Hrubý Rohozec

1945. Před r. 1822 byly provedeny větší úpravy zámku v empírovém stylu..

Z původního hradu se dochovala do skály tesaná sklepení s gotickým ukončením portálů a okének pod dnešním zámkem. Doba vzniku hradu a jeho zakladatel nejsou bezpečně známi, protože jeho jméno mělo ve svém přídomku několik členů rodu Markvarticů na konci 13. a počátku 14. století. A. Sedláček považuje za zakladatele Jaroslava z Ralska, který se připomíná do r. 1289. Jeho syn Havel se psal již z Rohozce stejně jako jeho syn Jaroslav, doložený v r. 1322. J. V. Šimák pokládá za zakladatele Rohozce až zmíněného Havla, řečeného Ryba, který se v písemných pramenech objevuje v l. 1316 – 1322. Z dalších držitelů Rohozce jsou známi páni z Turgova v l. 1356 – 1371 a asi od r. 1374 Markvart z Vartemberka, přísedící zemského soudu. Protože svůj spor s lužickými městy řešil násilím, dopustil se porušení zemského míru, takže král Václav IV. proti němu vyhlásil v r. 1390 vojenskou hotovost. Jeho hrady Rohozec, Zbiroh (nedaleko Turnova) a Žleby (na Čáslavsku) byly v průběhu tažení dobyty, Markvart byl zajat a Rohozec i další jeho majetek zabrán pro královskou komoru. Markvart byl později zase z vězení propuštěn, zemřel však brzy nato v červnu 1392. O osudech Rohozce v dalších letech není nic známo, nevíme ani, do jaké míry ho poškodilo dobývání v r. 1390. V r. 1417 byl jeho majitelem Jan z Michalovic, řečený Kruhlata, který náležel ke stoupencům císaře Zikmunda. Za něho dobyl r. 1424 Jan Žižka z Trocnova město Turnov, není však zpráv, že by se boje nějak dotkly hradu Rohozce. Janův syn Jindřich, připomínaný v pramenech v l. 1439 – 1468, podporoval aktivně Jiřího z Poděbrad, i když byl sám katolíkem. V r. 1468 stál v čele jeho vojska, které se postavilo na odpor oddílům jednoty zelenohorské a Lužičanů, jež přitáhly 1. června k Turnovu a 4. června se ho zmocnily. V boji, k němuž pak u Turnova došlo, byli Lužičané a jejich spojenci poraženi, Jindřich Kruhulata z Michalovi však byl těžce raněn a za několik měsíců zemřel. Tím vymřel po meči rod Michaloviců a Rohozec se jako dědictví dostal do držení Jindřichovy sestry Magdaleny a jejího manžela Jana Tovačovského z Cimburka. Po jeho smrti (1483) zdědila majetek jeho druhá choť Johanka z Krajku, která se pak provdala podruhé za nejvyššího komorníka Jana ze Šelmberka (V 1508). Ten byl sice katolík, ale neodpíral ochranu jednotě bratrské zejména pod vlivem své manželky Johanky, která se k tomuto vyznání okázale hlásila a jeho členům poskytovala až do své smrti (po r. 1531) všemožnou pomoc. Oba manželé měli značný majetek. Johance z Krajku patřilo kromě Rohozce také panství mladoboleslavské a brandýské. K Rohozci náleže výnosný poplužní dvůr v jeho těsné blízkosti a panství se rozprostíralo na jih až k Svijanům, na západě k Albrechticím a na severu ke Skále (Malá Skála). K Rohozci patřila také polovina města Turnova, zatímco druhá polovina náležela k hradu Skále (Hrubá Skála). Janu ze Šelmberka patřily hrady Kost a Trosky. Za Johanky z Krajku došlo v l. 1513 – 1513 k přestavbě Rohozce v honosný pozdně gotický zámek, který dokončil její bratr Konrád z Krajku. Ten zde sídlil také, protože v r. 1513 získal zápisem část majetku své sestry. Nevíme, zda ještě před touto přestavbou došlo k nějakým stavebním změnám na Rohozci. Na počátku 16. století stál na jihovýchodní straně nádvoří starý hradní palác orientovaný k severu, kde byl původně vchod do hradu. Tam stála čtvercová věž a od ní k jihozápadu bylo otevřené místo chráněné baštami. Schodiště v nádvorním nároží paláce spojovalo hluboké třípatrové sklepy s jeho nadzemními prostorami. Za Krajířů z Krajku bylo postaveno severní křídlo pro Konráda. Vchod z nynější zahrady byl zazděn a od něho na západ bylo postaveno celé nové křídlo. Také na jihozápadě nastala podstatná změna. Uprostřed fronty, od starého paláce k novém západnímu křídlu, vznikla nová část zámku s novou hlavní věží a vchodem, ke kterému se přicházelo od statku po padacím mostě v předhradí. Těmito úpravami nezůstalo z původní dispozice hradu Rohozce vlastně nic, a třebaže přístavby uzavřely vnitřní nádvoří, nebyly tu již důvody obranné. Bašty a příkopy okolo zámku byly zrušeny a příkopy proměněny v zahradu. Tyto stavební úpravy probíhaly v duchu vladislavské gotiky (nad nádvořím je dosud pavlač a branka do věže, obojí neobyčejně zachovalé a umělecky dokonalé; letopočet 1513 dosvědčuje dobu přestavby). Vstupní portál v přízemí vstupní věže v goticko-renesančním slohu nese v rozích v pískovci tesané podoby tváře Johanky z Krajku a Jana ze Šelmberka. Nad portálem jsou jejich znaky a také znak Konráda z Krajku. Krajířové z Krajku byli pány Rohozce do r. 1534, kdy zámek od Volfa staršího Krajíře z Krajku koupil Jan z Vartemberka, nejvyšší purkrabí Českého království a také vynikající hospodář. Zemřel v r. 1543 a Rohozec zdědil jeho syn Adam z Vartemberka. Protože byl významným účastníkem stavovského odboje proti králi Ferdinandu I. v l. 1546 – 1547, přišel po potlačení povstání o většinu svých statků, mezi nimi také o Rohozec, který se za Krajků a za Jana z Vartemberka rozrostl ve velké panství. Patřily k němu obě poloviny Turnova, poplužní dvůr, mnoho vesnic nejen na pravém břehu Jizery, ale také Volavec, Záhoří, Skokovy, Vyskeř, Olešnice, Všeň a i některé vsi na Kostecku. Tak se Rohozec stal již podruhé majetkem koruny. Nebyl jím však dlouho. Adam z Vartemberka r. 1555 vykoupil Rohozec, Skálu (Hrubou Skálu) a Turnov a část kupní sumy splatil hradišťským panstvím, které mu po potlačeném odboji zůstalo. Smrtí Adama z Vartemberka v r. 1564 začalo období rodinných sporů mezi jeho potomky. Ze tří manželství zanechal po sobě čtyři syny, kteří se navzájem svářili, a dva starší synové, Jan a Kryštof, žili zároveň v nepřátelství se svou macechou Alenou z Martinic, které odpírali dědictví. V době Adamovy smrti měl jeho syn Jan asi 25 let, Kryštof byl o rok mladší, Karel asi desetiletý a Jaroslav šestiletý. Všichni bez rozdílu byli svárliví a násilničtí, činili si škody na majetku a týrali poddané jeden druhému. První léta po otcové smrti spravoval panství nejstarší Jan. K rozdělení majetku došlo v r. 1565. Zámek Rohozec s předhradím a polovinou Turnova dostal Kryštof. S dohodou však nebyl spokojen ani jeden z nich a nesváry trvaly dále. Jan pobýval v Turnově a činil městu stejné násilí jako právoplatný majitel části města Kryštof. Po šťastném období Krajířů z Krajku i po správě města Janem z Vartemberka, dědem nynějších pánů, zažili Turnované počátek náboženského útisku i oklešťování městských práv. Spory, soudy i osobní rvačky čtyř synů Adam z Vartemberka byly takřka na denním pořádku. Po Kryštofově smrti (1584) trvaly rodinné různice i mezi jeho mladšími bratry Karlem a Jaroslavem a vdovou po Kryštofovi Eliškou z Donína, která nějakou dobu po manželově smrti držela Rohozec. Po dlouhých jednáních však získal r. 1593 Rohozec Karel z Vartemberka. Za Karla z Vartemberka došlo kolem r. 1600 k třetí stavební úpravě Rohozce, tentokrát v renesančním slohu. Stěny byly vyzdobeny sgrafity a v nádvoří proti průčelí vybudovány arkády. Tyto změny jsou dodnes patrné, protože na některých z nich jsou vidět ještě pozdější úpravy. Po Karlově smrti v r. 1612 pokračovaly spory Vartemberků mezi jeho syny Janem Jiřím a Jindřichem Otou. Majitelem Rohozce byl Jan Jiří, kdežto Jindřich Ota získal z otcova dědictví díl skalský. Za stavovského povstání v l. 1618 – 1620 byl Jan Jiří, který smýšlel víc německy než česky, kupodivu proti Ferdinandu II. a podporoval nejdříve kandidaturu saského kurfiřta, ale nakonec se přiklonil ke straně Fridricha Falckého, a to nejen z důvodů politických či náboženských, nýbrž i s nadějí na osobní prospěch. Domníval se totiž, že získá za manželku Sabinu, dceru falckraběte ze Salzbachu. Okázale vítal Fridricha v Chebu a daroval mu tzv. Žižkův meč ze své proslulé zbrojnice na Rohozci. Po bělohorské porážce stavů Jan Jiří z Varemberka činil náležité pokání, slíbil věrnost Ferdinandu II. a sháněl na všech stranách přímluvce. Nakonec však byl v r. 1622 odsouzen ke konfiskaci veškerého jmění, které tvořil zámek Rohozec s obnoveným předhradím, dvůr a všechna hospodářská zařízení (pivovar, ovčín, olejna), okolní vesnice a řada vsí z panství skalského okolo městečka Železného Brodu včetně něho, dále povodí řeky Jizery s clem (splavné). Konfiskaci propadl i majetek Jindřicha Oty, který marně usiloval o navrácení svého dílu. Panství Rohozec koupil r. 1623 Albrecht z Valdštejna, který je dal v léno svému plukovníkovi Mikuláši Desfoursovi z Mont a Athienville, který za to, že zůstal věrný císaři, získal od něho po Valdštejnově zavraždění v Chebu (1634) dosavadní léno do dědičného vlastnictví, byl povýšen do hraběcího stavu a jmenován polním maršálkem. Za něho byl od rohozeckého panství oddělen drobný statek zvaný Malý Rohozec a pro původní zámek a panství se pro rozlišení vžil postupně název Hrubý Rohozec. Desfoursové drželi Hrubý Rohozec až do r. 1945. Za nich došlo na zámku ke dvěma stavebním změnám. První byla provedena v r. 1675, z popudu Marie Polyxeny ze Šenfeldu, manželky majitele panství Albrechta Maxmiliána Desfourse (V 1683). Dala rozšířit a barokně upravit zámeckou kapli, která má předsíň, tři oltáře a sakristii. Had hlavním oltářem, kde je vpravo zachováno gotické klenutí z dob Kraířů, se zvedá věžička. Sochy a zařízení kaple jsou částečně renesanční, většinou však převládá baroko. Touto stavební úpravou byla narušena vnitřní dispozice zámku z období Krajířů z Krajku. Poslední značně rozsáhlá úprava na Hrubém Rohozci pochází z r. 1822 a byla provedena ve slohu pseudogotickém. Věž s původní vstupní branou byla snížena na úroveň ostatních budov, byla znovu probourána zeď uprostřed a otevřen vchod do zahrady. V nádvoří byly odstraněny dřevěné pavlače v druhém poschodí na východní straně, zazděny arkády, upraveno nádvoří a opraven celý zámek. Stalo se tak za hraběte Františka Antonína Desfourse mladšího, který zemřel v r. 1831 bez potomků a majetek po něm přešel na další linii téhož rodu. Pět stavebních úprav Hrubého Rohozce bylo prováděno v dlouhých rozmezích, takže jsou zde znatelné prvky rané i vladislavské gotiky, renesance, baroka i novogotiky. Po r. 1945 spravoval zámek stát a objekt byl nějaký čas nevyužit. Proslulá zbrojnice byla zčásti přestěhována na zámek Frýdlant a také část původního zařízení doplnila sbírky na jiných památkových objektech. Po r. 1948 byly na Hrubém Rohozci umístěny sbírky kopií antických soch a část z původních ukázek drobných předmětů z období antiky. Současná instalace v prostorách státního zámku Hrubý Rohozec byla provedena Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze a dokládá vývoj nábytkových slohů od renesance až po secesi.

Ve 14. a 15. století se v držení hradu vystřídali páni z Turgova, páni z Michalovic a Krajířové z Krajku. Na počátku 16. století, za Konráda Krajíře z Krajku, dochází k přestavbě Hrubého Rohozce do podoby pohodlného pozdně gotického sídla. Od poloviny 16. století patří Hrubý Rohozec do majetku Vartenberků, kteří po roce 1600 přistupují k jeho další přestavbě, tentokrát již do podoby renesančního zámku. Vartenberkové se však zúčastnili stavovského povstání, a proto jim byl po bitvě na Bílé hoře majetek zkonfiskován; v roce 1623 Hrubý Rohozec koupil slavný Albrecht z Valdštejna. Od něj však již roku 1628 získává zámek i s okolním panstvím Mikuláš Des Fours, jehož potomkům pak zámek sloužil jako rodové sídlo po více než tři staletí, tedy až do konfiskace v roce 1945. Příslušníci rodu Des Fours (od roku 1831 Des Fours Walderode) si zámek, jeho interiéry i nejbližší okolí upravovali podle svých požadavků a dobového vkusu. Hrubý Rohozec tak prošel nejprve barokní úpravou; z tohoto období se do dnešních dnů dochoval interiér zámecké kaple Nejsvětější Trojice vybavený barokním a rokokovým zařízením. Svou konečnou podobu pak zámek získal v 19. století, kdy byl podle návrhu architekta Jana Filipa Joendla přestavěn ve stylu empíru. Romantické úpravy z poloviny 19. století (např. novogotický portál dveří vedoucích na schodiště do zámecké kaple) pak již na celkovou podobu zámku neměly výraznější vliv. V 19. století získaly svou dnešní podobu i některé interiéry zámku, z nichž k nejvýznamnějším patří zámecká jídelna s cennou výmalbou stěn a stropu ve stylu romantické gotiky, či některé pokoje druhého patra vymalované ve stylu druhého rokoka. V současné době jsou interiéry zámku prezentovány v původní podobě ze 30. let 20. století, kdy na zámku bydlel jeho předposlední majitel hrabě Mikuláš Vladimír Des Fours Walderode se svou manželkou Gabrielou Karolínou a jejich syny Maxmiliánem a Ludvíkem..