Střekov

1316 dostal Pesík od krále Jana Lucemburského ves Střekov, o hradu však tehdy ještě není ani zmínka. Důvod založení Střekova je jasný. Měl chránit důležitou cestu podél Labe, vinoucího se hluboko pod hradem. Do dob krále Jana spadá tedy jeho první stavební fáze, která kladla hlavní důraz na vojenskou funkci. Hrad má dvě spolu nesouvisející části, spojené původně padacím mostem přes hluboký přirozený příkop mezi nimi. V části první stával nad vstupní branou hradní palác rozdělený do dvou nestejných prostor, který uzavíral jižní stranu této fronty hradu, lemovanou kolem dokola hradbou, zpevněnou na protější severní straně v každém rohu jednou okrouhlou věží. Věž na severozápadní straně skýtala bezpečný přehled po dlouhém úseku Labe, tekoucího v hloubce 100 m pod ní. Věž na severovýchodní, protější straně zase střežila přístup k předhradí, kudy se, rovněž hluboko pod věží, vcházelo do hradního areálu. Za hradbou spojující obě tyto věže byl již zmíněný hluboký přirozený příkop, jenž musel být přemostěn padacím mostem, aby bylo možno vstoupit na výše položenou druhou část hradního areálu. Tvořila ho skalní plošina, která spadala svými příkrými stěnami na východní straně do sedla, kudy vedla cesta k hradu od Ústí a vsi Střekova. Opevnění této plošiny tedy zabezpečovalo přístup ke hradu ještě v poměrně bezpečné vzdálenosti, dříve než se zatáčela k bráně pod zmíněnou věž vnitřního hradu. Budova postavená na vnějším severním okraji plošiny se dochovala jen v nepatrných zbytcích. Původní podoba Střekova byla tedy zcela podřízena jeho strážní a ochranné funkci, přičemž jeho největší výhodou byla přirozená nepřístupnost skalního masívu, na němž byl hrad postaven. Pesík z Veitmile či ze Střekova, jak se podle hradu psal, držel hrad jen do podzimu 1319, kdy byl udělen v léno Janu a Beneši z Vartemberka, kteří drželi i Děčín, takže ovládali celý tento důležitý úsek labského toku až do konce 14. století. Na jeho konci patřily k panství hradu Střekova vsi Střekov, Novosedlice a Kramola (dnes části Ústí n. Labem), Sedlo, Nová Ves, Tašov, Pohoří, Proboštov a Zálezly (dnes Dolní Zálezly). V r. 1400 nastaly kolem Střekova vleklé spory, když Jan z Vartemberka postoupil hrad Ješkovi z Vchynic výměnou za jeho statky. Spory týkající se splacení kupní sumy se nakonec zkomplikovaly tím, že v r. 1403 získal hrad míšeňský markrabí Vilém, který sem vložil i svoji posádku. Konec tomuto pro bezpečnost země nepříznivému stavu učinil král Václav IV., který Střekov jako královské léno získal opět do svého držení. Jeho purkrabím se v r. 1410 stal Vlašek z Kladna. On a jeho bratr Jetřich byli v době husitské stoupenci císaře Zikmunda. Přesto, že zdejší oblast byla několikrát postižena válečnými událostmi, zejména v r. 1426 v době bitvy u Ústí nad Labem, není dokladů o dobytí hradu, na němž po celou tuto dobu byla míšeňská posádka. Potomci Jetřichovi žili na Střekově až do r. 1479, kdy ho koupili bratři Hanuš a Lorenc Glacové ze Starého Dvora. Glacové byli zámožná rodina zbohatlá důlním podnikáním v Podkrušnohoří a Hanuš, který byl od r. 1485 jediným držitelem hradu, podnikl tu přestavbu, která se týkala nejen údržby opevnění, ale především obytných částí. Ty byly rozšířeny o velkou obytnou budovu na severovýchodním rohu vnitřního hradu, kde dříve stávala menší kruhová věž chránící příjezd k objektu. Podél východní hradby bylo přistavěno další obytné stavení, takže skoro celá tato fronta hradního areálu byla zastavěna. Přestavěna byla i budova původního hradního paláce, z níž se proto zachovaly jen přízemní částí. Nově bylo přistavěno stavení v předhradí, přímo na okraji skalního bloku, které sloužilo hospodářským a obytným účelům. Při úpravách v 19. století bylo přestavěno na restaurací. Všechny architektonické detaily přestavby z doby Glaců nesou pozdně gotické rysy zejména v profilech oken a portálů a ukazují, jak je patrné z rozboru D. Menclové, na míšeňské vlivy, které tehdy pronikaly do českého Podkrušnohoří, prosazovaly se na stavbách církevních i šlechtických a jsou spojeny s činností stavitele Arnolda Vestfálského a stavební hutě mistrů Kunce a Konráda Pflügera. Hanuš Glac ze Starého Dvora držel Střekov asi do r. 1506. Pak se jeho majitelem stal Opl z Fictumu, po němž rychle následovala rada držitelů, kteří na hradě žádné větší úpravy nepodnikali. Byli to Jan a Bernart z Valdštejna, Jaroslav ze Šelmberka, Eliška z Fictumu (do r. 1532), Kašpar Dešenský ze Strojetic a jeho dědicové (do r. 1563). Od nich koupil Střekov Václav z Lobkovic, který na něm dal s královým souhlasem provést zejména úpravu obytných častí a usiloval o získání Střekova do dědičného vlastnictví. To se však podařilo teprve jeho synu Adamu Havlovi v r. 1599. V držení Lobkoviců, od r. 1615 jejich roudnické větve, zůstal pak Střekov až do r. 1945. Podle popisu z r. 1615 byl však hrad ve velmi špatném stavu. Lobkovicové měli výstavnější sídla, a proto věnovali Střekovu jen malou pozornost. Za třicetileté války byl hrad střídavě v rukou císařských, saských (1631) i švédských vojsk (1634,

1639,1645,1648) a jejich pobyt znamenal další zpustnutí objektu. Popis z r. 1658 mluví výslovně o hradu „od lidu vojanského od mnoha let spáleném a zbořeném" a vypočítává několik sklepů, kapli, světnici správcovu, komory. O sto let později, za sedmileté války (1756–1763), se válečná pohroma opakovala ještě jednou, protože v r. 1757 byl dvakrát obléhán a dobýván. Nejdříve se hradu zmocnily pruské oddíly postupující do nitra země a vypudily odtud chorvatské oddíly a pak, když pruská vojska zase ustupovala, obléhaly habsburské oddíly Střekov a dělostřeleckou palbou z nedalekého návrší mu působily značnou škodu. To však bylo již jen dovršení zkázy, kterou předtím způsobily povětrnostní vlivy, takže se postupně zřítily části paláce, věže i hradeb. Jakkoli se zdálo, že osud hradu je zpečetěn, dočkal se přece jen ještě lepšího osudu. Období romantismu na počátku 19. století dovedlo ocenit jeho mimořádně půvabnou polohu i okolní scenérii nad labským tokem a pro romantismus tak příznačný zájem o středověké stavební památky sem začal přivádět stále větší počet návštěvníků. Proto byla část hradu s bývalou hradní kuchyní přeměněna na restauraci a provedeny první nejnutnější zabezpečovací práce. Do té to doby také spadá pobyt velkého německého hudebního skladatele Richarda Wagnera na Střekově v r. 1842, připomínaný i pamětní deskou ve vstupním průjezdu. Pracoval tehdy na své opeře Tannhäuser a romantické okolí mu poskytlo, jak sám zaznamenal, množství inspirujících námětů. Proud návštěvníků se nezmenšil ani v pozdějších dobách, a proto byly v 80. letech 19. století a pak v l. 1911–1912 podniknuty dalekosáhlé stavební práce, jimiž byla zřícenina uchráněna před neodvratnou zkázou. Poslední stavební úpravy byly provedeny po druhé světové válce a na ně navazují i úpravy další. Díky všem těmto zásahům se dochovala do dnešních dnů sedmnáctimetrová válcová věž, hradní palác na horním nádvoří, zbytky arkýřové komnaty a spojovacího křídla, část paláce s údajnou kaplí a zbytky opevnění na nejvyšší hradní plošině. Na dolním nádvoří stojí dosud dvě hlásky, budova s tzv. rytířským sálem a budova upravená v 19. století na restauraci..

Však některých starších povolav s nimi v radu všel, z nichžto jeden, jménem Střek, dal radu, aby někde hrad pevný při řece byl postaven a ti, kteříž by na tom hradě byli, aby nedali se Němcům ani nahoru ani dolů plaviti. Líbila se ta rada knížeti i jiným i žádali oni jeho, aby to sám opatřil, kterýž pojav čeleď hledal místa příhodného, a když nalezl, rozkázal tu z pevných srubův hrad dřevěný na jedné skále postaviti, a jakž dokonal, Němci více po vodě do těch krajů pustiti se nesměli. I dáno jest tomu hradu od téhož Střeka jméno Střekov. Střekov se stal důležitou stráží na řece Labi. Bylť labský tok stále otevřenou branou, kterou se bojovní sousedé pokoušeli vtrhnouti do Čech, když jim v tom bránily pohraniční hory. Vodní cesta labská sloužila zejména za války třicetileté cizincům k vyvážení drahocenných předmětů a sbírek v Čechách uloupených. Tehdy byl Střekov jen bezmocným svědkem drancování českých pokladů. Roku 1632, kdy obsadili pražský hrad Sasové, od ledna do května pluly pod Střekovem vory, na nichž odváželi Sasové z Prahy do Drážďan proslavenou zbrojnici císaře Rudolfa II. V srpnu roku 1648 den co den přijížděly sem z nitra Čech švédské lodi, přetížené lupem. Když pak skaliska, vyčnívající z labského dna pod Střekovem, bránila jim v další cestě, dal je švédský plukovník Koppy rozstříleti. Naposledy spatřil Střekov cizí vojska roku 1757. Tehdy jej opanovali a zpustošili Prušáci. Proti nim přitrhli Chorváti rakouského generála Laudona, vytáhli děla na kopec ležící východně od Střekova a zahájili na hrad prudkou palbu. Oddíl pruský, čítající dvě stě mužů, vzdal se jim pak i se svým velitelem. Zestárlý strážce labský, jehož služba již dávno byla ukončena, ponořil se od té doby v teskné dumy a vábil k sobě jen snivé duše básníků..

Jeho zlá pověst se brzy roznesla po celém kraji, takže se mu každý vyhýbal. Jednou přijel Kuba na slavný turnaj do Bíliny. Dříve, nežli byl vpuštěn na kolbiště, zdvihli se rytíři, sídlící v blízkosti Střekova, a prohlásili, že se nezúčastní turnaje, nebude-li Kuba z hradu vyhoštěn. Mladý rytíř Václav z Vrabince veřejně mu vyčetl řadu hanebných skutků, jimiž pokálel svůj rytířský štít a pozbyl tak práva utkati se s čestnými muži na kolbišti. Když se Kuba dral dále kupředu a nechtěl dobrovolně ustoupiti, byl násilím vypuzen z hradu a jeho kůň byl přiřčen za cenu pro vítěze. V hanbě, pěšky vracel se Kuba na svůj hrad. Jeho rty zkřivené vášnivým hněvem, šeptaly cestou pohrůžku: „Pomstím se, krvavě se pomstím!“

První pykati měl Václav z Vrabince. Kuba, sebrav svou čeleď, skryl se s ní v lese, kterým se Václav vracel z Bíliny. Zaskočili ho, zajali a dopravili ho v poutech na Střekov, kde byl uvržen do tmavého vězení, vytesaného hluboko ve skále. Potom vytrhli proti Vrabinci. Ztekli hradby a počali pobíjeti jeho obránce. Rozlícenému Kubovi postavil se v cestu Václavův otec Beneš, vážný, šedovlasý kmet. Surový Kuba uchopil ho za vlasy a chystal se ho stíti mečem. Nežli ťal, byl sevřen pažemi dívky, která zoufale plačíc přiběhla starci ku pomoci. Odstrčil dívku, napřáhl znovu zkrvavený meč, avšak – jak se po dívce ohlédl – oslněn byl náhle její krásou tak, že zkrotl jako očarován a rozechvělým hlasem se jí otázal: „Kdo jsi a jak se jmenuješ?“

„Jsem Matylda z Vrabince,“ odpověděla dívka a počala ho prositi o milost pro svého starého, nebohého otce. Zastrčil meč, zakázal své čeledi pleniti a odebral se s dívkou a jejím otcem do hodovní síně v paláci. Pohostili ho, dali mu píti hojnost silného vína. Jak Kuba pil, jazyk se mu stále více a více rozvazoval. Prozradil, jakými dalšími plány se zanáší, a nesmlčel ani to, že zajal Václava a uvěznil ho na Střekově. Tu počala Matylda znovu prositi Kubu, aby se slitoval nad bratrem a propustil ho na svobodu. „Propustím ho,“ řekl Kuba, „a ani vlas na hlavě nikomu z vás nezkřivím, avšak pod jednou podmínkou: stane-li se Matylda mou ženou.“

Dívka zbledla, zachvěla se jako osikový list. Měla již svého vyvoleného – Otu Dohna, který dlel v té době v Římě. Velmi ho milovala, avšak – aby zachránila bratra – obětovala své štěstí a chvějícím se hlasem řekla „ano“. Na Kubovo poručení musil přijíti hned hradní kněz a vykonati v kapli oddavky. Příštího dne zrána odvážel si Kuba Matyldu jako svoji ženu domů na Střekov. Jak se podivil a zaradoval Václav, když spatřil před sebou svou sestru, která ho zprostila pout a vyvedla z temného žaláře na hradní nádvoří! Když však uslyšel, za jakou cenu se to stalo, zalkal bolestně a počal nad svou sestrou naříkati. Než, bylo již pozdě odmítati šlechetnou oběť, kterou přinesla jemu i svému starému, milému otci. Po nějaký čas přemáhal Kuba zlé náruživosti a snažil se těšiti svou smutnou, pobledlou ženu, brzy však propukly v něm opět staré, tlumené vášně. Zase vyjížděl na divoké hony, strojil půtky a přepadal kupce na cestách. Matylda ve svém osamění tím tíživěji pociťovala své neštěstí. Jednoho dne, vzpomínajíc na Otu Dohna, tiše zalkala: „Och, kde jsi, milý, kde jsi?“

Tu se před ní zjevil šedobradý skřítek, položil prstík na ústa a vyzradil jí, co mělo pro ni zůstati tajemstvím:

„Oto Dohna, jejž jsi volala, dlí zde na hradě v témž vězení, v němž kdysi úpěl tvůj bratr. Byl přepaden Kubou, když se vracel domů z Italie. Zajali ho, odvlekli na Střekov a uvrhli do vězení. Osm dní tam strádá, osm dní marně lomcuje svými okovy a naříká si tak, že jeho úpění proniká až k nám do skalní sluje. Nemeškej a vysvoboď ho, neboť nezemře-li hlady, bude co nevidět poprava!“

Matylda pospíšila hned k podzemním kobkám. Poručila stráži, aby otevřela vězení a zbavila Donu těžkých pout. Radostné, avšak krátké bylo jejich shledání. Neboť sotvaže se Dohna octl na denním světle, ozvalo se v dáli zatroubení, jímž oznamoval Kuba návrat z lovu. I rozloučil se Oto s Matyldou a šťastně z hradu prchl. Kuba uslyšev, co se stalo z vězněm, jehož chtěl ještě v týž den dáti popraviti, zahořel strašlivým, šíleným hněvem. Vřítil se do komnaty, kde dlela jeho žena, sevřel ji surově mocnými pažemi, vyvlékl na hradby a s posměšným výkřikem ji svrhl se skály do hlubiny. Tam ji našli skřítkové mrtvou, s rozbitými údy. Zaplakali nad ní, pohřbili ji na úpatí skály. Její duch vstával za tmavých nocí z hrobu, vystupoval po skaliscích vzhůru na Střekov, budil v lidských duších děs a hrůzu. Ota z Dohnu a Václav z Vrabince spojili se proti Kubovi a slíbili si, že pomstí Matyldinu smrt a neustanou v boji, dokud jeho sídlo nezničí a nevyvrátí. Kuba vytrhl proti nim, jeho čeleď však byla poražena a on sám zachránil se zbabělým útěkem z boje. Střekov byl dobyt a zničen. Jako štvanec prchal pak Kuba z kraje do kraje, ze země do země, až se dostal před město Jerusalem, kde ho odpravil saracénský meč.