Carlingford

Dnes je zde přímo pod hradem molo, které spolu s dalším molem dál na východ uzavírá zátoku s přístavem. Angličané rádi stavěli hrady přímo na pobřeží. Mohli je v případě obležení účinně zásobovat z moře, kde měli většinou převahu. Západně od hradu terén pozvolna stoupá a nakonec přechází ve strmý východní svah kopce Slieve Foye (Carlingford Mountain, 589 m n. m.). Hrad stojí na pobřežním úpatí tohoto dominantního kopce. Městečko je jižně od hradu při zátoce s přístavem. Téměř kruhové jádro hradu o průměru přibližně 30 m uzavírá polygonální obvodová hradba. Kruhový půdorys mohl hrad zdědit po hradišti Dún Ocalla, které zde stálo. Vstup je i dnes na západní straně, kde byl určitě před bránou ve skále vylámaný příkop. Ten zcela zanikl vyhloubením železničního zářezu, ve kterém je dnes silnice. Přístup do hradu je možný po kamenném mostě přes silniční zářez a okružní pěšinou kolem hradu. Na severní straně bylo předhradí, jehož čelní příkop je stále patrný přibližně 80 m od jádra hradu. Železniční zářez předhradí zúžil na 30 m. Část předhradí může stále existovat na opačné straně zářezu. Hrad je postaven z vápence. Většina obvodové hradby jádra hradu je z první stavební fáze z přelomu 12. a 13. století. Jádro hradu chránily čtverhranné flankovací bašty, z nichž dnes stojí pouze ta jihozápadní. Na severní straně je v hradbě patrné šmorcování další bašty. Dvě bašty stály patrně také na jihovýchodní a severovýchodní straně nad fjordem. Na západní straně doplňoval tuto flankovací dispozici obdélný branský dům s průjezdem uprostřed přízemí. Podlaží nad průjezdem byla obytná, nejvyšší podlaží bylo přidáno v 15. století. Z branského domu dnes stojí pouze severní část, z průjezdu brány se nic nedochovalo. Namísto průjezdu zde stojí moderní přímá zeď s železnou brankou. Hrad byl v době svého dokončení již zastaralý. Čtverhranné věže a bašty byly v anglické hradní architektuře běžné ve 12. století. Na začátku 13. století byly rychle nahrazeny odolnějšími válcovými věžemi a půlkruhovými baštami. Ve druhé stavební fázi byl někdy kolem roku 1261 do východní poloviny jádra hradu vestavěn mírně lichoběžný palác. Tato přestavba si vyžádala zboření východní části obvodové hradby, včetně obou domnělých flankovacích bašt. Severní a východní průčelí paláce byla součástí vnějšího obvodu jádra hradu. Východní stěna paláce byla založena hluboko ve svahu hradní skály, palác je proto částečně podsklepený. Západní nádvorní zeď paláce je mnohem silnější (3,3 m) než jeho vnější obvodové zdi. Byla bez oken a sloužila jako štítová zeď. Hrad byl od západu velmi zranitelný, štítová zeď proto poskytovala dodatečnou ochranu. Vstupní portál je stále patrný na severním konci nádvorní zdi v prvním patře. Další vstup je v přízemí, které sloužilo jako skladiště. Obě podlaží spojovalo točité schodiště v severovýchodním rohu. Palác měl vlastní ochoz s cimbuřím, střecha byla zapuštěná uvnitř zdiva. Velký sál v prvním patře byl otevřen přímo do krovu střechy. Na jižní straně přiléhala k paláci obytná věž, která mohla mít mírně lichoběžný půdorys. Její vnější jihovýchodní nároží zcela zaniklo. Věž obsahovala hlavní soukromé obytné prostory. Pán hradu odtud vstupoval při hostinách a jednáních do velkého sálu. Jeho hlavní hodovní stůl byl proto na jižním konci sálu. Při úpravách hradu v 15. a 16. století byly soukromé prostory v obytné věži rozděleny příčkami. Věž byla v této době třípatrová. V přízemí a prvním patře byly tři místnosti, ve druhém a třetím patře patrně jen dvě místnosti. Palác zůstal oproti věži jednopatrový, velkou část jeho výšky zabíral velký sál a vysoká sedlová střecha. Nejpozději v této době byl v jeho sklepení a přízemí zřízen průchod, který vedl z přístavu přímo do hradního nádvoří. Od vnějšího vstupního portálu ve sklepě se stoupalo po schodech do přízemí paláce a odtud ven na nádvoří. Tento vstup umožňoval pohodlné vynášení zboží z lodí do hradu. Portál výpadní a zásobovací branky chránilo vnější opevnění, jehož pozůstatkem může být blíže nedatovaná čtverhranná bašta s dělostřeleckou, dnes vyhlídkovou, plošinou..

Na místě pozdějšího hradu stálo hradiště Dún Ocalla. V roce 852 došlo ve fjordu k námořní bitvě mezi norskými a dánskými Vikingy. Dánové pod vedením náčelníka Acolba zvítězili. V roce 1169 zahájili Anglonormané invazi do Irska. Carlingford si podmanili krátce po obsazení východní části Ulsteru (severní provincie Irska) v roce 1177. Carlingford zmínil kronikář Gerald Velšský v roce 1188. Jeho majitelem se stal někdy v letech 1189-1191 Bertram de Verdun, který ale roku 1192 zemřel na třetí křížové výpravě (1189-1192). Jeho syn Tomáš neměl o Carlingford zájem. V roce 1195 jej proto vyženil Hugo de Lacy, pozdější první hrabě z Ulsteru (1205-1210, 1226-1242), sňatkem s Tomášovou sestrou Lescelinou de Verdun. Patrně Hugo zahájil stavbu dnešního kamenného hradu, osada byla povýšena na tržní město. V roce 1208 se Hugo přidal ke vzpouře proti anglickému králi Janu Bezzemkovi (1199-1216). Král proto v roce 1210 přitáhl s vojskem a majetky mu odebral. Hugo utekl do Skotska, později strávil třináct let na křížové výpravě. Hrad byl mezitím v letech 1210-1226 královský. Král pokračoval v jeho stavbě. Hrad je po něm pojmenován Janův hrad (King John’s Castle). Hugo získal své irské majetky zpět v roce 1226. V roce 1229 vyženil Carlingford David Fitzgerald, třetí baron z Naas, sňatkem s Hugovou dcerou Matyldou. V roce 1304 přesel hrad po ženské linii na Viléma de Loundres, který jej v roce 1305 směnil s Richardem Óg de Burgh (1240-1326), druhým hrabětem z Ulsteru. V 1. polovině. 14. století anglická vláda v Irsku slábla, hrad proto čelil mnoha útokům Irů. Město bylo v roce 1326 opevněno kamennou hradbou. O většinu Ulsteru Angličané přišli, hrad proto hrál důležitou roli v obraně severní hranice provincie Leinster a dublinského koloví, malé anglické kolonie s centrem v Dublinu. Vilém de Burgh (1312-1333), třetí hrabě z Ulsteru, byl v roce 1333 zavražděn. V letech 1333-1347 byl poručníkem jeho nezletilé dcery Alžběty (1332-1363) a správcem jejího majetku anglický král. V roce 1347 získal hrad Lionel z Antwerp (1338-1368), vévoda z Clarence, třetí syn anglického krále Eduarda III. (1327-1377). V roce 1352 se Lionel oženil s dědičkou panství Alžbětou de Burgh. Jejich dcera Filipa (1355-1382) se v roce 1369 provdala za Edmunda Mortimera (1352-1381), třetího hraběte z March. Po jeho smrti připadl Carlingford znovu anglické koruně. Anglický král byl opět poručníkem nezletilého potomka, hrad proto spravovali královští purkrabí. Po dosažení plnoletosti držel Carlingford v letech 1393-1398 Roger Mortimer (1374-1398), čtvrtý hrabě z March. Po jeho náhlé smrti byl anglický král poručníkem dalšího nezletilého potomka Edmunda Mortimera (1391-1425), který své majetky převzal v roce 1413. Edmund zemřel na mor, Carlingford přešel na jeho synovce Richarda (1411-1460), třetího vévodu z Yorku. Jeho syn Eduard (1442-1483), čtvrtý vévoda z Yorku, se stal v roce 1461 anglickým králem (1461-1470/1471-1483). Hrad od té doby zůstal královským majetkem. V roce 1495 bylo uzákoněno, že hradním purkrabím nesmí být žádný Ir. V 15. století byl zvýšen branský dům o jedno obytné patro. V 16. století začala druhá anglická kolonizace Irska. V roce 1641 Irové během celonárodní vzpoury obsadili Carlingford. Vzpoura začala v Ulsteru jako etnický a náboženský spor mezi Iry na jedné straně a skotskými novousedlíky na straně druhé. Vzpoura pak přerostla v Irskou konfederační válku (1641-1653), boj všech irských katolíků za nezávislost. Povstalci o Carlingford přišli v roce 1642. Hrad byl naposledy využit roku 1689, kdy jej drželo vojsko dosavadního anglického krále Jakuba II. (1685-1688). V následujícím roce se Jakub II. v Irsku střetl s nastávajícím anglickým králem Vilémem III. Oranžským (1689-1702). Vilemité na hradě zřídili polní nemocnici. Poté byl hrad opuštěn a zpustl. Dnes je ve státní památkové péči úřadu OPW (Office of Public Works), který provedl kompletní konzervaci zdiva..