kostel sv. Floriána

Hlavní vstup vede renesančním portálem na severní stěně lodi. Po úpravách terénu, způsobených sesuvy půdy se od roku 1783 od něj schází do interiéru po několika schodech. Částečná zazdívka okna mezi ním a sakristií skrývá zbytek točitého schodiště na severní tribunu. Od jihu se k presbytáři připojuje spojovací chodba ze starší části zámku. I z exteriéru se čtverhrannými okny uplatňuje patro nad celým prostorem kostela. Jeho účel dosud nebyl objasněn. Kostel kryje sedlová střecha, zvalbená nad presbytářem. Věž je zevně rozdělena římsami na čtyři nestejně vysoká podlaží. Vnitřní prostor je přístupný jen portálem v severní stěně. Téměř v celé výšce ho vyplňuje kamenné točité schodiště. Z něj vedou tři vchody: na nejvyšší emporu v lodi (proražen dodatečně, otvor bez ostění), do patra nad kostelem a na půdu nad ním (oba se shodnými kamennými ostěními). Z vlastního prostoru lodi není věž přístupná. Okna věže ve dvou horních podlažích jsou obdélná, s kamennými ostěními. Poslední patro zaujímá zvonová stolice, osazená dnes jediným, zřejmě železným zvonkem. Věž kryje cibulová báň. Interiér kostela kryje valená klenba s lunetami, nesená sítí žeber, v jejichž kříženích jsou osazeny ozdobné bodce. Podél severní, západní a jižní stěny obíhají tribuny. Severní byla původně přístupná schodištěm, jehož spodní venkovní část zanikla (viz výše). Západní a částečně jižní jsou dvoupatrové, do spodního patra lze vystoupat z lodi, do horního patra se vstupuje z věže. Patra vzájemně propojuje schodiště v hranolové věžici, přiložené k jižní stěně lodi. Nesou je válcové sloupy s jednoduchými hlavicemi, v přízemí s reliéfními patkami, v prvním patře bez patek. Zábradlí tvoří vesměs jednoduché zídky. Jižní stěna presbytáře se otevírá do panské oratoře. Přímo do presbytáře lze ze spojovací chodby se zámkem vstoupit segmentově zaklenutým portálem s tesaným ostěním, obdobný vede i do protilehlé sakristie. Ta je v současné době bez stropu, vede z ní točité schodiště na lávku ke kazatelně. Nejvýznamnější částí vnitřního vybavení je hlavní oltář (viz zejména přiložené fotografie) s centrálním reliéfem Kristova rodokmenu jako Stromu života. Ostatní části pocházejí z doby opravy kostela roku 1887 (včetně kazatelny a lávky k ní). Velmi zajímavou částí kostela je patro nad lodí a presbytářem, přístupné výhradně z věže. Prsa klenby nejsou dnes zakryta jeho podlahou, její existenci bezpochyby dokládají otvory po trámech a omítka na vnitřních stěnách nad její úrovní. K čemu mohlo patro sloužit, není jasné. Nepodařilo se dosud například objevit pozůstatky jakéhokoli topného zařízení, zmíněná omítka i poměrně náročně provedené portály z věže i okének téměř vylučují např. pouhou skladovací či podobnou funkci..

K lodi přiléhá polygonální presbytář a hranolová věž. Zvláštností je půdní patro s malými okny. Mimořádně cenný je oltář, s četnými reliéfy, tvořenými kombinací mramoru, pískovce a alabastru. Část cenného mobiliáře je uložena v ústeckém muzeu (sochy z oltáře, 17 alabastrových reliéfů, archa na varhany). Po letech chátrání je opravován a nyní jsou v něm opět slouženy bohoslužby. V dubnu r. 2008 byl prohlášen za Národní kulturní památku..

Zobrazován bývá v oblečení římského důstojníka s nádobou na hašení, případně přímo hasící požár. Jeho sochy se vztyčovaly na ochranu proti požárům. Svatý Florián se podle legendy narodil v 2. pol. 3. stol. v Zieselmaueru nedaleko Vídně a stal se římským vojákem. Sloužil jako vedoucí kanceláře místodržícího v Lauriaku – dnešní Lorch v okolí dnešního Lince, které tehdy patřilo k římské provincii Noricum. Tamní místodržitel Aquilinus dal r. 304, když císař Dioklecián vydal jeden z několika protikřesťanských ediktů, zavřít a usmrtit mnoho zdejších křesťanů. Když se to Florián dozvěděl, spěchal jim na pomoc. Byl však chycen a mučen, aby se zřekl své víry. Když tak neučinil, byl bez ohledu na své zásluhy v armádě a bezúhonný život odsouzen k smrti. Dne 4. 5. roku 304 mu byl na krk přivázán mlýnský kámen a byl hozen do řeky Enže. Svatý Florián je jedním ze skupiny Čtrnácti svatých pomocníků, uctívaných společně v římskokatolické církvi. Jejich přímluva má být zvlášť nápomocna především proti nemocem. Skupina vznikla ve 14. stol. jako důsledek epidemie moru.