Krupka

Listina krále Václava II. z r. 1305 mluví jen o místě nebo hoře – horní obci zvané Krupá, kde se kope cín. Je tedy pravděpodobné, že hrad i město tehdy ještě neexistovaly, neboť lokalita by nebyla určována tak neurčitým výrazem. I počátky těžby cínu v okolí Krupky jsou zahaleny tajemstvím, ale podle Václavovy listiny se dá soudit, že k rozmachu těžby došlo koncem 13. století. Název Krupá, Krupka, nepochází od krupek cínu, jak se domnívali někteří starší historikové, ale od českého slova krupý, tj. hrubý, velký. Do Krupky se však od počátku rozmachu důlní činnosti stěhovali ponejvíce horníci ze sousedních částí Německa. V uvedené listině z r. 1305 se Zvěst z Trmic potvrzuje jako oprávněný majitel Krupky, kterou předtím daroval král Václav II. omylem klášteru zbraslavskému. Z horní obce se díky prosperitě dolů rychle vyvíjelo městečko a k jeho ochraně, ale především k ochraně dolů v okolí i významné komunikace, která údolím a tedy Krupkou vedla, byl vybudován počátkem 14. století hrad. První doklad o něm je z r. 1330, kdy král Jan Lucemburský daroval hrad Krupku míšeňskému šlechtici Těmovi z Koldic. Ten byl významnou postavou dvora Jana Lucemburského a doprovázel krále i při jeho dobrodužných cestách Evropou. Hrad byl vybudován na výhodném ostrohu protáhlém ve směru severojižním, který spadal na západní a východní straně do dvou údolí. Rokliny vznikly činností potoků, které se pak jižně od hradu spojují. Městečko Krupka začínalo v údolí východně pod hradem a jím se pak vinulo na sever do hor. Přístup k hradu byl pravděpodobně po ostrohu ze severní strany a v místě, kde byl ostrohu nižší, byl ještě uměle snížen příkopem. V severní části takto oddělené plochy, přímo nad příkopem, byl na výše položeném útvaru postaven před r. 1330 původní hrad. Měl přibližně obdélníkový půdorys asi 20 m široký a 50 až 60 m dlouhý a opět situovaný severojižně. Dominantou hradu byla obytná věž – palác – čtvercového půdorysu v severozápadním rohu hradeb o stěně přes 10 m dlouhé. Palác mohl mít alespoň tři podlaží, jeho podoba se však nedochovala. Věž byla v líci obvodové zdi podobně jako další budovy spolu s hradní kaplí v jižní části. Přímo pod severozápadním rohem paláce byl zřejmě příkop překlenutý padacím mostem a za ním stála asi původní brána. Odtud cesta pokračovala podél západní hradby a končila vchodem do hradu kdesi na jeho jižní straně. Z další minulosti hradu známe jen útržky. R. 1361 se objevuje zmínka o purkrabím Paganovi z Psiesnicz. Nástupce Těmy I. (zemř. před r. 1341), syn Těma II. z Koldic (zemřel 1383), byl mistrem císařské komory, fojtem markrabství Horní Lužice, hejtmanem vratislavským, zemským hejtmanem slezským a držitelem četných majetků v Sasku. Jeho syn Těma III., pozdější míšeňský biskup, zřídil r. 1400 v hradní kapli Krupky oltář sv. Jiří a českých patronů. Koldicové byli věrnými straníky českých králů, a to i po zvolení německého protikrále Ruprechta Falckého v r. 1400 proti králi Václavovi IV. Ztratili proto své statky v Německu a král Václav jim dal náhradou bílinské panství. V té době vlastnil Krupku Albrecht z Koldic. Po vypuknutí husitských válek se stal organizátorem odporu katolické reakce proti husitům. V r. 1426 byla poblíž hradu Krupky pobita skupina asi 300 urozených pánů z Míšně a především z Lužice, které po bitvě u Ústí nad Labem husité pronásledovali a zde dostihli. Albrecht v tomto roce hrad proti husitům patrně udržel. V lednu 1429 uzavřel spolek s vévodou Fridrichem Saským a landkrabětem Fridrichem Duryňským proti husitům a k ochraně svého hradu krupky. O vánocích r. 1429 táhla přes městečko Krupku velká husitská spanilá jízda (snad až 30 000 bojovníků) do Míšně a Lužice. Dalo by se očekávat, že hrad padl při této příležitosti husitům do rukou. Situace však není dosti jasná, jelikož pak Krupku dobýval v r. 1433 Jakoubek z Vřesovic a obsadil ji 29. dubna. Hrad zřejmě nebyl rozbořen, protože se na něm v l. 1436–1437 vedla jednání o mír. Koldicové vládli na hradě (s malou přestávkou v l. 1487 až 1494) do r. 1504. Po Hanušovi (zemřel 1470) byl posledním Koldicem Těma V., který dal město Krupku po velkém požáru z r. 1479 znovu vystavět. Listina z r. 1487 vypočítává příslušenství hradu, k němuž patřily město Krupka, vesnice Fojtovice, Habartice, Větrov, Krásný Les, Knínice, Velké Chvojno, Slavošov, Varvažov, Úžín, Žandov, Podlesím, Vyklice, Liboňov, Chválov, Dolní Zálezly, Kirchlice (zanikla), Vrchoslav, Běhánky, Mstišov, práva v části Trmic, Hrbovic a Chabařovic. K městu Krupce patřila Horní Krupka, Dubí, Cínovec a Komáří Vížka (dnes Komáří Hůrka, část města Krupky). Pro dluhy a zvláště pro marnotratnost posledního držitele Těmy V. Koldicové o panství přišli. Těma V. udělil r. 1502 městu práva a svobody, aby je odškodil na nedobytné pohledávky. V pohusitském období došlo k radikální dostavbě hradu. K dosavadnímu celkem nevelkému objektu přibylo nové opevnění, zabírající plochu několikanásobně větší a přizpůsobené tehdy již dosti účinné dělostřelbě. Celý původní hrad byl obestavěn další zdí, která navíc obepínala nový prostor, zvětšující plochu hradu značně k jihu, takže celý objekt byl nyní dlouhý asi 140 m. Na místě původní brány u příkopu vznikl nyní systém dvou bran za sebou. Byly vzdáleny od sebe asi 15 m a spojeny po stranách hradbami. Pravá hradba vybíhala hned za branou ven do půloblouku a tvořila dovnitř otevřenou baštu s čtyřmetrovými zdmi. Bašta i hradba na pravé, vnější straně, měly střílny umožňující i flankování. Cesta do hradu dále pokračovala přímo k jihu a byla na pravé straně ohraničena vnější zdí, na levé o něco slabší vnitřní, takže vznikla ulička asi 4 m široká a 50 m dlouhá zleva krytá pro případ proniknutí nepřítele palbou shora, z původního horního hradu. Nový obranný systém umožňoval snadnou obranu, jelikož do prostoru mezi oběma branami, ale i do uličky samotné se nevešlo najednou mnoho nepřátel a příchod bylo možné úspěšně hájit. Jižní, nová část hradu, měla pravý, západní bok krytá hradbou, z niž vybíhala nejprve za ústím příchodové uličky čtyřboká budova a dále dvě půlkruhové bašty. Na jihu chránila hrad mohutná zeď téměř 7 m silná, ven vypuklá a proražená jednou dělovou střílnou. Uvnitř hradu, za ní, stála válcová věž o průměru asi 10 m, ve spodní části plná. Nová část hradu neměla žádné bašty na východní straně obrácené k městu a je i možné, že opevnění nebylo vlastně dostavěno. Nový hrad umožňoval použít děl k obraně a bránil příchodu nepřítele z roviny, od jihu, tedy z nitra Čech. Hrad byl vzhledem k mohutné štítové zdi postaven na tehdejší dobu dosti neobvyklým a technicky pokročilým způsobem a byl zdí z jihu velmi dobře kryt. Z písemných pramenů neznáme dobu, stavebníka ani příčiny nové výstavby. Je možno se dohadovat, že stavebníkem byl poslední Koldic Těma V., který se snad i proto tolik zadlužil. Je však rovněž možné, že jím byl buď Arnošt ze Šumburka v období l. 1487 – 1494, který Krupku koupil r. 1486, ale už r. 1489 zemřel, nebo Jindřich ze Starschedlu, který hrad získal r. 1490, případně pak některý z držitelů po r. 1504. Jelikož opevnění bylo namířeno jasně proti nepříteli z Čech, mohl v pozadí stavební akce stát saský kníže a stavebníkem by pak byl některý stoupenec saských zájmů. Vždyť například víme, že v r. 1504 financoval místo Jindřicha ze Šlejnic, který tehdy hrad získal, jeho zaplacení sasky kníže. Strategický význam hradu byl doplněn i hospodářským významem panství vzhledem k těžbě cínu v okolí. Z významnějších držitelů hradu po Jindřichu ze Šlejnic je možno uvést nejvyššího kancléře Albrechta z Kolovrat, který na hradě r. 1510 zemřel a byl pohřben v dnešním bohosudovském kostele, který založil. Dále to byl Bernard z Valdštejna (zemřel 1517), nejvyšší mincmistr, který se jako odborník zajímal více o problémy těžby cínu na svém panství a dostal se přitom do sporů s těžařstvy. Z dalších držitelů je zajímavý Jáchym z Maltzanu (1523 – 1528), zámožný meklenburský šlechtic a diplomat evropského formátu, exponující se pro Bavorsko a Francii. Po dvouleté královské správě v l. 1528 – 1530 za krále Ferdinanda I. koupil panství Zdeněk Lev z Rožmitálu a po jeho smrti r. 1535 je držel syn Adam. Po sporu o Krupku prodal Adam r. 1537 panství Václavovi z Vartemberka. Tomu král Ferdinand I. panství pro účast v odboji v l. 1546 – 1547 zkonfiskoval a zastavil je Volfu z Vřesovic, majiteli teplického a doubravského panství (náhrobní kámen jeho dcery Sabiny je dosud na hradním nádvoří). Po něm zde vládl opět král prostřednictvím svých hejtmanů. Pak došlo k rozprodeji panství. V r. 1580 byly odděleny Trmice, Dubice, Hrbovice, Chabařovice, Žandov, Varvažov, Liboňov, Velké Chvojno, Úžín, Slavošov, Vyklice, Dolní Zálezly, Podlešín, Chválov, Nakléřov (dnes součást Krásného Lesa), Petrovice, Krásný Les, Knínice a Novosedlice. Panství tvořilo město Krupka s 9 vesnicemi (Horní Krupka, Fojtovice, Habartice, Větrov, Růžová, Mstišov, Běhánky, Dubí a Cínovec). Šestnácté století bylo sice dobou renesance, která se projevovala především ve změněném životním stylu šlechty i v jiné hradní architektuře, nemáme však podklady pro to, že by renesanční touha po pohodlném životě nějak ovlivnila vzhled a uspořádání krupského hradu. Panství bylo v hospodářské tísni rozprodáváno, majitelé se střídali a často ani na hradě nebydleli. Hrad již nebyl pro ně rodovým sídlem, ale spolu s panstvím spíše předmětem obchodní spekulace. R. 1615, přes marné protesty Krupských, daroval král Matyáš Krupku Adamovi ze Šternberka na Bechyni. Proti Šternberkům vedli pak Krupští spor po celé 17. století. V době českého stavovského povstání z l. 1618 – 1620 se Krupští již podruhé vykoupili od vrchnosti – poprvé za císaře Rudolfa II. – a drželi pravděpodobně i hrad. Po Bílé hoře se vlády nad Krupkou ujal opět Adam ze Šternberka, který se vrátil z vyhnanství, kam odešel jako odpůrce stavů. Hrad byl od r. 1621 neobydlen. Za třicetileté války utrpělo město Krupka značné škody a hrad asi přecházel střídavě do rukou vojsk, která tudy táhla. Po válce zůstal pustý a měnil se ve zříceninu; hradní zahradu používalo město. Šternberkové nechali postavit v l. 1695 až 1697 v prostorách někdejšího hradu u prostřední bašty úřední dům, kterému se říkalo Horský zámek. K jeho stavbě bylo použito materiálu z trosek hradu. R. 1710 koupil krupské panství, hrad a město za 30 000 rýnských zlatých od Šternberků hrabě František Karel Clary-Aldringen, jehož rod je držel do r. 1918. Hrad se postupně rozpadal. r. 1807 se zřítila část paláce aj. W. Goethe, který hrad navštívil v době svého tehdejšího pobytu v teplických lázních, uvádí, že zřícení věže bylo způsobeno tím, že sloužila dlouhý čas jako zdroj kamene a kvádrů. Z toho materiálu se stavěla terasa na hradě, altán, panská myslivna a zpevňovala se zeď terasy opěrnými pilíři. Na paměť Goethova pobytu byl poblíž jižní okrouhlé hradní věže postaven pomník. Po r. 1825 zpřístupnila vrchnost hrad měšťanům. V době romantismu v 19. století byl pro zříceninu vymyšlen název Růžový hrad, nemá však historický podklad. Část trosek paláce se zřítila v 60. letech 20. století, protože zdivo bylo již ve velmi špatném stavu. Z hradu Krupky jsou dodnes zachovány obě hradní brány se zdmi poblíž západní vnější hradby do výše parapetu, části bašt a silná jižní štítová zeď, část jižní okrouhlé věže, zbytky budovy při západní zdi a sklepení pod troskami horního hradu. Některé další zdi dolního hradu byly do výše parapetu dozděny a opraveny. Bývalá úřední budova na hradě byla v 19. století přeměněna na hostinec a pro jeho hosty byla také upravena zmíněná terasa jižně od hostince. V budově byla do 90. let 20. stol. turistická ubytovna tělovýchovné jednoty..

Byl to permon – skřítek rudných hor. „Zdař Bůh!“ pozdravil a zazubil se na horníka. „Nemohu se již dívati na tvoje marné kopání,“ řekl, kývaje se na krátkých, tenkých nožkách. „Dovedu tě k bohaté žíle rudy, avšak jen s tou podmínkou, že se o vše, čeho dobudeš, rozdělíš se mnou na polovic.“

„To rád udělám,“ souhlasil horník a k svému slibu dal permonovi čestné slovo, že nic neprozradí z této úmluvy. Permon ho zavedl do staré, opuštěné štoly a ukázal mu místo, kde má začíti s dolováním. Sotvaže horník odkopl slabou skalní vrstvu, zatřpytila se v sluji mohutná rudná žíla. „Zde máš, po čem jsi tak dlouho toužil,“ řekl permon s úsměvem. „Kopej vesele a mou půlku mi vždy po práci zanechej v těchto místech!“ dodal a zmizel v postranní chodbě. Horník se pustil s chutí do kopání. Denně chodil do hor a přivážel odtud množství vzácné, drahocenné rudy. Musil se sice děliti s permonem, avšak i přitom bohatl, takže si mohl postaviti nový domek a žíti jako pán. Sousedé pozorovali se závistí blahobyt svého soudruha. Nemohli si vysvětliti, jak se to stalo, že se mu tak dobře daří, zatím co oni jen stěží uhájí živobytí. Napadlo je, že je soudruh ve spojení s nějakou nadpřirozenou mocí, i smluvili se, že vylákají jeho tajemství. Když vešel jednoho dne do krčmy, sešli se nenápadně ve velikém počtu a dali se do zpěvu. Soudruh se rozjařil, jazyk se mu rozvázal a vyjevil jim vše, co choval tak dlouho v přísné tajnosti. Druhého dne šel opět kopati do hor, avšak sluj, která se stala zřídlem jeho štěstí, byla zasuta. A neobjevil se ani dobrý permon, který ho vodil podzemním temnem. Musel se zase bídně prokopávati jalovými skalami, cediti pot a okrvovati si ruce za mrzkou odměnu – tak jak bývalo do doby, nežli se sešel s dobrým permonem, jehož přízeň tak zbůhdarma ztratil..

(Vznešeně urozená paní Sabina.)

Krásná dona Sabina byla dcerou rytíře Koldice, pána hradu Krupky. O její ruku se ucházel rytíř ze Supí hory. Byl to muž statný, udatný a čestný, avšak poněvadž nebyl bohat a vznešeného rodu, byl pyšným Koldicem odbyt a přístup do hradu mu byl zakázán. Milenci se scházeli potají dále na vrchu, který čněl naproti hradu. Hluboké údolí jej oddělovalo od Krupky, se skály, v niž vybíhal, byl pohled dolů závratný jak do propasti. Aby překazil tajné schůzky, svěřil přísný otec svou dceru péči starostlivé, zbožné jeptišky. Jeptiška marně na svoji svěřenku naléhala, aby byla otci po vůli a vyhostila ze svého srdce neblahou světskou lásku. Obávajíc se otcova hněvu, kdyby ji spatřil samotnou vycházeti z hradu, vyžádala si Sabina od jeptišky její řeholní roucho a tak se jí podařilo setkati se s věrným milencem. I o této schůzce se její otec brzy dověděl, neboť žárliví nápadníci, kteří se o ni ucházeli, každý její krok střehli. Rozezlen kázal rytíř dceru i jeptišku uvězniti a odmítnutému ženichovi přichystal zrádnou léčku. Jeden z otcových přátel, jemuž chtěl Koldic dáti Sabinu za manželku, přestrojil se tajně za jeptišku. Pod roucho ukryl meč a vypravil se na vrch, kde se milenci scházívali. Koldic s několika zbrojnoši se skryl v opuštěné sluji. Rytíř ze Supí Hory spatřil na vrcholu opodál skály postavu ženy v šedém řeholním rouše. Domníval se, že je to Sabina, která ho jako vždy toužebně očekává. Pobodl koně, pokynul tím směrem na pozdrav paží, rozjel se točitou cestou vzhůru. Když dojel poblíže místa, kde na něho čekala domnělá jeptiška, seskočil s koně a spěchal jí radostně vstříc. Tu zrádný rytíř odhodil řeholní roucho, tasil meč a s křikem se obořil na soupeře. Rytíř ze Supí Hory odrazil jeho útok a zle by ho byl spořádal, kdyby se nebyli v tu chvíli přihrnuli ostatní ozbrojenci a s nimi rytíř Koldic. Vida, že jim nelze uniknouti, vyšvihl se rytíř ze Supí Hory na svého koně a plným tryskem se rozjel na temeno skály. Bodl koně do slabin – skok! – a kůň i rytíř dopadli mrtvi na dno rokliny. Od té doby sluje skála na jeho památku „Mrtvý kámen“. Dona Sabina se neprovdala za zrádného rytíře, který byl příčinou milencovi smrti. Vstoupila do řehole, stala se jeptiškou. Zemřela mláda, podlehnuvši žalu… Pokaždé, když od její smrti uplyne sto let, ožije a bloudí hradními rozvalinami, naříká tu a pláče, hledajíc svého milence..

Nikdo z jeho hradu neodcházel, aby tady nebyl pohoštěn. Mladí rytíři, kteří přicházeli do hradu, nezajímali se jen o cenné sbírky Koldicovy a o jeho sklepy, nýbrž větší pozornost věnovali jeho neteři Kateřině, proslulé v širém kraji krásou a ctnostmi. Kateřina dlouho otálela vyvoliti si jednoho z nápadníků, až konečně si její srdce získal mladý rytíř Šáfgoče, který měl sice ve znaku ovci, avšak statečný byl jako lev. Mladý muž se však dlouho netěšil z přízně a lásky krásné Kateřiny. Císař jej povolal ke dvoru a ustanovil ho dvořanem kralevice Václava. Šáfgoče musil se chtě nechtě rozloučiti se svou snoubenkou. Když odcházel, slíbila mu, že mu zůstane navždy věrna a za jiného že se neprovdá. Leč, jak silnější je často osud nežli lidská vůle! Zlovolně si pohrává lidmi, kříží jejich plány a určuje jejich životu krušnou, křivolakou dráhu. Mezi kralevicovými dvořany byl také Bedřich Šumburk, syn míšeňského rytíře. S tím se spřátelil Šáfgoče tak, že byli jako dva bratři, kteří pod sebou žádného tajemství neskrývají. Tím těžší byla pro ně chvíle rozchodu, když se po čase musel Bedřich na přání svého otce vrátiti domů. „Zachovej mi svoje přátelství!“ prosil ho Šáfgoče. „Cestou zajeď na Krupku k mé nevěstě, vyřiď jí moje pozdravy a pověz jí, jak se těším na chvíli, až se k ní budu moci vrátit!“

Bedřich slíbil tak učiniti. Splnil přání svého přítele a zajel na Krupku. Šáfgoče zatím netrpělivě čekal na list, jejž mu slíbil přítel rychlým poslem odeslati. Tři měsíce minuly od jejich rozchodu a nikdo nepřijížděl, jako by byl Šumburk cestou zahynul. I vyptával se Šáfgoče lidí, kteří přicházeli z Míšně ke dvoru, zdali je mladý Šumburk živ a zdráv. „Živ a zdráv a šťasten jako každý novomanžel,“ odpověděl mu na dotaz jeden z míšeňských rytířů. Šáfgoče byl překvapen touto zprávou tak, že svému sluchu nechtěl věřiti. „S kým se oženil?“ vyzvídal dále. „S Kateřinou, neteří pana Tima z Koldic…“

Šáfgoče se zachvěl a zapotácel, jako by stržil v seči krvavou ránu. Rozhořčen učinil slib, že se pomstí na svém zrádném příteli, že smyje pohanu jeho krví. – A proč jen – tázal se ve své zoufalosti – i Kateřina zrušila dané mi sliby, proč podlehla zrádcovým svodům? –

Šumburk, přišed na hrad Krupku, zahleděl se do mladistvých tváří krásné Kateřiny a zatoužil, aby se stala jeho ženou. Získal si přízeň Timovu, utlumil city jeho neteře k svému příteli tím, že ho vylíčil jako zhýralce, který není hoden její lásky. A pak se sám zrádně vloudil v její srdce. Však ani jeho štěstí netrvalo dlouho. Jako vazal Ludvíka Durynského musil odjeti před město Erfurt, kde se uzavřel Ludvíkův odpůrce Adolf Nassavský. Císař Karel IV. chtěl učiniti konec bojům, jež mezi sebou sváděli poddaní mu šlechticové, i vytáhl s vojskem v němž se nacházel i kralevic Václav, proti městu Erfurtu. Mezi jeho dvořany byl i Šáfgoče, který se jen stěží zotavoval z rány, jež ho tak bolestně zkrušila. Císařské vojsko se chystalo rozložiti se před Erfurtem táborem, když tu Nassavští učinili výpad proti oblehatelům. Císař poručil rytířům, aby pospíšili napadeným ku pomoci. I rozjeli se mladí dvořané v místa, kde byla seč nejprudší. Viděli, jak Nassavští zranili saského rytíře, jak se ho chystají dobíti. Šáfgoče si proklestil cestu k raněnému, zachránil jej a polomrtvého dopravil do bezpečí. Nassavští byli zahnáni, císař přispěchal k Šáfgočovi, který obvazoval raněného. „Jak se jmenuje raněný rytíř?“ otázal se. „Šumburk,“ odpověděli mu dvořané. - Šáfgoče a Šumburk! – Císař, který věděl o neštěstí a žalu mladého hrdiny, pohnut byl jeho šlechetností, i podával mu ruku. Šáfgoče, nežli ji přijal, otřel zkrvavené prsty o brnění. Na brnění zůstaly po nich rudé pruhy. „Tyto čtyři červené pruhy,“ řekl císař, „dávám ti do znaku, aby byly ostatním připomínkou, jaká má býti pomsta rytířova.“-

Když sjednal císař mezi válčícími mír, uspořádal slavnost usmíření a pasoval při ní Šáfgoče na rytíře. Ustanovil jej purkrabím na hradě Hiršberku a obdařil jej četnými statky. Ztrátu krásné Kateřiny nahradila mu líbezná Anna Berkovna. Zato Šumburk ztratil vše: lásku ženy, která se o jeho proradném skutku dověděla, přátele, čest i klid svědomí, jehož výčitky marně utápěl v zrádné číši vína..