Kalich

Se stavbou hradu se začalo kolem roku 1421. Ta probíhala ve spěchu, protože husité museli čelit útokům ze Saska a nepřátelským akcím Zikmunda z Vartemberka. Zdejší posádce velel pravděpodobně Žižkův bratr Jaroslav. Po smrti Jana Žižky v roce 1424 zůstal Kalich v držení husitů. Změnu nepřinesla ani prohraná bitva u Lipan. Hrad Kalich měl být podobně jako hrad Falkenberk na rozkaz císaře Zikmunda rozbořen, aby se nestal sídlem loupežníků. Nestalo se tak a koncem 15. století vystřídal hrad několik majitelů, mimo jiných Viléma z Ilburka. Zprávy o hradu zmizely v 16. století v souvislosti se ztrátou významu jeho další existence..

Nejvýznamnější byla cesta z Třebušína, která je dosud velmi dobře sjízdná; místy je zpevněna zachovalými terasami, vyzděnými z místního lámaného čediče. Tato příjezdová vozová cesta vedla serpentinami vzhůru. K ní se připojovala druhá vozová cesta od severu, rovněž ještě dobře zachovaná. Tyto velmi důkladně vybudované komunikace umožňovaly snadnou přepravu vojska i rychlou dopravu zásob a střeliva. Příjezdová cesta se po spojení s cestou od severu otáčí prudce na jih k vrcholku kopce a zužuje se. Vlevo na hřebenu nad cestou je zčásti zachováno předsunuté opevnění, ukončené okrouhlou baštou, která byla obklopena příkopem. Bránilo přístupovou cestu a napojovalo se na vlastní opevnění hradu pod jeho severní skalní homolí. Do hradu se asi vjíždělo třemi branami. První brána stála pravděpodobně v místech, kde se předsunuté opevnění napojovalo na vlastní hradby, druhá přiléhala těsně k severní homoli. Touto branou se vstupovalo do úzkého parkánu, který byl z obou stran chráněn. Na západní straně tvořila jeho ochranu severní skalnatá homole s hlavní věží, východní strana byla chráněna hradební věží, která je dosud patrná. Parkánem postupovala cesta dále ke třetí bráně, jejíž přízemí se zachovalo a je dnes nejlépe dochovaným zbytkem původního hradu. Je to prostor 4,5 x 3,5 m, krytý původně rovným stropem a uzavřený na obou stranách dvěma segmenty překlenutými pásy. Na bránu navazovalo obloukové opevnění, které se napojovalo na strmé skalní úbočí severní homole. I na druhé straně brány, směrem k hlavní hradební zdi, byla příčná zeď. F. A. Heber viděl ještě r. 1846 vyčnívat z této části zřícenin špičku hrotitého ostění. Za třetí branou se přichází do sedla mezi oběma homolemi, jehož půdorys je přibližně trojúhelníkový. Jeden z vrcholů trojúhelníka tvoří jižní homole, která byla uměle upravena. Stávala tam ještě v Heberově době menší budova, která měla funkci strážnice a orientačního bodu pro celý hrad. Bylo z ní vidět daleko do kraje až k Labi i na obě cesty do Litoměřic. Dnes jsou na této homoli zachovány jen nízké zbytky dvou rohových zdí budovy. Sedlo mezi homolemi bylo zcela zaplněno řadou budov, z nichž se zachovaly nad terénem jen nepatrné zbytky zdí a sklepy. První skupina budov stála při východním okraji skalnatého hřebene a měla osu zhruba od jihovýchodu k severozápadu. Zbyly po nich jen tři prohlubně, z nichž v jedné, která je nejblíže bývalé strážnici, se zachoval sklep 4,5 x 1,7 m, překlenutý valnou segmentovou klenbou. Na tuto skupinu budov navazovala hradební zeď, která se připojovala k další skupině budov, jež stály pod severní homolí. Zachovaly se zde jen zbytky některých obvodových a příčných zdí s částečně zachovaným lícem. Na toto křídlo se připojovalo jiné, které bylo rovnoběžné se směrem cesty ke strážnici. Tyto skupiny budov chránily současně přístup k hlavní věži na severní homoli. Věž měla průměr přes 13 m a podle F. A. Hebera byla kolem r. 1800 ještě dost vysoká. Ve výši několika sáhů nad zemí se, jak praví Heber, rozšiřovala tak, že jednotlivé vrstvy zdiva byly konsolovitě vysazovány. Věž tak měla podobu kalicha, symbolu husitství i názvu hradu. Hradní budovy, soustředěné v sedle mezi oběma homolemi, byly dokonale chráněny nejen opevněním, ale i přírodou. I v případě, že by nepřítel dobyl první dvě brány, byla další těsná cesta zcela bezpečně chráněna hlavní věží. Pro ochranu předhradí východně od vlastního hradu bylo použito přírodního charakteru celého kopce a vybudovány hradby. Uvnitř předhradí, které má velmi členitý povrch, jsou zachovány stopy po složitém vnitřním dělení tohoto prostoru. Archeologický průzkum by jistě upřesnil dosavadní představy o velikosti, původním vzhledu a funkci jednotlivých částí předhradí. Lze jen předběžně říci, že zde mohlo být umístěno značné množství vojska, koní a vozů. Základním rysem hradu Kalicha je jeho důmyslné opevnění, využívající optimálně výhodného terénu. Tento obranný systém byl ještě postupně doplněn další soustavou opevnění v nejbližším okolí. Žižka využil všech dosavadních znalostí a zkušeností a vybudoval z Kalichu vynikající soudobou vojenskou pevnost, ovládající široké okolí, které mělo pro severozápadní Čechy velký význam. Po vypuknutí husitské revoluce bylo důležité, na čí stranu se postaví město Litoměřice, které hrálo rozhodující úlohu v hospodářském vývoji rozsáhlé oblasti. Žižka si byl této jeho klíčové pozice vědom. Ve spojení s katolickou šlechtou, Míšní a Horní Lužicí představovaly Litoměřice nebezpečný opěrný bod nepřátel husitů, a proto se sem vypravil v květnu 1421 se svým vojskem od Jaroměře. Je velmi pravděpodobné, že jeho průvodcem v tomto kraji, který patrně Žižka osobně neznal, byl Křišťan ze Žernosek, jenž měl nedaleko později vzniklého hradu Kalicha v obci Vinném tvrz, již získal před r. 1409. Z obavy před Žižkou opustili zřejmě svou komendu v Ploskovicích johanité a také zástavní držitelé buškovické komendy německých rytířů ji vyklidili bez boje. Tak Žižka snadno ovládl nejen obě komendy, ale i Třebušín, kde prý měli němečtí rytíři na kopci nad obcí dřevěnou tvrz. Pravděpodobnější však je, že tato tvrz stála dole v Třebušíně u kostela. Po rychlém ovládnutí třebušínské kotliny oblehl Žižka koncem května 1421 Litoměřice. Měšťané záhy poznali, že se dlouho neubrání, ale nechtěli se vzdát radikálním táborům. Vypravili tajně posly do Prahy a smluvili se s pražany, že se jim poddají. Litoměřičtí pak poslali posly do Žižkova ležení se žádostí, aby nebránil pražanům ujmout se města. Jan Žižka se však rozhodl, že se přece jen pokusí Litoměřic zmocnit, avšak jeho útok byl odražen a Žižka ustoupil do třebušínské kotliny. Toho využili pražané a 29. května 1421 Litoměřice obsadili. Litoměřickým hejtmanem jmenovali Hynka z Kolštejna. Když Žižka viděl, že za dané situace nemůže Litoměřice získat (bylo to před sněmem v Čáslavi, na němž bylo třeba udržet mezi husity jednotu), rozhodl se, že si zřídí v tomto strategicky důležitém území vlastní opěrný bod. Volba padla na horu nad Třebušínem a na ní začal Žižka budovat hrad, který nazval symbolicky Kalich. Protože musel dojet na čáslavský sněm (konal se ve dnech 3.–7. června 1421), nechal asi na Litoměřicku svého bratra Jaroslava, který dále řídil stavbu hradu. Zůstal zde s ním patrně i Kříšťan ze Žernosek. Přechod Litoměřic k pražanům a stavba Kalicha vzbudily široký ohlas nejen v Čechách, ale i v zahraničí a podnítily nové akce proti husitům. Zikmund z Vartemberka se po neúspěšném tažení pražanů k Mostu (5. srpna 1421) rozhodl k samostatné akci proti Žižkovu Kalichu. Po návratu od Mostu, kde se účastnil boje, chtěl zřejmě využít i toho, že Kalich nebyl tehdy ještě dostavěn. Přepad hradu, který asi bránil Žižkův bratr Jaroslav, se však nezdařil a Vartemberk přikročil k obléhání. Mezitím Žižka vytáhl na pomoc Žatci, který obléhala křižácká výprava, a do severozápadních Čech se vypravili i pražané. Před Žatcem kruciáta ztroskotala a neúspěchem skončil i útok Míšeňských a jejich spojenců na Bílinu. Pod dojmem těchto porážek Vartemberk někdy v září od obléhání Kalicha ustoupil. Zanechal však na hoře nad Řepčicemi svou posádku, která tam začala stavět nový hrad – Pannu. Na počátku r. 1422 se Zikmund z Vartemberka snažil znovu o ovládnutí Litoměřicka. Tentokrát se spojil s Hynkem Hlaváčem z Dubé a pokusil se v lednu 1422 dobýt přímo Litoměřice. Již předtím se mu podařilo nalézt v městě spojence. Na hejtmana Litoměřic Hynka z Kolštejna byl dokonce připraven neúspěšný atentát, ale tomu se podařilo, snad dokonce za pomoci posádky z Kalicha, udeřit v neděli 4. ledna1422 na obléhající vojsko a porazit je na hlavu. Boj o Kalich vzplál v létě 1422 znovu, ale to již byli husité v ofenzívě a oblehli vartemberskou Pannu. Král Zikmund zastavil 27. listopadu 1422 Vartemberkovi celé zboží býčkovické komendy, na němž ležely i hrady Kalich a Panna. Tato zástava byla velmi problematická, protože celou třebušínskou kotlinu ovládala pevně Žižkova posádka z Kalicha. Zikmund z Vartemberka se však rozhodl sevřít Kalich nejen ze západu od Panny, kterou stále ještě držel, ale i z východu. Dal proto na ochranu býčkovického zboží vybudovat další hrad, který měl být současně i hrozbou Kalichu z východu. Volba padla na vrch Litýš nad Kotelicemi, který je vzdálen 3 km vzdušnou čarou od Kalicha. Z nově vystavěného hradu Litýše spravoval vartemberský purkrabí vždy tu část býčkovické zástavy, kterou Vartemberk v jednotlivých obdobích právě držel. V r. 1423 přešla iniciativa na tomto území již plně na stranu husitů. Jan Žižka se objevil opět v tomto kraji na začátku léta po vítězství nad Čeňkem z Vartemberka u Hořic (20. dubna). U Mělníka se shromáždilo husitské vojsko a na noc 3. června 1423 vtáhl Žižka do Hošťky. Byli s ním i další husitští hejtmané. Vartemberskou Pannu obléhal v druhé polovině července 1423 táborský hejtman Bohuslav ze Švamberka. Žižkova přítomnost na Litoměřicku v létě 1423 vzbuzovala velké obavy v Horní Lužici a Šestiměstí, kde se připravovala města a hrady k obraně. Žižka však tehdy na Litoměřicku zůstal a vystřídal Bohuslava ze Švamberka, který odtáhl k Praze, v obléhání Panny. Obléhání se zúčastnili i Litoměřičtí v čele s Hynkem z Kolštejna. Panna byla brzy dobyta a od té doby zůstala v držení husitů až do konce válek. Těmito akcemi osvobodil Žižka Kalich ze sevření. Tehdy se také podařilo husitům ovládnout nejen býčkovickou, ale i ploskovickou komendu, a Zikmund z Vartemberka byl zatlačen do defenzívy. Ubránil se snad jen na Litýši. Na Kalichu zastihli Žižku tajní poslové z Hradce Králové, kteří ho přišli požádat o pomoc proti pražanům. Žižka proto opustil na konci července 1423 Kalich a odtáhl k Hradci. Jistě netušil, že je to jeho poslední pobyt na hradě, jemuž dal tak slavné jméno a po němž se začal psát z Kalicha. 11. října 1424 zemřel Jan Žižka z Kalicha před Přibyslaví. Pro Žižku je velmi charakteristický jeho osobní vztah ke hradu Kalichu. Na jedné straně je to snaha vytvořit především novou důležitou husitskou pevnost, což dokládá již uvedené důmyslné opevnění, ale i skutečnost, že hrad Kalich se nestal centrem panství, jak bylo v tehdejší době obvyklé, a jeho pozemkové vlastnictví bylo vždy minimální a bylo dáno především jeho funkcí vojenské pevnosti. Na druhé straně zůstává i u Jana Žižky povědomí feudála, které se projevuje tím, že patrně již od léta 1421 si připojuje ke svému jménu přídomek „z Kalicha“, který je doložen poprvé k 10. lednu 1422 (dopis Žižky Třeboňským). Kalich považoval také za své osobní vlastnictví. Dokazuje to skutečnost, že hrad zůstal po jeho smrti v držení bratra Jaroslava, který padl v září 1428 u Bechyně, a jeho sestry Anežky. Na Kalich se patrně přestěhovala s dětmi i Žižkova dcera, vdova po Jindřichu z Doudleb, který padl 7. června 1424 v bitvě u Malešova. Na jaře 1426 začal míšeňský hejtman z Ústí nad Labem Kašpar Rechenberk podnikat výpady na Litoměřicko a husitská posádka na Kalichu jistě nezůstala nečinná. Tehdy hrozilo husitům nové nebezpečí, protože se do Čech chystalo vojsko z Míšně. Tato hrozba spojila opět všechny husitské strany, které se sešly v České Lípě. Když táborské vojsko po dobytí České Lípy Janem Roháčem z Dubé (1. května 1426) táhlo kolem Kalicha přes Litoměřice na Lovosice, Třebenice a Teplice, jistě je posádka z Kalicha podporovala. Po bitvě Na Běhání u Ústí nad Labem (16. června 1426) přešel na husitskou stranu dokonce i hlavní nepřítel hradu Kalicha Zikmund z Vartemberka. O hradu Kalichu nám však až do bitvy u Lipan (30. května 1434) chybějí jakékoliv další zprávy. Po bitvě u Lipan se Žižkova sestra Anežka cítila na hradu Kalichu ohrožena a nedostavila se proto v listopadu 1434 do Prahy, kde městská rada vydala rozsudek, jímž Anežka přišla o dům na Novém Městě, který zdědila po své tetě Anně. Císař Zikmund se dozvěděl, že posádka na Kalichu se připravila na obranu hradu. Zikmund z Vartemberka chtěl využít vhodné chvíle po návratu císaře do Čech a zmocnit se konečně celého zboží býčkovické komendy, které měl již od r. 1422 v zástavě. Vedla ho k tomu patrně oprávněná obava, aby císař nezastavil zboží opět někomu jinému. Proto se někdy na počátku r. 1437 vypravil vojensky znovu proti Kalichu a Panně. Žižkova sestra Anežka byla na Kalichu pod ochranou Jana Řitky z Bezdědic, který tehdy sídlil na blízkém hradě Kokoříně. To je poslední nepřímá zmínka o Žižkově sestře. Mezitím se uskutečnilo to, čeho se Vartemberk obával. Netrpělivý císař Zikmund dal 4. března 1437 býčkovické zboží do zástavy Heníkovi z Valdštejna. Císař sdělil 6. března 1437 poselstvu basilejského koncilu, že zboří hrady Kalich a Pannu, protože se tam „usadili lupiči“. Tvrdil dokonce, že na to vydal již peníze, když šlo ve skutečnosti jen o udělení shora uvedené zástavy Heníku z Valdštejna. Z Litoměřic byla současně na císařův pokyn vypravena krajská hotovost, jíž velel krajský hejtman Zbyněk Zajíc z Házmburka. Před tímto vojskem pak kapitulovala posádka Panny, která byla obležena nejdříve. Potom byl vydán rozkaz vojsku, aby Pannu pobořilo a táhlo na Kalich. To již nastal v situaci další obrat. Heník z Valdštejna měl totiž se Zikmundem z Vartemberka ještě spor o hrad Leštinu nad Zubrnicemi, asi 8 km severně od Kalicha. Toto území, patřící původně proboštu litoměřické kapituly, zastavil r. 1426 císař Heníku z Valdštejna. Ale už r. 1437 je znovu zastavil Zikmundovi z Vartemberka, který ihned toto území ovládl. Heník se chtěl nyní této zástavy zmocnit a jako spojence získal právě ochránce hradu Kalicha, Jana Řitku z Bezdědic. Postavil se proto i proti plánu Kalich zbořit. Hrad zůstal neporušený a jeho obléhání krajskou hotovostí bylo ukončeno. Heník s Řitkou pokračovali v boji proti Vartemberkovi dále. Teprve 4. července 1438 se obě bojující strany – s Vartemberkem bojovala později i krajská hotovost v čele se Zbyňkem z Házmburka – podrobily rozhodnutí pěti důvěrníků. Výsledek dohody není bohužel znám. Smlouvu podepsal Zbyněk z Házmburka, aby ukončil „války a záští, které vznikly pro obležení a dobývání hradu Kalicha s urozeným panem Heníkem z Valdštejna a jeho pomocníkem, slovutným Janem z Bezdědic, seděním na Kokoříně“. V l. 1348–1440 se dostal Kalich neznámým způsobem do držení Viléma z Illburka, pána na hradě Ronově. Nebyl zatím nalezen žádný pramen, který by nás informoval o tom, kdy a jak Heník z Valdštejna Kalich ztratil. Illburk byl bojovný rytíř a jako spojenec Vartemberků téměř neustále válčil s Lužičany, kteří nakonec proti němu vypravili v květnu 1444 odvetnou výpravu, jež vypálila řadu hradů a tvrzí. Že by tehdy byl dobyt i Kalich, jak se někdy uvádí, neodpovídá skutečnosti. Illburk ztratil Kalich teprve potom, když se odklonil od krále Jiřího a vstoupil do řad jeho protivníků. Královskému vojsku se podařilo dobýt pevný roudnický hrad (12. července 1467) a asi současně kapitulovaly posádky na Helfenburku a Kalichu. Král Jiří pak svěřil tyto hrady svým věrným straníkům. Helfenburk a s ním i Kalich získal Petr Kaplíř ze Sulevic. Petr Kaplíř, pán na Vimperku, pokračoval ve válce proti královým odpůrcům. Většinou však vedl válku v okolí Vimperku, a tak ani nevíme, jak hrad Kalich spravoval. Nakonec byl v dubnu 1470 zajat dřívějším držitelem Helfenburku Zdeňkem ze Šternberka a uvězněn v Českých Budějovicích. Z vězení byl propuštěn až 24. ledna 1471, ale musel předtím slíbit, že vydá vše, co ukořistil na hradě Helfenburku. Z toho je patrné, že až do této doby se na Helfenburku a tedy i na sousedním Kalichu udržela kaplířovská posádka. Král Jiří svěřil ještě r. 1470 Roudnici jako zástavu Ješkovi Svojanovskému z Boskovic, který se pak zmocnil neznámým způsobem i Kalicha. Někdy mezi l. 1471–1488 pohnal Petr Kaplíř ze Sulevic Ješka Svojanovského z Boskovic k soudu, aby mu vrátil Kalich. Ješek na zemském soudu prohlásil, že „ten hrad držán jest za pokojných let bez naříkání“, tj. bez jakýchkoliv překážek, a zemský soud rozhodl, aby byl Kalich Ješkovi Svojanovskému ponechán. Je to však poslední doklad o tom, že Kalich byl ještě obývaný. Zdá se, že se Kalich dostal po r. 1496 přece jen do držení Vartemberků, kteří ho připojili k hradu Litýši. R. 1540 prodal Prokop z Vartemberka býčkovické panství s pustým hradem Litýšem Karlu Dubanskému na Liběšicích; o Kalichu však při této příležitosti není ani zmínka. Kdy zpustl, není známo, ale pravděpodobně to bylo v první polovině 16. století. Podle některých známek se zdá (nález ohořelých kusů zdiva), že asi vyhořel. Když liběšické panství získali r. 1623 jezuité, zachovali k r. 1649 zprávu, v níž se uvádí „les a kopec Kalich, kde zámek stával“. Podstatné zbytky hradu stály ještě v r. 1794 a znovu se připomínají r. 1843 (F. A. Heber). V r. 1783 prodala administrace komorních statků v Čechách od liběšického panství horu a osadu Kalich držiteli Třebušína, Františku Karlu Kresslovi z Kvaltenberka. (Osada Kalich, dnes součást Třebušína, vznikla neznámo kdy a poprvé se uvádí v berní rule r. 1654.) R. 1801 přešel statek Třebušín do držení baronů Puteaniů a před první světovou válkou patřil rodině Haneschokově. Na jaře 1868 měl být z Kalichu odvezen základní kámen pro Národní divadlo v Praze, ale litoměřický hejtman to zakázal. Připravený kámen byl později odvezen iniciátorem této akce, známým podřipským pokrokovým českým rolníkem a politikem Václavem Kratochvílem na jeho statek do Lounek. Po jeho smrti byl kámen z Kalichu postaven r. 1893 na jeho krabčickém hrobě jako symbol vzdoru, síly a jednoty české země. Na začátku 80. let 19. století byla v severovýchodní části vrcholku postavena výletní restaurace a na jihovýchodní straně, odkud je nejlepší rozhled do kraje, vyhlídkový skleněný pavilón pro návštěvníky. Staré hradní sklepy byly použity pro uskladnění nápojů. Protože však počet návštěvníků byl stále velmi nízký, byla restaurace již v r. 1886 opuštěna, poměrně brzy propadla zkáze a zmizela beze stop..

A právě proto je nám Kalich tolik památný! Připomíná nám, že jej stavěl muž, který se v chudobě narodil a v chudobě zemřel, který nebažil po jmění ani po vládě a slávě. Jedinou jeho snahou bylo obhájiti právo a čest národa, pokořovaného a tupeného cizinci. Když nepřátelé kalicha vtrhli do Čech, aby vyhubili „národ kacířů“, vzplanulo Žižkovo srdce velikým, spravedlivým hněvem. Jihočeský zeman, prošlý tuhou školou života, postavil se celou svou bytostí v služby národa, obětoval mu své síly, své zdraví, svůj život, sílen jsa příkladem mistra Jana Husi, svaté paměti. Kalich, jejž přijal roku 1420 do znaku, nebyl jen projevem náboženského zanícení a znamením, že se přiklonil k myšlence přijímati „podobojí“. Byl především výrazem Žižkova přesvědčení, že nemá býti mezi lidmi a nespravedlivých rozdílů společenských, nýbrž že pijíce z jednoho kalicha cítiti se mají mezi sebou sestrami a bratry. Sám spokojuje se titulem „bratr“, který jest mu ze všech nejdražší a nejvzácnější. Tím, že se bil za čest a slávu kalicha, bojoval Žižka zároveň za demokracii, za lidovládu, za svobodu přesvědčení, za jednotu a blaho národa – za vše to, čemu se teprve nyní po staletích můžeme těšiti. Čím byl kalich Žižkovi, zůstane nám i všem těm, kdož někdy po nás přijdou: odznakem české síly a statečnosti, symbolem lásky k pravdě a zárukou, že vždy, kdykoliv bude vlast v nebezpečí, rozhoří se česká srdce nadšením pro svaté věci národa!.

Čas od času přiletí sem čert, odvalí balvan, vyjme ze skrýše pokladnici a usednuv na balvan počne si peníze počítati. Komu by se podařilo v tuto chvíli čerta překvapiti, zmocnil by se lehce jeho pokladu. Čert však prchne jen před tím člověkem, který vyběhne od paty hory vzhůru k balvanu jediným dechem. Balvanem pohnouti možno je toliko jednou v roce – na Květnou neděli, když čte kněz pašije v třebušínském kostele u oltáře. Musí to býti člověk bez hříchů, neboť jenom nevinnému se balvan nadlehčí a pohne se s místa. Poněvadž se dosud nenašel nikdo, kdo by neměl hříchů, a nikdo jedním dechem vzhůru nevyběhl, odpočívá poklad stále ještě pod Čertovým kamenem a čert se oň nijak nestrachuje.