Křivoklát

Doba trvání prohlídky cca 60 min. II. prohlídková trasa - Celým hradem. Výběrová prohlídková trasa, mimo prostor Gotických paláců se návštěvníci podívají do oratoře kaple, Furstenberské knihovny a obrazárny, hradního muzea s expozicí saní, v exteriéru důmyslně propracovaný středověký fortifikační systém (hradby, obranná a obytná věž). Doba trvání prohlídky cca 100 min., trasa je fyzicky náročnější (přes 300 schodů). Vycházkové okruhy kolem hradu Křivoklátu - samostatné prohlídky - 4 vycházkové okruhy v délce 3 - 8 km z rozcestí pod Velkou věží: Vycházkový okruh Sokolí (3 km), Leontýnina cesta (8 km), Královská pěšina (3 km), Bednářská stezka (4 km).

Průvodce tohoto hradu tvrdí, že je to nejstudenější hrad v Čechách. Za podívání stojí také hradní kaple, na obrázku je detail lavice, symbol zla..

Třebaže je hrad rozložen vysoko na ostrohu, je ukryt v hluboké, dokola zalesněné kotlině. První písemný záznam o hradě Křivoklátě je z r. 1110, kdy zde podle kronikáře Kosmase kníže Vladislav I. (1109–1117, 1120–1125) uvěznil svého bratrance Otu Černého, knížete olomouckého, který tu pak dlel až do r. 1113. Podle kronikáře byl hrad před r. 1110 přestavěn. Poněvadž na hradě nebyla kaple, slavil kníže Vladislav I. ještě r. 1124 vánoce na svém nedalekém dvorci Zbečně, kde byla svatyně. Podle posledních průzkumů nebyl hrad pravděpodobně postaven v místě staršího hradiště, jak se dříve uvažovalo. Toto hradiště zřejmě bylo jinde. Hrad postavený Vladislavem I. před r. 1110 vyrostl v krátké době na ostrožně vybíhající do špice. Byla to již kamenná stavba, skládající se z paláce a obytné věže, oddělená od západní části hradiště příkopem. Na této první stavební etapě měl podíl též Přemysl Otakar I. (1197–1230), který si toto sídlo nad Rokytkou oblíbil a už rok po svém zvolení tu pobýval. R. 1222 zde vydal majestát klášteru v Doksanech a r. 1224 klášteru v Plasích. Na hrad přemístil též úřad lovčího ze Zbečna, jehož knížecí dvorec přestal být definitivně venkovským sídlem krále a stal se jím právě hrad nad Rokytkou. Také Přemyslův syn Václav I. (1230–1253) si zamiloval nejen hrad Křivoklát, ale i celý kraj pro jeho hluboké lesy. Ve své lovecké náruživosti i pro pohodlí a kratochvíle tu často pobýval a po celém kraji postavil další hrady. Je o něm známo, že se tady oddával více radovánkám světským než povinnostem vladařským a že v křivoklátských lesích přišel na lovu o oko. Pro častý a delší pobyt krále a jeho družiny však už hrad nestačil, a proto musel být přestavěn. Tato druhá stavební fáze, Václavova, začala kolem r. 1240, trvala téměř až do jeho smrti a nebyla dokončena. Toto stavební období 13. století bylo předmětem archeologického průzkumu na základě nálezů zdí a zbytků mramorových podlah na prvním hradním nádvoří. O této stavbě se do té doby nevědělo. Jde pravděpodobně o významnou stavbu – druhý palác, jak dosvědčují též bohaté nálezy různých předmětů. Václavův hrad je znám z půdorysu a ze zachovaných stavebních zbytků. Byla to románská stavba s raně gotickými prvky. Vlastní palác, obrácený průčelím k západu do prostorného nádvoří, měl dvě křídla: jižní delší a severní kratší. Křídla svírala druhé malé trojúhelníkové nádvoří, do jehož vrcholu byla vklíněna v hradební zdi vysoká, několikapatrová obytná válcová věž s dřevěným ochozem pod střechou. Vchod do ní byl až ve druhém patře, kde je dosud znatelný portál. Proto se do ní mohlo vcházet z jižního křídla paláce po padacím můstku. Dnešní vchod je z pozdější doby. Aby bylo možno projíždět z prvního nádvoří do druhého, byl uprostřed paláce proražen průjezd, bohatě vyzdobený žebrovím na stropě, jehož stěny byly rozděleny ozdobnými sloupky. Podlaha průjezdu byla původně výše. Palác měl nad průjezdem po celé délce průčelí osm oken, rozdělených vždy po dvou čtyřmi vysokými pilíři. Okna osvětlovala vysoký velký sál v prvním patře. V jižním křídle paláce je dosud v přízemí několik komor s románskými okénky. V patře bylo šest čtvercových místností, z nichž čtyři měly křížovou klenbu a dvě valenou. Byl tu menší (rytířský) sál a křídlo bylo zakončeno kaplí. Při této přestavbě dostal hrad též kamenné opevněni. Nad Rokytkou se nyní tyčil skutečný královský hrad s opevněním po způsobu hradů v západní Evropě a byl také podle tehdejší módy nazýván. Dokazují to listiny, které král Václav I. na hradě vydal. Jsou datovány r. 1240 "in Castello", r. 1241 "in Burgelin", r. 1242 "in Castello quod Burglin dicitur", r. 1244 "Burgleis in Castello" a r. 1251 "in Burgillino". Všeobecně byl však hrad nazýván Castellum novum, Nový hrádek. R. 1251 v něm král Václav I. hostil svého zetě markraběte Jindřicha Míšeňského. Václav I. zřídil v obvodu Nového hrádku také nový kraj, zvaný Rokytensko, a v něm založil kolem r. 1250 obec Rakovník, který se stal potom sídlem úřadů. Centrem Rokytenska však zůstal Nový hrádek, jenž byl současně i středem nově organizovaného korunního panství. Jeho prvním správcem se stal rytíř Nedvěd, pasovaný 17. listopadu r. 1250 na Veliži. Korunní panství bylo značně velké, neboť mělo tehdy již sto vsí s dvory. Václavův hrad nebyl však ještě tak rozsáhlý, aby v něm mohli být ubytováni všichni služebníci a úředníci, a proto se usídlili s rodinami v podhradí. Jelikož bylo značně vzdáleno od hradu, dal mu král trhové právo a vysadil je tím na městec. A tímto jménem bylo také označováno až do 15. století, kdy se začalo nazývat Městečko. Král Václav I. se zdržoval naposled na svém Novém hrádku ještě v září 1253, kdy zde těžce onemocněl. Odtud byl převezen na své druhé sídlo do Králova Dvora u Berouna, kde ještě téhož roku zemřel. Také Přemysl Otakar II. (1253 1278) si Křivoklát oblíbil. Poněvadž nebyl ještě dostavěn, pokračoval v otcově díle v gotickém slohu. Přemysl měl dostatek prostředků, aby z hradu vytvořil reprezentační sídlo českých panovníků a středisko kraje a korunního panství. Dostavba hradu se projevila zejména stropní žebrovou klenbou ve velkém sále paláce, na jejíž svorníky dal připevnit znaky všech zemí české koruny, jimž vládl. Královský palác dostal ještě nová vysoká okna a průjezd pod palácem bohatou kamenickou výzdobu. V jižním křídle paláce vznikl menší rytířský sál a hradní kaple byla rozšířena o klenutou předsíň. Přemysl Otakar II. se snažil i o dostavbu severního křídla paláce a pokračoval také v dalším opevňování hradu. Hradební zdi sevřely první nádvoří před horním hradem v nepravidelný lichoběžník, do něhož byl umístěn onen v nedávné době objevený honosný dvoukřídlý palác a pak také hospodářské budovy, konírny, kuchyně a domky manů. Za pobytu Přemysla Otakara II. bývalo na hradě rušno. Odtud jsou datovány i některé jeho listiny. Aby hrad byl chráněn a bylo o něj dostatečně pečováno, zavedl král služebné a robotné manské služby. Služebné manství vykonávali svobodní majitelé vsí, dvorů a tvrzí kraje, kteří měli za povinnost obranu hradu. Někteří sídlili na hradě, jiní se museli dostavit na hrad na rozkaz panovníka nebo jeho zástupce – purkrabího či hejtmana buď ve zbroji, nebo ji obdrželi až na hradě. Robotné manství vykonávali poddaní, kteří pečovali o hrad a jeho vnitřní život. Za tyto služby dostávali manové od panovníka různé odměny a úlevy. Přemysl Otakar II. přemístil též krajský soud do Rakovníka a na hradě ustanovil purkrabího, který tu od r. 1267 zastával úřad zástupce krále a byl nejvyšším pánem hradu Křivoklátu a jeho panství. Po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli v r. 1278 ustal na Křivoklátě téměř veškerý život a současně přestaly i práce na jeho další výstavbě. Nebyla dokončena hradní kaple, kterou dostavěl až r. 1287 Václav II. (1278–1305), jenž na hradě pobýval už jen málo. Jeho správu svěřil Zbyslavovi Zajíci z Třebouně. Křivoklát sloužil potom Přemyslovcům až do r. 1306 jen k přechodnému pobytu při lovech. Rudolf I. Habsburský (1306–1307) umístil na hradě švábskou vojenskou posádku. Hned po jeho smrti zmocnil se hradu r. 1307 Vilém Zajíc z Valdeka. Jan Lucemburský (1310–1346) mu jej sice ponechal v zástavě za peněžitou půjčku, ale na hrad zajížděl. Pobýval tu r. 1315 a vydal zde list pro ves Lubnou u Rakovníka. Po požáru Pražského hradu r. 1316 se stal Křivoklát na čas útočištěm královny Elišky a jejích tří dětí. Nejstaršího Václava (Karla) zanechala potom při návratu do Prahy na hradě dočasně v opatrování. Po smrti Viléma Zajíce r. 1319 přešel hrad Křivoklát opět na krále, který sem znovu převezl prvorozeného syna Václava (Karla), než byl odvezen do Francie. Od prosince 1331 držel hrad dlouholetý křivoklátský purkrabí Oldřich Pluh z Rabštejna. Po dvou letech byl pak Burgschloss či Purglinum nebo Pürglitz, jak se tehdy začal Křivoklát nazývat, s velkým úsilím a peněžitým nákladem navrácen královské koruně. Křivoklát ožil opět klidným životem za Karla IV. (1346–1378). Král ubytoval na hradě svou první manželku Blanku z Valois, jíž se tu narodila dcera Markéta. R. 1348 zde vznikl zákoník Karla IV. Majestas Carolina a mnohé listy, datované odtud až do r. 1375. Křivoklát si oblíbil Karlův syn Václav IV. (1378–1419), jenž tu strávil léta mládí se svým vychovatelem vyšehradským proboštem Burghardem. V době své vlády prodléval na hradě často i celé měsíce ve společnosti svých oblíbenců, mezi nimiž byl též zeman Jíra z nedalekých Roztok, přijímal zde poselstva a vyřizoval státní záležitosti. V té době byl vybudován na severozápadě výběžek s manským domem, z jehož výzkumu pocházejí nálezy kachlů, luxusní keramiky a dalších předmětů denní potřeby. R. 1380 přijal na Křivoklátě posly anglického krále Richarda II., kteří jej přijeli požádat o ruku jeho sestry Anny. Zamiloval si hrad natolik, že mu věnoval veškerou péči. Pokračoval nejen v jeho vnitřní úpravě, ale prováděl některé další přestavby a novou výstavbu. Proti paláci, v západní části prvního hradního nádvoří, byla postavena k hradební zdi dlouhá patrová budova purkrabství, severozápadní cíp hradby byl zpevněn věží Huderkou a v předhradí byla zesílena vstupní brána věží Prochoditou. Tím bylo první hradní nádvoří téměř celé uzavřeno obytnými a hospodářskými budovami. Po r. 1390 pobýval Václav IV. na Křivoklátě už méně, protože dával přednost jiným svým hradům jako Točníku, Žebráku nebo Novému hradu u Kunratic, kde také v r. 1419 zemřel. Václavův nástupce král Zikmund přijel na Křivoklát poprvé v r. 1420, jen aby zjistil situaci a přesvědčil se o hradním majetku. Dne 18. března 1422 vypukl v konírně na nádvoří požár, který se rozšířil po celém hradě a zničil všechno, co bylo ze dřeva. Vyhořelý hrad se dostal (r. 1422) na krátkou dobu do držení Pražanů, kteří v něm zanechali svou posádku v čele s hejtmanem Absolónem Bělbožkou z Chříče. V srpnu 1422 dobyl hrad Aleš Holický ze Šternberka, Absolóna Bělbožku zajal a uvěznil v Praze. Hrad však nedržel dlouho. Absolónův bratr Žibřid z Chříče, bývalý místopurkrabí křivoklátský, se Holickému pomstil a hrad znovu dobyl. Držel jej však jen několik dní, neboť Aleš Holický ve spojení s Hanušem Kolovratem z Krašova jej dobyl nazpět. Král Zikmund připsal potom Křivoklát s hradem Týřovem Aleši Holickému dědičně za 3960 kop grošů. Holický držel křivoklátské panství až do r. 1454, kdy je vrátil, protože obdržel zástavní obnos. Na hradě však sídlil až do 19. března 1455, kdy zde zemřel. Král Ladislav Pohrobek (1453–1457) sice Křivoklát vyplatil, ale nikdy tam nebyl. Také doba vlády Jiřího z Poděbrad (1458–1471) není na hradě nijak poznamenána a král tu trvale nesídlil. Uchýlil se sem s královnou a se syny jen přechodně v létě 1463 před morem a zde také vydal několik listů. Křivoklát měl tehdy v držení jeho syn Jindřich. Slavné období prodělal hrad opět za krále Vladislava II. (1471–1516), jenž na Křivoklát zavítal poprvé v r. 1473, zamiloval si jej, stejně jako jeho manželka Anna z Kandale, a začal mu věnovat velkou péči. Jemu vděčí hrad za přestavbu ve slohu pozdní gotiky, kterou král zahájil kolem r. 1487, ale nedokončil. Tato třetí stavební etapa Křivoklátu byla nejdůkladnější a bohatá. Nejprve bylo postaveno vedle Prochodité věže nové purkrabství či hejtmanský dům. Po dokončení této budovy r. 1493 začala přestavba vlastního hradu. Největší změny prodělal palác. Snad nejdříve bylo upraveno přízemí jižního křídla, kde byly žalářní kobky a stříbrníce. (Překvapuje, že hned potom se stal hrad státní věznicí, neboť r. 1496 byli v jeho kobkách vězněni mluvčí kutnohorských havířů Holý Žemlův, Ondřej Němec a Vít Krchnavý.) Stříbrníce byla opatřena těžkými kovanými dubovými dveřmi, na nichž byl nápis se jménem purkrabího Jana Hroška z Hrošovic a letopočtem 1499. Potom pokračovala přestavba prvního patra střední části paláce. Raná gotika tu byla nahrazena pozdní gotikou vladislavskou. Celé první patro bylo zvýšeno a velký přemyslovský královský sál byl nově zaklenut hvězdicovou klenbou a opatřen novými okny a dveřními portálky. Nad průjezdem, mezi dva pilíře, byl zasazen velký, bohatě zdobený arkýř, s poprsím krále Vladislava II. a jeho syna Ludvíka ve spodní části. K jižnímu křídlu paláce s královskou kaplí byla pro druhé patro přistavěna kamenná pavlač se schodištěm z nádvoří. Současně byl přestavěn malý rytířský sál i královská kaple, která doznala velké změny. Kromě předsíně s ozdobným arkýřem to byla síťová klenba, zakončená dřevěným svorníkem, visícím se stropu. Vrcholem pak byla figurální a ornamentální výzdoba kaple se skládacím oltářem. Tato bohatá výzdoba s neobyčejně cennou trojkřídlovou archou asi z l. 1490–1510 s dřevořezbou uprostřed malovanými výjevy na křídlech je připisována mistrům Hanušovi a Jakubovi z Nymburka, zvanému z Kutné Hory. Obrazy na křídlech maloval pro krále Vladislava II. neznámý dvorský malíř, pravděpodobně přímého nizozemského školení, v jehož dílně se dostalo prvé odborné průpravy Mistru litoměřického oltáře. Lze tedy nepochybně tvrdit, že Mistr křivoklátského otáře byl učitelem Mistra litoměřického oltáře. Nově bylo přestavěno také severní křídlo paláce na druhém nádvoří, určené pro královnu. Bylo zvýšeno o druhé patro a s vlastním palácem je spojovaly dva přechody. Vedle průjezdu palácem byl na prvním nádvoří postaven krásný přízemní balkónek, který sloužil manům k slavnostnímu uvítání panovníka při jeho příjezdu na hrad. Stalo se tak poprvé asi v září 1489. Vladislavově přestavbě Křivoklátu neušlo ani hradní opevnění. Před Prochoditou věží bylo vybudováno nové předbraní s bránou s padacím mostem, ztěžující přístup na první hradní nádvoří. Vysoká věž byla o patro zvýšena a přikryta novou střechou. Hradební opevnění bylo zesíleno třemi baštami, z nichž Zlatá byla současně hladomornou. Celou přestavbu provedli pravděpodobně dva stavitelé pražské královské hutě. Jedním byl Benedikt Rejt a druhým Hanuš Spiess z Frankfurtu nad Mohanem, jenž měl (podle D. Menclové) hlavní podíl na přestavbě hradu a který sem též přenesl stavitelské prvky tradice česko-saské hutě. Král Vladislav II. poznamenal přestavbu a modernizaci hradu nejen svým jménem v podobě iniciály W na štítcích a svým portrétem v arkýři paláce, ale i bohatým kamenným reliéfem na první hradní bráně. Po smrti Vladislava II. pokračoval v přestavbě Křivoklátu jeho syn král Ludvík (1516–1526), jenž musel nejprve celé křivoklátské panství vykoupit od největšího otcova věřitele Zdeňka Lva z Rožmitálu, který je po Vladislavově smrti převzal do vlastnictví. V té době došlo na Křivoklátsku k povstání poddaných. Začátkem září 1522 přijel na Křivoklát král Ludvík s minsterberským knížetem Karlem a s dalšími hosty na lov. Zdržel se tu několik dní a pravděpodobně se účastnil 10. září vysvěcení hradní kaple a kostela Petra a Pavla v podhradí. Za Habsburků (od r. 1526) pozbyl Křivoklát zcela svůj význam. A tak se období renesance hradu téměř nedotklo. Je těžko uvěřitelné, že již tři roky po smrti krále Ludvíka si v r. 1529 křivoklátský hejtman Albrecht z Vřesovic stěžoval králi Ferdinandovi I.: "Zjistil jsem, že zámek je špatný; jeden dům podepřený, druhý nad sklepem chce spadnout, skrze něj voda do sklepu teče. Orloje hodinného na zámku nemáme, jest potřebný pro hlásné, vrátné i jiné. Dveře a zámky u mnohých pokojů, skla u všech pokojů jsou poškozena. Hlásní i vrátní měli by se ze služby manské vykoupiti, za ně opatřiti věrné a ustavičné, neb nevím, přicházejí-li na hlásky hlásní či zrádci. V čas nebezpečí by byl hrad ohrožen." Proto se Albrecht z Vřesovic vzdal hejtmanského úřadu a česká komora pronajala křivoklátské panství s hradem pražskému hejtmanu Jaroslavu z Vřesovic na Brozanech. Brzy však toho litoval, jak o tom svědčí jeho dopis: "Dům za velkou světnicí, slově knížecí, potřebuje znamenité opravy, kdyby se obořil, strhl by i jiné budovy. Také do druhého stavení teče, písař tam nesmí bydlet, praská to. Pošlete mistra Beneše, ať vše ohledá a podepře." Jaroslav z Vřesovic držel panství jen pět měsíců. Potom bylo pronajímáno různým nájemcům, jimž šlo především o výtěžek z panství. Od srpna 1535 byl pánem Křivoklátska Oldřich z Hardeka, který také žádal o opravu sešlého hradu. Po jeho smrti r. 1536 je držel Ladislav Popel z Lobkovic, ale právo lovu si vyhradil král, jemuž byl hrad s panstvím vrácen r. 1542. Hejtmanem tu byl tehdy Zikmund Gerštorf a lesmistrem Hanuš Minvic z Minvic. Po porážce šmalkaldského spolku v r. 1547 byli na hradě ubytováni žoldnéři, kteří zde nadělali mnoho škod. Hrad se postupně stával státním vězením a mučírnou. Po porážce odboje proti králi Ferdinandovi I. v r. 1547 tu byl vězněn Burian Prostibořský z Vrtby. Dne 26. května 1548 byl do vězení přivezen biskup jednoty bratrské Jan Augusta se svým druhem Jakubem Bílkem. Augusta byl v křivoklátském vězení 16 let a Bílek 13 let. Normální život na hradě byl zase obnoven r. 1560, kdy byl jeho hejtmanem Ladislav ze Šternberka. Tehdy král Ferdinand I. poslal na Křivoklát dvorního stavitele Bonifáce Wohlmuta, aby provedl některé drobné vnitřní opravy dveří, oken a krbů, aby se tu dalo bydlet. V l. 1559–1564 byla na hradě ubytována Filipína Welserová, tajná manželka arciknížete Ferdinanda, od r. 1547 místodržitele v Čechách, které se tu narodily tři děti. Arcikníže si na otci vyžádal správu Křivoklátska a postaral se také o jeho opětné zcelení a zvelebení, zvláště když mu je později zastavil jeho bratr Maxmilián II. R. 1556 byly rozsáhlé křivoklátské lesy rozděleny na sedm polesí: bezděkovské, chyňavské, hudlické, roztocké, bukovské, luženské a vašírovské. Po r. 1567 přesídlil arcikníže Ferdinand do Tyrol. Navštívil sice Křivoklát ještě v l. 1569, 1571 a 1574, ale už jen krátce jako host. Císař Rudolf II. (1576–1611) se snažil panství dál zvelebit, ale o hrad neměl zájem. Dal pouze ozdobit fasádu některých budov sgrafity. Během několika let změnilo Křivoklátsko své hranice vykoupením zastavených vsí a lesů, o něž šlo císaři především, ale slavná doba hradu zmizela navždy. R. 1583 přijel na Křivoklát stavitel Pražského hradu, aby opravil most a některé budovy připravil jako skladiště střelného prachu. Také vysoká věž se stala skladištěm. Hrad pak dále sloužil jako vězení. R. 1591 zde byl vězněn i císařský alchymista Edward Kelley za zabití šlechtice Jiřího Hinklera, císařův komorník Jeroným Makovský a Purkart z Berlichingenu s manželkou. R. 1597 vznikl v hradním pivovaru, postaveném počátkem 16. století, vinou mládků požár, který se rozšířil i do hradní kanceláře, kde byly uloženy všechny manské, urbární i trhové knihy; podařilo se je však naštěstí zachránit. Teprve tehdy se Rudolf II. rozhodl hrad opravit. Byly to však jen opravy z nouze a jen ty nejnutnější. Po císařově smrti hrad dále chátral a sloužil jako hospodářské středisko panství a věznice, která se zvláště po Bílé hoře zaplnila dalšími vězni. Byli sem přivezeni, kromě jiných, doktor Fridrich Jiří z Ledenburku, apelační rada Kašpar Luk a správce Loketského kraje Mikuláš Štole. R. 1631 přepadl hrad Oldřich Václav Kavka z Říčan s emigranty a sedláky a chtěl vězně vysvobodit. Přepadení se však nepovedlo. V listopadu byl hrad obsazen saským vojskem, které jej drželo až do Štědrého dne, kdy bylo vypuzeno. V červenci 1634 se však hradu zmocnilo znovu, vyloupilo jej a zplundrovalo. V r. 1635 udeřil do Zlaté bašty v nároží jihozápadní hradební zdi blesk a značně ji poškodil. Proto se začalo pomýšlet na generální opravu hradu a r. 1638 byl již vypracován projekt. Zatím na český trůn nastoupil Ferdinand III. (1637–1657), jenž hned po svém nástupu přijel r. 1637 s velkou družinou na Křivoklát a 14 dní v okolních lesích lovil. Lovy se opakovaly opět od poloviny července do konce srpna. Dne 3. června 1643 vznikl na hradě požár neopatrností pacholka Matyáše Pinkase. Oheň zničil téměř všechno, kromě klenutých místností v přízemí, sálu a kaple s předsíní. Vyhořelo 38 místností s originály majestátů manů, shořely i další cenné předměty, uložené na hradě po r. 1620. Byla to nenahraditelná ztráta. Ferdinand III. byl nucen dát hrad opravit; neopravena zůstala jen vysoká věž bez střechy. Práce trvaly až do r. 1644. R. 1648 se zmocnil hradu švédský generál Königsmark, jenž tam zanechal posádku až do uzavření míru. Přirozeně, že to hradu neprospělo. Jaká situace byla na hradě r. 1650, oznamoval hejtman: "Zlatá věž a pod ní pokoje, zvané jelínkovské, které před sedmi lety vyhořely, potřebují opravy. Také pilíř před zámkem pod těmito pokoji musí být z gruntu nový." K částečné opravě došlo na hradě teprve v r. 1655. Byl opraven krov na věži Huderce, zeď mezi padacím mostem a přední bránou a provedeny některé další drobné opravy. Za krále Leopolda I. (1657–1705) byla v lednu r. 1658 dojednána smlouva, podle níž získali křivoklátské panství s hradem jako zástavu Schwarzenberkové. Při soupisu majetku a vnitřního zařízení na hradě vyšlo najevo, že tam téměř nic není a že okna a dveře jsou poškozeny. Jen v hradní kapli byla nalezena pozlacená patena, románský misál, kancionál a cínová křtitelnice ze Třtice. Ve velkém sále byly čtyři dveře bez zámků, okna bez skel, v královské síni dveře bez zámků, železná kamna, postel s nebesy, čtyři stoly, šest lenošek, umyvadlo atd. R. 1685 došlo k opravě jižního křídla hradu. Ale již v lednu 1686 získal panství s hradem do dědičného vlastnictví místodržitel království Arnošt Josef z Valdštejna, když po dohodě s králem Leopoldem I. vyplatil Ferdinandu Vilémovi Schwarzenberkovi 400 000 zlatých. Podle soupisu patřily k panství 54 vsi, 10 dvorů, 6 ovčínů, 8 mlýnů, 42 rybníky, 33 výsadní krčmy a 800 sedláků s potahy, kromě hradu Křivoklátu zámky v Lánech a Krušovicích, pusté hrady Týřov, Jenčov, Jivno, města Žatec, Unhošť a Nové Strašecí, skelná huť u Broum, Krušná hora u Hudlic s těžbou železné rudy, vápenice u Chyňavy, kamenný lom na Skalce, cihelny v Městečku a v Lánech, cinobrové doly u Svaté, masné krámy, jirchárny aj. Král si však ponechal právo vykoupit panství zpět, ale nevyužil je. Až za císaře Josefa I. (1705–1711) se začalo jednat o vyplacení panství, ale nedošlo k tomu. R. 1729 se o převodu znovu jednalo, ale Valdštejnova smrt je přerušila a panství dostala věnem jeho dcera Marie Anna, provdaná za Josefa Viléma Fürstenberka. Tehdy odhadla dvorská komora křivoklátské panství na jeden milión zlatých. Když však český sněm rozhodl, že na výplatu není peněz, prodal císař Karel VI. (1711–1740) panství s hradem dědičně Fürstenberkovi za doplatek 200 000 zlatých. Fürstenberkové provedli v polovině 18. století (snad kolem r. 1756 za Karla Egona Fürstenberka) nešťastnou přestavbu velkého královského sálu paláce, který byl rozdělen stropem na dvě patra, spodní část pak ještě na čtyři místnosti a hořejší patro bylo určeno za skladiště. Dne 18. srpna 1826 vypukl v bytě vrchního správce požár, který zničil celý hrad, kromě velkého královského sálu a kaple. Shořely všechny šindelové střechy i v předhradí. Hrad Křivoklát, pýcha českých panovníků a perla království, byl zničen. Byl sice částečně opraven a v tomto stavu zůstal až do r. 1850, kdy z podnětu J. E. Vocela se Karel Egon II. z Fürstenberka rozhodl hrad obnovit v původní podobě. Dal také vypracovat plány, ale práce na hradě začaly až r. 1856. Nejprve byl opraven velký sál. Stavitel J. C. Wyttek obnovil střechy na věžích, kromě vysoké, vystavěl vyhořelé domky na prvním nádvoří a pivovar. Veškeré práce však přerušila smrt Karla Egona II. Až v r. 1873 se jeho nástupce Max Egon Fürstenberk rozhodl v obnově pokračovat. Nová katastrofa nastala na hradě 17. června 1876, kdy se zřítila část královniných komnat v severním křídle paláce na druhém hradním nádvoří. Restaurace hradu byla nyní svěřena architektu Josefu Mockerovi, jenž v l. 1882–1886 provedl úpravy malého rytířského sálu, balkónku před vjezdem do paláce, vysoké věže, hradebních ochozů s cimbuřím a některé další práce. Od r. 1906 pokračoval v obnově hradu vídeňský architekt Humbert Walcher z Moltheimu, který se nejprve zaměřil na opravu hradní kaple. Vystavěl novou královskou oratoř nad předsíní, kterou doplnil v arkýři hvězdicovou klenbou, otevřel přístup do kaple spirálovitým schodištěm z druhého nádvoří a za pomoci truhlářů Celestina a Václava Friberta z Křivoklátu a zámečníka Celestina Loye provedl další opravy a úpravy. První světová válka veškeré další práce přerušila. Obnovu severního křídla paláce na druhém nádvoří, zříceného r. 1876, dokončili architekti Kamil Hilbert a Urban v r. 1921. To už také přešlo celé křivoklátské panství do správy československého státu a od r. 1929 do jeho majetku. Veškerou péči o hrad převzala Státní památková péče, která v restaurátorských pracích pokračovala. Druhá světová válka znovu přerušila veškeré práce, v nichž se mohlo pokračovat teprve po r. 1945. Vnitřní úprava hradu byla dokončena až r. 1952. Později na hradě proběhl archeologický a historický průzkum jeho stavebního vývoje. Na základě projektu Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů a generálního investora Interprojektu Brno pracovali zaměstnanci národního podniku Geoindustria Praha a pracovníci Archeologického ústavu ČSAV na další restauraci a pátrali po dosud neodhalených tajemstvích hradu. V prostorách hradu byla instalována obrazárna a muzeum s četnými unikátními předměty a památkami. Ve velkém královském sále byla umístěna sbírka pozdně gotických a renesančních deskových obrazů a plastik z l. 1450–1550 ze Středočeského kraje. V rytířském sále byly vystaveny lovecké zbraně z 16.–18. století a kolekce barokních saní. Nejdražším a nejvzácnějším výstavním skvostem se stala sama královská kaple s jedinečným oltářem i celkovou nástěnnou výzdobou. V severním křídle paláce bylo zřízeno muzeum s exponáty z přírodních krás Křivoklátu a z historie hradu. Archeologická část byla umístěna v Augustově vězení. Ve stříbrníci vznikla expozice středověkých hudebních nástrojů 12.–14. století. Zpřístupněna byly též hradní knihovna obsahující 50 000 svazků z nejrůznějších vědních oborů v mnoha jazycích – vzácné rukopisy, prvotisky, mapy, sbírka biblí a další unikáty. Po renovaci „královské krčmy" a přilehlé místnosti zde začalo pořádání koncertů souborů starých hudebních nástrojů a komorního orchestru OKS z Rakovníka. Místnosti také slouží jako svatební síň a na nádvoří se pořádají divadelní představení a jiné akce..

V těch dobách rozvratu vetřel se úlisně v přízeň Čechů zrádný Stanimír. „Srdce mě bolí,“ mluvil k zemanům, „když vidím, jak se v zemi šíří moc vašich nepřátel. Nezvolíte-li si knížete, který by se ujal pevnou rukou vlády a Němce ze země zapudil, budou místo vás i vašich potomků vbrzku v celé zemi Němci bydleti.“

Líbila se Čechům jeho řeč i zvolili si ho za knížete. Dostav se k moci, odkryl Stanimír své ledví a počal plniti pravý opak svých slibů. Obklopil se pány německými a nad samou Prahou ustanovil Němce purkrabím. Tu se sešli zemané k tajnému sněmu na hradě Křivoklátě. Snesli žaloby na knížete a rozhodli se, že ho svrhnou s knížecího stolce a povolají k vládě Bedřicha, jemuž po právu měla vláda v zemi náležeti. Bedřich přišel na Křivoklát, ujal se tu vlády a vzkázal Stanimírovi:

„Neprávem jsi dosedl na knížecí stolec. Po právu měl bych tě na hrdle ztrestati. Však jestliže ustoupíš dobrovolně a pokutu ve stříbře mi složíš, nechci tebe pro tvůj skutek dále souditi!“

Stanimír povolal k sobě svoje přívržence, aby se s nimi poradil, jak by Bedřicha oklamal. „Vlákáme Čechy do léčky,“ pravil k Němcům jejich jazykem. „Uvítáme je beze zbraně a začneme s nimi jednati. Ale jakmile řeknu: Proměňte se! – chopíte se brnění a zbraní, připravených ve vedlejší komnatě, a nevzdají-li se nám, pobijeme je i s Bedřichem.“

Radu tuto slyšel jeden ze služebníků, který rozuměl německé řeči, i pospíšil na Křivoklát, aby varoval Bedřicha a české zemany před Stanimírem. Zemané jdouce k Stanimírovi řádně se připravili na uvítání, které jim Němci chystali. Oblékli si pod sukně a kabátce brnění a skryli svoje zbraně. A když Stanimír uprostřed jednání zvolal: „Proměňte se!“ – tu zemané tasili ukryté zbraně a vzkřikli rozhořčeně:

„Sami vás proměníme, červených sukní z vás nakrájíme!“

Pobili Němce i Stanimíra, prohlásili za knížete Bedřicha..

Přijela do Čech s velikým průvodem a byla tu uvítána radostným jásotem jako choť příštího císaře a krále, v jehož rozvážnost a moudrost skládal národ všechny své naděje. Mladé ženě se v Čechách stýskalo, neboť zde vládl jiný mrav nežli v její vlasti, ale český dvůr, jímž byla obklopena, sám se jejím přáním přizpůsobil. Karel, tehdy markrabě, dbal všemožně o to, aby se jí v Čechách zalíbilo. Neočekávaně vpadly však do jejich života těžké chmury a zkalily jejich mladé štěstí. Otec Karlův, spíše potulný rytíř nežli král, vrátiv se po čase do Čech, jež byly jeho pokladnicí, uvěřil svým pochlebovačům a donašečům, kteří na Karla žalovali. A bylo těch žalob nemálo: že vládne v Čechách jako král, že si získává přízeň lidu a tajně pomýšlí na svržení svého otce s trůnu, aby se sám stal císařem a králem. A také Blanka, jeho choť, nemůže prý se již dočkati vladařské koruny. Byly to zprávy zlomyslné a klamné, šířené těmi, kdož zneužili Janovy lehkomyslnosti a za laciný peníz dostali v zástavu komorní statky. Žalovali i tajní škůdci země, kteří se Karla velice obávali, neboť netrpěl žádných zlořádů. Tu prchlivý král Jan poručil Karlovi, aby se odebral na Křivoklát a bez dovolení hradu neopouštěl. S těžkým srdcem odcházel Karel z Prahy. Odcházel jako oráč, který započal líchu a nedooral. Měl v dobré paměti, jak ho otec v útlém věku věznil ve zdech křivoklátských, i rozhodl se, nevzbuzovati jeho hněvu a trpělivě vyčkati, až se otec smíří. Bylo-li smutno Karlovi, tím více se stýskalo v křivoklátských zdech jeho mladé choti. Tu Karel, aby ji rozveselil, kupoval od čihařů ptáky a zvláště slavíky prý dobře platil, aby zpívali jeho mladé choti, kvůli níž dal hrad nově opraviti. Nezavíral jich do klecí – vždyť se nyní podobal lapenému ptáku! – nýbrž pouštěl je do křovin a do mladých porostů, zelenajících se na stráni pod hradem. Slavíci se tady usadili a jako z vděčnosti pěli Karlovi i Blance pro radost. Na tu stráň prý Blanka ráda vycházela postranní branou a sestupovala zvolna strmou stezkou dolů k potoku. A protože ji slavíci provázeli líbezným, opojivým zpěvem, nazvala tu stezku „slavičí“. Krátké bylo štěstí mladé, sličné Blanky. Málo radosti jí osud přiřkl. Zakusila dosti ústrků od krále Jana i od jeho druhé choti a zemřela mláda, nedočkavši se koruny ani slávy po boku císaře Karla. Zůstaly jen vzpomínky na spanilou Blanku z Valois a pod hradem Křivoklátem osiřelá „slavičí“ stezka..

Jeho vysoké čelo a jiskrné oči prozrazovaly rozum a ráznost. Zvláště pak vynikal výmluvností. Volba Habsburka Ferdinanda I. za českého krále byla Čechám osudná jak po stránce politické, tak i náboženské. Ferdinand, nesnášenlivý katolík, utkal se s Bratřími již roku 1535, když mu podali své vyznání víry. Předložil mu je pan Krajíř z Krajku, příznivec bratří a pomocník biskupa Augusty. Ferdinand je odmítl příkrými slovy:

„Rádi bychom věděli, kterak vy jste k této víře přišli. Sám čert vás v ni uvedl.“

„Ó, milostivý králi,“ odpověděli mu nebojácně, „ne čert, nýbrž Kristus Pán skrze Písmo svaté nás v ni uvedl.“

Avšak krutý, pánovitý král, který neměl žádných vztahů k českému národu, nedopřál sluchu jejich žádosti a čekal jen na příležitost, aby mohl Jednotu zahubiti. Po bitvě u Mühlberka, kde zvítězil nad německými protestanty, obrátil se jeho hněv proti odbojným stavům, které odmítly táhnouti s vojenskou pomocí za hranice. Ztrestal jejich zástupce na hrdle, zkonfiskoval jim přečetné statky, zrušil výsady, oklestil práva měst, hlavně Prahy. Jeho tvrdá pěst dopadla na České bratry i na Jana Augustu, jejich biskupa, neboť byli obviněni, že měli účast při povstání. Jednota byla v Čechách zakázána, její sbory byly pozavírány, kněží zjímáni a tisíce jejích příslušníků byl vyhnáno ze země. Biskup Augusta byl jat úskokem, odvezen do Prahy a tu nelidsky mučen, aby doznal, kdo byl strůjcem odboje. Leč ani oheň, jímž byl pálen, ani napínání na skřipec hlavou dolů nedonutily statečného biskupa k udavačství. Z Prahy byl polomrtvý biskup poslán na hrad Křivoklát, dříve nežli došly písemné rady Ferdinandovy, jak pokračovati dále v jeho mučení. Byl ponechán o samotě v přítmí chladné podzemní kobky, aniž mu bylo dovoleno přijímati návštěvy a alespoň na chvíli vyjíti na vzduch a světlo boží. Podobným způsobem byl tu vězněn i bratrský kněz Bílek. Teprve roku 1560 zasvitl jasnější paprsek do života ubohých vězňů křivoklátských. Byla jím Filipina Welserová. Byla to dcera kupce z bavorského města Augšpurka, vynikající nejen tělesnou krásou, nýbrž i bohatstvím ducha a andělským srdcem. Dlela předtím na návštěvě u své příbuzné Kateřiny Lokšanové na březnickém zámku. Tu ji poznal syn Ferdinanda I., arcikníže Ferdinand, a pojal ji za choť. Na rozkaz císaře, který nepřál nerovnému sňatku prince s dcerou kupcovou, měl býti sňatek veřejnosti utajen. Proto byl Filipině určen za pobyt odlehlý, tichý Křivoklát. Filipina se sem přistěhovala roku 1560 s hojným služebnictvem. Sama těžce poznala císařův hněv a jeho krutost, a proto pociťovala hluboký soucit s nebohými křivoklátskými vězni. Vcházela k nim do vězení s dary, neostýchala se s nimi vésti rozhovory. A čekala jen na příležitost, aby mohla ulehčit jejich utrpení. Roku 1563 arcikníže těžce onemocněl. Filipina jej pečlivě ošetřovala, a když se uzdravil, vyprosila pro Jana Augustu ulehčení. Byl propuštěn z kobky a za byt mu byla určena jedna z hradních komnat. Jakub Bílek, propuštěn byv již dříve z vězení na svobodu, usadil se ve vsi pod Křivoklátem a žil tu jako tkadlec, nechtěje se odloučiti od Augusty. Na přímluvu Filipiny Welserové byl konečně i Jan Augusta propuštěn na svobodu a po dlouhých letech se vrátil zpátky k Bratřím. Filipina Welserová přilnula za pobytu v Čechách k českému národu a naučila se dobře hovořiti česky. Sama trpíc, cítila soucit s trpícími. Teprve roku 1567 nastaly šťastnější chvíle v životě této šlechetné ženy. Arcikníže Ferdinand, stav se místokrálem tyrolským, odvezl si Filipinu na nádherný zámek Ambrasský. Tam rozvinula Filipina plně své šlechetné snahy a stala se „andělem spásy“ chudému lidu. Biskup Augusta nepřestal ani z vězení říditi osud své těžce zkoušené církve. Bylo s podivením, že přes všechna příkoří přestála dobu největšího útisku a že nezhynula ranami, které ji stihly. Naopak, v sesterské Moravě, kde svoboda náboženská byla ponechána, počala růsti a vydávati svoje nejkrásnější květy. Násilným odloučením od Jednoty, trvajícím plných šestnáct let, vznikl nejeden spor mezi bojovným biskupem a jeho církví. Odklidila je smrt Augustova roku 1572 a ukončila tělesné i duševní utrpení bývalého vězně v křivoklátské kobce..

Císař, maje trpké zkušenosti s alchymisty, z nichž mnozí sice slibovali vyrobit zlato z méněcenných látek cestou chemickou, avšak podvodným způsobem do svých kelímků vpravovali zlatá zrnka, chtěl se sám přesvědčiti o umění svého nového dvorního alchymisty. „Nechť si Vaše Veličenstvo samo moje recepty vyzkouší,“ souhlasil ochotně alchymista. Dal přinésti do místnosti velikou bednu, napomínaje sluhy, aby ji nesli opatrně. Otevřel bednu, poodstoupil stranou. Členové komise, kteří byli přítomni pokusu, sami z ní císaři podávali potřebné pomůcky a látky. Císař pozorně prohlédl kelímek, nemá-li snad dvojité dno, i každou látku, není-li k ní tajně přimíšeno zlato. A stejnou pozornost věnoval i kleštičkám, jimiž vkládal látky do kelímku. Konečně byla směs správně připravena a do ruda na ohni roztavena. Tu pokynul alchymista opustiti místnost, že bude sám nyní vzývati pomocné duchy, aby provedli potřebnou permutaci (přeměnu prvků). Vyšel s císařem a jeho družinou z místnosti, císař uzamkl dveře a vlastnoručně je zapečetil. Po hodině, hoře dychtivostí, vrátil se císař k ohništi a otevřel třesoucí se rukou kelímek. V kelímku bylo zlato. Z radosti, že konečně došel výsledku svého dlouholetého snažení a nemalých peněžních obětí, pasoval Kelleye na „zlatého“ rytíře. Těšil se, že nyní z jeho alchymistické dílny pohrne se vytoužené zlato proudem. Užasli také císařovi dvořané, avšak ne na dlouho. Brzy si tajně šeptali, že i nový alchymista je podvodník, který více sliboval, nežli umí. A jeden z nich vypátral i tajemství, jak Kelley oklamal císaře, dav mu vyrobiti zlato. Bedna, kterou sluhové přinesli do místnosti před císaře a jeho komisi, měla dvojité dno. Vespod v ní byl ukryt alchymistův bratr. Když vyšel císař z místnosti a zapečetil dveře, vylezl ze svého úkrytu, vsypal do kelímku zlaté piliny a skryl se zase v bedně. Císař marně čekal na bohatý, zlatý proud. Alchymista stále jen činil přípravy, vymlouval se, že duchové ještě nejsou k službám, že je třeba trpělivě vyčkati… A zatím oslňoval svého chlebodárce různými podivuhodnými kousky a pokusy, jimž se naučil od slavného alchymisty doktora Deea. Ani doktor Dee, tím méně pak pověrčivý císař, nepoznal, že Eduard Kelley je dobrodruh a podvodník, původního jména Talbot, který byl pro podvody potrestán ve své vlasti uříznutím ucha. Dlouhé vlasy, které si nechal narůsti, skryly toto znamení hanby a jeho sebevědomé vystupování otvíralo mu dveře i srdce důvěřivých velmožů. Engelender, stav se „zlatým“ rytířem, přílišně však zpychl. Kupoval statky a hrál si na šlechtice, přezíral ostatní dvořany. Jeho zpupnost, zhýralost a pýcha připravovaly znenáhla jeho pád. Jeden z dvořanů nazval ho v hádce podvodníkem a na důkaz toho mu odhrnul vlasy. Kelley, tasiv kord, v souboji ho zabil. Byl jat a císařovi konečně vyjeveno, co se tajně vyprávělo o jeho podvodných skutcích. Rozhněvaný císař kázal ho zavésti na Křivoklát a vsadit do věže Huderky. Tam měl pobýti ve vězení tak dlouho, dokud nevyjeví tajemství výroby zlata, elixíru života a kamene mudrců, jež sliboval císaři prozraditi. V Huderce nezanášel se Kelley alchymií, nýbrž přemýšlel usilovně, jak by se dostal z tuhých, nehostinných zdí. Často zíral ven z okna, v duchu měřil výšku věže. V nestřežených chvílích splétal tajně z vláken a přerůzných látek silný provaz. A když byl už dosti dlouhý, upevnil jej jednoho dne za tmy na okenní mříž a pustil se po něm z věže dolů za vidinou volnosti a svobody. Tentokráte však nepomohli dobří duchové a odvážný pokus bývalého dvorního alchymisty se nezdařil. Provaz se přetrhl, uprchlík se zřítil do hloubky, dopadl na skálu a zlomil si nohu. Byl dopaden, noha mu musila býti odňata a nahrazena dřevěnou. A poněvadž byl již takto dosti potrestán, propustili ho na svobodu. Zchromlý, zbaven cti, slávy a statků, potloukal se ještě nějaký čas po Čechách a pro podvody byl znovu uvězněn v Mostě. A když jeho nový útěk skončil se zase nezdarem, požil Engelender v zoufalosti jedu a ukončil tak sám pestrý běh svého dobrodružného života..