Milotice

V r. 1400 obsadil král Zikmund Milotice svým vojskem. V r. 1412 Hynek z Ronova a Letovic přepustil díl obce Janu z Morava, jehož rod hrál v dějinách Moravy velkou úlohu mezi stoupenci husitů; Milotcie se tehdy staly jedním ze středisek moravských husitů. Tamní tvrz byla zpevněna, k čemuž bylo použito materiálu z pobořených kostelů v Polešovicích a v Boršicích. Její pevnost se osvědčila hlavně ve 40. letech 15. století, kdy její držiteli Jan z Moravan náležel mezi škůdce země. Moravští stavové obléhali tvrz na jaře 1449; o její obranyschopnost svědčí fakt, že museli proti ní vystavět bašty. Krátce poté přešly Milotice do rukou Jiřího z Kravař, pak rodu z Ojnic a posléze Zástřizlů, kteří je drželi až do r. 1552 a připojili k nim i blízké statky Svatobořice a Dolní Moštěnice. Noví držitelé Milotic, Fridrich, Bartoloměj a Jan Jetřich ze Žerotína, přestavěli v l. 1553 – 1569 tvrz v renesanční zámek. Zdá se však, že nová stavba úplně nenavázala na původní areál tvrze, neboť v sousedství zámku stály ještě v r. 1796 gotické zdi s věží; ovšem někdejší tvrz byla vybudovány arkádové chodby, částečně ponechané i v barokní přestavbě. Kolem zámku byla podle urbáře z r. 1611 zahrada „dobře všelijakými věcmi od rozličných koření vysázená a štěpnice, v níž se sejí všelijaké věci ku potřebě kuchyňské, jako zelí a řepa, a rodí se dost dobytek“. Zámek byl přestavěn až za Serenyiů, kteří jej získali v r. 1648. V r. 1663 zpustošili zámek Tataři; nato jej dal zakladatel milotické větvě rodu František Gabriel Serenyi ( 1691), který vynikl ve vojenských službách císařských (zúčastnil se zejména obrany Vídně proti Turkům v r. 1683) a bavorských, opravit, přičemž byla respektována jeho původní renesanční dispozice. Podle inventáře z r. 1698 měl zámek jedno poschodí s krásným sálem nad hlavními schody a místnosti byly vyzdobeny štukami. Za vpádu kuruců 1. srpna 1705 byl zámek opět vypálen a nový majitel Karel Antonín Serenyi se rozhodl jej přestavět. Projekt svěřil Domeniku Martinellimu, jeho realizaci pak brněnskému staviteli Františku Bernardu Klíčníkovi (1722 – 1725). Sochy antických božstev na atice zámku i sochařskou výzdobu schodiště vytvořil Jan Kristián Pröbstl. Velkou fresku v hlavním sále provedl r. 1725 František Řehoř Ignác Eckstein. Z domácích řemeslníků pracoval na stavbě zámku milotický zedník Martin Pahnost, tesař Volfgang Miller a střílecký kameník Václav Divoký (od něho pochází kamenická výzdoba na balustrádě). Dále byl k zámku přistavěn skleník, oranžérie, konírna a jízdárna. Přístavby tvořily se zámkem harmonický celek, zapadající do prostředí. Asi o 20 let později bylo plastikami vídeňského sochaře Jakuba Kryštofa Schletterera vybaveno čestné nádvoří a vstupní cesta do zámku vedoucí po mostě. Lemovala ji dvojice sfing, skulptury stejně jako četné vázy s dekórem, umístěné na obvodové zdi. Brzy nato vyzdobil brněnský malíř J. A. Rotter prostor na d hlavním zámeckým schodištěm, malíř J. E. Mildorfer a sochař F. Kohl vyzdobili zámeckou kapli. Naposledy (v r. 1766) byl upraven park. V 80. letech 18. století byla zbořena oranžérie a koncem století doplnily zámecký areál kaštanové a lipové aleje, vedoucí ke vstupu do zámku. Tyto změny a úpravy však neporušily původní charakter francouzské zahrady. V první čtvrtině 19. století doplnily její tvářnost fontány a letohrádky s ptačím domkem, umělá zřícenina a ermitáže. Park, po r. 1900 zpustošený, byl v současné době rekonstruován. Vytváří velký barokní parter, ukončený zelenou kulisou nepravidelné výsadby. K celku zahrady patří i obora, protkaná hvězdicí průhledů, s krytým pavilónem v jejich průsečíku. V zámku byla rovněž instalována knihovna, která má v deseti dobových skříních tisky ze 17. a 18. století. Další skříně zhotovil v r. 1922 strážnický truhlář Dant. V r. 1951 byla k dosavadní knihovně přirazena magnisovská knihovna ze Strážnice. Panství zůstalo majetkem Serenyiů do počátku 19. století a nakonec je sňatkem získali Seilernové – Aspangové, kterým zámek náležel až do r. 1945. Zámek dnes spravuje Středisko státní památkové péče v Brně.

Jakési předdvoří zahradě tvoří dva symetrické skleníky na okraji zahradní terasy. V čele a zároveň v hlavní ose parku se nachází salla terrena, obklopená z obou stran schodištěm, kterým se sestupuje ze slavnostního sálu v patře na první terasu zahrady. Před schodištěm byl úzký barokní parter, kdysi jistě bohatě ornamentálně vyzdoben, s bazénem a fontánou v ose, na dlouhé straně zakončen balustrádou a po každé straně oranžerií. Osa dále sestupuje po širokém schodišti do zahrady a pokračuje cestou hlavního dekorativního parteru k další fontáně a končí na uměle vybudovaném kopečku, určeném pro voliéru. Po obou stranách dekorativního parteru se nachází tvarovaná kulisa stinných habrových loubí, které se kříží ve stromových rondelech. K této pravidelné části přiléhá po levé straně obora protkaná hvězdicovitými průhledy, v jejichž průsečíku se nachází krytý střelecký pavilon (z roku 1766). Staré jírovcové a lipové aleje citlivě navazují na okolní krajinu. V oboře nalézáme botanické prvky lužního lesa. V první čtvrtině 19. století měl být pravidelně řešený park přestavěn v krajinářský přírodní park podle plánů Maxmiliána Errase. takto však byl upraven jen závěr zahrady za voliérou, který se tak stal dendrologicky nejbohatší částí zahrady a v oboře vznikly romantické letohrádky, fontány, ptačí domek a umělá zřícenina. Tyto změny ovšem nenarušily barokní podstatu zahrady, která mohla být následně rekonstruována podle návrhů Dušana Riedla v letech 1968-72. Celá zahrada má rozlohu 4,5 ha a díky okolní rovině se může dlouhá hlavní barokní osa zaříznout do vnější krajiny a celé okolí zámku tímto způsobem působivě propojit. Pokud je na zahradu nahlíženo dendrologickým pohledem, roste zde asi 11 jehličnatých a 56 druhů listnatých stromů. Mezi nejcennější jehličnaté exempláře patří jedle (Abies concolor ´Compacta´), smrky (Picea abies ´Cupressina´, ´reflexa´, Picea omorica,…), jinan, světlý zerav či zakrslý zeravinec (Thujopsis dolabrata ´Nana´). Z listnatých stojí za povšimnutí například nahovětvec (Gymnocladus dioicus), líska turecká (Corylus colurna), dřezovec (Gleditsia triacanthos), převislý jasan (Fraxinus excelsior ´Pendula´).

Nelze se tedy divit, že se mladá paní po svatbě o každé maličkosti se zámeckým kaplanem radila, a kdejakou volnou chvíli s ním pobývala. Bez jeho souhlasu nepodnikla vůbec nic. Co měl hrabě dělat? Chvíli to trpěl, avšak po času mu žárlivost úplně zaslepila smysly a tak milého kaplana jednoho dne zastřelil. Hraběnka z toho těžce onemocněla a když se po dlouhých měsících přece jen trochu vzpamatovala, rozhodla se, že si už nikdy neoblékne jiné oblečení než černé!

Proto se jí začalo říkat Černá hraběnka. Kupodivu se na zámku za temných nocí nezjevuje divý přízrak hraběte trýzněného zlým svědomím, ale duch nebohého kaplana, který slouží mši, zatímco ztrápená hraběnka přebírá a počítá kostelní roucha..