kostel sv. Jakuba Staršího

Pozdně goticky byl kostel přestavěn v letech 1545–1557, kdy byla postavena druhá část kostela (původní stavbu tvořila nízká část kostela s malou věží). Od té doby má kostel dvě nestejně veliké lodě. Zároveň byla postavena v rohu hřbitova dřevěná zvonice pro tři zvony. Zvonice byla roubená, dole osmiboká, v horní části čtyřboká, otevřená, s prkennými okenicemi, zakončená mohutnou jehlanovitou střechou krytou šindelem. V 2. polovině 15. století přepeřská fara zanikla a kostel spadal pod správu turnovského děkana, od r. 1663 přivtělen pod Mnichovo Hradiště a od r. 1689 pod Všeň, pod kterou spadal do časů nejnovějších. V r. 1660 byly pořízeny varhany. Rozšíření se kostel dočkal v letech 1871-1873, kdy byla chrámová loď prodloužena a byla zakončena kostelní věží ve stylu francouzských venkovských kostelů (arch. Bruvot ze Sychrova). Tuto přestavbu kostela zadal knížecí rod Rohanů. Při přestavbě byl nalezen pískovcový náhrobník s erby Adama z Vartenberka a jeho choti Sibyly z roku 1545, který byl zasazen nad dveře sakristie. V r. 1932 byl kostel opraven (střecha a nová fasáda) a na věž byly r. 1934 pořízeny dva nové zvony jako náhrada za ty, které byly zrekvírovány za 1. světové války. Zvony však sloužily jen několik let, neboť za 2. světové války byly zrekvírovány znovu. Stálý kněz P. Jan Heryán přišel do přepeřské farnosti až r. 1986. Ten začal hned jednat o rekonstrukci kostela, který byl ve velmi špatném stavu. Střechou zatékalo, klenby byly podmáčené, pršelo na oltáře, věž o výšce 35 m měla shnilé trámy a byla vychýlena do strany o 40 cm. Faráři se s velikým úsilím podařilo přesvědčit odpovědné úřady a r. 1988 byl kostel opraven. V letech 2002-2012 proběhla celková rekonstrukce kostela, dne 3.1.2012 byla slavnostně uzavřena vysvěcením dvou nových kostelních zvonů. Nové zvony doplnily v kostelní věži prastarý zvon sv. Barbory z roku 1566. Při rekonstrukci byla vyměněna střecha a zhotovena nová fasáda, elektroinstalace a osvětlení. Zrekonstruován byl hlavní oltář, lavice, křtitelnice i varhany. V interiéru vynikla bohatá výzdoba barokních oltářů a krásná ornamentální výmalba. Kostel sv. Jakuba Staršího je kostelem farním a konají se v něm pravidelné nedělní bohoslužby..

Jeho bratrem byl apoštol a evangelista Jan. Bratři pocházeli z rybářské rodiny (tetou jejich matky Salome byla Panna Marie), žijící v Betsaidě u Genezaretského jezera v Palestině. Ježíš Kristus je povolal, když společně s otcem Zebedeem na lodi spravovali sítě. Bratři nechali všeho a následovali Krista (předpokládá se, že odešli po zázračném rybolovu; zdůrazňuje se pohotovost opustit „loď“ lidských jistot a následovat Krista). Pro jejich temperamentní povahu jim dal Ježíš Kristus přezdívku „Boanerghés“ – „Synové hromu“. Jednou, když jim byl při putování do Jeruzaléma odmítnut v jisté samařské vesnici nocleh, chtěli na ní hned svolat oheň z nebe. Měli za to, že po odmítnutí by měl bez prodlení následovat trest. Ježíš byl však proti násilí, a bratry za jejich nápad přísně pokáral. Jakub s Janem patřili ke Kristovým privilegovaným učedníkům, kteří byli povoláváni k významným intimním událostem (vzkříšení dcery Jairovy, Proměnění Páně na hoře Tábor, povolání do Ježíšovy blízkosti v Getsemanské zahradě; kde se úzkostí potil krví atp.). Po Ježíšově Nanebevstoupení hlásal Jakub evangelium. Je zcela zřejmé, že Jakub se těšil velké autoritě uvnitř prvotní církve v Jeruzalémě a podílel se na jejím budování. Podle jedné tradice putoval Jakub po Španělsku, které bylo důležitým regionem Římské říše, a hlásal zde evangelium (zobrazován jako poutník s holí). Legenda vypráví, že se zde jeho misijní snahy nesetkaly s úspěchem – byl odmítán a podařilo se mu získat jen 8 učedníků. Chtěl svoje misijní snahy vzdát a vrátit se do Palestiny. Ještě před svým odchodem se sešel se svými učedníky, když zažil zjevení Panny Marie: Za temné mrazivé noci se po nebi rozlila záře, a spatřil i se skupinou svých učedníků, jak se k nim snášejí andělé, kteří nesli jaspisový sloup (pilar) s Pannou Marií. Poté, co andělé postavili sloup na zem, Panna Maria promluvila k Jakubovi: „Synu, to místo je určeno k tomu, abych zde byla uctívána. Díky tobě zde povstane na mou památku kostel. U tohoto sloupu postavíš oltář. Na tomto místě vykoná na mou přímluvu moc Nejvyššího neobyčejná znamení a zázraky zvláště pro ty, kteří mě zde budou vzývat ve svých potřebách. Tento sloup zde bude stát až do konce věků.“ Svatý Jakub na určeném místě v Zaragoze vybudoval kapli Santa Capilla, která se později stala součástí Baziliky Panny Marie na Sloupu. Madona del Pilar nebo Madona ze Zaragozy se stala patronkou celého Španělska, a její chrám patří mezi nejslavnější mariánská poutní místa. Podle jiné tradice působil sv. Jakub v Jeruzalémě a Samařsku. O jeho působení nejsou spolehlivé záznamy - ty hovoří až o tom, že roku 43 nebo 44 byl v období kolem velikonoc zatčen v Jeruzalémě vojáky Heroda Agrippy I. (vnuka nechvalně známého Heroda Velkého), a na příkaz krále sťat mečem. Zahynul mučednickou smrtí jako první z dvanácti apoštolů. Přijal svou násilnou smrt pokorně a svůj život obětoval pro pravdu, kterou hlásal. V souvislosti s jeho popravou vypráví legenda o farizejovi Josiášovi, který při zatýkání Jakubovi ještě hodil sám kolem krku provaz. Při doprovázení Jakuba na jeho cestě k popravišti se Josiáš obrátil na víru poté, co zažil, jak Jakub zázračně uzdravil ve jménu Ježíše Krista muže nemocného dnou, který nemohl chodit a prosil Jakuba o pomoc. Sv. Jakub pravil: „Ve jménu mého Pána Ježíše Krista, vstaň zdráv a chval svého Spasitele“, muž poté uzdraven vstal a mohl chodit. Josiáš prosil na popravišti Jakuba o odpuštění a vyznal se zde z víry v Ježíše Krista. Dostal od Jakuba políbení pokoje, načež byli oba sťati. Sv. Jakub byl nejprve pohřben v Jeruzalémě, ale jeho ostatky byly později přeneseny do Španělska třemi mnichy, patrně z důvodu ochrany před Mohamedány, nejprve do Zaragozy, a poté, co byla r. 714 dobyta Maury, byly ostatky přeneseny k Irii Flavii v Galicii. Zde na nějaký čas dokonce upadly v zapomnění, ale později (r. 813) si mramorové hrobky všiml poustevník Pelayo, údajně podle třpytu hvězd. Tehdejší král Alfons Cudný nechal nad hrobkou vystavět r. 816 chrám sv. Jakuba a začalo se zde pomalu rozrůstat město Santiago de Compostella. Existuje ale i legenda, popisující jak ostatky sv. Jakuba přenesli tři andělé do paláce pohanky Lupy ve Španělsku poté, co se stala křesťankou (nebo že po smrti sv. Jakuba jeho učedníci vložili jeho tělo do loďky, aby nebylo zneuctěno, a tu vypustili na moře – andělé ji potom bezpečně dovedli až ke břehům Španělska, kde byla nalezena, ostatky byly s patřičnou úctou uloženy do hrobu a nad tím poté vystavěn chrám Santiago de Compostella). Katedrála Santiago de Compostella ve stejnojmenném městě je po celém světě vyhlášeným poutním místem. Původní chrám sv. Jakuba byl při nájezdu Maurů r. 997 zničen, král Alfons III. dal poté vystavět na jeho původním místě v letech 1075-1150 trojlodní katedrálu; ostatky sv. Jakuba byly uloženy ve stříbrné rakvi v chrámové kryptě. Papež Alexander III. udělil Santiagu de Compostella titul Svatého města (který má Jeruzalém a Řím). Roku 2012 byl do katedrály sv. Víta v Praze přivezen zub sv. Jakuba a další dva fragmenty z jeho uctívaných pozůstatků. Další legendy vypráví, že se sv. Jakub zjevoval křesťanským rytířům, kteří bojovali proti Maurům za nezávislost Španělska, jedna popisuje, jak se zázračně objevil během bitvy u Clavija. Proto je také sv. Jakub nazýván Matamoros (Maurobijec). Další legenda se týká Svatojakubské mušle. Vypráví, že loď, která přivezla do Španělska ostatky sv. Jakuba, stála v přístavu a z hvězd dopadal na jeho ostatky podivuhodný třpyt. To tolik polekalo koně jednoho portugalského rytíře, že skočil do vody i s rytířem, sedícím mu na hřbetě. Rytíř byl však naštěstí zachráněn, jen po vytažení na palubu všichni s úžasem patřili na jeho tělo, celé pokryté svatojakubskými mušlemi. Existují i další legendy, popisující zázračnou záchranu lidí díky sv. Jakubovi. Jeho svátek se slaví 25. července. Sv. Jakub Starší je patronem poutníků, Španělska, bojovníků, dělníků, horníků, kloboučníků, lékárníků, je vzýván za dobré počasí a na ochranu před revmatismem. Mezi jeho atributy patří: kniha / svitek evangelia, poutnická hůl s mušlí hřebenatkou („Svatojakubská mušle“), bývá zobrazován jako apoštol s knihou (svitkem), jako poutník s holí, poutnickým kloboukem a brašnou nebo jako rytíř Maurobijec. Dalšími jeho atributy jsou meč a kůň..

Zvon (průměr 110 cm, výška 81 cm, váha 800 kg) má šest úchytů s vegetativním motivem, po obvodu pod čepcem má dva pásy legendy se signací autora, doplněné festonovým pásem vespod. Na jihozápadní straně krku je kříž s korpusem Krista, vedle něhož je menší reliéf sv. Jakuba. Na severní straně je nápis donátora a reliéf sv. Barbory. Pro prokazatelnou historickou hodnotu byl zvon ušetřen rekvírování za 1. i 2. světové války stejně jako malý zvon zavěšený v sanktusové vížce, který patrně pochází ze 14. století (prof. J. V. Šimák, zvon bude ještě podroben zkoumání). Zvon (průměr 40 cm, výška 37 cm, váha 50 kg) je zdoben kolem horního okraje nápisem provedeným gotickou minuskulí, rozděleným křížkem a lilií. Roku 2012 byly do věže zavěšeny dva nové zvony, zasvěcené Panně Marii a sv. Veronice, které nahradily zvony zvané Panna Marie a sv. Jakub z roku 1934, zrekvírované za 2. světové války. Nové zvony byly vytvořeny podle původních předloh, jsou zdobeny reliéfy svatých a nápisy, jejich váha je 389 a 379 kg..