Špilberk

Hrad Špilberk

Když byl brněnský hrad na Petrově v l. 1234–1237 opuštěn a stal se částí města, neměli čeští panovníci v Brně opevněné středisko ani dům, který by jim sloužil jako obydlí při častých návštěvách jednoho z nejdůležitějších míst na Moravě. A při tom Václav I. řídil z Brna značnou část akcí, které přispěly v r. 1251 k získání Rakous, a pro Přemysla II. bylo město důležitým opěrným bodem při jeho politických jednáních a vojenských výpravách. Proto není divu, že Přemysl II. začal stavět na Špilberku nový hrad, aby tak získal opěrný bod panovnické moci na střední Moravě, z něhož by bylo možno prostřednictvím pohraničních hradů řídit obranu země a akce v Rakousích proti zahraničním i vnitřním odpůrcům a který by byl současně jeho reprezentačním sídlem v markrabství. Začátek stavby hradu se dosud nepodařilo určit, ale zato známe datum ukončení její první etapy. Přemysl II. zřídil 4. září 1277 na hradě kapli sv. Jana a daroval jí dvůr v Řečkovicích a ves Jundrov. Tato stará, dnes nezachovaná hradní kaple se patrně nacházela v prvním patře paláce na východní straně hradu proti městu nad vjezdem vedle velké věže, tedy na místě, jehož vybudování dosvědčuje ukončení stavby hlavních částí středověkého Špilberku.

Jméno Špilberk je patrně odvozeno z německého slova spile, tj. tenký zahrocený kolík, jichž se u nás i v okolních zemích užívalo při opevňování hradů. Spilberg znamenal totéž co domácí slovo ostroh. Z tohoto výkladu plyne, že své jméno dostal hrad až při stavbě v druhé polovině 13. století. Poprvé je doloženo v r. 1279 pro kopec, na němž stál. Hrad sám se podle staré tradice nazývá ještě v l. 1278, 1286 a 1287 brněnský hrad a teprve v r. 1300 se objevuje jméno Špilberk. Byl to hrad plášťový a řadí se svým typem k Horšovskému Týnu, hradu pražského biskupa Jana z Dražic. Oba hrady se dispozicí přibližují domům s věží bohatých patricijů v Řezně, Salcburku, v Rytířské ulici v Praze a jinde a reprezentují tzv. podunajský hradní typ, na Moravě častěji užívaný.

Hrad byl obehnán kamennou zdí uzavírající jeden dvůr ve tvaru nepravidelného lichoběžníku. Zeď byla asi 8 m vysoká, průměrně 2,8 m silná, na severní straně však dosahovala síly 3,5 m a byla obklopena příkopem. Dvůr byl 78,4 m dlouhý a 48,2 m široký.

Na kratší, východní straně stála mohutná pravoúhlá stavba, asi 40 m dlouhá, 9,7 m široká a 13 m vysoká, vestavěná do jihovýchodní obvodové zdi, s níž tvořila stavební celek. Nebyla členěná a jen na vnější straně hradu z ní vystupovala na sever od středu posunutá mohutná hlavní věž, chránící vjezd na její jižní straně. Ten byl asi 15 m dlouhý, zdobený kulatým vnějším, lomeným středním a kulatým vnitřním portálem. Portály pocházejí z 13. století a střední z nich měl bránu uzavírající vjezd z města do hradu po mostě přes příkop. U paty bašty vedla do hradu malá branka, používaná dosud. K vjezdu přiléhala budova se síní v přízemí a s kaplí a dalšími prostorami v prvním patře. Na toto křídlo navazoval v pravoúhlém zalomení palác.

Severně od věže, na východní straně, byl patrně volný čtvercový prostor, jehož každá stana měřila 10,5 m, chráněný na severním rohu východního křídla rohovou pětibokou věží. Volný prostor byl podél severní zdi zastavěn v neznámé době protaženou pozdně gotickou dvoupatrovou sálovou stavbou.

Druhá brána do hradu byla asi uprostřed západní obvodové zdi a vedla k ní strmá vozová cesta. Jižně od západní brány stála u obvodové zdi kruhová hladová věž. Opodál byla ve dvoře studna, z níž se čerpala voda pomocí šlapacího kola, a vedle ní kruhovitá cisterna. K hradu patřily byty pro úředníky a služebnictvo, skladiště, stáje a jiné potřebné prostory. Zda a jak byly tyto stavby rozloženy podél dalších zdí dvora v době vzniku hradu, nelze dnes zjistit.

Nový hrad měl purkrabího a hradní posádku. Od 15. století se jeho správci obvykle říkalo hejtman. K hrad patřily od samého počátku některé statky spravované pod dohledem purkrabího vladařem. Chudé prameny nedovolují zjistit všechno zboží, jímž byl Špilberk po svém dostavění vybaven. Určitě však k němu patřilo brněnské mýto, sladový mlýn se zahradou v dnešní Mlýnské ulici v Brně, dvůr v místech nynější Dvorecké ulice, městečko Měnín, ves Rousínov s mýtem, povýšená časem na městečko a město, ves Pravlov s mýtem, právo brát na stavbu a na otop dřevo z veverských lesů a desátky z vinic; byly to poslední zbytky nemovitostí a práv, jimiž byl kdysi vybaven původní brněnský hrad na Petrově.

Hned po svém dostavění sloužil Špilberk zemské právě. Víme například, že se zde 21. ledna 1278 konal z příkazu Přemysla II. soud čili generální sněm, 18. února 1286 byl na hradě provinciální soud, od deset dní později slíbil Gerhard z Obřan na Špilberku věrnost Václavu II. a také v r. 1293 a 1327 zasedal sněm a soud v jeho prostorách.

Ještě před úplným dokončením stavby plnil Špilberk svou vojenskou a strategickou funkci. Když se Přemysl II. střetl s římským králem Rudolfem Habsburským a byl s ním nucen pro odboj českého panstva jednat o míru, přijel na podzim 1276 do Brna a zůstal zde až do 21. listopadu. Odtud pak řídil své válečné přípravy a opíral se o opevněné město s právě vybudovaným pevným hradem. Tehdy poznal důležitost Špilberku a Brna a urychlil výstavbu hradu.

Dříve, než český král ukončil politické a vojenské přípravy, zahájil Rudolf v létě 1278 válku. České vojsko se shromažďovalo za Přemyslova osobního vedení v první polovině července u Brna. Přemysl na Moravském poli 26. srpna ztratil bitvu i život a Brno otevřelo své brány Rudolfovi.

Od r. 1283 se Špilberk stal opět důležitým centrem české vládní moci na Moravě a v l. 1283, 1286 a 1288 hostil ve svých komnatách mladičkého Václava II.

Král Václav II. přebýval i později často v Brně, a třebaže používal s oblibou měšťanských domů, navštěvoval nepochybně i Špilberk. V každém případě zde předal v r. 1301 svého syna Václava III. uherskému poselstvu, když mu byl nabídnut uherský trůn. Špilberk měl prvořadý význam i v následujících sporech, jednáních a bojích s římským králem Albrechtem I.

Po smrti Václava II. 21. července 1305 jednal jeho nástupce Václav III. na Špilberku o mír s Rakušany a 5. října 1305 zde slavil sňatek s Violou Těšínskou. V březnu 1306 zavítal opět do Brna a připravoval rozsáhlá politická a vojenská rozhodnutí, která mu měla zajistit polskou korunu.

Když byl na svém tažení do Polska 4. srpna 1306 v Olomouci zavražděn, přidalo se Brno za bojů o český trůn k habsburským uchazečům Rudolfovi a Fridrichovi. Špilberk dostal rakouskou posádku, které velel v r. 1307 Oldřich z Walsee. Po zavraždění římského krále Albrechta I. 1. května 1308 ovládl však pole Jindřich Korutanský. Když se v r. 1310 stal českým králem Jan Lucemburský, otevřel mu Špilberk své brány a Jan odtud zajišťoval v l. 1311, 1312 a 1315 svou vládu v markrabství.

Špilberk nepřestal být důležitým opěrným bodem královské moci na Moravě ani za Lucemburků. V l. 1337–1340 na něm sídlila Blanka z Valois, manželka tehdejšího markraběte Karla, pozdějšího Karla IV., když ji z Prahy vypudila druhá manželka Jana Lucemburského, Beatrix Bourbonská, žárlivá na popularitu své snachy. V l. 1349–1411 byl hrad rezidencí markrabat Jana Jindřicha (1349–1375) a Jošta (1375–1411). V r. 1380 se zde konal četně navštívený zemský sněm.

Když na Špilberku sídlila moravská markrabata lucemburské sekundogenitury, byl hrad velmi dobře udržován a mnoho se na něm stavělo. Zdá se, že právě v těchto dobách vyrostly četné budovy podél delších zdí, které jsou zakresleny na plánech z dob švédského obležení Brna v r. 1646, ale nedostatek pramenů a velké stavební změny od druhé poloviny 17. století to nedovolují přesně zjistit. Jisté je, že na úbočích Špilberku bylo mnoho vinic a že řada různých markraběcích služebníků bydlela v městě a v předměstích, kde měla své domy.

Za husitské revoluce obsadil Špilberk král Zikmund a na podzim 1421 tu věznil husitské poselstvo vedené Vilémem Kostkou z Postupic, vypravené k litevskému knížeti Vitoldovi a zajaté ve slezské Ratiboři. V r. 1422 odevzdal Zikmund Špilberk svému zeti Albrechtu Habsburskému a ten vložil na hrad rakouskou posádku, které postupně veleli Vilém Waldner, Vilém Ebser a Mikuláš Saebeck. V jejím čele pak bojovali proti husitům na venkově i při jejich pokusech o dobytí Brna.

Po Albrechtově smrti svěřil moravský sněm v r. 1440 Špilberk městu Brnu. Brňané drželi hrad do r. 1453, kdy se ho ujal Ladislav Pohrobek a zastavil ho Vaňkovi z Boskovic na Černé Hoře. Z toho, že v r. 1440 svěřili stavové Špilberk brněnské městské radě, se v 15. a 16. století vyvinul zvyk, že po panovníkově smrti opatroval špilberský hrad a všechny ostatní zemské hrady zemský hejtman tak dlouho, dokud nový vladař nepřijal hold moravského sněmu a nepotvrdil privilegia markrabství. Král Jiří z Poděbrad vykoupil v r. 1458 Špilberk ze zástavy a na hradě se usadil jeho syn Viktorín z Poděbrad, v l. 1459–1462 jako moravský zemský hejtman a od r. 1465 jako správce celé země.

Za bojů Jiřího z Poděbrad proti panské jednotě a křižákům oblehli Špilberk po 10. květnu 1467 Brňané, ale královská posádka pod vedením hejtmana Leopolda Krajíře z Krajku statečně vzdorovala všem útokům a ohrožovala město. Po 2. červnu 1468 přitáhl do Brna sám uherský král Matyáš Korvín a svěřil obléhání Špilberku svému hejtmanu Blažeji Podmanickému z Podmanína. Hrad se udatně bránil velké přesile nepřátel, a teprve když Matyáš 23. ledna 1469 přitáhl podruhé do Brna a když zásoby potravin byly úplně spotřebovány, musela 12. února 1469 statečná posádka kapitulovat, vyjednavši si předem volný odchod se zbraní v ruce. Matyáš obsadil Špilberk částí své pověstné černé roty, které velel Dobeš Černohorský z Boskovic.

Jakmile Matyáš zemřel (1490) a Morava připadla zase k Čechám, snažil se nový český král Vladislav II. Jagellonský dostat Špilberk do své moci. Hradní hejtman Petr Herzog se nebránil a po zaplacení zástavní částky 6000 uherských dukátů předal 1. prosince 1490 Špilberk Vladislavovi.

Novým hradním hejtmanem se stal Jan z Komárova. Ten založil 22. dubna 1494 na špilberském zboží v zahradě sladového mlýna na Ponávce Novou čili Malou nebo Novu Křenovou ulici (dnešní Mlýnskou ulici) s 20 domy osazenými koželuhy. Tak vzniklo nové brněnské předměstí, které zůstalo trvale v majetku hradu. Od r. 1487 jsou opět zprávy o stavbách na Špilberku.

Krátce nato se hrad dostal opět do zástavy. Vladislav II. dlužil zemskému hejtmanovi Janu z Lomnice na Meziříčí 10 000 dukátů a zastavil mu 27. května 1498 v této částce Špilberk. později zástavní sumu zvýšil, až konečně v r. 1512 mu zastavil hrad, Měnín, Hrušovany, Kučerov, Líšeň a Obce (dnes součást Ochozu) s ostatním příslušenstvím za

21 500 dukátů.

Jan z Lomnice zemřel r. 1515 a po něm drželi Špilberk jeho synové Jindřich, Václav a Vladislav. V té době hrad chátral.

Když v r. 1542 ohrožovali Turci Moravu, usnesl se 16. ledna zemský sněm, aby Špilberk, Cornštejn a znojemský hrad byly opraveny, opatřeny posádkou a vybaveny pro boj. Hrad potom prohlédla zvláštní komise, vedená zemským hejtmanem Václavem z Ludanic, a podala sněmu svolanému 15. června 1543 o výsledku prohlídky velmi pesimistickou zprávu.

Špilberk byl úplně sešlý a zanedbaný a bylo na něm jenom 12 hákovnic a 6 pušek; 14 pušek bylo u zámečníka. Dva měděné kusy byly dobré, dva železné byly pokažené a v komoře ležela stará, neopravená děla. Ze zásob našla komise bečku prachu, 2 bečky síry, 2 bečky sanytru a 2 nebo 3 bečky šípů. Zdi hradu byly nekryté a na spadnutí, pouze vinné sklepy byly v pořádku. Hradní posádku tvořil úředník Hanuš Olstorfer z Němčího, 6 pacholků a 2 pacholata, ale 2 pacholci byli ženatí; bydleli na brněnském předměstí a na Špilberku se objevili velmi zřídka.

Český král Ferdinand I. zažaloval v r. 1547 prostřednictvím podkomořího Přemka z Víckova bratry Jindřicha, Václava a Vladislava z Lomnice na zemském soudě o Špilberk, vyhledav k tomu potřebné listiny v zemských eskách, u olomoucké kapituly a na brněnské radnici. Spor v r. 1548 vyhrál.

Jakmile přešel Špilberk do zeměpanských rukou, byla ihned obnovena také funkce hradního hejtmana. O tehdejších stavebních úpravách na hradě mluví list Ferdinanda I. vídeňskému staviteli Janu Čertovi z r. 1550 i list Buriana Žabky z l. 1555–1556.

Když chtěl král prodat hrad cizinci, koupili jej r. 1560 moravští stavové za 35 000 kop gr. č. i s dvorem pod hradem (v dnešní Dvorecké ulici), se sladovým mlýnem v Mlýnské ulici se svršky na zámku, se střelnými zbraněmi a střelným prachem, s vinicí pod hradem, se dvěma zahradami, se špilberským rybníkem položeným severně od dnešních Lužánek, s 19 poddanými v Nové ulici před Brnem (Mlýnské), se třemi centy přepuštěného loje odváděnými brněnskými řezníky a s právem brát dřevo na stavbu a otop na hradě ve veverských lesích, s městečkem Rousínovem s mýtem, s městečkem Měnínem, s vesnicemi Újezdem, Hostěrádkami a Žatčanami, s desátky z vinic v horách židlochovických a újezdských a se vším dalším příslušenstvím. Koupené zboží si však neponechali. Ještě v r. 1560 prodali desátek z vinic v Židlochovicích nejvyššímu sudímu Václavu Berkovi z Dubé, městečko Měnín s rybníkem Václavu z Lomnice, městečko Rousínov s mýtem a se stanoveným množstvím ročně vyšenkovaného vína Vilému Dubčanskému ze Zdenína na Habrovanech a vsi Hostěrádky a Újezd olomouckému biskupu Markovi Khuenovi.

Město Brno získalo koupí Špilberk, ale nevěnovalo mu náležitou péči, a proto značně chátral. V r. 1578 částečně vyhořel. V r. 1587 žádala městská rada za podpory moravského sněmu, aby jí Rudolf II. zaplatil dluh 5000 zl. a odpustil na 12 let městskou berni, protože chce velmi sešlý hrad opravit. Avšak teprve hrozivý postup Turků v Uhrách přiměl v r. 1593 brněnské konšely, že začali za vedení zednického mistra Antonína Parise dávat do pořádku pevnostní zdivo, starat se o výcvik hradní posádky a opatřovat pro ni výzbroj.

Skromnou úlohu sehrál Špilberk za stavovského povstání v l. 1618–1620. Katolická městská rada sice po prvním pokusu o převrat v Brně v prosinci 1618 obsadila hrad 150 žoldnéři a zesílila jeho obranu dvěma děly, ale když vzbouření stavové 2. května 1619 vjeli do města, špilberská posádka nijak nezasáhla. Jakmile stavové ovládli město, byli vojáci na hradě 3. května sproštěni slibu věrnosti, přešli do jejich služeb, staří velitelé byli sesazeni a místo nich se stal vrchním hejtmanem Ondřej z Meyeku.

Po bitvě na Bílé hoře plukovník Jiří Ebenberger svolal měšťany a vyzýval je, aby s ním setrvali na život a na smrt; prohlásil, že se chce uzavřít na hradě a se 40 děly přivítat císařského velitele hraběte Buquoye. K obraně Špilberku však nedošlo a plukovník Ebenberger, zrazený svými vojáky, uprchl do Slezska.

Na Špilberku se ujal velení proradný plukovník stavovského vojska Rudolf Šlejnic ze Šlejnic. Brno otevřelo 1. ledna 1621 brány císařskému plukovníku Vilému Verdugovi a hrad převzal od Šlejnice hejtman Felser s oddílem knechtů. Tím bylo obsazení Brna dokonáno a Špilberk byl pak městu zkonfiskován, poněvadž prý Brňané nedovedli uhájit hrad a předali jej rebelům. Tak se Špilberk opět dostal do rukou vlády a sloužil jejím potřebám. Měl neustále silnou posádku a na jaře 1621 zde byli uvězněni četní vůdcové stavovského povstání na Moravě.

Za třicetileté války byl vysoce ceněn vojenský význam Špilberku, a proto se Ferdinand II. již v r. 1625 zajímal o stav opevnění hradu. Větší stavby byly však zahájeny až v r. 1639. Pokračovaly ale zvolna a do r. 1641 se mnoho nevykonalo.

Stěžejní význam získal Špilberk za dvojího obléhání. Brna Švédy od 1. do 8. září 1643 a od 4. května do 23. srpna 1645. Za druhého obléhání byl velitelem hradu podplukovník Jiří Ogilvy, nekatolík ze Skotska, a velitelem Brna se stal 14. března 1645 francouzský hugenot, plukovník Louis Raduit de Souches, jemuž bylo 15. května svěřeno i vrchní velení na Špilberku.

De Souches dal v šesti nedělích postavit od Brněnské brány v městě k Staré baště na Špilberku chráněný přístup zvaný Strada coperta, předsunuté opevnění na jihovýchodní straně hradu, pojmenované Malý Špilberk a určené pro přísun obránců, zbraní a potravin, a Novou baštu na severozápadě ve směru předpokládaného švédského útoku. Pro zamezení případného požáru dal předem odstranit na hradě všechny střechy.

Takto opevněný Špilberk bránila posádka 426 žoldnéřů, zatímco v městě bylo soustředěno 1476 mužů, posílených ještě pomocnými sbory a dělostřelectvem, které jí 15. července přivedl na pomoc syn sedmihradského knížete Jiřího Rákócziho, Zikmund.

Švédové se pomocí podkopů a příkopů přiblížili k hradbám, ostřelovali Špilberk a Brno z děl a podnikli řadu prudkých, ale bezvýsledných útoků. Když 15. srpna ztroskotal i jejich poslední úder, jemuž předcházela téměř celodenní prudká dělostřelecká palba, odtáhli 23. srpna od Brna. Prvořadý strategický i taktický význam nedobytné brněnské pevnosti byl nepopiratelný a Špilberk v ní měl klíčové postavení.

Proto když po uzavření vestálského míru (1648) vypukla švédsko-polská válka a Švédové postupovali k slezským hranicím, Ferdinand III. 15. září 1655 nařídil, aby Špilberk a Brno byly opevněny. Náklady hradil moravský zemský sněm. Práce však postupovaly pomalu a urychlil jej teprve tatarský a turecký vpád na Moravu v r. 1663. O opevnění hradu se velmi zasloužil Ogilvyho nástupce plukovník hrabě Karel L. Hofkirchen, ale zemský sněm dával na opevňovací práce jenom 1500–2000 zl. ročně, což nepostačovalo.

Za obležení Vídně Turky v r. 1683 byla na Špilberku postavena budova zbrojnice a rychle činěny přípravy k jeho obraně. Přes všechny průtahy při opevňovacích pracích změnil se v druhé polovině 17. století velmi pronikavě původní gotický charakter hradu, který se začal podobat citadele, budované podle francouzského vzoru.

Koncem 17. století byl Špilberk opatřen hradbami ve dvou rovinách nad sebou a dominovala mu barokní cibulová věž na dnešním prvním nádvoří v místech původní raně gotické čtyřboké věže. Většina gotických oken na jihovýchodní fasádě byla zazděna; jedno velké okno bylo nad průjezdem a druhé pod střechou zmíněné věže. Na levé straně fasády byla zazděna čtyři okna původní hradní kaple.

V první polovině 18. století byl velitelem Špilberku hrabě Ludvík Zinzendorf (1717–1741). V r. 1725 bylo podle návrhů zemského inženýra podplukovníka Rocheta, podplukovníka Sultyho a zemského inženýra plukovníka Nicoly de Peroniho zlepšováno opevnění na východní straně. V r. 1728 jsou zaznamenány práce na komunikačních spojích, hlavně na bráně, na prachárně a konečně v l. 1718, 1723 a 1727–1729 se dovídáme o opravách zadní strážnice a o zastřešení zbrojnice.

Od 9. února do 7. dubna 1742 obléhali Brno a Špilberk marně Prusové a Sasové. Velitel hradu maršál Jan Kryštof Seherr-Thoss upozorňoval již 31. prosince 1741 na nedostatky v opevnění a po úspěšné obraně hradu přikládala Vídeň jeho zprávě velkou důležitost. Základní plány pro novou úpravu opevnění vypracoval inženýr plukovník baron Petr Filip de Rochepine, jemuž byli přiděleni čtyři další inženýři, většinou dělostřelečtí odborníci. Směrodatné bylo též mínění maršála Seherra-Thosse a generála Rotha.

V té době byly staré hradní příkopy, vytesané ve skále, zastavěny na severovýchodní a jihozápadní straně kasematy, aby poskytovaly úkryt posádce před dělostřeleckou palbou. Za války s Pruskem pracovalo v r. 1744 na opevnění Špilberku denně několik tisíc poddaných a podle plánu z r. 1749 měl být fortifikační systém hradu dovršen řadou obranných staveb.

Před zbrojnicí, na severovýchodní straně, byla patrně v l. 1754–1756 postavena přízemní budova kasáren, která pokračovala i na jihozápadě a severozápadě obvodové zdi hradu. Tehdy byla pravděpodobně odstraněna stará hladová věž. Nad severovýchodním křídlem přízemních kasáren bylo v r. 1799 vybudováno první poschodí a v r. 1847 druhé patro Haličského traktu.

Ještě předtím byly podle plánu z r. 1784 rozděleny kasematy na cely, vězeňské chodby a strážnice. Tím se Špilberk změnil z původního vojenského zařízení na jeden z nejobávanějších žalářů v Evropě. V dalších letech byly také v budovách nad kasematy prováděny rozsáhlé úpravy, aby bylo možno zvládnout masový příliv vězňů. Jen v r. 1834 jich přibylo 415 a příštího roku bylo původně jednotné hradní nádvoří rozděleno příčným traktem na kasárenské a vězeňské dvory. Pro vězeňské účely se stavělo na hradě až do r. 1847 a tehdy také vyrostla na hradbách proti Brněnské bráně mimo jiné i nová budova pro ubytování úředníků a dozorců.

Vojenský význam ztratil Špilberk v l. 1805 a 1809, když se stal snadnou kořistí vítězných francouzských armád Napoleona I. Při prvém obsazení Brna v r. 1805 dal Napoleon část špilberského opevnění opravit, ale v říjnu 1809 nechal četná důležitá opevnění a zbrojnici rozbořit. Vídeň si tehdy uvědomila, že Špilberk jako pevnost dosloužil; jeho hradby byly potom udržovány a upravovány jenom proto, aby překážely útěku vězňů. V r. 1821 bylo například okolní zdivo kolem hradu zvýšeno.

Po povstání Valachů v l. 1642–1644 bylo na Špilberku uvězněno na 20 lidí dodaných soudu v Brně a v r. 1673 několik protestantů. Tehdy Leopold I. ustanovil, aby se Špilberk stal věznicí pro zločince, tuláky, zloděje a uprchlé dlužníky, kteří měli pracovat při opevňování hradu.

Na Špilberku však byli žalářováni i poddaní, kteří se vzbouřili proti své vrchnosti, nekatolíci a vysocí státní a vojenští hodnostáři za prozrazení státního tajemství, za politické přečiny a jiná provinění. V l. 1743–1753 si na hradě odpykával doživotní žalář pražský krajský tajemník Karel David, rebel proti císařovně Marii Terezii za bavorského vpádu do Čech; za tři roky po něm byl dopraven na Špilberk a v r. 1749 zde zemřel pověstný plukovník pandurů baron František Trenck a od r. 1792 do r. 1795 byl na Špilberku vězněn Jan Baptista Drouet, poštmistr ze Saint Menehoulku, který v r. 1791 zadržel ve Varennes francouzského krále Ludvíka XVI. s rodinou, když prchal před revolucí ze země. V l. 1794–1795 byli několik měsíců vězněni na hradě účastníci jakobínského spiknutí v Uhrách, mezi nimi básník a spisovatel Michal Maxanyi (který byl dopraven na Špilberk podruhé v l. 1815–1816), L. Edélyi, František Hirgeist, spisovatel František Kazinczy, Ladislav Laczkovitz, Pól Lukacz, Pavel Uza, Dominik Makk a další. V l. 1836–1840 okusil špilberský žalář i vůdce maďarské mládeže L. Lovassy.

Od r. 1816, a zejména od r. 1822 posílalo Rakousko na Špilberk italské karbonáře bojující za svobodu své vlasti. Ve 20. letech jich bylo celkem 23, z nichž nejznámější byli básník Silvio Pellico a jeho přítel Piero Marocelli, věznění v l. 1822–1830 a hrabě Frederico Confalonieri, zakladatel a majitel prvních lombardských továren, jenž strávil na Špilberku plných 15 let. Pellikovu peru vděčíme za otřesnou knihu Le mie prigionni (Mé žaláře), která zjednala Špilberku smutnou proslulost po celé Evropě i na jiných kontinentech.

V l. 1833–1835 se dostalo na Špilberk dalších 19 italských politických vězňů, z nichž 14 bylo příslušníky Mladé Itálie, založené v r. 1831 v Marseille revolucionářem Giuseppem Mazzinim. Tresty byly sice mírnější než dříve, ale přece zde v r. 1835 zemřel Albertini. Posledním italským vězněm na hradě byl Carlo Troillet, odsouzený v r. 1844 na pět let, ale po dvou letech amnestovaný.

Po prozrazení tajných spolků v Haliči v r. 1838 byla poslána na Špilberk řada odsouzených. V r. 1846 vypuklo v Krakově povstání proti rakouské nadvládě a po jeho potlačení sem bylo jen v polovině července 1847 přivezeno 150 politických vězňů. Celkem bylo v l. 1839–1848 uvrženo do špilberských kobek 194 Poláků a Ukrajinců. Jejich utrpení a zážitky popsal Henryk Bogdanski v knize Polský revolucionář na Špilberku.

V r. 1837 odešli do Paříže utopističtí socialisté bratři Josef a Karel Schestagovi z Vídně. Po návratu do Rakouska byli v r. 1844 zatčeni, obžalováni z velezrady a odsouzeni k trestu smrti. Rozsudek jim byl změněn na 8 měsíců těžkého žaláře, který si odpykávali na Špilberku. Karel byl propuštěn hned v prosinci téhož roku a Josef o čtyři měsíce později.

Když 13. března 1848 vypukla pod dojmem pařížské únorové revoluce také revoluce ve Vídni, byla vídeňská vláda donucena vyhlásit 20. března propuštění politických vězňů. Dne 23. března se brány Špilberku otevřely a polským vězňům, radostně vítaným brněnskými Čechy, zasvitlo slunce svobody.

Od třicetileté války do r. 1783 spravovaly Špilberk vojenské úřady, od r. 1783 byla trestnice řízena moravským guberniem a potom apelačním soudem a policejním ředitelstvím pod dohledem gubernia. Vojenská správa předala úplně 18. července 1820 Špilberk a státní vězení moravskoslezskému generálnímu ředitelství, neboť od 5. února byl hrad pouze civilní věznicí.

Po amnestii politických vězňů v r. 1848 zůstali na Špilberku vězňové odsouzení pro různé kriminální delikty. V l. 1855–1858 byl hrad proměněn v kasárna a sloužil též jako vojenská trestnice.

Za první světové války bylo na Špilberku vězněno mnoho lidí odsouzených pro velezradu a vojenských zběhů. Po generální stávce v prosinci 1920 zde bylo pro nedostatek místa na Cejlu uvězněno několik desítek zatčených dělníků z Rosicko-Oslavanska a zůstali na hradě do druhé poloviny r. 1921.

Od 1. září 1939 do 5. července 1940 prošly špilberskými kobkami stovky českých bojovníků za svobodu a řada německých antifašistů, posílaných odtud do koncentračních táborů. Mnozí zde položili i svůj život. Jako první byli 31. ledna 1940 zastřeleni zaměstnanci Zbrojovky Karel Bauer a Josef Kulka.

Po osvobození republiky sloužil Špilberk opět jako kasárna a vojenská trestnice – až do počátku 60. let. 30. března 1962 prohlásila československá vláda hrad za národní kulturní památku a svěřila jej Muzeu města Brna. To sem přestěhovalo sbírky a stará se o potřebnou úpravu udržování objektu.

Byly obnoveny kobky význačných politických vězňů, zřízena pamětní síň italských, polských a maďarských vlastenců a zachován stav kasemat z doby okupace, jejichž úpravy začaly počátkem r. 1945, ale nebyly již dokončeny; zdá se, že měly Špilberk proměnit v rozsáhlé popraviště. Ve výstavních sálech v I. poschodí byla instalována stálá výstava: Lidé bděte! V II. poschodí je nově otevřená galérie Muzea města Brna s expozicí brněnské meziválečné avantgardy; byly zde též instalovány panoramatické snímky města Brna.