozápadu leží véska Hradiště. V této nalézá se mírné návrší, řečené na hradě, na němž nyní 3 živnosti stojí. Kdyby i samo jméno nesvědčilo o tom, co tu bývalo, dokázala by to poloha sama beze všeho pojmenování; neb ta svědčí o tom, že zde bývala osada od pradávna. Na jedné straně teče potok Koldínský, vinouc se pod návrším, na všech ostatních stranách jsou louky, bývalý to rybník, jak ukazují patrně dvoje hráze po sobě následující; stálo tedy návrší kdysi takřka ve vodě, a toto bylo hlavní pevností původního hradu staroslovanského i hrádku, jenž na opyši jeho stál. Asi tam, kde stojí severní dvě živnosti, bývával dvorec poplužný, za ním přicházelo co do předhradí, neb tím asi bylo vyvýšené místo, kteréž se mezi dotčenými živnostmi a vlastním hradiskem nalézá. Hrad samotný omezen byl dílem svahy svými, dílem příkopy a náspy, které jej na třech stranách zavíraly, od předhradí zvláště jej dělil násep velmi vysoký. Když živnosti na hradisku postaveny byly, začali hospodáři jejich hradisko zarovnávati; tím se způsobem se stalo, že čásť vysokého valu svezena, země s hradiskem, které kdysi vyšší bylo, do příkopu smetána, a náspy zevnější svezeny tak, že místy všechna příkrosť pominula. Nyní jsou jen kusy příkopu a náspu, a paměť hospodářů s bedlivým ohledáním místností teprve vysvětluje, jak městiště to dříve vypadalo. Při srovnání, jakož i při zorání hradiska našly se šípy Rozličné, střepiny a groš český za dob krále Jana bitý. Pod hradiskem na louce nalézá se ořechový keř. Na veliký pátek viděti tu, jak modrý plamínek ze země vyšlehává; kdyby někdo naň drobečků nasypal arci slova při tom nepromluviv, nalezl by veliký poklad, ale tomu, který jej vidí, obyčejně schází srdnatosť, a tak ten poklad ustavičně v zemi zůstává. Není pochyby, že tu stál hrádek ve 14. století postavený, ale objemu byl nevelikého. Bylo to první sídlo panské Koldínské, a před tím tu bývala ohrada zvaná po zakladateli Koldovi, o němž posud obyvatelé zdejší vědí, za zakladatele si jej pokládajíce. Nynější dvůr poplužný býval kdysi druhým dvorem a zvláštním statkem, ale tvrze neb panského sídla tu dříve nebývalo. Teprve když oba ty dvory skoupeny a dědiny jich v jedno svedeny byly, postavili držitelé při něm Tvrz ve slohu vlaském, nynější zámeček. Jest to čtverhranné stavení v zavření dvoru ležící, v jehož průčelí k nádvoří obrácenému se spatřuje v prvním patře chodba otevřená se sloupy klenutými; tak bývalo to i v přízemí, ale obloky již před lety byly zazděny a chodba v byty neb komory proměněna. Starodávné dvéře kamenem vykládané, jakož i okna s řimsami dřevěnými (kamenným nápodobenými) ukazují na dobu, kdy u nás stavěli mistři Vlachové, totiž v 16. a 17. století. Na ono poukazuje též rustika, jež se buď pod omítkou nalézá, neb li pamatuje. neboť od těch do sem a tam něco zdí vybořeno a zase znovu vystaveno. K tomuto čtverhrannému stavení připojen jest přístavek, jenž pouze schody nahoru obsahuje; za starých dob byl snad ještě jeden takový přístavek na druhém konci, tak že se z obou stran na hořejší chodbu choditi a sní také scházeti mohlo. Vysoké jindy pokoje poskytovaly přebývajícím dostatečného prostranství a milý pochládeček za parna letního, s okem pak viděti bylo přes štěpí rozmanité na sousední nivy a lesy. Na chodbě seděla paní v dlouhém rouše, na němž svazek klíčů visel, a spokojeně se dívala hře dítek, kteréž vesele skáčíce obruče hůlkami svými poháněly, aneb koulemi kuželky rozbíjely. Ode dvou set let již tu panský pominul, zevnější ozdoba zdí zmizela a ustoupila bílené omítce, stropy vysokých jindy síní sníženy byly, a stavení propůjčeno k obývání úředníkům hospodářským a lesním. Nejstarší nám známý držitel Koldína, jehož páni jeden hlas podací kostelního ve Skorenicích měli, jest jakýsi Koldic z Kozí (t. j. z Kozíček) r. 1376 a Jaroslav z Koldína (r. 1406), který také dvůr a ves Kozíčky držel a na steré hradě v nynějším Hradišti sídlel. Později byl Koldín rozdělen mezi několik držitelů, skládaje se nejméně ze 2 dílův. Na jednom z nich, ku kterému, tuším, také hrad aneb již jen místo jeho patřily, seděl Prokop Hrošek a po něm následoval Jan Náhradek z Boskovic, jenž se k Machně z Lukavice přiženil. Tento tu panoval již roku 1451 a vyprosil si r. 1454 na králi Ladislavovi všechno právo odúmrtní po dotčeném Hroškovi na dvoru poplužním s platem, rolemi, lukami a pastvinami. Na druhém dvoře (nynějším) seděl Jan Hrošek, a dostal se dvůr ten později Dobšovi z Bezděkova. I na tomto dvoře vyprosil si Náhradek odúmrť, ale setkával se tu z odpory, které činil Dobeš, nicméně přece. při svou vyhrál. Něco z obou dílů bylo sloučeno, něco zase rozprodáno, tak že ke sloučení těch dílů v jeden statek teprve v 16. století přišlo. Dvůr hořejší zůstával pořád v držení vladyk z Bezděkova, z nichž byl poslední (roku 1516) Prokop Dobeš z Bezděkova, Jeho dcery byly Uršula a Anna. Onano držela v Koldíně krčmu svobodnou, řečenou Kolomaz, a k tomu dědiny a louky; vložila si je r. 1543 znovu ve dsky zemské, řkouc, že je po předcích od mnoha let drží. Anna kromě dvoru Bezděkova, vsí Dubí, Tutlek, Lhoty (Žalmanovy) a Jedliny, jež prodala roku 1536 Vácslavovi Okrouhlickému z Kněnic, držela dvory kmecí ve vsi Koldíně s lesem, řečeným peklo, a 2 rybníky Podlanskými, ale prodala vše někdy před r. 1541 dotčené své sestře Uršule za 430 kop. Když byl prodej ten roku 1543 obnoven, smluvily se setry mezi sebou, že se dále k sobě zachovati mají vedlé smlouvy trhové, mezi touž Annou a Michalem z Říčan učiněné. Michal tedy statek ten pro Uršulu kupoval, a poněvadž se již v tituláři r. 1534 jako pán na Koldíně připomíná, podobá se pravdě velice, že se sem přiženil, vzav si Uršulu za manželku. Michal se byl již roku 1525 od bratří svých oddělil, vzav za díl svůj ze statku Malotického 300 kop, za něž snad od Anny dvůr v Koldíně koupil. Kromě toho měl také polovici tvrze Černého Bláta v Kouřimsku. Statek tento prodali r. 1555 Michalovi synové Vácslav, Jetřich a Jan, než v držení Koldína, statku mateřského, všichni se vystřídali. Po smrti Janově († r. 1548) založena jest ode dvou ostatních nová ves Hradiště. Také tvrz nějaká postavena při dvoře. R. 1572 dne 12. května zemřel Jetřich a pohřben jest v kostele Skorenském, kdež se posud náhrobek jeho spatřuje. Zůstal tudíž Vácslav samotným držitel Koldína. Zemřel roku 1580, odkázav vše zboží své, tvrz Koldín se dvorem poplužným a ves a Hradiště ves novou manželce své Kateřině. R. 1589 nalézáme v držení Koldína Jana Hylebranta Licka z Ryzemburka, kterýž jej snad koupil aneb se do něho přiženil. Týž měl po otci svém již něco zboží v této krajině, totiž dvůr Kozíčky s krčmou při něm, mlýn Čertův, oboru, kdež jest nyní les Chlum, při městě Mýtě. Týž prodal r. 1604 dne 22. září tvrz Koldín se dvorem popl. kovárnou, haltéři, sádkou, 2 mlýny náchlebními, dvůr Kozejčky a při něm krčmu svobodnou i s obilím na podzim osetým, vsi Koldín s krčmou, Hradiště, Turovy s krčmou přistavenou Markétě Žejdlicové ze Šenfelda roz. Zárubovně z Hustířan. Paní tato držela statek ten ještě r. 1615. Po ní držela Koldín Anna ze Šenfelda provdaná Artcová tuším dcera), kteráž se později přistěhovala na dvůr svobodný ve Šlapanicích a před tím r. 1637 dne 16. března, jinak v pondělí po neděli kýchavné, Koldín paní Anně z Oprštorfu roz. Robmhápové ze Suché za 12.000 k. míš. prodala. V dobách těchto bylo prvotní stavení tvrze již pusté a blíže něho vystaven byl v 16. neb 17. věku zámeček nynější. Paní Annu, jež byla vdaná za Otu z Oprštorfu, pána Častolovského († 1647), snad nikdy na Koldín nepřicházela, a o zlepšení stavení se nepostarala; tudíž jest ještě dosti podivno, že se tvrz ve hlavních svých částech dosud udržela. Po smrti Jana Vácslava Hynka z Oprštorfu panství Častolovské naposled rozděleno mezi syny jeho (r. 1682 dne 30. května), a Koldína k dílu Úřiňovskému dosáhl Jan Vácslav z Oprštorfu. Když tento od bratra svého statek Tyniště koupiv, pro to o veliké dluhy upadl, tím méně pak bratrovi trhovou sumu zaplatiti mohl, smluvil se r. 1684 dne 27. dubna s dotčeným bratrem svým Janem Josefem na tem způsob, aby tento statek Koldínský převzal. Když pak bratří Oprštorfové pro mnohé dluhy statky své zdržeti nemohli, prodali je všechny (r. 1684, 2. října) hrab. Tomáši Černínovi již z Chudenic. Od těch dob patří Koldín zase k panství Častolovskému. O tvrzi děje se v dílčích cedulích r. 1682 zmínka tato: „Tvrz v Koldíně se světnicemi, komorami, kapličkou, sklepy suchými i podzemními, se starou vinopalnou, s pustým při dolejších vratech stavením.“ Také se připomíná „zahrada za starým a pustým stavení, tak jak je zdí ohrazena.“

2. Koldínské války. Jak známo všeobecně, byla šlechta původně stavem vojenským, u nás zejména konajíc službu na koni. Vychování její proto ve 13. a 14. věku přistupovalo skorem k zákonům Lykurgovým, a tak jako Sparťané nedbal i stav tento na literní vzdělání. Přirozená Čechům vnímavosť, hloubavosť a chápavosť spůsobily ovšem začasté, že se mnozí bez mistrův a vysokého učení vzdělávali a v tom znamenitě pokročili, ale celkem byly války a všelijaké kratochvíle a zábavy rytířské přece předním zaměstnáním vladykovým. Byli bujaři bez bázně, ale tato bujarosť, která o svou a cizí krev hrála, nepodobala se nijak moderní odvážlivosti, která po většině z poslušenství k pravidlům cti a povinnosti pochází: nýbrž byla to přirozená neukrocená vzdorovitosť, kterou jen staří znali. Bojovný tento duch, nezřídka sesilovaný a stupňovaný rozličnými „truňky“ (přípitky), nedal pokoje mnohému i „v té mírné zemi,“ t. j. když válek nebylo, a malicherné kolikráte příčiny rozdmychovaly vášně proti sobě, že i nezřídka krev tekla a životy mateře jsou. Poddaní nemohli míti lepšího ochrance neb obrance proti okolním násilným vladykám, nežli pána svého, jenž jim vlasu zkřiviti nedopustil; neboť byla každé uškození, které se stalo poddanému, vítanou příležitostí, na souseda se mstíti, a nejednou i ziskem pro žalobníka, poněvadž pokutu zřízením zemským vyměřenou obdržel. Michal z Říčan patřil k těm nepokojným v přední řadě. Největší záští měl s Janem Lickem z Ryzemburka na Borohrádku, který držel několik vesnic okolo Koldína. Když jednou roku 1532 lidé Lickovi v krčmě Koldínské seděli a popíjeli, svolal Michal na rychlo něco čeládky a vesničanů Koldínských a přiběhnuv ke krčmě napřed sklo v okně vybil a pak kázal lidem svým z ručnic tím oknem stříleti k lidem Janovým, právě: „střílejte a bíte na ně na všecko.“ Na neštěstí zastřelil Vašek, syn Pavla Rady z Koldína, jednoho člověka Lickova. Pro tu věc naň žaloval Licek u hejtmanů královských a Vaškovi, když se sním potkal, pohrozil takto: „by měl hrdlo železné, nebude-li ho moci kat stíti, že sobě naň káže, pilníky zdělati a hrdlo jemu pilovati.“ Boje se nyní Vašek, že by pohrůžky ta aspoň z části se vyplnila, utekl Michalovi z gruntův, a tento měl zase příčinu stížiti si do Licka, že mu člověka odhrozil. Pře s Lickem trvali několik let, a ještě roku 1548 soudil se s Voršilou, manželkou Michalovou, proto, že poddanému jeho zrádcův a arcizrádců nadala. Také s Vácslavem Okrouhlickým, pánem sousední Borovnice, měli manželé při. Nemohli se shodnouti o nějakou louku pod Plchovicí, kterou každý ke svému statku počítal. Dobří přátelé chtěli je smířiti, k čemuž se také obě strany podvolily, ale mezi tímto „mocným přestáním“ učinil Michal na Vácslava „svévolně a výtržně pobídku k bitvě neobyčejné a neslušné,“ vzkázav mu (r. 1539, 9. července), aby se na té louce neb kdežkoli chce s tesákem najíti dal, že jeho tu čekati chce. Asi v ten čas vzkazoval také Vašek Koldínský, který si právo na tu louku dělal, panu Okrouhlickému, mluvě, „že mu louku vzal; ač mu louku vzal, ale jeho nevzal, protož že se nad ním mstíti chce, by měl koňmi smýkán býti.“ Za to přišel r. 1540 Bartoň sedlák ze vsi Borovnice nočně s pomocníky svými do Koldína, vpadl na krčmu a krčmáři prsty na ruce osekal. Okrouhlický dostav potom Vaška do své moci, dal jej do vězení, kázav jej spoutati tak, že mu pouta nohy projedla a strupové na nohách zůstali. Synové Michalovi, Vácslav, Jetřich a Jan, zdědili zboží otcovské (Černé bláto) a mateřské. Podobali se ve všem otci svému. Jetřich zavraždil r. 1548 Jakuba Holárka ze vsi Skorenic, Jan se také rád pral, až jej konečně Choceňští tak stloukli, že od toho umřel. Za posledních let živobytí Vácslava zakoupil se v okolí zdejším Čeněk Žampach z Potšteina, potomek schudlý rodiny někdy bohaté, ale co se týče bujnosti, pravý její výškrabek. Poněvadž Čeněk do okolních sídel jezdíval a tu nejednou s Vácslavem se setkával, přišlo mezi nimi brzo k hádkám. Roku 1577 přijev Čeněk do Koldína do krčmy, tu krčmáře Martina Burka pěstí ve tvář bil, jindy potkav se s Matějem Vaškem na Drahách u vsi Koldína, jej také pěstí ve tváře zbil. S Janem Andělem z Ronovce potýkal se Čeněk roku 1578, jeda z Mýta ke Chocni. Roku 1581 přišed do krčmy v Kozíčkách, která tehda k Boruhrádku náležela, Vaňka Jakubského, člověka ze vsi Koldína, poličky v tvář bil a potom dobyv kordu naň sekal a dva prsty u ruky zranil. Mezi tím vznikl i v Čeňkovi chvalitebný ten úmysl, aby se oženil. Maje vyhlídnutou Barboru, dceru Jindřicha staršího ze Sendražic a na dvoře Mnišku, r. 1579 dne 13. dubna v městě Mýtě se otce dožádal, aby mu dceru svou k manželství dal. Přípověď učiněna otcem u přítomnosti několika vzácných pánův, a obě strany se uručily mezi sebou základy, Jindřich 1000 kopami za dodání a Čeněk tolikéž kopami gr. č. za dostání a vzetí. Při tom i Čeňkovi den 20. září k dodání nevěsty oznámen. Ale když na den určený rodiče, nevěsta a hosté ženicha očekávali (ovšem tučný kvas připravivše), tento se najíti nedal, a tak základ 1000 kop propadl. A poněvadž Čeněk ani 100 neřku-li 1000 kop zaplatiti nemohl, a tudíž bez starosti urukoval, hleděl Jindřich k jeho rukojmím, kteří teprv smrtí Jindřichovou († r. 1581) od strachův a placení osvobozeni byli. Vácslav z Říčan žil s kmetičnou svou Kateřinou, s níž se dal potom oddati ke stavu manželskému. Ačkoli sňatek s dcerou muže robotného v dobách těchto již ke vzácnostem náležel, přece nedali sousedé (aspoň muži) paní takové na so bě ducha kastovního znáti, byla-li jen na dobré pověsti zachovalá. Ale u Kateřiny nebylo tomu tak, a proto o ní někteří známí úštěpně a lehkovážně mluvívali. Vácslav a Jan bratří Talackové povídali o ní, že manželu svému, ještě nežli se jeho manželkou stala, věrná nebyla. To uslyšel rád Jan Helebrant Licek z Ryzemburka, držitel Kozíček, jenž se byl právě o nějakou věc s Vácslavem nepohodl. Když pak Vácslav (roku 1578) k Lickovi na Kozlíčky s poselstvím poslal, tu vzkázal mu Licek po poslu takto: „Pověz pánu svému, že paní jeho nemám za dobrou, pokudž toho s ní nesvede, co o ní páni bratří Talackové mluví.“ Kateřině nevidělo se pohnati Licka k soudu až teprve, když manžel její zemřel. Zatím se dověděla, že Talackové r. 1580 při hromnicích v Pardubicích a jinde o ní důtklivě mluviti nepřestávali; dotazovala se jich na cedulí řezanou, ale dostalo se jí odpovědi, která vedla k novým nevolím a soudům. Neb již začátek: „Paní Kateřino, kteráž se tento čas jmenujete Říčanská a na Koldíně,“ se paní nelíbil; neméně již mrzelo, že Vácslav o sobě jako třetí osobě mluvil, a že položiv do odpovědi slova: „i tuto Vám p. Vácslav Talacko z Ještětic na odpověď dává, že jest o tom nikdá neslyšel ani neví, aby se zřízení zemské na lidi robotné k dotazování na osobách stavu rytířského vztahovati mělo,“ ji zlehčoval, jako by ona „poctivosti manžela svého“ užíti nemohla. Jak soudy o to vzniklé dopadly, není nám známo. Dotčený Jan Hylebrant násilnou svou povahou i jinde ukazoval. Spatřiv roku 1584 v Kostelci kněze Jana Častolovského, faráře v Boruhrádku, an městem „po potřebě své cestou pokojně“ jede, vzal kyj, vyjel za město a dohoniv se Jana, jej týž kyjem „jakožto člověka pocestného“ nenáležitě zbil, stloukl, okrvavil a jemu hlavu zprorážel. Měl z toho ovšem soudy nemilé; avšak neméně proti mysli byly mu jiné soudy, do nichž jej dostal Kryštof Betengl. Neb Licek byl toho roku čtyřikráte na grunty Boruhrádecké s ručnicí dlouhou mysliveckou, zřízením zemským zapověděnou, přijel, a jednou z ní v městečku vystřelil. Na každé postižení byla pokuta 100 kop, a jestliže Kryštof při svou vyhrál, byl Licek o 400 kop chudší. Zápověď choditi s ručnicemi stala se z vážných příčin. Dosud nebylo střelného prachu, chodívali s kušemi, samostříly a zásobou šípův. Napínání kuší dělo se s velkým namáháním a potřeba k tomu bylo, aby se také nástroj k napínání čili tak zvaný hever nosil (viz obraz na str. 131.); neb ačkoliv i s nasazeným šípem choditi mohli, přece se tak stávalo obyčejně jen v čas nebezpečí. Tím se však mnoho vražd a výtržností zamezilo. Jinak bylo po objevení prachu, když okamžité a časté vystřelování spůsobilo mnohou výtržnosť. Sněmové zemští opakovali nejednou nařízení, že se smí choditi s dlouhými ručnicemi jen po vlastních gruntech, a soud zemský trestal ty, kteříž postiženi jsou s ručnicemi mimo grunty své, velikými pokutami, jež dostával udavač. Mnohý se rád pomstil nepříteli, uviděv jej s ručnicí, ano mnozí chuďasové jen číhali na ty, kteří rádi s ručnicemi chodili, aby drobet měšci svému pomohli..