Stříbský mlýn

K těmto budovám přiléhá původní obytné kamenné renesanční křídlo ve tvaru L. Je zde zachováno ostění dveří a vchází se do něj hlavním vchodem s dřevěným schodištěm z počátku 20. století. Hlavní budova je ve dvoře opatřena dřevěnou pavlačí a vysokou střechou. U hlavního vchodu návštěvník nepřehlédne velkou obdélníkovou pískovcovou desku, která byla původně umístněná o něco níže vpravo. Je opatřena dvěma šlechtickými reliéfními erby obklopenými vavřínovými věnci s letopočtem 1578. Tato deska představuje tak trochu záhadu. Uvádí se, že erby nepatří žádnému z uváděných majitelů mlýna, ale že se dostala neznámým způsobem na budovu Stříbského mlýna z renesančního zámku v Miroslavi (býv. pozoruhodná gotická vodní tvrz). Letopočet se totiž vztahuje k roku dokončení renesanční přestavby sídla a erby patří Hynkovi Hodickému z Hodic a jeho manželce Bohunce Čišvicové z Borové. Předpokládá se, že měla být původně osazena nad hlavním vchodem do zámku a bez zajímavosti není ani fakt, že roku 1578 byl už Hynek Hodický mrtev….

Z Ivančic k němu vedla úzká cesta mezi skalami a divokou řekou. O vzniku mlýna hovoří zajímavá pověst, ale první písemně prokazatelný majitel byl Jan Štěpnický, po něm Ondřej Freisleben z Jihlavy a jeho bratr Matl. Jenže neznáme data, kdy těmto majitelům mlýn patřil. Víme jen, že v této době byl mlýn nazýván Novým či Štěpnickým mlýnem. Poprvé se o mlýnu nepřímo píše až v roce 1536 v úmluvě tehdejšího majitele Ivančic Jana z Lipé s pánem Dolních Kounic Žabkou z Limberka, kde se mj. dohodli, že si ivančičtí měšťané mohou založit vinohrad u mlýna blízko Ivančic zvaného „Kolovrat“. Mlýn pak nadlouho mizí z písemných zmínek a uvádí se až roku 1586, kdy se jako majitel uvádí Jan Stříbský z Kružce – první člověk u kterého známe datum zakoupení mlýna. K mlýnu již tehdy patřily rozsáhlé polnosti, louky a vinohrady. Podle pana Stříbského z Kružce je také mlýn dodnes pojmenován. Roku 1590 od něj budovu s příslušenstvím kupuje za 2300 zl Maxmilián Hakl, ale o dva roky později se mlýn objevuje opět v majetku Jana Stříbského. V roce 1599 vlastní mlýn Jindřich Křikoský z Křikosína, který dále vlastnil svobodný dvůr v Plumlůvkách u Kobylí. Za rok mlýn kupuje za 300 zlatých Foltýn Uherčický, aby pak mlýn se svolením moravskokrumlovské vrchnosti prodal za 1100 zl panu Šťastnému Lubovskému z Lubovic. V kupní smlouvě je mlýn pojmenován jako Nový a popsán, že leží na ivančických gruntech, má 3 kola a 4 stoupy a vodní stav. O tři roky později Lubovský daroval mlýn své manželce Mandaleně Klouzačce z Rynaře. V roce 1609 je pozůstalá vdova již nově provdána za Hanuše Bedřicha Tobišovského z Tobišovic a prodává mlýn dřívějšímu majiteli Foltýnovi Uherčickému. V této době utrpěl mlýn velkou škodu (buď povodní či požárem), a tak se o něm mluví jako o pustém a pobořeném. To však nebránilo tomu, aby byl i nadále prodáván a kupován se všemi užitky, které plynuly do kapes majitelů panství. Takže ve stejném roce mlýn přechází postupně do rukou Valentina Uherčického a po něm Jana Greymla z Králova Pole (dnes součást Brna). Ten pustý mlýn kupuje za 300 zlatých. Za třicetileté války mlýn patřil Jiříkovi Jičínskému z Kounic. Byl stále v troskách a pole, louky a zpustlé vinice přecházely postupně do majetku několika lidí: r. 1635 rytíř Jiří Adam Falkenhon, po něm kardinál z Dietrichštejna, Eva Šťastná Hostivarská z Kostelce, Jan Beneš Panský, Jiří Vilém Dubský z Třebomyslic (1647) až nakonec roku 1649 vchází celé zboží do rukou Jiřího Schillinga. Ten ho koupil za 100 moravských dukátů a výrazně zainvestoval do opravy zpustlých budov mlýna. Část budov přistavěl z kamene (mlýn proto nazýván při dalším prodeji jako „Steinmühl“) a vše následně 24. 1. 1651 prodává za 600 zlatých Danielu Františku Nesslingrovi ze Stenfeldu. Díky zápisům v ivančické matrice víme, že tento majitel šel za kmotra synovi mlynáře Jiřího Vrány (s manželkou Marií) Samuleovi, který se zde narodil. V té době se uvádí jako dědičný pán „Kamenného mlýna“. Že to byl název vykonstruovaný (a v povědomí lidí příliš neužívaný) nám může dokládat další zápis z ivančické matriky, kdy se hned roku 1661 uvádí Dorota, mlynářka ze „Strzybskyho mlejna“. V tomto roce mlýn kupuje za 500 zl kníže Ferdinand Jan z Lichtenštejna, aby jej následně spolu s dalším majetkem daroval nově založenému paulánskému klášteru u sv. Bartoloměje v Moravském Krumlově. Roku 1667 zde krumlovským paulánům sloužila mlynářka Salomona. Klášter přikupuje ke mlýnu roku 1706 za 60 zlatých přilehlý kus vinohradu. Z roku 1740 je znám náhrobní kámen z farního kostela v Ivančicích, na němž se česky připomíná mlynář na Stříbském mlýně Matyáš Klaus, který zemřel ve věku 47 let. Dále je známo, že roku 1749 patřilo ke mlýnu rozsáhlé hospodářství. Klášter se z prosperity mlýna netěšil dlouho, protože byl díky známým josefínským reformám roku 1776 zrušen. Následovalo nepřehledné střídání majitelů a nájemců. Od října 1810 do října 1833 patřil Stříbský mlýn manželům Josefovi a Josefě Šemberovým. Od nich ho za částku 19 500 zlatých koupil Karel Pěnica pro svého syna Františka. Roku 1904 se mlýn v dražbě dostává do majetku Občanské záložny v Ivančicích, aby roku 1906 přešel definitivně do majetku Kašpara Máci a jeho manželky Marie se synem Oldřichem. Mácovi byli bohatí mlynáři, kteří přebudovali roku 1910 tehdejší obyčejný vodní Stříbský mlýn (se dvěma koly na spodní vodu) na moderní provoz. Rozšířili budovy do dnešní podoby, vybavili mlýn vodní turbínou o výkonu 80 HP, dvěma dvoupákovými stolicemi na mletí pšenice a čtyřmi páry válců s doplňkovým zařízením na mletí žita. Mlýn byl tehdy dále vybaven šrotovníkem na šrotování krmného obilí a vodní pohon doplněn o elektrické motory o výkonu 30 koňských sil. Roku 1923 mlýn částečně vyhořel a při jeho rekonstrukci se Mácovi rozhodli, že v něm budou mlít jen žito a pšenice se bude zpracovávat v jejich dalším Obecním mlýně. Kašpar Máca se také zasloužil o dnešní podobu a význam okolí mlýna. Nechal u hráze na řece Jihlavě vybudovat pláž s hřištěm a prolézačkami a zasloužil se o zřízení železniční zastávky „Ivančice – letovisko“, kde první vlak zastavil roku 1940. Vznikla zde restaurace a místo se stalo vyhlášenou rekreační oblastí, což trvá dodnes. Roku 1944 byl mlýn Mácům zkonfiskován pro válečné účely a jmenován na něm německý správce. Po 2. světové válce byl Mácům nakrátko navrácen, ale poté znárodněn. Několik let byl stále v provozu pod národním podnikem Středomoravské mlýny Brno. Výroba byla ovšem zastavena, zařízení rozvezeno do ostatních provozů a v roce 1956 v budovách mlýna zřízeno odborné učiliště podniku Drukov. To zde však nesídlilo dlouho a mlýn začal chátrat. V roce 1990 jej koupili manželé Zahradníkovi, kteří jej vlastní dodnes. V 90. letech nad náhonem postavili moderní elektrárnu a zřídili ve mlýně ateliér a galerii, která slouží nejen Josefu Zahradníkovi, ale i dalším umělcům. Nevhodně doplnili okolí mlýna o své plastiky a také rekonstrukce nejstarší části mlýna může svým výtvarným pojetím vzbudit rozporuplné reakce. Na jejich obranu nutno podotknout, že v jádru renesanční budovu zachovali v relativně původní podobě a výrazně se podílí na její údržbě. Ve mlýně se o víkendech provozuje i zajímavá nekuřácká kavárna..

V té době byl v Ivančicích nedostatek chleba a byl drahý. Dokonce ani ptáci v okolních lesích neměli co jíst. Proto nad tržiště v Ivančicích přilétla holubice a ukradla kousek chleba pekařce ze stánku. Vzlétla nad Ivančice, ale za krátko byla pronásledována dravcem a proto chleba upustila v místech dnešního Stříbského mlýna. Zde ho našel člověk, co potom na tomto místě založil mlýn, aby zmírnil chudobu místních lidí… Na paměť této události byl na budovu mlýna umístněn kamenný znak, který znázorňuje holubici s bochánkem chleba v zobáku. Druhá, novodobá pověst dále hovoří o původním účelu kamenného znaku (který pochází ze 17. století) s holubicí. Prý byl umístněn nejdříve na okenním pilíři v místech kam sahala hladina rozvodněné řeky Jihlavy. Teprve Kašparem Mácou byl tento znak ze zdi okenního pilíře vyjmut a znovu zasazen o hodně výše na budovu strojovny, aby si řeka nikdy víc nedovolila mlýn ohrožovat….