Vranov-Pantheon

K dispozici jsou standartně cizojazyčné texty (AJ, NJ, atp.). V prvním patře letohrádku je od r. 2007 galerie, výstavy jsou průběžně obměňovány. V přízemí letohrádku je možnost zakoupit upomínkové předměty a občerstvení. Jízdní kola je možné zaparkovat na parkánu uvnitř hradu (zapůjčení zámku proti záloze). Po dohodě se správou hradu lze na hradě uspořádat svatební obřad..

Největších změn doznal v první polovině 19. století, kdy panství koupil textilní podnikatel František Zachariáš Römisch. Ten dal ve zříceninách i blízkém okolí umístit romantické pomníky a mohyly oslavující význačné spisovatele a básníky, legendární hrdiny, české panovníky a vojevůdce. Celé bývalé hradiště nazval Pantheon. Dodnes se v areálu zachovala Síň tří císařů na památku vítězství spojeneckých vojsk nad Napoleonem v bitvě národů u Lipska 1813 a spousta spletitých cestiček, jeskyní či pamětních desek. Dominantou Pantheonu je novogotický letohrádek s břidlicovou věžičkou z roku 1826. Pod skalní stěnou se nachází tesaná hradní studna, odkud vede cesta k vyhlídce Zahrádka, vypínající se 60 m nad hladinou řeky.

to bylo panství, pivovar, velkostatek, zámek na cestě k Sněhovu. Teprve koncem 50. let minulého století (1857–58) se objevuje název Malá Skála ve vsi Vranové jako jméno železniční zastávky na trati Pardubice-Liberec. Hrad Vranov postavili kolem roku 1425 jako ostrožný hrad podélného typu na strategicky, 400 metrů dlouhém a jen 25 metrů širokém skalním hřebenu. " Dřevěné skály", jak se strmému pískovcovému bradlu říkalo mezi lidem, nahradily nákladnou soustavou věží a hradeb. Stačilo propojit pískovcové bloky navzájem zdivem, schodišti a roubenými, draženými nebo palisádovými konstrukcemi, aby vznikla pevnost téměř nedobytná. K hradu se přicházelo po stoupající cestě, která vedla od roubeného Podvranského (později Vacardova) mlýna, zatáčela se nazpět k jihu a v blízkosti hluboké skalní studny se rozdvojovala jednak k jižnímu předhradí, jednak stoupala k úzké skalní štěrbině, zpevněné několika branami a ústící na nedlouhém parkánu vlastního hradu. Na jižním konci parkánu bývala hradní kaple. V roce 1826 s použitím zbytků základového zdiva byl na jejím místě vybudován neogotický letohrádek se štíhlou břidlicovou vížkou. Parkán byl úzký a směřoval západním směrem vzhůru do skal, kde jsou patrné zbytky původního hradního zdiva, kde je řada skalních světniček, sloužících dříve jako sklepy, ale také k účelům obranným. Poskytovaly skvělý úkryt střelcům, kteří z jejich úzkých okének ovládali okolí hradu z obou táhlých stran. Ze starých letopisů víme, že vesnice v okolí hradu patřily do roku 1424 dominikánskému klášteru v Turnově. Potom je získali Valdštejnové ze štěpanické větve. Soudí se, že hrad postavil Heník z Valdštejna. Jenže koncem 15. století byl už život na hradech nepohodlný, a proto si potomci Heníka vystavěli v místech dnešního zámeckého areálu pohodlnější obydlí. R. 1538 prodávají Valdštejnové nikoli Vranov – to znamená hrad – ale Skály nad Jizerou, panské sídlo, Vartemberkům, kteří tu vládli až do roku 1615. To už ke dvoru náležel také pivovar zbudovaný kolem r. 1580 Karlem z Vartemberka. Od Vartemberků panství koupil Albrecht Jan Smiřický, bohatý český šlechtic, který ale záhy na to umírá (1618). Jeho rozsáhlé statky byly po roce 1622 konfiskovány pro účast na stavovském povstání. Všechna panství v našem kraji se stala součástí velikého knížectví frýdlantského, který získal od panovníka Albrecht z Valdštejna. Ten měl ve svém knížectví dvoje Skály. Aby je odlišil, nazval větší statek Hrubou Skálou a menší Malou Skálou. V r. 1628 prodal Skály nad Jizerou svému plukovníkovi Mikuláši Desfoursovi. M. Desfours vstoupil už za Rudolfa II. do císařské služby. Po zavraždění Albrachta z Valdštejna v Chebu r. 1634, získal M. Desfours za své věrné služby od panovníka maloskalské panství, Rohozec a Semily v dědictví. Desfoursové vládli na Malé Skále 175 let. Panství modernizovali, postavili tu zděné stáje pro 30 koní, vinopalnu se třemi kotli, rozšířili pivovar a nad ním postavili kovárnu, kterou pronajali za 6 zlatých ročně. Zároveň začali Desfoursové stavět novou budovu zámku s krásnou zahradou. Posledním majitelem z Desfoursů byl na Malé Skále František Václav, který se z majetkových i rodinných důvodů rozhodl panství v r. 1802 prodat Františku Zachariášovi Romischovi (dále jen FZR), aby tak zajistil svým dcerám věno. FZR byl sice ženat, ale neměl žádné děti, přesto chtěl panství uchovat svému rodu. Ve své závěti proto stanovil, že dědicem může být jen mužský potomek. Bohužel i Františkův bratr Jan Karel zůstal bezdětný, a tak po jeho smrti šel celý majetek do dražby. Vyvolávací cena maloskalského panství byla 650 000 zlatých. Získal ho vídeňský podnikatel Oppenheimer, který ač velmi milý k lidem, mnoho se na Malé Skále nezdržoval. Rok 1903 znamenal změnu dalšího majitele. Stal se jím továrník z Vídně W. Medinger. Jeho rodina se zde udržela až do r.1945. Hrad s pantheonem chátraly. Po r.1945 přešly do majetku státu. V sedmdesátých letech proběhla rekonstrukce letohrádku a nová byla provedena v r.1992. Sinedova jeskyně

Jak už víme, počátkem 19. století koupil panství FZR. Pocházel z Mikulášovic, kde se vyučil punčochářskému řemeslu. Později se věnoval obchodu. Byl velmi šikovný, a tak se mu podařilo shromáždit značný majetek. Jako člověk plně odpovídal typu své doby, tedy romantismu. Myšlenkově se stal jeho zajatcem a ctitelem. Oddával se sebevzdělávání, hojně četl literaturu své doby. Pravděpodobně na základě nabytých znalostí se rozhodl vybudovat památník zasazený do krásného kraje Malé Skály. Nazval ho pantheon, tedy věnovaný všem bohům, v jeho případě všem hrdinům a rozdělil ho na Vnější a Vnitřní. Kromě této činnosti dbal o vzhled a úpravu krajiny. Zakládal háje, sady a také vinici – nejsevernější v Čechách, založil hřbitov, kde byl sám i se svým bratrem pochován, zřizoval školy a chudinské ústavy. Byl povýšen i se svým potomstvem do šlechtického stavu. FZR zemřel bezdětný 6. listopadu 1832. V závěti jmenoval, jak už víme, svým dědicem bratra Jana Karla s tím, aby zděné panství, zůstane-li svobodný, neprodal, ale opět některému mužskému členu rodiny odkázal. FZR zcela podlehl duchu romantismu a místo, kde se nyní nacházíte už jen zbytky připomíná jeho dílo. První památka viditelná z údolí je kaple nebo také letohrádek. V přízemí na klenbových pásech byly zobrazeni patroni české země a podobizny R. rodiny. Po točitých schodech se vejde do prvního patra, kde byly tři pokojíky. Nad vchody byly vymalovány obrazy Karlštejna a Laxenburku. My se nacházíme u Sinedovy jeskyně. Do přírodní sluje nechal FZR vytesat jména Klopstock, Ringulf, Ramler a Mastalier (přátel hudby a zpěvu) a úryvky z básní Michala Denise, což napsáno pozpátku dává jméno Sined. Dále na stěnách najdeme letopočty 1282,1447,1669 a 1608. Bohužel se zatím nepodařilo vypátrat nač tyto letopočty odkazují. Za chvíli vejdeme brankou do areálu hradu. Je to nejužší místo. 0ltář Madony

Zde ve skále nechal FZR vytesat prostý oltářík s freskou, na které byla zobrazena Madona della Sedia podle Rafaelova obrazu. Fresku v její původní podobě můžete vidět v letohrádku. Síň tří mocnářů

Jádro hradu představoval několikapatrový palác, k jehož vybudování byla velmi důmyslně využita prostora, obklopená ze tří stran vysokými skalními bloky. Zde byla i hradní kuchyně a odtud směřovalo schodiště a čtverhranná branka dolů k padesátimetrové hloubce skalní studně a k tesanému sklepu. Toto místo bylo největší slabinou hradu, proto je kdysi chránili srubem, jak o tom podnes svědčí vřezy a draže ve skalách. FZR upravil toto místo na svatyni, zasvěcenou vítězství spojených vojsk proti Napoleonovi. Uprostřed vidíte mohutný kamenný oltář s poduškou, na které ještě v 50. letech našeho století spočívaly helma, hůl a šavle. Pomník nese nápis "Vlasti a jejím udatným obhájcům" a letopočet 1814. Na štítu přilby byl vyryt dvojitý císařský orel a po obou stranách český lev na památku, že vůdce spojených vojsk byl Čech. Tři stěny uzavírající svatyni jsou věnovány oslavě spojených vojsk proti Napoleonovi. Stěna napravo Prusku, nalevo Rusku a prostřední Rakousku. V každé stěně jsou ve výklencích vsazeny kamenné, původně bronzové busty tří mocnářů – vpravo Bedřicha Viléma, vlevo Alexandra a uprostřed Františka I. Pod sochami jsou tabulky se jmény. Po obou stranách soch jsou další jména, a to císařských generálů. U Bedřicha Viléma Bluecher a Kleist, u Alexandra Platov a Osterman a u Františka I. Švancenberk a Colloredo. Rakouská stěna nese nad bustou Františka I. nápis "Památník spolku národů a boje za osvobození Německa a Evropy" a letopočty 1813, 1814 a 1815. V dolní části této stěny ve vytesaném výklenku bylo uloženo sedm popelnic po vzoru antiky, na jejichž podstavcích byla vyryta jména vůdců spojených vojsk. Na pruské a ruské stěně jsou tabule, kde byla vyryta jména mužů, kteří se zasloužili o vítězství u Lipska. Krom toho ve výklenku nalevo byla Koernerova popelnice a ve výklenku napravo čtyři popelnice se jmény Babičková, Procházková, Herman a Hensel. Babičková byla vdova po setníkovi. Věnovala se ošetřování nemocných spojených vojsk a zemřela jako oběť své lidumilnosti. Procházková byla moderní Amazonka. Když jí bylo 24 let, oblékla se v mužské šaty a šla bojovat proti Napoleonovi. Za její udatnost a neohroženost se jí dostalo železného rytířského kříže. Padla v boji u Goerde. V každém rohu chrámu hrdinů je postaven oltář, z nichž tyto dva byly postaveny v egyptském slohu a nesly nápisy "Mír" a "Svornost". Nad oběma byly vymalovány válečné trofeje. Jeden obraz nesl nápis Lipsko a druhý Belle alliance. Sami vidíte, jak svou dobu FZR hluboce prožíval a vedle významných historických postav oslavil i zcela neznámé osoby, o kterých se kdesi dočetl a jejichž skutky považoval za hrdinské. Ringulfova jeskyně

Nad vchodem bývala tabulka s nápisem "Jeskyně Ringulfova Hermanova barda". Jeskyně je zasvěcena vítězství německých hrdinů nad Římany. Uvnitř jeskyně byla vyryta jména Hermana, Siegmara, Bremza, Horsta a Werdomara, kteří "...se v jeskyni shromáždili, aby se poradili, jak nepřátele porazit a svou vlast od Římanů osvobodit". Amicitae sacrum

Tato jeskyně nese název Amicitae sacrum neboli zasvěceno přátelství. V severní stěně je vysekaná úzká střílna a před ní je ve skále sedadlo. Zde byla hradní hlídka na stranu severního předhradí zvaná "Vidím". Od této jeskyně bylo možno vylézt k sedátku nad propastí. Výklenku ve skále, který sloužil k uchycení stěn původního hradu přisoudil FZR funkci sedátka. Proto je nad ním nápis Uf diesem Sitz Sass Hans Ritz, což volně přeloženo znamená, že zde na tomto sedátku seděl Hans Ritz. Od paláce se vystupovalo severozápadním směrem dále do skal, až k nejvyššímu místu, kde byl později vztyčen kříž. Nejdříve se přišlo na skalní plošinu, o níž se kolovala pověst, že nesla dřevěný větrný mlýn. Je ovšem možné, že tu byla i jiná stavba, snad hlídka. Odtud už nebylo daleko na nejvyšší skalní blok, dnes završeným křížem. Jekyně spokojenosti

Tento nejzachovalejší sklep je zasvěcený spokojenosti, jak o tom vypovídá veršík na protější stěně. (Být spokojeným v žití, umění je velké, však lháti spokojenost, namáhání mělké, kdo získá ji, ten v toku štěstí pluje bystrém, kdo zachovává ji stále, ten je přímo mistrem.)

Jiří z Poděbrad

Nalézáme se u pomníku, který FZR zasvětil českému králi Jiřímu z Poděbrad. Nutno podotknout, že v 19. století byl Pantheon leckterému českému vlastenci trnem v oku. Z těch významných např. Karolina Světlá, která při návštěvě kraje byla velmi pobouřena a znechucena a byla by nejraděj, kdyby se Pantheon obrátil v sutiny. Podobně uvažoval i významný historik Českého ráje J. V. Šimák na počátku 20. století. Chci vás ještě upozornit na raritu zdejšího kraje. Tento strom je jediný jedlý kaštan v okolí. Je záhadou, jak se dostal právě sem. Existuje verze, že ho zde vysadil sám FZR. Kříž

Dostali jsme se pod nejvyšší místo na hradě. Schody jsou velmi nebezpečné a nahoře není mnoho místa, proto vám nyní krátce povím o tomto místě. Toto skalisko nahrazovalo funkci hlásky. Podnes poskytuje velkolepý rozhled a četné zářezy v tvárném pískovci svědčí o tom, že bylo zpevněno a zvýšeno dalšími stavbami, které propojovaly nejvyšší místa. Původ kříže se vysvětluje buď jako přiblížení bohu anebo na paměť dvou nešťastných milenců, kterým rodiče bránili, aby svou lásku ztvrdili manželstvím. Karel IV. Na tomto nejzazším místě hradu se nachází nejzničenější pomník Pantheonu. Byl zasvěcen českému králi Karlu IV. Na třech plotnách kolem jsou patrné zbytky nápisů. FZR tam nechal vytesat jména osobností, které odpovídaly jeho filozofii. Tedy významné i neznámé osoby různých národností a vyznání, muži i ženy. Iva Kovářová

Obyvatelé M.S. si tímto pomníčkem připomínají tragickou smrt třináctileté dívky, která spadla z tohoto místa. Jižní hlídka – poustevna

V jeskyni je vytesána pohovka a dva výklenky, což vede k domněnce, že tu přebýval poustevník. Každopádně v době života hradu Vranova sloužil sklep jako jižní hlídka. Svého času prý byla uzavřena pestrobarevným okénkem a na stěně se nalézal obraz krásné dívky, pod nímž byla urna s nápisem "Nezapomenutelná". Naproti poustevně jsou zbytky jednoduchého oltáře, jenž na podstavci nese nápis "čistá a neposkvrněná bohoslužba". Nyní máme před sebou poslední místo na hradu, na které se dostaneme touto myší dírou. Pozor schody jsou kluzké!

Smetiště

V letech 1863–64 zde byl proveden archeologický průzkum a podle nalezených předmětů se soudí, že na tomto místě bývalo hradní smetiště. Logicky to vyplývá i z polohy kuchyně, kde umístil FZR "Síň tří mocnářů". Kromě sedmnácti centů kostí a zubů, které pocházely z hovězího, koní, vysoké a černé zvěře a nejvíce z medvědů, zde archeologové našli kamenné koule, hroty šípů a celé šípy, ostruhy, kusy mečů, kotvičky, nože, kladiva, erby s gotickými ozdobami, střepy nádob atd. Tehdy část nálezů byla umístěna v letohrádku a část byla umístěna v muzeum v Turnově. Bohužel dnes nenajdeme z toho nic. Dnes už je téměř nemožné zrekonstruovat původní půdorys hradu. Mnohé ztroskotal čas, mnohé zaniklo lidskou činností a mnohé zaniklo při budování Pantheonu. Nakonec ještě poznámka – ať už se vydáte na Belveder nebo na Frýdštejn, potkáte cestou mnoho pomníčků a mnohdy veskrze v ubohém stavu. Ty byly součástí Vnějšího pantheonu. Vážení a toto je konec prohlídky hradu Vranova s jeho Pantheonem. Děkujeme vám za návštěvu a někdy opět na shledanou..

Jednou zabloudil pan „rohatý“ na Maloskalsko a vystoupil na temeno vranovského bradla. Rozhlédl se odtud po krajině a přemýšlel, jakou by tu měl provésti čertovinu. Napadlo ho, aby přinesl na hřbetě veliký balvan a zatarasil jím řeku Jizeru. Až se voda vzedme a lidé se počnou topiti, hej, jaká to bude veselá podívaná!

I pospíšil do skal, vyrval tam největší ze skalních sloupů a naloživ si jej na záda nastoupil s ním cestu k Jizeře. V údolí pod Vranovem potkal starou, zbožnou babičku. Bylo sice již šero, avšak babička se ihned domyslila, kdo to asi nese skálu a co s ní chce zlého učiniti. Uskočila stranou, pokřižovala se a počala čerta zaklínati: “Duchu zlý, nečistý, který jsi přišel škoditi lidem, zaklínám tě jménem živého Boha, aby ses hned vrátil zpátky do pekel!“

A jak ta slova dořekla, udělala proti čertu ve vzduchu tři křížky. Čert zakřičel bolestí, shodil balvan s beder na zem a se strašlivým proklínáním propadl se do pekel. Jeho břímě, skála Sutka, též Čertova hrobka nazývaná, zůstala ve vranovském údolí navždycky.

V příbytku doktora Kittla se nacházely věci, které naháněly prostým lidem hrůzu. Byly tam kostry, lebky a hnáty, stály tam skříně plné podivných přístrojů, preparátů a knih, vázaných ve vepřové kůži. Bylť doktor Kittl člověk velmi učený a stále ještě studoval a často i do Prahy zajížděl, aby se tam seznámil s novými výzkumy umění lékařského. Uměl léčiti tak, jak žádný lékař v širém kraji, a dovedl zachrániti i takové nemocné, kteří už měli smrt na jazyku. Jaký div, že počali lidé pokládati doktora Kittla za čaroděje a bájili o něm, že jest ve spojení se samým ďáblem. Jednou se vypravil Kittl do Prahy a vzal s sebou svůj černý, čarovný plášť. Chtěl jej míti po ruce, kdyby ho tam snad náhodou potřeboval. Když si vyřídil svoje záležitosti, vstoupil do Týnského chrámu, aby se tam v klidu pomodlil. Jak se tak v duchu obíral zbožnými myšlenkami, pocítil pojednou v duši nevýslovnou úzkost a mučivou tíseň. Pojala ho předtucha, že se doma v Šumburku cosi zlého děje a že je ho tam nutně zapotřebí. Nemeškaje vyšel Kittl z chrámu. Rozprostřel svůj černý plášť a zahaliv se do něho vznesl se do výše a letěl k Maloskalsku. Za necelou hodinu dostihl domova a zamířil rovnou do pracovny. Tam u pultu, na němž spočívala čarodějná kniha, stáli jeho dva synkové zabráni do četby tak, že ani nepozorovali, že se k stavení sletují černí ptáci planoucích očí a krvavých, hákovitých spárů, že dorážejí na okna a temně skuhrají: „Co poroučí pán? Co pán poroučí?“

Kittl mžikem oka poznal, co se děje. Zapomněl ve své pracovně klíče od skříně uzavřené sedmerem zámků, v níž choval čarodějné knihy. Hoši se tam vloudili, otevřeli skříň a vyňali odtud nejtlustší knihu. Položili ji na pult a počali v ní čísti. Neměli tušení, že tím vyvolávají zlé duchy, že citují čerty. Nyní však nebylo kdy vyslýchati hochy, neboť každá vteřina byla vzácná. Kittl přiskočil k oknu, a jak ptáci vzkřikli: „Co poroučí pán?“ – dal jim ihned rozkaz:

„Leťte na má pole a seberte tam všechno kamení!“

Potom odstrčil chlapce od knihy a počal ji čísti pozpátku, každé slovo a každou větu obráceně. Pospíchal, neboť věděl, nebude-li hotov dříve, nežli čerti vykonají rozkaz, že se vrhnou na dům a celou rodinu roztrhají na kusy. Kittl dočetl a oddychl si, jako by mu s beder spadla skála. Teprve teď vysvětlil užaslým synkům, co všechno bylo v sázce, jak mohli oba svou nerozvážností a všetečností upadnouti v záhubu. Venku se objevili opět pekelní ptáci, avšak když shledali, že přišli pozdě, rozletěli se s křikem po skalách a lesích. Kupa kamení, kterou složili na Kittlově poli, zůstala tam po desítky let. O Štědrém dni, když se tudy ubírali lidé na půlnoční, vystupovali z té hromady čerti a házeli po lidech kamením. Věhlas Kittlův den ode dne rostl. Znali ho nejen na Maloskalsku, znali ho v širém okolí a věděli o něm i v Praze. Stalo se jednou, že onemocněl bohatý pražský měšťan, který bydlel v přepychovém paláci a choval si četné služebnictvo, jaké mívají jenom velmožové. Povolali k němu nejlepší lékaře, avšak žádný z nich mu nedovedl pomoci. Tu mu kdosi poradil, aby si poslal do Šumburka pro doktora Kittla, lékaře čaroděje. Kittl přijel ve svém prostém, pracovním šatě, aniž se nadál, že tím způsobí v paláci pohoršení. Služebnictvo si s nevolí prohlíželo jeho všední kabátec, a div že před ním nezavřelo dveře. Když se Kittl konečně dostal ke komnatě, v níž si naříkal nemocný měšťan, nedali mu komorníci pokoje, dokud se neoblékl v drahocenný šat, lemovaný stříbrem a zlatem. Kittl, rozmrzen jejich počínáním, přistoupil k loži nemocného a místo pacienta si počal prohlížeti svůj vyšňořený kabátec. Nemocný, čekající marně na Kittlovy otázky, zavzdychal a oslovil lékaře sípavým hlasem: „Co to má znamenati? Což je snad kabátec důležitější nežli zažehnání neduhu, který mě tolik moří?“

Kittl se útrpně usmál a pravil měšťanovi:

„Tohoto názoru jsem nikdy nebyl, žel Bohu, že se tak domnívá vaše služebnictvo. Přišel jsem vás léčiti ve svém poctivém pracovním šatě, avšak vaši komorníci mě z něho vysvlékli a vnutili mi tento našňořený… I čekám, zdali snad kabát sám projeví zázračnou moc a místo mne se ujme léčení.“

Měšťan pochopil, kam lékař bije, i poručil sluhům, aby ihned vrátili Kittlovi jeho vlastní šat a již nikdy mu žádných potíží nečinili. Tu teprve podjal se Kittl svědomitě svého úkolu a v krátkém čase vrátil měšťanovi zdraví, jehož ztráta zdála se již neodvratnou. Jméno Kittla, lékaře čaroděje, žije dodnes v paměti lidu, jak o tom svědčí rčení po kraji rozšířené: „Tomu ani doktor Kittl nepomůže!“.