
Kostelíček (kaplička) stojí na vrchu zvaném "Kostelíček". Jde se k ní cestou, která uhýbá z hlavní silnice vedoucí k líšeňskému hřbitovu. Těsně před ní je vysázena třešňová alej, která vás v sezóně třešní určitě dovede na správné místo. Těsně před kaplí je litinový kříž z roku 1803, renovován roku 1953. Samotná kaple je nově omítnutá, ale často se na ní podepisují vandalové. Je přístupná o poutních Líšeňských slavnostech, kdy se ke kapli nosí kříž, jinak je přístupná s dovolením (ochotností) líšeňské farnosti. Z kopce je nádherný výhled na Starou Líšeň se zámkem i Novou Líšeň s "panelákovou zástavbou".
Zanedlouho byla postavena kaple zděná, kterou dne 11. června r. 1634 vysvětil olomoucký kardinál a biskup, kníže Dietrichstein. Díky zjevení Panny Marie se Kostelíček spolu s Vranovem, Křtinami a ostatními moravskými poutními místy stal vyhledávaným poutním místem. Zanedlouho prostor kostelíčku nestačil, a proto byla postavena kolem kaple zděná podloubí pro spočinutí poutníků. Za panování císaře Josefa II. byl oproti mnohým protestům Kostelíček jako mnohé kostely a kláštery r. 1784 zbourán a veškeré hmotné vybavení (a že ho nebylo tehdy málo) zkonfiskováno pro náboženský fond. Obraz Matky Boží Pomocné byl přenesen do farního kostela, kde je dosud. Před místem, kde stával kostelíček, dali zbožní manželé Švehlovi postavit roku 1803 litinový kříž s kamenným podstavcem, který tam dosud stojí. Po mnoho let se k zbylým základům se chodívali modlit lidé. Bylo třeba postavit Kostelíček nový a tak se páter Ostrčilík na přání vrchnostenského pán P. Pavelky rozhodl vystavět roku 1914 novou svatyni zasvěcenou Panně Marii Líšeňské. Byla zřízena sbírka kam přispěl mimo jiné i současný hrabě Ludvík Belcredi. Kostelíček byl ještě téhož roku dokončen a stál 6000 K (Korun). Má stejnou podobu jako původní Kostelíček a byl postaven na pozemku na vrchu "Kostelíček" věnovaným hrabětem Blecredim. Kostelíček tedy nadále bude sloužit lidu Líšně i mnohým ostatním v duchovních potřebách, i když už není přístupný uvnitř tak často jako dříve..
Když jedenkráte po vrchu se procházeli, tu synáček zastavil se, a ukazuje v jedno místo, volal: „Hle maminko; tam se cosi třpytí!" Eliška udivena pospíchala na místo, kam synáček ukazoval, neviděla však ničeho. Synáček ale, jenž od té chvíle prohlédl, vypravoval, že viděl Marii Pannu s Ježíškem na rukou, krásným světlem ozářenou..