Štěpánovská hora

Vlastní hradiště má dvojdílnou dispozici, chráněnou dvěma, na východ vyklenutými pásy valů s příkopy. První je dlouhý téměř čtyři sta metrů a původní vstup do předhradí je v polovině délky valu. V jižním, snadněji přístupném terénu, byl příkop v intervalu 15 až 20 metrů přepažen jeden metr silnou kamennou zídkou, začínající v úrovni okraje příkopu. V nejvyšším místě je první val vysoký 1,5 metru a široký až 6 metrů. Další, mohutnější, dvoumetrový dvojitý val je o čtvrt kilometru dále. Je opět zpevněn kamennými zídkami v rozestupech 13 až 20 metrů a v jihozápadní části akropole se nachází jezírko. Konec ostrožny byl patrně zplanýrován. Prvním archeologem, který stručně popsal hradiště na Štěpánovské hoře, byl na konci 19. století Jan Erazim Vocel. Zmínil ve vnitřním hradišti dvě cisterny a pramen. Lokalita ale nebyla dosud podrobena podrobnému zkoumání a všechny informace pocházejí z povrchových sběrů, které zpracoval především Zdeněk Smrž. Ten osídlení hradiště stanovil do konce knovízské a štítarské kultury (1000 až 750 let před Kristem). Štítarská kultura byla součástí období dějin zvaného mladší a pozdní dobou bronzovou. Navazuje na knovízskou kulturu, kdy byly severozápadní Čechy hustě osídleny. V nevelkých osadách byly nejprve obývány nadzemní dřevěné domy sloupové konstrukce a později praktičtější polozemnice s podlahou pod úrovní terénu. Na obytnou navazovala hospodářská část se zemědělskými a technologickými zařízeními, ta obsahovala pece, exploatovaná ložiska keramické hlíny, zásobní jámy sloužící později jako jámy odpadní. Existenci společenských elit dokládají, kromě bohatě vybavených hrobů, zdokumentované dvory a hradiště sloužící i jako ochrana obchodních cest. Archeologové objevili i horská sídliště pro prospektory a těžaře měděných a cínových rud v Krušných horách. Dochované nálezy potvrzují čilý obchodní a společenský styk se západní a jižní Evropou. Tehdejší společnost pohřbívala spálené ostatky svých mrtvých v mělkých jamkách, někdy pod nízkou mohylou. Pohřby elit doprovázela bohatá výbava, což dokazuje výraznou společenskou diferenciaci. Známe i kostrové hroby v odpadních jámách, často s rozsekanými částmi těl, později sestavených opět dohromady, hromadné hroby rozčtvrcených jedinců nebo jen lebek. Některé lidské ostatky vykazují známky kanibalismu. Proč se tak dělo, můžeme jen spekulovat, ale jisté je, že lid této kultury je přímým předchůdcem pozdější keltské civilizace na našem území a tak jejich genetickou výbavu nesou mnozí z nás..