Vamberk

Původní německý název zněl Waldenburg. Písemná zmínka o sídle spadá do listiny vázané k dobytí hradu Potštejna, kdy při vracení majetku Mikulášovi z Potštejna je uveden i Vamberk, a to v roce 1341. Sídlo nebylo nijak výstavné, jednalo se zřejmě o jednu opevněnou budovu nad říčkou Zdobnicí, snad hrad plášťového typu. Pod hradem byl archeology zjištěn umělý náhon s mlýny, které stávaly na tehdejším ostrově. Vše však bylo nakonec zničeno povodněmi. Městečko vznikalo východním směrem a mezi nejstarší stavbu patřil naproti stojící kostel sv. Prokopa ze 14. století (později přestavěn). Samotný kostel dnes stojí na návrší, ale to v době středověku navazovalo na hrad. Dnešní podoba vznikla roku 1841 prokopáním, kvůli cestě od tehdejšího mostu do centra městečka. Hrad jistě prvotně střežil brod, později dřevěný most se clem, při cestě do Kostelce nad Orlicí. O hradu bohužel není mnoho písemných zpráv a tak není znám jeho osud a vzájemná spojitost s městečkem. Jedna ze zmínek o hradu se váže k 15.století, kdy ho koupil potomek Oldřicha z Rohatce, jistý Hynek II. od pánů ze Žampachu z Potštejna. Rodina se následně nazývala Vamberskými z Rohatce. Ve znaku měli dvě ohnuté paže v rytířské zbroji na červeném poli. Po smrti manželky Barbory v roce 1479 přešel Vamberk jako odúmrť do královského držení. Roku 1513 jsou zmiňováni Vamberečtí z Chrastu. O hradu pak víme, že v době třicetileté války vyhořel (1618-1648) a následně byl přeměněn v hospodářský dvorec, někdy zmiňovaný jako zámek. Během let díky své poloze a stavebnímu materiálu zcela zanikl..

Jižně od Rychnova a východně od Kostelce nad Orlicí v krajině hornaté leží město Vamberk. Rozkládá se na odlehlém ostrohu, který na sever srázně k údolí řeky Zdobnice spadá, na východ s výšinami ostatními souvisí a an ostatních stranách více méně mírně se svažuje. Vnitřek jeho jako u všech malých měst nehrubě upravený, náměstí jako široká ulice, jedna ulice na východ, druhá na západ, na ostatní strany soutky, a již jest městečko skorem celé; na východ ještě jest kus vesnice a sem a tam poblízku několik chalup. Kdo by tam vkročil, chtě hledati hrad, sklamal by se velice, neb na otázku jeho, kde jest hrad, ukázali by mu obyčejný dům (pod nímž jsou ještě staré sklepy) a pod ním hostinec, kterému se posud „na hradě“ říká, a kdyby potom přece pátral, nenašel by zhola nic, nýbrž pouhý svah hory, na jehož kraji stojí již řečený dům a pod ním hostinec. Po tvrzi pak, která se někdy Novým Vamberkem nazývala, ani by se nedoptal. Procházejíce se městem uvidíme kromě kostela, školy a radnice jen domy a zase domy, a patřilo by k tomu kus fantasie středověké vpraviti se jen trochu do toho, co tu bylo, kdyby zde paměť lidu netrvala déle než ty zašlé památky hmotné. S velikou ochotou ukazují Vamberští, že na místě č. 92. byl hrad, a náležející k němu hospodářská stavení že se táhla od hradu jako křídla po jižní VAMBERK HRAD A TVRZ. a severní straně nynějšího dolního náměstí. Na severním křídle (nejblíže ke hradu) byla „šalanda“ či byt šafářův (č. 91.), od ní dále k východu byly konírny a kravíny (nyní asi domy znamenané č. 87-90.) Na křídle jižním byla nejblíže u hradu široká fronta a příjezd do nádvoří (až do r. 1841) a nad ní byt správce (nyní č. 95.-97.), dále panské stodoly, které dosud v původní podobě své stojí a mnoho majitelům patří. Ku konci stodol v pravém úhlu postavených jest kaple „pána Ježíše“ r. 1756 založená. Mezi oběma křídloma, ale již ku konci jich, stojí chrám sv. Prokopa r. 1618 založený, jenž býval otočen hřbitovem. Chceme-li více viděti, musíme se obrátiti zase zpátky a sejíti silnicí Kosteleckou s vrchu až k dotčenému hostinci, který nyní č. 117. a 118. znamenán jest. pod ním byly s jedné strany silnice panské kovárny (č. 119.-120.) a s druhé strany pivovár. Na základě těchto upomínek lze teprv utvořit tak tak obrázek středověký. Pohodlná nynější silnice Kostelecká odpadá a na jejím místě jest svah příkrejší a neurovnaný. Ona zabírá již čásť okrouhlého hradiště, kteráž při zakládání silnice rozkopána. Z dotčených stavení hospodářských a části městečka musíme si udělati předhradí s hradem zavřené v pevné ohradě na sáh silné a z opuky a pískové malty zrobené, jejíž zbytky leckdes ještě viděti jest. Chrám páně nynější přijde nám již do té ohrady, a jestli vždy na tomto místě stával, byl zároveň farním i hradským kostelem. Ještě pak za ním dále sahá předhradí asi až k té ulici, kterouž se vychází k Potšteinu. Hrad jest oddělen od podhradí příkopem a ve svém vlastním zavření, avšak od něho přece vybíhají po kraji strání hradby městečka či podhradí; na jihu byly zděné, na severu bezpochyby jen z prken sroubené, neb tu byla příkrá stráň dostatečnou brání. Celkem jest opevnění Vamberka asi téhož způsobu jako Rychemberka v I. díle popsaného, leč že mu scházejí mohutné tohoto bašty. 2. Život na ulici a v krčmě. Ponoříme-li se skrze fantasii svou do oněch dob dávnověkosti, spatříme na Vamberce společnosť lidí, kteří se hospodařením na nevelikém polstvu a řemesly živí. Dřevěné domy, hořejší svou částí do ulice neb náměstí povydané, opírají se o mohutné dřevěné sloupy, některý z nich ovšem se nachyluje, jako ten starý člověk, když se o hůl opírá. Ale proti Poláku (slezskému větru) studenému a ostrému chrání všechny velmi dobře. Ve všední den je ticho. Málokterého člověka na ulici uzříš, a kdyby se neozývalo z některých stavení šramocení a bouchání rozličné a druhdy dětský křik, bylo by město jako pusté. Ale v neděli před polednem jest tu lidu zase, že je ulice sotva pojmou. Mužští v kuklích, kabátcích, pláštích, nohavicích a škorních, jak je již děd a praděd nosívali, představují směsici rozličných barev, mezi nimiž panuje zelená, mezi tím proskakují barvy čechlíků, roušek a oděvů ženských, jako kvítí na pasece. Sedláci přijíždějí na koních, majíce na opasku tesák těžký; koně své, ssedše z nich, přivazují ve dvoře za krčmou. Tu a tam přijíždí i jezdec, který sedláky rouchem přepychati chce, a klusá tryskem, že hroudy a písek z cesty v pravo a v levo odskakují. Koníček jeho jest ze rza plesnivý, krásné zvířátko, neb byl naň před tím žid ze Hradce kolik kop půjčil; úzda jeho jest pěkným dílem krumpléřským zdělána, střemeny jen se třpytí a pokrov na sedle jest panský. Také jezdec si vede po pansku a oděn jest po kasalicku. Má kabátek kratičký, těsný a utažený, že sotva dýchati může, v zádu jest svázán stuhami velmi hustě a napřed zapjat hustými knoflíky. Též rukávy jsou velmi utáhlé a upjaté, knoflíky tak hustě, že jest knoflík vedle knoflíku, a pán sotva rukou hnouti může. Barvy jest kabátek zelen, ale na bedrách přišita jest stuha z červeného plátna. Poctivice jsou utáhlé jako rukávy a na nich také knoflík vedlé knoflíku. Střevíce jsou z kůže červené se dlouhými špicemi, jako čápí nosy, tak že s nimi sice dobře jezditi, ale špatně choditi může. Hlavu má zaobalenou proti zimě kuklou soukennou, která také hrdlo zakrývá, okrášlena jsouc tu stříbrnými literami a známkami, jako by měl pán řetěz okolo krku. Jak jel, tak se mu houpal čekan, který měl po boku přivěšený, a bil o pochvu krátkého, ale pádného tesáku. Dohonil poklasného svého, který vykračuje statně opíraje se o kyj mohutný. Tatíci jdouce z kostela nemohou tepání škorní o zemi uvésti v pravidelný a souhlasný zvuk. neb ti, kteří mají dobré kukly a kloky (pláště) neb čuby bez děr, jdou volnějším krokem, ale nejsou o nic veselejší, nežli odraní, kteří mezi sebou rozumují: „Milí chudí ! těšme se, radosť se nám stala, šatky z nás opršely, hlavička oblínala. Milí chudí ! nouze pudí ! Kterak učiniti ? Sobě odtušiti, Bohu poručiti.“ Ale když ti, kteří sahají do měšce na mělko, ubírají se do krčem, nezbývá chudým čili těm, kteří sahají hluboko do měšce, nic jiného, nežli též si odtušiti; neb „truchel pěšec, lačen měšec“ a budou-li píti za své peníze, „kterak jest nechutno ze suché číše píti.“

Po mozolovité práci šestidenní a po vykonání pobožnosti záhodno i ducha obveseliti společným poseděním; neb v neděli se chodí do kostela a jen v neděli také do krčmy. Každá ves nemá své krčmy, ta jest jen ve Vamberce a některých vesnicích vzdálených, kamž není čas každý den choditi, nýbrž toliko v neděli. Pije sice hospodář doma s čeládkou svou řídké pivo, ale to není žádné nedělní popití. Proto se hrne dav do krčmy, dvéře se k ní pořád jen otvírají a zavírají, a stokráte se opakuje pozdravení: „Žehnej Bůh, krčmáři !“

Zasednouce za stůl popíjejí z hubatky pospolité. první pivo jim nechutná, neb jest kyselé, a ten, na kterého se dostalo naposledy, vylil to pivo „pod verštat;“ neb byla krčma u ševce. Soused toho posledního se durdil, poněvadž se tu pivo naň kropilo, ale nesmí činiti půtku na jiného, aniž začíti svádu, sice by jej vystrčil za dvéře. Potom se zaplatí za řád i přeběhne jim peníz po zaplacení. Nelámou si hlav počítáním a pijou potom tak dlouho, až pod dvou penězích přidají. Odpoledne potom zasednou si za stůl Vamberští, popíjejí týmž způsobem a řádem, a kteří z nich předrželi, zpívají si veselou: Kdož se večer opí, ten o tom dobře ví; ten pije ráno opět, bude čerstev jako květ. Slušíť tomu poraditi a klín klínem vyraziti. 2. Dějiny starého Vamberka. Zakladatelé hradů Potšteina a Litic, Drslavci, vyvolili si v krajině při řece Orlici, již pokrývaly ještě v první polovici 13. století nepřehledné lesy, kopec lesnatý, na němž městečko založivše je podlé původní povahy městiště německým jménem Waldenberg nazvali. Názvu toho užívali písaři v zápisech latinských a německých, čeští písaři počali záhy říkati Vamberk, až se konečně název Vamberk (r. 1410) ustanovil. Vamberk zůstal jměním Drslavcův, zejména pánů Žampachů z Potšteina, asi 200 let, jsa příslušenstvím hradu Žampachu. Proto o osudech Vamberka ve 14. a 15. věku skorem nic nevíme. Žampachové odprodali Vamberk v 15. století (jak se zdá) moravským vladykám z Rohatec, kteří tu léta sedíce, sebe Vamberskými až do svého vymření nazývali. V erbu užívali dvou ramen ozbrojených vzhůru postavených, jichž obě ruce jsou dohromady vloženy, v poli červeném a nad helmem týchž ramen. V druhé polovici 15. století seděl na Vamberce Hynáček z Rohatce, jenž byl roku 1440 na sjezdu Čáslavském a manželce své Barboře věno na dvorech kmecích v Merklovicích zapsal. Po smrti obou manželů spadlo věno dotčené r. 1479 na krále, jenž je udělil Jiříkovi z Lukonos seděním na Levíně. Ale tehda již byl Vamberk vyšel z držení Vamberských z Rohatec, an patřil Janovi ze Šumburka; týž dal totiž r. 1483 ve příčině dotčeného věna od sebe mluviti při úřadu desk dvorských, že nechce Jiříkovi brániti u vedení práva jeho, ano mu toto „má jíti k očištění jeho zboží Vamberského.“ Několik let potom přešel Vamberk v držení rodiny Vamberských z Chrastu. Dva bratří z toho rodu, Bohuslav a Karel Vamberští (r. 1513), rozdělili se o zboží Vamberské, při čemž každý z nich obdržel jisté vesnice a polovici městečka; Bohuslav z Chrastu, jenž obdržel také hrad na svůj podíl, připomíná se i roku 1522 jako pán zdejší, ale jak se zdá ještě několik let potom tu seděl. Dědičky jeho: Anna, Esterka a Bohunka sestry z Chrastu prodaly kdysi před r. 1534 půl městečka s podacím, ves celou Merklovice a v Záříčí dvory kmecí Albrechtovi Sudličkovi z Borovnice za 1750 kop gr. č., zajisté proto, že byl Albrecht Anniným testěm a z peněz svých ostatní sestry vyplatiti mohl. V skutku pak Albrecht brzo po trhu učiněném jí, Anně, nejen 500 kop věna na zboží Vamberském ukázal, nýbrž i 350 kop, kteréž byl nad věno její přijal, na témže zboží r. 1542 dne 9. května zapsal. Uvázav se v panství dědiny od kostela lidem svým roznajímal a louky a poplatky ke svému užitku obrátil, nic se neohlížeje na Vácslava z Pašiněvsi, držitele druhé polovice městečka. Tento proto (r. 1544) naň u komorního soudu žaloval, vině jej nad to, že faru i jiné stavení zádušní spustil a kněze na touž faru dáti nechce. Po smrti Albrechtově následoval v držení Vamberka syn jeho Vácslav, manžel Anny z Chrastu, již jak se zdá přežil ani dětí s ní nesplodiv. K dědictví po něm táhli se arci nejbližší příbuzní zemřelého, sestry jeho Salomena a Johanka, ale také Matěj Sudlička z Borovice a na Lhotce; pročež sestry po dobrovolné smlouvě Matěje nějak odbyly a potom se provdaly, onano naDubeč, tato na Hradiště za p. Mikuláše Pecingara z Bydžína. Tento dostav polovici toho zboží věnem své choti, přikoupil i druhou polovici (vklad r. 1557 dne 2. října) od Salomeny dotčené za 1350 kop gr. č. Za vlády Pecingarův povstala nová tvrz na druhé díle Vamberském, pročež se počalo říkati hradu našemu Starý Vamberk, a název ten zůstal vůbec platným až do opětného spojení obou polovic městečka, ano i několik let později. Mikuláš značně zvětšil zboží Vamberské, roku 1558 koupil při rozprodání panství Potšteinského vsi Lupenici, Čížiny, Lhotku Žalmanovu a Slemeno od falckrabí Arnošta, a roku 1559 ves celou Dubí, díly Tutlek a Lupenice, dvůr Bezděkov člověkem osazený, ves celou Jámy, v Jedlině c. t. m., ve Slemeně i dvůr kmecí a plat na Hroškově mlýně a plat v Žalmanové Lhotě od Vácslava ze Kněnic na Borovici. Zemřel roku 1561 zůstaviv tři syny: Jana, Balcara a Albrechta a několik dcer. Nejstarší syn Jan spravoval statky otcovské několik let, totiž do smrti své. Za ten čas se také se sousedy svými do sytosti nasoudil, jsa kolikráte pro výtržnosti a jiné takové věci obsílán. Roku 1562 v městě Vamberce na krchově před kostelem Jana Karáska, poddaného Novovamberského, ručnicí zbil a jemu na zdraví uškodil. S panem Hertvíkem Žehušickým, držitelem druhé polovice Vamberka, přel se o nějaký stav na řece Zdobnici, kterým voda se naháněla na strouhu a touto na rybník pod Novým Vamberkem a odtud na valchu a pilu. Aby věc rychle ke konci přišla, vyšel Jan roku 1565 s lidem svým k dotčenému stavu a dal jej rozsekati a rozmetati; ale tím jen větší nechuti a nevole spůsobil. Poněvadž nejstarší syn Jan záhy zemřel, rozdělili se ostatní dva o dědictví otcovské tak, že Balcar dostal Starý Vamberk, Albrecht pak Hradiště hrad u Dvoru Králové; nicméně se teprve r. 1586 z nedílnosti dskami zemskými propustili. O Baltazarově vládě jest nám méně známo, nežli o vládě Vácslava Mikuláše Pecingara syna jeho, jenž po smrti otce svého ujal Starý Vamberk a Vlčkovice a potom se rozdělil roku 1601 dne 29. ledna se sestrami svými Dorotou a Alžbětou o všechny klenoty, řetězy, svršky, nábytky, choděcí šaty, plátna, peřiny atd., jenž byly zůstaly po mateři jich Kateřině z Harasova. Brzo shledávaje v tom prospěch býti, kdyby získal druhou čásť Vamberka, synům Albrechtovým patřící, postoupil jim podílů svých ve Vlčkovicích a obdržel od nich tvrz Nový Vamberk (roku 1604), jež odtud více od Vamberského panství oddělena nebyla. Lupenickým zůstavil roku 1600 obec, které od dávných let pasouce na ní dobytek veliký i drobný užívali, za jistý plat. Vácslav byl ženat s Annou Marií z Kounic, jíž roku 1612 (vklad 11. července) učinil takové opatření, aby po smrti jeho v dluhu 10.000 kop míš. držela zámek Starý Vamberk s pivovárem při něm, pilami na řece Zdobnici, řeku, dvůr popl. s ovčínem, městečko s podacím, dvůr popl. slove Forberk, vsi Merklovice, Rovně, Lupenice, Dubí, Tutleky, Jámy a dvůr Lhotu Žalmanovu s ovčínem až do let syna nejstaršího, kterýž to musí vyplatiti. Pořízení to však nevešlo ve skutečnosť, neboť táž manželka, zemřela roku 1614, po čemž pojal Vácslav druhou manželku Annu Marii Otovnu z Losu, jíž (vkl. r. 1617 dne 7. března) na zámku Vamberce s městem 4000 kop míš. věnoval. Byl muž zhorka nakvašený a násilník. Roku 1602 dne 7. února přijel do Hradce s koňmi a čeládkou a tu byl hospodou u Tomáše Glecle. Večer nepohodl se nějak s domácím pánem, uhodil jej nejprve poličkem a potom vydobyv rapír k němu upřímo běžel, chtě jej probodnouti. Náhodou jej zdržela manželka Gleclova, jsouc přítomna i s děťátkem. Z posledních let panování jeho na Vamberce zachovala se nám zpráva o výsadě, již udělil vesnici své Rovni roku 1620. Rovenští totiž nemajíce pastev pro dobytky své koupili grunt jakéhosi Maryšky, a z něho sobě pastvu udělavše potvrzení na pánu svém žádali a za jistý plat také obdrželi. Jako evangelík držel Vácslav tehda se stranou Fridricha Falckého, pro kterouž věc zkusil potom nemalé ústrky, k nimž i to přišlo, že mu zámek shořel. Kommisse konfiskační odsoudila jej r. 1622, 12. listopadu třetiny statku, a komora česká prodala smlouvou r. 1623 dne 23. ledna učiněnou zámek Vamberk shořelý, tvrz slove Lhotka, městečko Vamberk s příslušenstvím Albrechtovi V. E. z Valdšteina za 35.834 fl. rh. 49 kr. Ze sumy této zaplatil kníže napřed dluhy Vácslavovy, a co po odražení z nich zbylo, mělo se rozděliti tak, že jedna třetina dána komoře české a dvě třetiny jemu, Vácslavovi. Albrecht však s penězi šetře postoupil mu statku Skařišova za 3422 fl. 46 kr. 4 d. a ostatek mu v hotovosti zaplatil. Třetí manželce Mikulášově, Anéžce z Hustířan, navráceny (1624) Forberk a Podřezov. Ostatně Albrecht Vamberka dlouho nepodržel, nýbrž roku 1624 jej ještě s některými jinými statky sobě příležitější s Marií Mandalénou Trčkovou z Lobkovic na Světlé směnil; ale i ta paní měla Vamberk jen krátká léta a postoupila ho Kašparovi z Grambu, nejv. lejtenantu. Že byl Kašpar již roku 1627 v držení Vamberského, dosvědčuje nápis na zdi dvoru Lhotky (Žalmanovy či Kostelecké), jenž se posud čísti může. Nový pán pozdě asi Vamberk uviděl, an ustavičně byl za svým plukem, dlouhý čas také v zajetí švédském v Greisfvaldě, kdež učinil roku 1633, 1. ledna poslední pořízení, po čemž toho roku 28. března v Kostelci zemřel. Za to však dovedl cizímu obyvatelstvu, jehož nemiloval, tuhé jařmo na šíji vkládati, nutě Vamberské proti starým právům k podělkům a robotám. Od něho prý zavedeno na Vamberce krajkářství, jest tu vedlé zemědělství hlavní živností. po smrti manželově vládla Potšteinem, Vamberkem a Kostelcem Majdaléna ovdovělá Grambova roz. Reichlovna z Meldeka. Podlé způsobu tehdejšího věku ukazovala velikou nábožnosť na sobě, což jí však nijak nevadilo baviti se s milostníky a na poddané své po příkladě manželově nekřesťansky nakládati. Nejhůře toho zakusili Vamberští, z nichž se stali pouzí „hlídači panských kapounův a přadleny panského přediva.“ Musili zajisté osm velikých jiter luk prodati, aby si podplacením milostníků vymohli na paní Mandaléně privilegia d. r. 1637, 21. září, jímž je podělků robot, shánění zvěře, předení přediva a hlídání kapounů sprostila, „aby tak jsouc od všelijakých těchto nadřečených břemen svobodní tím hodněji v obživě a dobrém bytu zrůstali.“ Mimo to jim vrátila grunty a lázeň, jež jim manžel odňal, vymínivši si za to jisté roční platy, jako v městech obyčej bývalo. Vamberk zůstal potom při panství Potšteinském (viz na str. 21.), jehož držitelé druhdy na zámku zdejším bydlívali. Vácslav z Hustířan, pán na Potšteině, zeť Mandalénin a muž tvrdého srdce, týral poddané své nelítostně. Všelijakých kliček vymýšlel, aby mohl zrušiti smlouvu umluvenou mezi Mandalénou a Vamberskými. Jednou jim vytýkal, že lutrianského máselníka proti smlouvě nechali ve Vamberce na nocleh, jindy na nich žádal, aby mu o žních pomáhali; jindy jim zapovídal dříví plaviti po Zdobnici, ačkoliv místy patřily břehy Vamberským; voda prý patřila jemu. Jindy na nich většího poplatku vyhledával, až důvody svými titěrnými i směšným se stával. roku 1674, 24. července zemřela Mandaléna, a nedlouho potom (12. srpna) ohlásila se Františka, manželka Vácslava listem na zámku Vamberce daným u úřadu desk zemských, že na dědictví po ní, totiž statek Vamberský, nastupuje. Vácslav přečkal tchýni svou 4 léta; rok po smrti její přiveden jest k tomu, že přes předešlé utiskování Vamberským privilej r. 1637 daný dne 18. května r. 1672 na zámku svém Kostelci potvrdil, avšak přidal k tomu výminku, „kdyby Vamberští těchto milostí nevděčni byli, málo sobě v moci nechává list r. 1637 daný platu-- časně neodvozovali, nýbrž jej zúmyslně zadržovali,“ že sobě v moci nechává list r. 1637 daný zrušiti. Vácslav zemřel dne 19. února r. 1675. Dozvěděvše se Vamberští, že Františka vdovské sídlo na jiném statku, než v Kostelci vyhledávati chce, bez meškání do Kostelce se odebrali, žádajíce za to paní svou, „aby pro paměť mateře své nejmilostivější u nich v městě Vamberce na svém hrádku na ten čas pobyti ráčila,“ čehož také dosáhli. Paní tato jak za sebe tak i za děti své, jichž byla poručnicí, potvrdila Vamberským roku 1677 dne 16. února výsady n. mateře a manžela svého. K listu tomuto přivěsila „pečeť svou smuteční“ na „hrádku-při městě Vamberce.“ Když synové její po několika rocích let svých dosáhli, odstěhovala se k mladšímu synovi Janovi Adamovi Zárubovi z Hustířan, jemuž se byly Cerekvice, Mokrovousy a Dohalice na díl jeho dostaly, a umřela u něho na Cerekvici dne 22. července roku 1680. Statek Vamberský převzal po její smrti Jan Adam, syn její, jenž vyzdvihl roku 1696 zdejší kostelíček na hřbitově, nezůstav však dlouho v držení jeho, pro dal dne 22. února r. 1707 zámeček s pivovárem, pálenkou, krčmami, dvory popl., městečko Vamberk, vsi Merklovice, Podřezov, Roveň, Lupenici, Jámy, Jahodov, Peklo s údolím řeč. Pekelec Norbertovi Leopoldovi Libšteinskému z Kolovrat na Rychnově a Karlšteině za 90.000 fl. r. a 100 dukátů klíčného. Hrabě Norbert z téhož statku roku 1714 semináři Hradeckému 240 fl. ročního důchodu vykázal. Za něho spojeny s Vamberkem také tak řečené lesy reservatní. Norbert totiž ještě než koupil Vamberk, vyjednával o jejich zakoupení s komorou českou a docílil toho, že mu r. 1703 řečené lesy i s Peklem a Pekelcem a vesnicemi Turovy k panství Pardubskému slušící prodány byly na tu výminku, že se mu postoupí lesy teprv po 3 měsících. Ale nedlouho potom vznikly u komory dvorské pochybnosti, jestli koupě ta eráru škody nepřinese, a pracováno k tomu, aby byl prodej ve vymíněných třech měsících zrušen. Po mnohém sem a tam dopisování prodej přece roku 1706 potvrzen, a lesy dotčené při statku Vamberském zanechány. Statek Vamberský měl odtud s Rychnovem společné držitele až do r. 1861, kteréhož zase oddělen a samostatným statkem učiněn byl. Za panování Kolovratského zanikl zámek Vamberský docela. Ke konci předešlého století byly ještě zříceniny na tomto místě, ale na počátku našeho století postaven jest tu dům. Když se proň základy vybíraly, přišli na starý sklep, jehož držitel ještě v letech 1840-1850 užíval. poslední zbytky odstraněny jsou stavbou nových domů na bývalém hradišti. 3. Děje Nového Vamberka. Od Vamberka nedaleko jest Forberk, kdež povstal v 16. stol. dvůr; při něm bývala tvrz, která již dávno z povrchu zemského zmizela. Té tvrzi se říkalo Nový Vamberk. Na počátku 16. století rozdělili dva bratří Chrastští zboží Vamberské na 2 díly. Jeden díl s hradem dostal se po jednom bratru třem jeho dědičkám a tvořil později zboží Starého Vamberka, druhý díl, k němuž náležely polovice městečka, vsi Roveň a Peklo, v Rybné dvůr kmecí a plat v Lupenici náležel r. 1527, Kateřině z Chrastu. tato měla drahně klenotů, jako prémy perlové na sukně, čepce kovaníčkové a cetkové, pentlík perlový, tkanici perlovou, tkanici cetkovou, ženkle stříbrné a pozlacené, tkanici zlatou na sukni, kadeře stříbrné pozlacené a j. Kateřina zapsala statek svůj před rokem 1540 Vácslavovi Zachařovi mladšímu z Pašiněvsi, který se v něj r. 1542 dne 22. května uvázal. Vácslav vyzdvihl na Podřezově při své polovici městečka novou tvrz, jíž dal jméno Nový Vamberk. Poručníci sirotkův a statku jejich stala se Johanka z Hustířan a na Jeřicích; táž prodala (vkl. r. 1561, 8. června) tvrz Nový Vamberk s dvory popl., domy v městečku, vsi celé Peklo a Roveň, v Pekelci krčmu výsadní, jednoho člověka v Lupenici, s řekou, mlýny, pilou, valchou, olejnou atd. Bernartovi Žehušickému z Nestajova na Ryzemburce, purkrabí kraje Hradeckého, za 3050 kop gr. č. Potěšiv se nově nabytým zbožím jen dvě léta zemřel Bernart r. 1563, odkázav zboží svá: Ryzemburské, Skalské, Vamberské a Bydžovské, strýci svému Janovi Žehušickému na jisté výminky, ale i tento nový dědic zemřel již po jednom roce (r. 14564), a nyní zdědil všechna zboží po něm bratr jeho Hertvík. Tento učinil smlouvu a směnou s Janem Chuchelským z Nestajova r. 1577, dne 21. října, jíž obdržel tvrz Chuchel s příslušenstvím v kraji Čáslavském, za to však Chuchelskému vzdal „dvůr popl. Nový Vamberk na Podřezově“ s polovicí městečka a vším příslušenstvím. Chuchelský nabyv později zase Chuchle, prodal (r. 1591, 3. dubna) tvrz Nový Vamberk s příslušenstvím Albrechtovi Pecingarovi z Bydžína a na Hradišti za 6250 kop gr. č. Po tak rychlé střídání držitelů došlo toho, že drželi Vamberk opět dva bratří, jeden na Starém, druhý na Novém Vamberce sedíce. Roku 1595 dne 24. února povolil Albrecht obci Starého Vamberka, aby koupili dědičně dům Jiříka Stanovského (v polovici jeho položený) a z něho dům rádní učinili, „poněvadž se k radě lidé časem podlé povinnosti na ně (radu) od p. Boha a od vrchnosti jejich vložené k rozeznání a udělování spravedlnosti lidské utíkají.“ Posledním pořízením (r. 1594, 22. srpna napsaným) odkázal panství Hradištské se statkem Vamberským svým synům ještě nezletilým a zemřel roku 1598. Albrecht Ctibor a Heřman Vilém, synové jeho, dosáhli asi roku 1604 let svých a nežli se ještě o statek otcovský podělili, prodali společně (vkl. roku 1604, 23. března) tvrz s popl. dvorem Nového Vamberka s poplužím, s dvěma štěpnicemi a třetí vsi Pekla, s dvěma lukami pod hájem Dobřičovem a třetí pod rybníkem u mlýna, polovici městečka s mlýnem, ves Roveň (s loukou mezi lesy slove Polom) ves Peklo (s loukou pod ní slove Dlouhá) s řekou Zdobnicí Vácslavovi Pecingarovi z Bydžína za 6250 k. gr. č., a obdrževše jen 250 kop v hotovosti zaplacených za ostatek dostali Vácslavovy podíly ve Vlčkovicích blíže hradu svého Hradiště. Tím prodejem spojeny jsou díly oba Nového i Starého Vamberka v jeden statek, a poněvadž Vácslav i nástupcové jeho na Starém Vamberce bydleli, přestala býti naše tvrz sídlem a stavši se buď nějakým hospodářským stavením buď zříceninou zhynula úplně v paměti lidské. Dvůr poplužný, jemuž potom dáván název Forberk, připomíná se ještě v zápisech 17. století; později byl vrchností rozprodán mezi poddané, a tím vznikla nová osada Forberk vedlé vésky Podřezova, již r. 1707 připomenuté..