hrádek u Vítovic

Ve středověku tímto údolím vedla cesta, ovšem podle historických souvislostí není pravděpodobné, že by tvrz či řekněme spíše středověké opevnění na Hrádku zajišťovalo kontrolu nad touto cestou. Spíše se zdá, jak bude uvedeno níže, že šlo pouze o opevnění vojenského charakteru či základnu bojového oddílu (viz Historie). Znovu je však třeba zdůraznit, že pojednání o středověkém využití je třeba brát jako podmíněné a dosud nepotvrzené archeologickými nálezy. Proto veškeré zmínky v tomto textu týkající se středověku je třeba brát jako nepotvrzené a při popisu vycházím pouze z obhlídky místa, teréní situace a historických souvislostí. Konec výběžku, který zaujalo opevnění, je mírně vyvýšený a oddělený od pokračujícího terénu na západě mírným projmutím. Toto projmutí dosahuje nejnižšího bodu asi 150 m od konce výběžku nad Vítovickým potokem a v těchto místech bylo přerušeno prvním příkopem, který kolmo přerušoval širokou přístupovou šíji. Šlo však o příkop spíše symbolický, dnešní hloubky nejvíce snad půl metru a široký okolo sedmi metrů. V terénu je již téměř neznatelný. Podepsalo se na tom jistě i lesní hospodářství, neboť les, který zde ještě před čtyřmi lety stál, je vykácený a lesní technika k jeho zachování jistě nepomohla. Při stavbě středověkého opevnění na zmíněném konci výběžku došlo k využití příkopů pravěkého hradiska, aniž pravděpodobně došlo k jejich výraznějším úpravám. Snad došlo jen k přisypání vnitřního valu nad příkopem, ale je také možné, že nejde o násep, ale o zbytek podloží, které neslo třeba dřevěný plot. Středověké opevnění nese v literatuře označení jako tvrz. Je však otázkou, zda si význam tohoto slova zaslouží. Když se budeme zabývat pouze reliéfními pozůstatky a vynecháme z tohoto pohledu problematické historické souvislosti, tak je označení tvrz s velkým otazníkem. K tomu se však ještě dostaneme níže. Původní pravěké hradisko zaujalo, jak již bylo řečeno, vyvýšený konec výběžku. Ne však jeho střed, ale severní, vyšší část. Proto sice na severní straně opevnění terén prudce klesá, na východě nad potokem pak velice prudce, ovšem na jihu je ještě téměř 50 m šířky mírně svažitého terénu ke hraně výběžku, za níž terén začne teprve prudčeji lomit do údolí. Pravěké hradisko mělo plochu asi 1,3 hektaru. Bylo vydělené protáhlým půlkruhem příkopu, poměrně úzkým, šířky mezi 7–11 m. Jeho hloubka dnes oproti vnějšímu terénu není větší než 1,5 m a opticky ho snižuje i celoroční zarůstání vysokou trávou. Až na několik keřů je ale příkop dobře viditelný. Vnější val chybí, naopak vnitřní val (či možná jen zbytek náspu dřevěné ohrady) je dobře zřetelný. Je nejvyšší v čele, asi 1 m, ale po bocích se vytrácí a směrem k západnímu konci již chybí. Protože vnitřní plocha je celkově oproti okolí vyvýšená asi o 2 m, je hloubka příkopu oproti vnitřnímu valu v čele něco přes 3 m. Celkové tak příkopy vymezily plochu o osách asi 100 x 120 m. Delší osa je ve směru sever x jih. Příkopy na obou stranách na východě nad potokem končily ve svahu a na východní straně nad potokem je patrná jen terénní hrana. Hned nad touto hranou, v severovýchodním konci hradiště jsou patrné dvě velmi hluboké prohlubně. Ta spodní, hned nad srázem, má kamenité dno a jeví se jako pozůstatek po studni, což je však jen moje přání a jde patrně o vývrat stromu. I když na vývrat je prohlubeň extrémně hluboká. Druhá prohlubeň, kousek nad ní by snad již mohla souviset s opevněním. Má hloubku asi 2 m a rozměry asi 6 x 6 m. Středověké opevnění, o němž se hovoří jako o tvrzi, zaujalo východní konec pravěkého hradiska a leží přibližně ve středu osy. Tvořil ho snad „centrální pahorek“, ovšem po na východě a jihu velice špatně zřetelný. Směrem k západu ho vyděloval příkop hluboký asi 1 m a ne příliš široký, přibližně 8 m. Za ním do výšky asi 1,5 m vybíhá z příkopu vnitřní val. Jeho koruna se zdá asi 2 m silná. Za valem však terén opět klesá a o pahorku v pravém slova smyslu podle mého názoru nemůže být řeč. Lze ho sice s určitou dávkou fantazie vysledovat, ale jeho výška není víc než půl metru. Je ale pravdou, že terén v okolí je dost zarostlý a případná hrana pahorku, pokud je někde vyšší, mohla mojí pozornosti uniknout. Vzhledem k tomu, že se zde nedá příliš uvažovat o tom, že pahorek byl rozvezen či jinak poničený, je tedy myslím pravděpodobnější, že snad nikdy v pravém slova smyslu neexistoval. Můj názor je tedy spíše ten, že nejde o středověkou tvrz jako takovou, ale místo sloužilo dočasně jako základna bojového oddílu a tato pevnůstka uprostřed valů pravěkého hradiska sloužila jako opevnění velitele, tak jak to bývalo ve vojenských tábořištích obvyklé. Velitelské opevnění bylo totiž tvořeno často jen obvodovým náspem a centrální pahorek nasypáván nebyl. Samozřejmě s ohledem na terénní situaci. Vojenský oddíl pak tábořil v areálu bývalého hradiska a existující valy mu poskytovaly dostatečnou ochranu. Podobné reliéfně zachovalé vojenské ležení známe například z nedaleké Pustiměře, tam ovšem v mnohem větším měřítku, ale velmi dobře zachovalé. Na závěr je ještě možné zmínit přístup do areálu hradiska. Ten nelze čekat v čelní části, ale cesta jistě hradisko obešla a přístup byl někde ze zadní části nad srázem do údolí. Z které to bylo strany zatím není jisté, pravděpodobnější podle utváření terénu je strana jižní. Příkop vnitřního opevnění by zase svědčil pro stranu severní a hluboká jáma na této straně může být třeba pozůstatkem nějaké vstupní věžičky.

Je to i tím, že hned severně nad Vítovicemi se nachází lokalita zvaná Vítovice, patrně další středověké sídlo, které však zatím není archeologicky potvrzeno. Jisté je, že ves Vítovice koupil v roce 1406 Mikeš Roman z Myslejovic. Jeho synem byl Petr Roman z Vítovic. Ten byl na straně vládnoucího rodu, a v Zikmundových službách se jistě uplatňovala velice často i jeho bojová družina, která působila na střední a jižní Moravě. Služba to byla velice výnosná, zvlášť v době válek, a tak si mohl Petr Roman dovolit koupit v roce 1437 zlínské panství. Vítovice pak od něj odkoupil v roce 1448 rod z blízkých Šumic. Zdá se tedy, že opevnění na Hrádku sloužilo ve středověku pouze krátkou dobu, snad dvě desetiletí, tedy za místního působení Petra Romana a to do roku 1437, než získal zlínské panství, respektive do doby než Vítovice připadly Šumicím v roce 1448. I z důvodu jeho životní náplně, jako válečníka, je pravděpodobné, že Hrádek sloužil jen jako základna pro něj a jeho družinu, pokud se zrovna zdržoval ve Vítovicích. Neměl proto potřebu zde budovat nákladné sídlo. Valy pravěkého hradiska byly pro ochranu tábořiště vojenské družiny postačující a jejich velitel si pro svoji potřebu zřídil menší pevnůstku, opevněnou příkopem a valem v zadní části pravěkého opevnění. Situaci tedy mírně komplikuje zmíněná lokalita nepotvrzeného hrádku nad Vítovicemi, která je odtud vzdálena jen asi 800 m jižním směrem a leží přímo nad dnešní obcí. Pokud by hrádek přímo nad obcí skutečně potvrdil archeologický výzkum, bylo by třeba hledat důvod jeho vzniku, kdy existoval a souvislost s našim opevněným místem na pravěkém hradišti. Tedy vztah dvou míst, vzdálených od sebe jen 800 m. Vznik hrádku nad obcí by mohl být totiž spojený s rokem 1407, tedy s dobou, kdy ves Vítovice koupil otec Petra Romana, Mikeš Roman z Myslejovic. Ten si mohl za sídlo vybrat velice příhodný výběžek přímo nad obcí. Je možné, že sídlo nestihl před svoji smrtí ani dokončit a jeho syn Petr Roman si nakonec vybral za základnu vzdálenější Hrádek, neboť ten poskytoval neporovnatelně větší prostor pro jeho družinu. Všechny tyto otázky jsou však jen mojí úvahou.

Lokalita je označována také jako Pozořice, přestože od nich je vzdálena téměř 4 km. Celková plocha hradiska činila přibližně 1,3 hektaru a nepatřilo tedy k největším. V blízkosti Pohořelic se nachází pravěkých lokalit několik a celá okolní oblast tak byla hojně osídlena lidmi už od pravěku.