Točník

1383–1396 upravit pro svou potřebu, ale ani to nepostačovalo a tak, když r. 1395 hrad značně poškodil požár, rozhodl se, že si nechá postavit hrad nový, který by se stal jeho důstojnějším i bezpečnějším útulkem. Pro stavbu nového hradu bylo zvoleno místo nedaleko Žebráka, na témže hřebeni, o 100 m výše. Kdy stavba začala, není známo, ale již r. 1398 byl bezpochyby dokončen alespoň obytný palác, neboť v tomto roce zde již král Václav IV. pobýval. Hrad byl již tehdy nazýván Točník, snad podle jména kopce, na kterém byl postaven (A. Sedláček). Podle lidové etymologie, zachycené poprvé u Schallera, to mělo být podle toho, že se každý musel třikrát otočit okolo hory, než se dostal do hradu. O postupu stavby hradu nejsme přesněji informováni. Nejisté postavení Václava IV. v Čechách však vyžadovalo, aby byl Točník urychleně dobudován. Proto byl hrad r. 1400 narychlo opevněn a král Václav IV. se do něho ukryl i s částí královského pokladu. Na hradě pobýval i r. 1401, kdy zde vydal první listinu. Ale již r. 1402, kdy musel Václav IV. předat vladařství svému bratru Zikmundovi, byl na něho vyvíjen nátlak, aby mu postoupil též hrad Točník spolu s Žebrákem, Karlštejnem a Křivoklátem, což však odepřel. Poté byl Václav IV. zajat, ale příštího roku opět propuštěn. Po tomto roce se na Točníku až do r. 1415 ještě několikrát zdržoval. V r. 1409 zde byl projednáván spor o univerzitu, který skončil vyhlášením Kutnohorského dekretu. Ale od r. 1413 se Václav IV. raději zdržoval na Novém hradě u Kunratic a na Točník často nezajížděl. Točník byl založen velkoryse. Do hradu se vstupovalo od východu po mostě, podpíraném dvěma pilíři, nad hlubokým a širokým příkopem, vylámaným ve skále. Na jeho dně byla vyhloubena cisterna, v níž byla zachycována dešťová voda. Cisterna byla jediným zdrojem vody pro hrad až do první poloviny 16. století, kdy zde byla vyhloubena studna. Poslední část mostu tvořil padací most, po kterém se vstupovalo první vysokou hranolovitou branou do prvního nádvoří, správněji snad předdvoří, které bylo obehnáno silnou hradební zdí. Na jižní straně předdvoří byl další hluboký vyzděný příkop, přes který vedly dva padací mosty: jeden pro pěší, druhý, širší, pro povozy. Po těchto mostech se vstupovalo do druhé, původně dvoupatrové hranolovité brány. Tato brána vedla do dalšího nádvoří, zaujímajícího původně rozsáhlou plochu v podobě nepravidelného písmene L. Nádvoří bylo patrně již tehdy na obou vnějších stranách obklopeno budovami. Na jeho jižní straně byl prostor vnitřního hradu s obytným královským palácem. Do této části hradu (určené výhradně pro soukromou potřebu krále a jeho družiny), která byla obklopena hradbou, se vstupovalo třetí branou na nádvoří. K pravé straně brány přiléhala velká obytná hranolovitá věž, jejímž úkolem bylo také chránit vstup do této části hradu. Na severní straně bylo nádvoří tvořící obdélník, které bylo opevněno vysokou hradební zdí; na jižní straně bylo chráněno ostrými hroty křemencového valu, na němž hrad stál. Val byl na vnitřní straně obezděn. Na východní straně vnitřního nádvoří byl vlastní královský palác, který měl dva sklepy, jeden podzemní, druhý na úrovni nádvoří. Ten byl rozdělen na tři části, z nichž nejrozlehlejší byla prostřední a tvořila ji velká klenutá síň se třemi valenými klenbami, podepřenými arkádami: Zde byla patrně hradní kuchyně. Z ní se do prvního patra paláce vstupovalo po točitém schodišti. Podobně jako tento sklep byla celá budova paláce rozdělena na tři trakty, z nichž každý měl samostatnou valbovou nebo půlvalbovou střechu. Střední část budovy byla nejširší a měla v prvním i druhém patře veliké sály. Postranní trakty byly příčkami rozděleny na dvě přibližně stejně velké komnaty. Místnosti v severním traktu paláce byly určeny pro krále, v jižním traktu pro jeho družinu. Druhé patro paláce mělo podobné členění a bylo s prvním patrem opět spojeno z obranných důvodů jen točitým schodištěm, které bylo přistavěno do dvorního průčelí. Palác měl původně ještě třetí, podkrovní patro, které je dnes již zbořeno. Také sem vedlo pouze točité schodiště. Sál v prvním patře byl osvětlován dvěma velkými, hustě zamřížovanými okny, která vedla do příkopu, a třemi velkými okny, vedoucími na nádvoří. Jedno z nich bylo v podstatě portálem, který ústil původně na pavlač, obepínající ze tří stran nádvoří. Všechny místnosti paláce byly zaklenuty křížovými klenbami, měly bohatě zdobené krby, a portálky s padacími můstky byly spojeny s ochozy, vedenými po hradebních zdech. Z paláce vedla branka též do hradního příkopu, aby tak byl usnadněn přístup k jedinému zdroji vody. V rozvržení prostorové dispozice hradního areálu se setkáváme s dvěma novinkami, až dosud neznámými. Předně je to vnější předdvoří, které přebíralo obrannou funkci, jakou měly pozdější barbakány, dále skutečnost, že hrad nemá obrannou věž, která byla při dobývání vždy posledním útočištěm obránců. Tuto funkci na Točníku převzal právě královský palác. Stál až na okraji příkopu a byl k němu postaven užší boční stranou; jeho venkovní zeď byla silná téměř 3 m. Nároží paláce byla zpevněna velkými bosovanými kvádry. Přestože vnitřní palác byl rozsáhlý a kromě toho byla mezi ním a hradební zdí dodatečně postavena ještě další gotická obytná budova, nemohl postačit účelům, pro něž byl hrad Točník postaven. Proto byl na druhém nádvoří postaven druhý palác, tvořící západní část hradu. Do přizemí této budovy, kde byly konírny, se vstupovalo na severovýchodní straně přímo z nádvoří. Palác měl dvě patra a podkroví. V prvním patře paláce byly dva sály s užší vstupní síní uprostřed, druhé patro tvořil jediný rozsáhlý sál s mohutným krbem. V podkroví byly komůrky pro služebnictvo a hradní posádku. Palác byl kryt sedlovou střechou. K tomuto paláci přiléhalo na jihozápadní straně příčné jednopatrové křídlo, které se táhlo až k věžovité stavbě uzavírající na západní straně parkán obytného jádra hradu. Hrad Točník, přestože nebyl za života Václava IV. dostavěn, byl vskutku reprezentačním sídlem. Jeho výzdobu doplňoval pozoruhodný kamenný vlys nad vstupní branou se znaky zemí České koruny a Římské říše (zleva doprava: Budyšínsko, Dolní Lužice, Zhořelecko, Čechy, Lucembursko, Římská říše, Nisko, Morava, Svídnicko a Vratislavsko). Po obou stranách byl vlys uzavřen deskami, na nichž je ve stočeném závoji, tzv. věníku, ledňáček, Václavův osobní znak, oba symboly lásky, uváděné často do souvislosti s pověstí o zachránění krále Václava IV. ze zajetí sličnou lazebnicí Zuzanou. Nástupce Václava IV., král Zikmund, ztratil o hrad Točník zájem a jenom k r. 1420 se ve Starých letopisech českých dochovala zpráva, že v červnu 1420 navštívil hrady Točník a Žebrák, aby „pokladův svého bratra krále Václava IV. popatřil", ale na hradě déle nezůstal. Už v r. 1421 zastavil král Zikmund hrad Točník Erkingerovi ze Seinsheimu. Ten ho však dal do zástavy svému zeti Bedřichovi z Kolovrat, který držel Točník spolu se svým bratrem Hanušem z Kolovrat, později pak Hanuš z Kolovrat se synovcem Jindřichem. R. 1424 obléhalo posádku katolického pána hradů Točníka a Žebráka husitské vojsko v počtu 900 jezdců a 7000 pěšáků. Po třídenním obléhání však odešlo. R. 1430 se horlivý stoupenec katolické strany Hanuš z Kolovrat přidal pod tlakem husitských vojsk ke straně podobojí. Hanuše z Kolovrat vystřídal v zástavním držení hradu Točníka Hanuš mladší z Kolovrat, avšak král Jiří z Poděbrad zástavu vyplatil. Ale už r. 1461 Točník zastavil svým čtyřem synům, kteří zástavu brzy poté převedli na Bedřicha ze Šumburka. V l. 1475–1487 měl hrad v zástavě Burian z Gutštejna a po něm jeho syn Kryštof, který byl jakožto loupežný rytíř pohnán před zemský soud a kromě jiného zboží musel za trest vydat králi i Točník. R. 1515 zavítal na hrad král Vladislav II., který jej již r. 1517 zastavil Zdeňku Lvovi z Rožmitálu, jehož vystřídal r. 1522 Jan z Vartemberka. Ze zástavních pánů, kteří měli spíš zájem o výnos rozsáhlého točnického panství, k němuž patřily město Žebrák, městečko Cerhovice, 26 vesnic (z toho 5 pustých), dále řada různých platů (z masných krámů v Berouně, z vinic, z dolů na železnou rudu a hamru atd.), než na hradě samotném, počal Točník pozvolna pustnout. Proto již Janovi z Vartemberka zemský sněm povolil, aby mohl na jeho opravu vynaložit 750 kop grošů českých a na vyhloubení hradní studny 500 kop grošů českých. Vartemberkova přestavba znamenala významný zásah do dosavadní dispozice hradu. Do objektu byla totiž vybudována nová cesta, vinoucí se serpentinami na jižním úbočí kopce. Po ní se vstupovalo do hradu na jeho západní straně branou, která byla r. 1524 nově proražena. Při této úpravě byla zazděna východní brána a vlys na ní umístěný byl přenesen na novou bránu. Vzniklo tak nové předhradí, z něhož se do hlavního nádvoří vstupovalo branou, která byla též nově prolomena v budově, jež toto nádvoří uzavírala na západní straně. Byla také změněna vnitřní dispozice druhého paláce, jehož sklepy byly poněkud prohloubeny a zaklenuty dvěma rovnoběžnými valenými klenbami. R. 1530 byla na hlavním nádvoří vyhloubena studna, nad níž byla postavena velká kůlna a stáj. R. 1534 postoupil Jan z Vartemberka svou točnickou zástavu nejvyššímu purkrabímu Volfovi staršímu Krajířovi z Krajku, ale ten ji hned předal svému strýci Volfovi mladšímu Krajířovi z Krajku. Konečně r. 1544 se stal zástavním pánem na Točníku Jan mladší z Valdštejna. Také za těchto zástavních držitelů byly na hradě podnikány různé opravy a úpravy, na které bylo r. 1538 zemským sněmem povoleno 500 kop grošů českých a r. 1549 dalších 500 kop. R. 1552 král Maxmilián II. hrad Točník s rozsáhlým panstvím opět vyplatil ze zástavy, ale ještě téhož roku je zastavil Janovi staršímu z Lobkovic. Ten získal v r. 1557 točnické panství i s hradem a sousední rozsáhlé zbirožské panství do dědičného vlastnictví. Lobkovicové tato panství drželi až do r. 1594, kdy bylo Ladislavovi z Lobkovic císařem Rudolfem II. zkonfiskováno v souvislosti s činností jeho bratra Jiřího z Lobkovic. Také Lobkovicové podnikali na hradě některé stavební úpravy, na něž jim bylo zemským sněmem povoleno dalších 250 kop grošů českých. Zatímco vnitřní hrad zůstal bez podstatnějších změn, bylo velké střední nádvoří rozděleno zdí na dvě části. Změněna byla také dispozice druhého paláce, a to rozdělením velkého sálu na dvě menší místnosti a snížením původních gotických oken. R. 1567 bylo průčelí tohoto paláce, směřující do nádvoří, opatřeno renesanční sgrafitovou omítkou, jejíž zbytky se dochovaly dosud. Tehdy byla asi pod hradem založena daňčí obora, zrušená r. 1630. R. 1594 se stalo točnické panství na téměř tři století majetkem české komory. Panství bylo tehdy správně i hospodářsky spojeno se sousedními (též komorními) panstvími Králův Dvůr a Zbiroh a bylo spravováno hejtmany, kteří sídlili na zbirožském zámku. Hraď Točník tím ztratil jak pro svého majitele, tak i pro správu panství význam a byl záhy opuštěn a ponechán pozvolnému chátrání. R. 1600 zažil hrad poslední královskou návštěvu, protože sem přijel Rudolf II. s velkým doprovodem. Pověst vypráví, že při cestě na hrad se doslechl, že na hradě straší, a bál se proto do něho vstoupit. Ale kolonu vozidel nebylo již možno na úzké cestě otočit a proto musel na hradě zůstat. Točník nebyl tehdy již zcela zařízen a proto bylo nutno inventář narychlo zapůjčit odjinud. Za správy české komory se na hradě, kromě nejnutnějších oprav střech a zasklívání oken, již nic neopravovalo. R. 1620 vtrhlo na hrad císařské vojsko, které zde vytlouklo okna a utrhalo zámky u dveří. Špatný stavební stav hradu znepokojoval hejtmana zbirožského panství Jana Kolence z Kolna, který ve svých dopisech dvorské komoře upozorňoval již v březnu 1637, že „na zámku Točníce pro sešlost a zpustošení střech některé pokoje v tom zámku se valí a sují. Pokudž se nespraví, jest se dalšího pádu a pustiny obávati." Na špatný stavební stav hradu upozorňoval znovu v květnu 1637. V březnu 1638 oznamoval, že střechy a krovy hradu poškodila značně vichřice, takže opravy budou stát na 200 kop grošů míšeňských. V posledních letech třicetileté války se s hradem počítalo jako s útočištěm, které by bylo schopno se bránit švédskému Banérovu vojsku. Proto již v srpnu 1640 byla na hrad umístěna tři malá děla. Na počátku r. 1641 bylo pro hrad obstaráno asi 30 dobrých střelců a čtyři děla. Aby bylo zajištěno zásobování vodou, byla opravena hradní studna a na hrad navezeny zásoby potravin, zejména obilí. Nakonec však k žádným vojenským událostem u hradu Točníku nedošlo. R. 1641 byl hrad Točník, který tehdy sloužil také jako vězení pro nebezpečné zločince, nákladem přes 200 kop grošů míšeňských opraven. Obnoveny byly zejména krovy. Na hradě nalézali v těchto letech útočiště také žebráčtí měšťané, kteří zde měli ukryto obilí a v případě potřeby i svůj dobytek, což samozřejmě hradu nijak neprospělo. V září 1642 si totiž zbirožský hejtman Jan Kolenec z Kolna stěžoval, že je na hradě na dva tisíce vozů hnoje, který Žebráčtí odmítají vyvézt. Měšťané zřejmě zabrali pro svou potřebu celý hrad, takže nakonec byl hejtman nucen jej před nimi zavřít. R. 1648, po dobytí Prahy Švédy, dal velitel města Plzně vložit na hrad Točník jednoho svobodníka s několika mušketýry. Ale po několika týdnech byla tato malá posádka odvolána a při odchodu odvezla s sebou i dvě děla. Ze zprávy z r. 1674 se dovídáme, že na hradě již nikdo, kromě vrátného, nebydlel. Studna o hloubce 50 sáhů (asi 100 m) byla vyčištěna a měla dostatek vody. Všechny budovy byly staré, ale žádné opravy nepotřebovaly. Jenom bylo nutno opravit střechy a zřídit schody do velkého sálu, kde byla skladována tenata a sítě. A tak r. 1681, kdy hrad navštívil Bohuslav Balbín, byl Točník ještě obyvatelný. Také nový zbirožský hejtman Nikodým Presl o hrad podle svých možností pečoval. V l. 1686–1689 nechal opravit hlavní vstupní bránu a hrad byl „náležitým zavřením opatřen". Ale střechy rychle chátraly, takže již r. 1689 Presl napsal, že „při zámku Točníku docházejí střechy velmi tuze, takže do stavení a zdí teče, nebylo by záškodné, aby každoročně 10 neb 6 tisíc šindele nového, začna kde nejvíce potřebí, se vypobilo...", aby, jak dále končil, „starožitná památka stavení zachována byla". Ale šindel na opravu povolen nebyl. O hrad nepečovali ani zástavní držitelé zbirožského panství Karel Přehořovský z Kvasejovic, který panství držel v l. 1705–1710, ani jeho nástupce Adam z Lichtenštejna, který na panství hospodařil v l.1710–1723. Až hrabě Hartman z Klarštejna, administrátor státních statků, dal někdy po r. 1723 přikrýt šindelem alespoň hlavní palác. R. 1733 byla velká síň v prvním patře tohoto kdysi královského paláce proměněna v kapli, která byla zasvěcena sv. Bartoloměji. Díky tomu zůstal tento hlavní palác v hlavních rysech dochován do současnosti neporušený. Kolem r. 1840, kdy hrad navštívil a popsal F. A. Heber, bydlelo v klenutých místnostech pod kaplí v hlavním paláci několik chudých rodin a ještě r. 1848 byl hrad dosti zachovalý a částečně i obydlený. Ovšem obrazy hradu z počátku 19. století ukazují, že druhý palác byl již tehdy bez střechy. Romantická zřícenina, vévodící širokému okolí, lákala malíře, básníky i spisovatele (Božena Němcová, Karel Hynek Mácha, který si též hrad nakreslil). Když se 31. srpna 1862 konala v městě Žebráce slavnost spojená s odhalením pomníku Vojtěchu Nejedlému, uspořádali účastníci slavnosti i výlet na hrad Točník, kde měl projev Josef Barák. Tento tábor lidu vyvolal značnou nevoli státních úřadů a stal se předmětem rozsáhlého šetření. Hrad Točník, jako součást zbirožského panství, byl státním majetkem až do r. 1865, kdy se stal jeho majitelem po složité obchodní transakci podnikatel H. B. Strousberg, který sice uskutečnil na svém „sídelním" zámku ve Zbirohu řadu nákladných přestaveb, ale Točník ponechal svému osudu. Také další majitelé z rodu Colloredo-Mansfeldů, kteří byli majiteli zbirožského panství od r. 1879, o hrad zájem neměli a nakonec ho Josef Colloredo-Mansfeld při první pozemkové reformě, spolu s hradem Žebrákem, daroval Klubu československých turistů. Dnes je hrad Točník majetkem státu, který také pečuje o jeho údržbu. Zatím byla vyklizena suť z některých hradních prostorů a zejména zabezpečeno obvodové zdivo před další erozí..

Odpovědník škodil nepříteli svému, pomocníkům a poddaným jeho, jak mohl, ale opět jemu také škoděno. Běda mu ovšem, dostal-li se do moci nepřítele, neb tu nejen přišel o to všechno, což mněl záštím vyzískati, ano druhdy propuštěn jen pod velkým základem a jestliže se to naň porovésti mohlo, podán k popravě. Měšťané zvláště odpovědníků svých takovýmto způsobem se zbavovali. Nejčastěji odpovídáno od lidí, kterýmž nebylo práva a spravedlnosti dopomoženo, ať se jim stala křivda skutečná nnebo se jim dostalo nálezu takového, který za křivdu pokládali, a v té příčině nejednou i poddaný člověk odpověděl, jestliže na nějakého ochránce nebo pomocníky spolehnouti mohl. Šlechtický odpovědník často se pomohl buď k vyplnění své žádosti nebo učinění spravedlivé smlouvy, jestliže trampoty půtky dlouho vydžel a druhé straně trpělivosť přecházela. Odpovědník poddaný z pravidla si nepomohl k ničemu jinému, nežli že si žáhu schladil několika ukrutnostmi a jestliže neutekl ze země, vzal obyčejně bídný a bolestný konec. Sprostý člověk listu odpovědného neposílal, nýbrž povrhl někde odpovědné cedule, kterouž nazývali listem palicím, jestliže hrozil vypálením. Podrobnosti těch a takových hnutí málokdy jsou známy. Asi okolo r. 1538 stalo se, že odpověděl Cerhovským a tím ovšem i pánu jejich nějaký Jan snad proto, že mu nějaké domnělé právo zadržovali. Obec sice byla upozorněna, aby péči měla, ale z pravidla se nemohla škodě ubrániti, jako se děje každému, chystá-li se naň úskok třeba i opověděný. Ujímal se jich pán, jak viděti jest z níže položeného listu, který vyšel od úřadu nejv. hofmistra : Urozenému vladyce p. Jaroslavovi Hrdinovi z Nebílov a v Notonicích příteli milému. Službu oc. Věz, že jest na mne vznesl urozený p., p. Volf Krajíř mladší z Krejku a na Točníku, kterak by jemu a poddaným jeho Crhovským nějaký Jan odpověděti i také vohněm škodu činiti měl, mající týž jistý ženu svú pod Humprechtem z Hrádku; tu se jest slyšeti dala, že by ty jemu, co se ŽEBRÁK A TOČNÍK. glejtův přítí dotýče, radu dávati a jeho fedrovati měl, čemuž já ani týž pan z Krejku o tobě nevěříme. Však poněvadž týž ženaa toho jistého od Rokycanských v outerey po sv. Martině postavena býti má a zřízení zemské to v sobě ukazuje, když by kdo v jakým neslušným domnění byl, že má obeslán býti a t. d., protožť z úřadu svého poroučím, aby ty taký na týž den v outerey po sv. Martině přede mnú stál a co táž žena toho jistého Jana k tomu říkati (bude), slyšel a budeliť se co za potřebné zdáti a tebe se dotýkati bude, také i k tomu promluvil (1538). Dvě léta ještě trvalo Cerhovským nebezpečí, poněvadž nikdo Jana do své moci dostati nemohl. Po dvou letech opět ceduli odpovědní položil a „oheň v zemi pustil“. Z té příčiny žaloval zase Volf u soudu komorního a po druhé dáno Rokycanským poručení, aby se ženou Janovou ujistili a ji před soudem postavili. Po druhé k tomu nepřišlo; s Rokycanskými učiněna smlouva, ale jak to s Janem dopadlo, není nám známo. Janovi mladšímu z Valdšteina a manželce jeho Elišce z Krajku sloužil Šimon Firbas z Husince, kterýž byl na svůj stav majestát krále Ludvíka obdržel a od té doby k zemanům se počítal. Byl úředníkem na panství a brzo se znechutil Žebráckým, protože je pro nějaké jich výstupky trestati dal. Brzo se také znechutil pánovi; byliť pán a služebník rozličné víry, pán jsa katolíkem, služebník pod obojí. Firbas říkal potom, že u nich s dobrým svědomím sloužiti nemohl, a doslouživ roku odpoštění vzal. Ale že k řádnému odpuštění nepřišlo, zavinil si Firbas sám. Roku 1546 prý k žádosti farářově šel k němu do kostela a když přišel do kaple, farář mu dal v ruce „pušku“ neb nádobku, v níž se tělo boží chovalo, právě, že k ní také právo má, poněvadž jest na ni pomoc učinil, a aby ji ohledal, jak jest pracována. Ale Firbas vzav ji, s ní se po kapli nosil a rouhavě proti tělu a krvi Páně mluvil, i proti úřadu kněžskému a kněží obojí strany že jsou z nevěstky a antykrysta (nímě tím papeže) pošli. Když proto Janovi jakožto hejtmanu krajskému žalováno bylo, to spolu s jinými rozvážil, a poněvadž se tu znamenitých věcí dotýkalo, podal Firbasovi toho, aby uručil, aby se proto v jistý den před králem postavil. Firbas sháněl rukojmě, ale byl takové pověsti, že se mu nikdo za rukojmě postaviti nechtěl. Jan tedy uslyšev mezitím, že jest Firbas podezřelý pro nějakou krádež, jednal zkrátka, dal ho do vězení na Točníce a měv ho tu několik neděl, propustil jen na závazek cti a víry, že se před králem postaví a z krádeže vyvede. Pro tu příčinu pohnal Firbas Jana do soudu komorního (r. 1548) vině ho, že mu rozkázal dům v Žebráce prodati a potom mu toho dopustiti nechtěl, že k němu mluvil na zámku slova „vyjedený zrádce“, že jej jakožto osobu svobodnou stavu rytířského užívající do vězení vzal a v témž vězení bil. Před soudem hleděl se Firbas ze všeho vytočiti. Pravil, že pušku ohledal a hned knězi vrátil, o knězích že dobře smýšlí a každý rok pod obojí přijímá, a co jest o papeži mluvil, že jest jinak nemluvil, než že jest čítal v knihách učitelů, že oni o tom tak psali a jej tomu učili, a tudy „že sou oni tak kázali, psali i jiní kněží káží, tím že on nic vinen nnení“. Ale zle bylo pro Firbasa, že se u soudu předložily písně rokou jeho psané a v nich se našlo a vyhledalo, že mnohá rouhavá a posměšná slova proti Pánu Bohu i proti velebné svátosti i proti kněžstvu pod jednou i pod obojí způsobou psal, a poněvadž zřízením zemským zapovězeno bylo, aby strana stranu haněla, dáno (r. 1549) Janovi za právo a Firbas vzat v kézeň panskou. Bohuslav Havel z Lobkovic měl podobné obtíže s Janem Velvarským. Týž narodil se jako poddaný na gruntech Lobkovských a Bohuslav si jej jako sirotka pro svůj díl vymínil. Z dědictví jeho při Žebráce n. Jana z Lobkovic, bratr Boleslavův, některé sto kop k sobě přijal, začež Bohuslav mu dvůr v Sedlci a drahně na hotových penězích dal. I to mu učinil, že jej z člověčenství propustil, načež jest povýšen do stavu šlechtického a psal se z Kosmačova. Když se Velvarský ženil, vystrojil mu Bohuslav veselí poctivé na Točníce, „čehož jest on nikdy nezasloužil, ani takového veselí hoden nebyl,“ též mu ze měšce k témuž veselí 40 kop zapůjčil. Nedlouho potom však stalo se něco znamenitého, nám neznámého, tak že pán Velvarského na Točníce na závazek vzal. Ale Velvarský přes ten závazek zámek slezl a z něho se dolů „jako lotr a zrádce“ spustil a tak nad svou povinností se zapomněl. Byl potom jat a Bohuslav byl by jej dal jako lotra, který pánu svému zámek slezl, stíti, ale na prosby bratra svého, nejv. hofmistra, jemu hrdlo daroval. Velvarský bydlel potom na dědictví svém v Žebráce, odkudž císaři Rudolfovi na Bohuslava žaloval. Tedy Bohuslav se ho hleděl zbaviti. V létě r. 1592 přinesli mu sousedé města Žebráka list páně a vypověděli jej z města. Na to následovala nová stížnosť u dvora císařského, ku kteréžto Bohuslav takto odpovídal : „Velvarský císaře že nepravdivě zpravoval, že by ho z té příčiny na gruntech svých míti nechtěl neb trpěti nemohl, že poddaným jeho nechtěl býti, nýbrž že mu grunty své zapověděl proto, že jej Velvarský jako pána svého dědičného zapíral, zámek slezl a nevděčně se k němu zachoval.“ I prosil císaře o přísný rozkaz, aby se Velvarský spokojil a císaře v té věci daremně nezaneprazdňoval. Bohuslav měl tehda poslední doby života svého ztrpčené. Žebráčtí žalovali mu na faráře svého, že svárlivá, křikavá, bouřlivá a hanlivá kázání činiti nepřestává a život nepobožný vede. K tomu Velvarský, chtěje se mu pomstiti, všelicos nepravdivého naň vyhledával. Roku 1593 psala Bohuslavovi sestra jeho Lidmila Šlejnicová z Lobkovic, „kterak tyto dni byvši v jednom místě od některých osob sem slyšela, že Velvarský proti panu bratru mnoho věcí a těžké vyhledává, něco strany JMC. posoudního a jak pan bratr s ním jakožto člověkem svobodným proti všemu pořadu práva zacházel, jeho o dědictví strojí, ano i kožich že k uzení do komínu přišel, a tudy že by pan bratr v pokutu JMC. upadl.“ Radila bratru svému, aby tu věc k nějakému konci přivedl, než na císaře vznesena bude, a končila : „a tak pan bratr majíce sobě ode mne tu veystrahu danou a radu sprostnou, kteroužto zachová-li, nebude bohdá toho potomně litovati“. Z toho povstávaly ustavičné soudy, a Velvarský poháněl Bohuslava r. 1594 do soudu zemského o to, že slovy doloženými v suplice císaři podané, „že byv na závazku česť propadl“, jeho na dobré cti nařekl a jej nevinně zrádcem nařekl. Smrť Bohuslavova tomu všemu konec učinila. Když se stal Točník hradem komorním, dodán sem do vězení pověstný muž, Jeroným Makovský z Makova. Člověk tento ze Soběslavě pocházející přišel poprvé k platnosti při dvoře Rožemberském na Krumlově, když se byl dal potřebovati v kuchyních alchymistických. Císař Rudolf, ač byl pán asvícený a vysoce vzdělaný, nemohl z předsudkův alchymistických své doby se vypracovati a uslyšev o Makovském, dal jej povolati na Hradčany a přijal jej ve službu svou. Obdržel tu hodnosť komorníka, ale hlavně potřebován při pracích alchymistickýcj, při čemž císaři ve vědách pohrouženému a o ostatní svět se nestarajícímu zalíbil se tak, že povýšen byl na nejvyššího komorníka. V této příčině nabyl nevšední moci, poněvadž bez něho nemohl nikdo k císaři předstoupiti, a v jisté míře dovedl i šlechetného pána ovládati, rozněcuje v něm nedůvěru k osobám takovým, které Makovskému překážely. Císař obdařil jej stavem rytířským a krásnými dary, tak že měl brzo pěkné jmění, kteréž rozličným i nehezkým způsobem rozmnožoval. Když se potom dal na lichvaření, z lakotnosti veliké svému dobrotivému pánu stal se nevděčným a náhlý pád si ustrojil. Dvorský rada Hanuš Vilém šlechtic Boyham byl sebral ke svým vlastním potřebám knihu o lénech v německé říši, kdež uvedenno bylo, která již jsou propadla a mohla se vzíti k držení císařskému. Leže na smrtelné posteli, touž knihu zapečetěnou císaři odkázal. Dověděv se o tom Makovský, odňal knihu tu vdobě Boyhamově, když ji chtěla k císaři nésti, ovšem ji také k slyšení nepřipustil. Pročetl ji a seznav důležitosť její, dal po některých propadlých lénech, kteréž si chtěl u císaře vyprositi, tajně u dvorské a říšské kanceláře pátrati. Nějakým neznámým způsobem dověděl se i císař o této knize a chtěl ji míti. Ale Makovský nejen toho se odvážil, že za její vydání velké penníze žádal a s radami císařskými o ni tržil, nýbrž i zamlčev toho, že dotčená knniha císaři již právně patří, nemálo listů z ní vytrhal. Když pak se dověděl císař o jeho ošemetném jednání, dal r. 1603 dne 8. října rozkaz hejtmanu hradu Pražského, aby se Makovským ujistili. Hejtman přišed podlé rozkazu tohoto k domu Makovského na hradě Pražském (proti kosteku sv. Jiří), dal dlouhou chvíli na dům tlouci a zvoniti, poněvadž Makovský vida, že „spálil pečeni,“ nedával o sobě znáti. Když se konečně ozval, co by hejtman chtěl a čeho potřeboval a odpověď obdržel, že se mu z poručenní císařova něco oznámiti má, vymluvil se, že otevře, až se přioděje a připraví, ale nemaje takového úmyslu, dům zahradil a zadní stranou utek někde se skrýval, tak že teprve nazejtří mohla býti osoba jeho zjištěna. Císař kázal jej jako nevěrného a neposlušného služebníka pro lepší jeho zjištění dodati na hrad Točník a mezi tím, co tu Makovský seděl, zločiny jeho vyšetřovati. Ze soudního jednání vyšlo na jevo, že Makovský nejen byl císaři nevěrným, nýbrž že z lakoty neostouzel se žádati věci takové, které by byly osobu císařovu zlehčovaly, úplatky bral, listy, které se měly císaři k podpisu dávati, za sebou zadržoval, aby mu bylo placeno, a tajnosti vynášel. Jakož to pak bývá začasté u takových osob mocných, že se jim po jich pádu mnohé věci za vinu dávají, o kterých se již dříve vědělo, tak bylo i u Makovského. Teprve teď se na něj žalovalo, kterak se chlubíval, že všecko u císaře zmůže a že má věci svoje tak dobře opatřené, že na císaře nedbá. Nemálo mu také podlé pověrčivého způ sobu věku tehdejšího ve zlé vykládáno, že se našla v příbytku jeho truhla s čarodějnými věcmi, divnými nástroji a figurami, a někteří potom vyzrazovali, že s některými osobami čarodějnými zacházel. Když mu žaloba v známosť uvedena byla, s pláčem a spínáním rukou oznámil vyslaným císařským, že se ve všem vinen dává a vinu svou i sebe pod nohy J. M. C. klade. Tu pak v radě nejvyšších úředníků zemských dne 29. října nalezeno, že Makovský pro svá těžká provinění česť, hrdlo i statek propadl a proto aby na zámku Točníce zůstával a dalšího oznámení očekával. Císař Rudolf netrestal ho na hrdle, nýbrž vyměřil mu doživotně vězení, kteréž si měl odseděti na hradě Mostském. V polovici měsíce listopadu převezen jest na zámek tento a ač utekl odtud, dán jest zase do vězení na Křivoklát a seděl tu až do r. 1624. Byv na svobodu propuštěn, zemřel r. 1630..

Zborcené zdivo ovládly kavky a sovy, v podzemních místnostech se usídlili lotři. Neodvratně blížila se zkáza Točníka. Jen hlavní palác vzdoroval zubu řasu, neboť jej kryla zčernalá, šindelová střecha. K té střeše vzhlížel lid s obavami v duši, neboť i ona děravěla – a nedaleký byl den, kdy se mělo naplniti staré proroctví, že bude v Čechách velmi zle, až se na Točníku objeví nová, bílá střecha. Tak spočíval tu Točník nad krajem jako Bůh, v jehož rukou vězí lidský osud. Tajuplná byla jeho tvář, tajemné jeho útroby. Nejeden vesnický synek vypravil se se svými druhy na Točník, aby tu zblízka do jeho tváří pohleděl, nejeden šel sem s motykou zkusit štěstí. V rozechvění vstupovali do podzemních místností a v bývalém parku nahlíželi zvědavě v zelené, tajuplné oko malého jezírka, jež se tu – neznámo jak – bylo vytvořilo. Je prý to jezírko spojeno s potokem pod hradem – bájili o něm. Jednou vpustili do něho kachnu s červenou stužkou na krku a kachna vyplavala ven – v hradní studni. Ryby, které žily v jezírku, byly prý porostlé srstí. Podařilo-li se komu zabrati je do sítě, prchly i nejmenšími oky. Byly prý to duše lidí, jež dal král na hradě utratiti. Tu někde pod hladinou jezírka či v tajné chodbě vedoucí z hradu jsou uloženy nesmírné poklady Točníka, které tu ukryl purkrabí Zdeněk z Podmokel před hrabivýma rukama císaře Zikmunda, prázdnícího české pokladnice. I kopali tu tajně, hledali poklady, chvějíce se přitom obavou, aby se před nimi náhle nezjevila bílá paní točnická, která prý ty poklady střeží. Nikdo tu však zlata ani stříbra nenašel. Jen v jámě, do níž byly kdysi házeny odpadky, objevili hledači pokladů něco, co se ještě dalo zpeněžiti. Byly to kosti, které tu zbyly po velikých královských hodech. Pro ty kosti sem chodili chudí, plnili jimi pytle a prodávali je sběratelům veteše. Byla bída a v nouzi každý krejcar dobrý!

Nikdo však netušil, že zakrátko bude ještě hůře, že se přiblížila chvíle, kdy se naposledy rozezvučí zvon na hlavní věži hradu Točníka pod černou, zchátralou střechou. Bylo to roku 1914. Nad kraj se snesla prudká, zhoubná bouře. Nad Točníkem roztáhl mrak své černé peruti a v zápětí zaklikatil se blesk a sjel jako obrovitý had na starou, zčernalou věž. Práskla rána, jako by se skála rozpukla, ze střechy vyšlehl plamen a nad hrad se vznesl obláček dýmu. - Hoří, Točník hoří! - rozlehlo se volání po vesnici. Lidé se pokřižovali a smrtelně zbledli, jako by vyslechli zprávu o smrti blízkého příbuzného. - Bude zle, přijdou hrozné časy! – zabědovali zsinalými rety v předtuše budoucích strastí. A neklamali se. Naplnila se slova starého proroctví o hradní věži. Točník dostal novou, bílou střechu – a vypukla strašlivá světová válka..