Encovany

Mezi lety 2005 a 2008 byl zničen a nahrazen prostým trojúhelníkovým štítem z cihel..

1335 koupil ves probošt Petr pro chotětovský klášter v západních Čechách. Kolem r. 1339 byly přikoupeny i sousední Polepy. Tak vzniklo malé církevní zboží, které patřilo chotěšovskému klášteru až do r. 1563. Chotěšovský klášter však toto své vzdálené zboží často zastavoval. Poprvé tak učinil již v druhé polovině 14. století, kdy je získal Henzlin z Turgova. Zástavu vyplatil před r. 1404 chotěšovský probošt Sulek z Hrádku, který však ves dal ihned do správy svému bratru Janu z Hrádku (1404 – 1411); po něm ji držel jako zástavu jeho syn Zachariáš. Probošt Sulek z Hrádku se objevuje poprvé r. 1393 mezi dvorskými preláty. Byl výborným vojákem, a proto se stal r. 1406 velitelem královských vojsk. V l. 1406 – 1409 zasedal v korunní radě krále Václava IV. Zemřel někdy v l. 1415 – 1416. Pravděpodobně již r. 1335, ale nejpozději za Jana z Hrádku, vznikla v Encovanech tvrz, doložená však písemně až r. 1508, stojící na místě dnešního zámku. Zástavní držitele vsi v době husitských válek neznáme. R. 1436 zastavil císař Zikmund tento církevní majetek Janu ze Smiřic, který držel již sousední arcibiskupskou Roudnici nad Labem a hrad Helfenburk (Hrádek). Tak se poprvé dostávají Encovany k Roudnici. Tři roky po smrti Jana Smiřického, který byl popraven pro velezradu r. 1453 v Praze, byla zástava vyplacena, ale král Jiří z Poděbrad zastavil ihned Encovany Hertvíkovi z Ostružna. V r. 1483 prodal Hertvík svou zástavu na Encovanech Ješku Svojanovskému z Boskovic. V r. 1498 chotěšovský klášter Encovany opět vyplatil, ale hned následujícího roku je zastavil třem bratrům Černínům z Chudenic, z nichž Vilém přímo na encovanské tvrzi bydlel (1508). Od r. 1512 se Encovany vrátily opět chotěšovskému klášteru. V r. 1543 získal Encovany do zástavy sekretář krále Ferdinanda I. Osvald Zemdliv ze Šenfeldu a v r. 1563 je od chotěšovského kláštera koupil za 8750 kop grošů českých Osvald Zemdliv ze Šenfeldu, místokancléř Království českého. Zemřel v r. 1589 a byl pochován v nedalekém hrušovanském kostele, kde se zachoval jeho velmi cenný renesanční náhrobek. O několik týdnů později zemřela v Encovanech i jeho manželka Lukrécie z Wittennu, jež má v hrušovanském kostele rovněž pěkný náhrobek. Encovany převzal jejich syn Rudolf Zemdliv ze Šenfeldu, ale ten zemřel bezdětný v r. 1602. Noví držitelé Encovan Šenfeldové se rozhodli dosavadní tvrz přestavět. V l. 1563 – 1602 tak vznikl velký renesanční zámek o čtyřech jednopatrových a dvoupatrových křídlech kolem uzavřeného čtvercového nádvoří a arkádami. V jihovýchodním nároží je hranolová věž, v níž jsou zachovány při oknech zbytky renesančních festonů a rolverkových lemů. Pod střechou severního nároží jsou dva renesanční komíny s členitými hlavami. Zámek má bosovanou bránu, hladké průčelí a částečně sdružená okna. Na schodišťovém přístavku jsou zachovány pozdně gotické pravoúhlé portálky v ostěních, členěných přetínajícími se pruty. Zámecké prostory mají hřebínkové klenby, trámové stropy a zachovaly se i zbytky renesančních nástěnných maleb. Renesanční charakter zámku se v podstatě dochoval dodnes. Vdova po Rudolfu Zejdlicovi ze Šenfeldu, Ludmila rozená Vratislavová z Mitrovic, se podruhé vdala za Ladislava Zejdlice ze Šenfeldu a po sňatku mu zapsala celé své jmění. Zejdlic byl ve dvorských službách jako nejvyšší kraječ a později jeho nejvyšší zemský sudí. V r. 1610 byl přijat do panského stavu. Patřil k humanistickým sběratelům památek, které měl uloženy na encovanském zámku. Po sňatku byl i krajským hejtmanem v Litoměřickém kraji. Protože se přidal k protihabsburském odboji z let 1618 – 1620, měl být 6. února 1621 uvězněn. Kníže Lichtenštejna mu vymohl svobodu, protože se včas přihlásil císařskému spojenci, saskému kurfiřtu, a požádal o milost. Přičinil se prý i o to, že byly pro císaře zachráněny Litoměřice a celý kraj. Přesto však byl Zejdlic potrestán v r. 1623 konfiskací veškerého jmění. Mohl však zatím zůstat, i jako nekatolík, v Praze a dostával z české komory 50 zl. měsíčně. To již byla jeho žena Ludmila pochována v hrušovaném kostele, kde je dodnes její náhrobek. R. 1628 však Ladislav Zejdlic přece jen odešel do emigrace v Sasku. V r. 1631 se vrátil se Sasy do Čech a ujal se encovanského panství. Byl i poradcem hraběte Thurna, a musel proto opustit s ustupujícími Sasy zemi. R. 1634 byl opět odsouzen ke ztrátě veškerého jmění; dříve než bylo tento rozsudek vynesen, zemřel r. 1632 v Pirně. Již při první konfiskaci v r. 1623 koupila encovanské zboží za 71 494 zl. kněžna Polyxena z Lobkovic. Encovany pak vytvořily se sousedním velkým lobkovickým panstvím Roudnicí jeden celek. R. 1673 vypracoval lobkovický stavitel Antonio da Porta plán na barokní úpravu encovanského zámku, která však byla provedena jen částečně (část arkád). Encovanští poddaní se velmi aktivně zúčastnili v r. 1680 velkého nevolnického povstání, které zasáhlo i další lobkovická panství; a byli také vyšetřující komisí 12. dubna 1680 odsouzeni. 3 rychtáři z Malešova, Vetlé a Lounek měli být na Mělníce popraveni; dva z nich však zemřeli již ve vězení a lounecký rychtář Jan Maxa dostal 16. dubna milost. Řada nevolníků byla odsouzena k nuceným pracím a k vězení, ale když později složili slib poslušnosti, byli na kauci propuštěni domů. Na Encovanech byly umístěny některé lobkovické úřady a v zámku byly až do r. 1923 byty panských úředníků. V r. 1925 byla značná část zemědělské půdy přidělena podle zákona o pozemkové reformě českým reemigrantům, kteří se vrátili z Polska. Zbytek byl spravován z Roudnice. Za okupace byly Encovany zabrány a po osvobození zde byla provedena revize pozemkové reformy. Zámek sloužil MNV k hospodářským účelům, byly zde i byty a depozitář knihovny Zemědělského muzea v Praze.

Ihned poté začal s výstavbou zámku, který roku 1602 pravděpodobně dokončil jeho syn Rudolf Zejdlic ze Šenfeldu a téhož roku zemřel bez dědiců, ale jeho žena se vdala za dalšího muže z rodu Šenfeldů. Později byl majetek Šenfeldů zkonfiskován a odkoupen rodem Lobkoviců a připojen k Roudnickému panství. V době, kdy byl zámek v majetku Lobkoviců byly provedeny jen nevelké stavební úpravy..