Rotštejn

Dobytí hradu husity a jeho zánik v roce 1433 se nikdy nepotvrdilo. Hrad je zmiňován co zámek pustý se zborcenými zdmi a skalami do nádvoří až v roce 1514.

I jeho syn se jmenoval Vok (uvádí se v pramenech 1318–1325) a držel Rotštejn v počátečních letech vlády krále Jana Lucemburského. S tímto Vokem je spjato první pohnuté období v dějinách hradu. Se svými sousedy nedovedl žít Vok ve shodě a nakonec se dostal do majetkového sporu se všemi svými příbuznými, jimž při přepadení a vypálení Rotštejna, vyplenění okolních vesnic a zajetí Vokově v r. 1318 pomáhalo vojensky několik desítek příslušníků nižší šlechty z širokého okolí. Soudní řízení, k němuž dal pak Vok podnět žalobou na útočníky, se protáhlo na několik let, až konečně v r. 1322 měl dostat zadostiučinění a odškodnění. Jeho odpůrci se však postavili výkonu práva na odpor nejen v Turnově, ale i na jiných místech, a tak muselo být zahájeno nové soudní řízení, jehož konečný výsledek již neznáme. V té době držel Vok kromě Údernic, Lhoty a Ketně u Libáně ještě řadu vesnic v okolí Rotštejna, jako Klokočí, Loučky, Bystrou, Bukovinu a později zaniklé Klímkovice u Semil. Až do počátku 15. století vládli na Rotštejně Vokovi potomci, ale již kolem r. 1415 jej koupil Ondřej Paldra z Vařin. Bylo to již na samém počátku husitského hnutí, které se šířilo po celé zemi. Ondřej Paldra i jeho dědic Václav zůstali věrni císaři Zikmundovi a katolické víře. Václavova situace se však stala velmi svízelnou, když se husité v r. 1424 zmocnili Turnova i nedalekého hradu Valdštejna. Na Rotštejn došla řada v r. 1426, kdy byl v červenci husity dobyt a vypálen. To byl závěrečný akt v dějinách Rotštejna jako šlechtického sídla, protože zřejmě již nebylo obnoven. V průběhu 30. let 15. století byl opuštěn, protože jeho majitel Vaněk Paldra z Vařin již v r. 1439 sídlil ve vsi Klokočí. V r. 1514, když Jan z Bozkovic postupoval své statky – mezi nimi i Rotštejn – svým věřitelům, uvádí se hrad jako pustý. Rotštejn byl typickým skalním hradem, jemuž mohutná skaliska poskytla nejen základní stavební materiál, ale také pevnost a bezpečí. To bylo ještě zajištěno tehdy obvyklými prostředky, branami, mostem, baštami. Jejich rozmístění lze však dnes již při pohledu na skalní bloky s výklenky a zářezy jen tušit. Hradní budovy, postavené z mohutných trámů na vrcholcích skalisek, však beze zbytku zanikly. Z fortifikací, obytných a hospodářských budov nezbylo nic a jen písemné prameny potvrzují významnou úlohu, kterou hrad Rotštejn po dobu svého trvání na Turnovsku sehrál..

Nebyli to lidé s odulými měšci, jen tak tak bídu dřeli, všem by se dukáty hodily. Ale přece dlouho rozmýšleli, jak na to, vždyť při odkrývání pokladů často jde o kůži a každému je hrdlo milejší než peníze. Radili se, po mnoho večerů hlavy sestrkovali. Jeden navrhoval svěcené drobečky, jiný kousek provazu z oběšence a kdoví co ještě. Na jednom se však shodli: že půjdou na hrad o velikonocích, až bude na Velký pátek zpívat kněz v Loučkách pašije. Na tom zůstali a podařilo se. Sotva se všichni sešli, otevřela se před nimi zem a modré plamínky zasvítily nad hromadou peněz. Ano, ale kdo má pro ně jít? Teď, když měli bohatství na dosah ruky, ztratili všichni odvahu. Hledí žádostivýma očima do podzemní skrýše, ale nikdo se nehýbá. Až nějaký Tolar se přece osmělil a šel. A ne jednou – několikrát se odvážil do hloubi země a vyšel obtěžkán zlatem. "Už dost, už nechoď!" varovali ho společníci, když viděli, že čas pokročil a Tolar se přece ještě chystá dolů. "Času habaděj," namítl smělec, "však tam už jenom na chviličku skočím." Ale sotva zmizel v černé díře, země se za ním zavřela a Tolar v jeskyni u pokladu okamžitě usnul. Ani nevěděl, co se přihodilo. Když procitl, viděl před sebou východ z podzemí a domníval se, že únavou u peněz jen tak zdříml. Druhové naň jistě netrpělivě čekají a neumějí si vysvětlit, proč tak otálí. Spěšně vykročil Tolar na boží světlo a zůstal udiven stát. Na nádvoří rozvaliny nebyly ani hromádky peněz, ani jeho společníci. Naplněn nepěkným podezřením, že ho chtěli ošidit o spravedlivě zasloužený podíl, bral se domů. Tam se teprve dozvěděl, že si pospal celičký rok. Cesta za pokladem se mu ale nevyplatila. Dlouhý spánek v podzemí jakoby mu byl všechny síly vstřebal. Valem chřadl. Jen krátkou dobu se těšil z toho, co mu druhové poctivě odevzdali, a již se musel brát na věčnost, kde peníze nemají cenu a kam jen poklady srdce člověka doprovázejí..