Slavkov

Za úpadku řádu na počátku 15. století komenda zanikla; Slavkov se dostal do. zeměpanských rukou, v r. 1416 byl povýšen na město a dostal od krále Václava IV. výsadu městské pečetí a městského znaku. Král Zikmund postoupil v r. 1421 tvrz spolu se statkem známému nepříteli husitů Petru Kutějovi výměnou za Veveří. Před r. 1436 získal Slavkov od Aleše ze Sternberka Petr z Konice, jehož dcera Kateřina z Konice jej postoupila v r. 1453 svému manželovi Janu z Valdštejna. V druhé polovině 15. století změnily tvrz a Slavkov několikrát držitele, až po smrti hraběte Petra ze Sv. Jiří a Pezinku koupil v r. 1509 slavkovské zboží Oldřich z Kounic, jehož synové byli v r. 1532 povýšeni do panského stavu. Kounicové se přikláněli k jednotě bratrské, byli však po,stránce náboženské velmi tolerantní, takže město Slavkov bylo nejen známé pestrostí náboženských vyznání, ale stalo se i útočištěm těch, kteří byli jinde pronásledováni pro víru, zejména antitrinitářů. Díky těmto přistěhovalcům Slavkov v 16. století vzkvétal. Kounicové přestavěli dosavadní tvrz v renesanční zámek, jehož část se uchovala v pozdějších přestavbách. Stalo se tak za Oldřicha z Kounic (1569 — 1617), který dal vyzdobit i slavkovské náměstí budovou renesanční radnice a renesančními domy. Oldřich z Kounic, čelný představitel slavkovských Kouniců, byl jednou z předních osobností moravské stavovské opozice proti Rudolfu II.; přikoupil na Moravě mnoho statků, zejména Lomnici, Ždánice a Uherský Brod. Oldřichův syn Lev Vilém unikl pro své mládí pobělohorským konfiskacím a těšil se na opak přízni kardinála Ditrichštejna, který dbal o jeho katolické vychování (jeho druhou manželkou byla hraběnka Eleonora z Ditrichštejna). V r. 1642 byl Lev Vilém povýšen do hraběcího

stavu s právem užívat i erbu vymřelého rodu pánů z Ústí (který pocházel z rodu Vítkovců); zemřel 31. října 1655 a byl pohřben v dominikánském kostele v Brně, který dal nově vystavět. Na svých cestách shromáždil Lev Vilém četné obrazy, sochy i předměty uměleckého řemesla, které tvořily základ pozdější proslulé kounicovské sbírky. Jeho potomci získali vynikající postavení ve státních službách. Tak již jeho syn Dominik Ondřej (1654 1705) byl v císařových diplomatických službách, zúčastnil se mírového jednání v Rijswicku a v r. 1697 a v r. 1698 se stal i konferenčním ministrem; byl i říšským místokancléřem. Dominik Ondřej přebudoval dosavadní renesanční zámek v barokní; stavba začala v 90. letech 17. století. Jejím generál ním projektantem se stal Domenico Martine z Luccy (1650 — 1718), který se ve Vídni čile stýkal s Kounici, Lichtenštejny a Harrachy. Martinelli však vypracoval nejen plán honosného barokního sídla, ale i přestavby celého města. Zámek ve tvaru U měl stát nad městem a přispět tak k přetvoření celé krajiny podle Martinelliho urbanistických představ. Přestavba zámku trvala déle než půl století. Do objektu byly pojaty zbytky zdiva pozdně románské tvrze německých rytířů i část budovy renesančního zámku. Martinelli stačil dokončit jen západní zahradní část, která byla budována kolem r. 1701, jak o tom svědčí i interiérová výzdoba provedená freskařem A. Lanzanim a štukatérem S. Bussim. Přestože Martinelli v r. 1718 náhle zemřel, je část slavkovského zámku, kterou dokončil, jednou z jeho nejzachovalejších staveb; podařilo se mu přenést styl římského baroka do středoevropské architektury. V téže době vytvářel G. Giuliani rozsáhlý soubor soch, určený především pro nově založenou zámeckou zahradu. Tyto sochy, doplněné později několika skulpturami I. Lengelachera, byly nakonec z větší časti přeneseny do zámeckého nádvoří a rozlehlá zahrada proměněna podle vkusu 19. století v přírodní krajinářský park. Další držitel zámku, Maxmilián Oldřich z Kounic, pokračoval v budování severního zámeckého křídla, jehož realizací pověřil d r. 1732 Václava Petruzziho. Poněvadž mělo být vytvořeno honosné průčelí a slavnostní společenský sál; bylo nutno změnit dosavadní úpravu západního traktu. Italský architekt Valmaggini rozšířil reprezentační čestný dvůr; na budování průčelí se snad podílel Josef E. Fischer z Erlachu, který také stavěl zámecký vodovod. V r. 1752 stála již celá zámecká budova včetně západního křídla. Její výzdoba však trvala ještě dalších 15 let. Z této doby pocházejí i iluzívní nástěnné malby Josefa Pichlera v hlavním sále, představující Herkula v boji se lvem a býkem, malby v zámecké kapli, prostupující celou výšku bočního křídla, a výzdoba přilehlé sakristie. Sochařské práce v kapli Ukřižovaný a andělé jsou dílem F. X. Masserschmidta. Výzdoba skončila v r. 1767. V té době již byl majitelem panství Václav Antonín Kounic (1711—1794), který ač původně duchovní, byl po smrti svých bratrů určen za dědice. Po studiích na několika zahraničních univerzitách vstoupil do diplomatických služeb, byl císařským komisařem na permanentním říšském sněmu v Rezně, pak vyslancem při různých italských dvorech a posléze ministrem pro správu habsburského Nizozemí v Bruselu. V r. 1748 dosáhl úspěchu při mírovém jednání v Cáchách, načež se stal konferenčním ministrem a byl za zásluhy odměněn Rádem zlatého rouna. Byl nejen ctitelem francouzských mravů, řeči a literatury, ale také Francie samé (v 1. 1750 — 1753 byl vyslancem ve Versailles); zasloužil se o získání francouzského krále za spojence Rakouska, a nabyl tím neomezené důvěry císařovny Marie Terezie. V r. 1756 se stal dvorským a státním kancléřem a kancléřem pro záležitosti italské a nizozemské. V r. 1764 byl povýšen do stavu říšských knížat. Byl též znám jako znalec a podporovatel umění (mimo jiné byl i protektorem vídeňské Akademie umění). Za císařů Josefa II. a Leopolda II. však jeho vliv poklesl. Zemřel ve Vídni 27. června 1794 a byl pohřben ve Slavkově. Zámek byl do značné míry izolován od města a obehnán zděným příkopem. Na hlavní budovu, jejíž kupok dominuje nad zámeckou kaplí, se napojují dvě křídla, uzavírající nádvoří. Stavba je dvouposchoďová, má 115 komnat, z nichž bohatou stropní výzdobou vyniká zejména hlavní sál. Ozdobou zámku jsou fresky, většinou s antickými motivy (Andrea Lanzani), a dvojité schodiště. I vnější výzdoba je velmi bohatá a k celkovému vzhledu přispívá též množství výrazných soch. K zámku byl připojen rozsáhlý park s fontánou. Chloubou zámku je pozoruhodná kounicovská galérie, jejíž základ byl položen již v první polovině 17. století, takže jde o jednu z nejstarších obrazáren v našich zemích. Původní galérii s 841 obrazy rozšířil Antonín Kounic na 2000, z nichž mnohá díla měla světový význam. Z nich (i když se nedochovaly všechny) vynikají práce H. A. Weissenkirchera (1646—1695), umístěné dnes v reprezentačních sálech zahradního traktu spolu s portréty Kouniců od H. Rigauda (1659 — 1743) a A. Pozza (1642 — 1709). V jižním křídle jsou díla severské a italské provenience: P. da Cortona (1596 — 1669), J. Lise ( 1629), R. di Tivoliho (1655 — 1706). V severním křídle převládá stře doevropské malířství s díly J. H. Schönfelda (1609 — 1682), J. Heisse (1642 —1704), F. A. Maulbertsche (1724 — 1796), M. Knollera (1725 —1804), J. Schöpfa (1745 - 1822) a dalších. Současně se sbírkou budoval Václav Antonín i „sál předků se svým portrétem od Huberta Maurera a kovovou bustou od vídeňského sochaře Baltazara Müllera; sem umístil i podobizny prarodičů, rodičů a své choti, zemřelé v r. 1749. V rohové síni prvního patra byla umístěna zámecká knihovna, která vedle obrazárny představovala nejcennější bohatství; je to soubor 191 děl o 2000 svazcích, z nichž převažují práce z období před Francouzskou revolucí. Je vzácným dokladem o pronikání nových revolučních myšlenkových proudů do našich zemí v druhé polovině 18. století. Václav Antonín Kounic dal také vedle zámku postavit podle projektu dvorního architekta Jana Ferdinanda Hetzendorfa v 1. 1786 — 1790 klasicistický farní kostel. V následující době proslul slavkovský zámek v souvislosti s bitvou u Slavkova, k níž došlo 2. prosince 1805 mezi francouzskými vojsky na straně jedné a spojenými rusko-rakouskými vojsky na straně druhé. Císař Napoleon po vítězné bitvě ve dnech 3.—7. prosince na zámku přenocoval a zde byla také zahájena první mírová jednání. Moravská větev Kouniců vymřela knížetem Aloisem Václavem z Kounic, který zemřel v Paříži 17. listopadu 1848; zámek Slavkov s velkostatkem převzala česká větev hrabat Kouniců, která odvozovala svůj původ od Bedřicha z Kounic (+ 1635). Z ní vynikl hrabě Václav z Kounic (+ 1913), známý český politik a mecenáš. V r. 1945 přešel slavkovský zámek do správy státu a od r. 1952 byla zahájena jeho oprava i restaurace obrazových sbírek. Dnes jej spravuje Krajské středisko státní památkové péče v Brně a patří mezi zámky I. kategorie. Ve vstupní zámecké expozici je osvětlen hospodářský, politický i kulturní význam

Kouniců a Činnost Domeníka Martinelliho; závěr tvoří napo leonská výstava vztahující se k bitvě u Slavkova. Hlavní pozornost je však soustředěna k zámecké galérii, jíž se Slavkov stal pokladnicí barokního umění na Moravě. V části zámku je umístěno muzeum a okresní archív. V letech 2004 - 2012 byla provedena rekonstrukce celého zámku..