Kamýk

Kamýk je v listině označen termínem "munitio" – tvrz, který hovoří o stavbě menších rozměrů. Z formulace latinského textu: "pro eo, quod mihii munitionem Kamnik dictam, quam construxi et in ipso regno Bohemiae de novo instaravi ..." ("...jemu, který mou tvrz Kamník řečenou, jak postavil, tak v našem království českém znova obnovil..."), lze vyvodit, že Jindřichova stavba byla znovuobnovením staršího, snad provizorně opevněného strategického bodu na rozeklaném čedičovém sopouchu na kopci východně od vsi. Výběr místa nebyl učiněn náhodně. Úloha hradu jistě spočívala v ochraně cesty procházející okolo hradu a vedoucí do Litoměřic přes Miřejovice, sedlem mezi Plešivcem a Bídnicí a pokračující do Libochovan k přívozu do Prackovic. Cesta pak pokračovala přes České středohoří do údolí Bělé a směřovala k zemským hranicím. Široký výhled do krajiny a přímá viditelnost nejdůležitějších míst v oblasti, jakým byly Lovosice, Litoměřice, stejně jako viditelnost výrazných dominant vrcholů kopců – např. Sovice u Hoštky, Říp u Roudnice n. L., Radobýl nad Litoměřicemi, Klapý a hrad Házmburk, hrad Košťálov, rozložitý Lovoš nad Lovosicemi, strmé kužele Milešovky a Kletečné, průhledy do údolí Labe u Žernosek a Libochovan a severozápadním směrem k Dubici, dávají možnost vyslovit doměnku, že pozice hradu Kamýku mohla být předurčena také funkcí signální. Na vrcholu čedičové skály byla postavena nepravidelně pětiboká věž o šířce přibližně 6 m na jižní, okolo 8 m na severní straně a 10 m v nejširším místě. Délka protáhlého pětiúhelníku činila asi 14 m. Půdorys věže téměř v úplnosti pokryl využitelnou plochu temene skalního ostrohu tvořící jakousi podkovu úzce otevřenou na jih. Vrchol nebyl před započetím stavebních prací nijak výrazně upravován. Skalní výčnělky a celé bloky jsou do konstrukce zdiva pojaty zcela záměrně. Síla obvodových zdí je okolo 2,2 m. Stavebním materiálem se stala světlá opuka a tmavý čedič. Původní výška věže se dá ze současných reliktů odhadovat velice obtížně. Ze starých vyobrazení z konce 18. století a začátku 19. stol. je zřejmé, že věž přes značné poškození byla vyšší. Torzo stávající zřícené věže je nejvyšší v jihozápadním koutě. Asi 3,54 m nad úrovní skalního podloží. Zde je dosud zachovalý vchod orámovaný opukovými kameny s viditelně lepším opracováním než mají kameny v dolním zdivu. Půlkruhově zaklenutý otvor široký 0,65–0,75 m vysoký okolo 2 m (úroveň prahu není přesně zjistitelná ) ústí v nitru věže na jižním konci západní zdi. Je veden šikmo s dvojím zalomením k jihozápadní vnější hraně. Ukosení mělo pravděpodobně smysl obranný. Podobně je řešen přístup do věže tvrze v Hradeníně. Při projektování architektonických prvků pasivní obrany se přihlíželo k pozicím obránců..

1905 R. Šimečkem. Cesta se točila a ze západní strany se vstupovalo branou do hradu. Vlastní prostor hradu obehnaný zčásti zachovanou hradbou, a příkopem nebyl velký. Větší obytná budova byla přistavěna k jižní hradbě, do níž vedla též okna. Uprostřed se vypínala – zvýšena čedičovou skálou – nepravidelně hranolovitá věž, z níž jsou zachovány jen nevelké zbytky. Přístup k ní byl ze západu. Věž na skále připomíná svým tvarem Trosky, i když není v krajině zdaleka tak dominantní. Pod hradem byly ve skále vyhloubeny sklepy. Prvá zpráva o Kamýku je z r. 1319, kdy hrad či spíše tvrz a ves Žalhostice přijal od krále Jana Lucemburského jako manství Jindřich, předek Kamýků z Pokratic. Jindřich tehdy uváděl, že tvrz vystavěl a nově zřídil. Jindřich získal od kláštera milevského i ves Miřejovice a měl později spory s roudnickým klášterem o pozemky u Babin. To znamená, že rozsah panství, které ke Kamýku patřilo, nebyl velký. Jindřich získal v r. 1319 od krále Jana 250 kop grošů na clu v Litoměřicích a v Ústí nad Labem obdobně jako držitel hradu Střekova Pešík z Veitmile, který králi postoupil ves Žalhostice. Vzájemný vztah Kamýka a Střekova je skutečně pozoruhodný. Oba hrady vznikly ve stejné době a král je přijal v manství – tedy v jistou formu závislosti. Hrady nebyly velké, patřilo k nim jen malé panství, ale jejich držitelé byli královským poukazem zainteresováni na clu v Litoměřicích a v Ústí nad Labem. Oba hrady leží při Labi, od něhož je Kamýk poněkud vzdálen, každý z jedné strany Českého středohoří, a to poblíž královského města účastnícího se obchodu po Labi. Těžko lze odmítnou předpoklad, že jejich vznik souvisel s královským zájmem upevnit vliv na Labe, nejvýznamnější obchodní cestu severozápadních Čech a nejdůležitější spoj se Saskem. Šlo tu zřejmě o vytvoření opěrných bodů při této cestě. V 60. letech 14. století byl příbuzný (snad syn) Jindřicha Kamýckého, Jan, litoměřickým farářem a pak i proboštem litoměřické kapituly. Jindřich měl řadu dalších potomků, kteří se psali z Kamýka. Kamýčtí měli vztah ke kostelu sv. Vojtěcha na litoměřickém předměstí Zásadě; zde byli pohřbíváni a zdejší farář sloužil mši v kamýcké hradní kapli. Kamýčtí se psali též z Pokratic, kam přesídlili, a hrad Kamýk získal opět král, který jej dal r. 1352 v manství Zbyňku Zajíci z Házmburka. Tím byl rozšířen rozsáhlý házmburský majetek na dolní Ohři (Házmburk, Libochovice, Buryně nad Ohří) o další statek na pravém břehu Labe. Počátkem 15. století se na Kamýku připomínají drobnější šlechtici, kteří však byli nejspíše jeho správci. R. 1410, při dělení házmburského dědictví, dostal hrad Kamýk Jan z Házmburka, později ho však držel Mikuláš, který ho též r. 1425 prodával. Za husitských válek získal Kamýk husitský hejtman Hynek z Kolštejna, pověřený v r. 1421 pražany správou Litoměřic, kolem nichž se tak vytvářelo větší území, jež ovládali. Hynek Kolštejnský se však s pražany rozešel, ale hrad zřejmě držel dále. Krátce před svou smrtí získal i Českou Lípu. Zahynul v r. 1427 při pokusu o opanování Prahy. R. 1428 ovládli Kamýk Zikmund z Vartemberka a Jan Smiřický, s nimi patrně i Zbyněk Zajíc z Házmburka, a zpustošili okolí. Hrad dostal zpět Mikuláš z Házmburka, který ho r. 1431 prodal Vilémovi z Konic a ze Lstiboře, jenž vlastnil i pátecké panství a získal též Pokratice. Kamýk s dvorem odkázal v r. 1468 Petrovi Kamýckému (Klučovskému) ze Lstiboře; na hradě se tehdy připomínají pušky, měl tedy ještě vojenský význam. R. 1478 udělil Vladislav II. Petrovi kamýcké panství v manství a v r. 1482 ho dokonce z lenného svazku propustil. Kamýk pak drželi Petrovi potomci; v r. 1504 měli nesnáze kvůli manské povinnosti a hrad měl připadnou králi, proces však vyhráli. Kamýk byl v době napětí mezi městy a šlechtou na počátku 16. století pro město Litoměřice obtížným sousedem, protože se mohl stát základnou šlechtických nepřátel města. Vilém Kamýcký ze Lstiboře držel ve 40. letech 16. století nejen hrad Kamýk a dvůr, ale i tvrz a dvůr Velké Žernoseky a řadu vsí. R. 1547 dal na Kamýku vybudovat zdi a nad branou vytesat svůj erb. Hrad měli pak jeho synové, zvláště Jan Všebor; tehdy byl hrad ještě obýván. Ale asi kolem r. 1600 již jeho držitelé sídlili v nové tvrzi při dvoře a hrad pustl. Poslední držitel hradu z rodu Kamýckých ze Lstiboře, Jan Jiří, měl po Bílé hoře odejít pro víru ze země, a proto prodal v r. 1628 starý hrad Kamýk s tvrzí, sklepy, dvorem, starým pivovarem a vesnicemi Heřmanu Černínovi z Chudenic. Jan Jiří se sice na Kamýk vrátil v době saského vpádu v r. 1631, ale Sasové na ústupu hrad vyplenili a kořist odvezli. Po smrti Heřmana Černína připojila vdova Sylvie Kateřina Kamýk k lovosickému panství. Po jejím druhém manželu zdědila pak veškerý majetek markrabata z Badenu a r. 1783 Schwarzenberkové. Neobývaný hrad pustl a v l. 1809 a 1819 dokonce vyhořel..

Holčička boubelatá, černooká, jako z obrázku. Rytířova radost byla však brzy zkalena, neboť jeho drahá choť pojednou onemocněla a zemřela. Rytíř se uzavřel na svém hradě, zanechal zábav, zasmušil líce. Duši mu naplnily lítost a stesk. Všechnu svou péči, všechnu svou lásku věnoval malé, osiřelé dcerušce. Jen pro ni žil a v starosti o ni nacházel útěchu. Tak uplynulo dvacet let a z dítěte vyrostla krásná dívka, černých očí, růžových líček, havraních vlasů. „Kamýcká růže“ jí lidé říkali a rytíř, pyšný na svoji dceru, tím více k ní lnul a bděl nad jejím štěstím. Bylo tehdy v kraji nemálo rytířů, kteří zatoužili po „kamýcké růži“ a rádi by se byli zvali jejími ženichy. Leč dívka všechny odmítala, neboť žádný z nich se nepodobal muži, jehož představu si vysnila její mladá, ušlechtilá duše. Odmítnut byl i rytíř z templářského hradu v Žernosekách, člověk velmi zlý a pomstychtivý. Uražen ve své ješitnosti, zahořel hněvem ke „kamýcké růži“ a umínil si zmocniti se dívky násilím. Poslal tajně své zbrojnoše do okolí Kamýku, aby tam číhali na dceru hradního pána. Netušíc zrady vyšla si dívka do sadu pod hradbami. Sotvaže se octla z dohledu stráže, vyřítili se na ni templářští pochopové, uchvátili ji a odvlekli do hradu svého krutého pána, nedbajíce jejího pláče a nářku. Nešťastný otec, po druhé zasažen krutou, nelítostnou ranou, zalkal bolem a rozjel se po širém okolí pátrati po ztracené dceři. Objížděl hrady, prosil a zapřisahal rytíře, aby mu vydali dítě, jestliže je snad drží násilím v hradě, avšak nikdo o zmizelé nevěděl, nikdo ho nemohl potěšiti. V zoufalosti připadl rytíř na myšlenku, aby se přestrojil za potulného pěvce, putoval od hradu k hradu a tak svou dceru hledal. A zase obešel světa kraj, zpívaje smutné písně, vyzvídal na hradní čeledi a naslouchal nářku vězněných v kobkách, až konečně znaven a bez naděje stanul po čase na prahu domoviny. Zašel si do Žernosek, aby tam prosil Boha za pomoc a posílení ducha, aby mohl přemoci nával zoufalství, a jestliže je dítě zahubeno, by čině zadost spravedlnosti směl vlastní rukou ztrestati bídné, hanebné zlosyny. Jak tak klečí na kamenné desce a spíná semknuté ruce k oltáři, zaslechne v kryptě pod sebou tichý dívčí nářek. Sehnul se, přiklonil ucho k zemi, zachvěl se v hloubi své bytosti nad tímto nenadálým objevem. Z hlubin krypty pronikal k němu hlas jeho ztracené dcery. Vytratil se z kaple, pospíšil na svůj hrad. Lítost a hněv vlily mu do žil proud nových sil. Ozbrojil svůj lid, přitrhl za noci k Žernosekám a jako bouře se obořil na templáře. Dobyl hradu, vnikl do kaple a poručil zdvihnouti příkrov krypty. Zaplála pochodeň, osvítila kryptu. Zář světla padla na zsinalé tváře dívky, ležící na zemi bez pohnutí. Kamýcká růže nedočkala se vysvobození. Zhynula jako květ zlomený krutou, bezcitnou rukou. Otec, jat bolestí a hněvem, kázal zapáliti hrad a rozbořiti jej až do základů. Za rudé záře požáru, za rachotu bortících se zdí pohřbili nešťastnou „kamýckou růži“, již krása místo štěstím obdarovala jen utrpením..