Velká pevnost tvoří západní část Terezína. Prochází jí silnice II/608 (bývalá pražsko-teplická silnice), v ulicích a na náměstí lze bezplatně parkovat. Přes Terezín projíždí řada autobusových linek včetně dálkových z Prahy do Litoměřic, Teplic a Ústí n. L. Nejbližší železniční stanice Bohušovice nad Ohří je asi 2 km jižně (staví zde i rychlíky Praha - Děčín). Přes Terezínskou kotlinu je možné celkem příjemně dojít i do nedalekých Litoměřic.
Velká pevnost v TerezíněPevnosti musely ustoupit obce Travčice a Německé (dnes Nové) Kopisty, které byly přesunuty z původních poloh do nových, mimo předpolí hradeb. Stavba začala na jaře 1780, základní kámen byl slavnostně položen 10. 10. 1780 samotným císařem. Pevnost zabrala plochu 398 ha, která musela být částečně odvodněna. Došlo k přeložení koryta Ohře, která nadále sloužila i jako hlavní článek vodního systému, který umožňoval zatopení okolí pevnosti. Dokončení stavby, která stála 11–12 milionů zlatých, se její zakladatel nedožil. Za bojeschopnou byla sice prohlášena v červnu 1790, výstavba ale pokračovala dalších několik let. Hlavními součástmi pevnosti byly Hlavní pevnost (město), Malá pevnost ("fort B", viz heslo) a opevněná plocha mezi Starou a Novou Ohří (dolní a horní retranchement). Pevnost nakonec nedostala v žádném z válečných konfliktů 19. století příležitost prokázat své kvality. Jediné reálné ohrožení představovala pruská armáda roku 1866, ta však Terezín prostě obešla. Proto byl pevnostní status roku 1888 zrušen, město sloužilo nadále jako otevřené posádkové. Tato situace trvala i po zániku monarchie po celou dobu I. československé republiky. Malá pevnost fungovala od počátku své existence do roku 1918 jako státní vězení, poté sloužila jako vězení vojenské. Zrušení pevnostního statutu způsobilo zboření dvou největších bran (Litoměřické na severu, Bohušovické na jihu) a proražení hradeb pro nové komunikace (směrem na Krétu na západě a jižně od Dolní vodní brány na východě). Část hradeb byla postižena vestavbami účelových objektů vojenské správy nebo civilních složek (např. sokolovna u západního průrazu). Nejtragičtějším obdobím Terezína byla léta 1939–45. Nejprve zabraly německé represivní složky Malou pevnost pro účely politického vězení, kterým do konce války prošlo asi 32 tisíc vězňů, jichž zde 2600 zahynulo. Od listopadu 1941 pak začalo vyklízení Hlavní pevnosti, která se od června 1942 stala sběrným táborem pro Židy z protektorátu i dalších zemí. Celkem jich sem bylo deportováno kolem 140 tisíc, kolem 35 tisíc zemřelo přímo zde, většina z ostatních pak ve vyhlazovacích táborech v Polsku a v dalších východoevropských zemích. Útrapy vězněných vyvrcholily tyfovou epidemií v posledních týdnech války, kterou se podařilo zastavit až v létě 1945 po osvobození Rudou armádou. Po uklidnění poměrů se Terezín stal znovu posádkovým městem, Malá pevnost a část dolního retrachementu se změnily v pietní místa válečných hrůz. Armáda tvořila rozhodující složku života města až do počátku 90. let 20. století, kdy postupně opustila všechny kasárenské areály. Terezín silně poškodila povodeň v srpnu 2002, která urychlila chátrání značné části fortifikací, na druhé straně byla impulsem k likvidaci četných parazitních objektů (zahrádkářských kolonií a podobně) a obnově vodního systému. Postupně pokračuje čištění hradeb od náletových dřevin a údržba tak, aby unikátní pevnostní systém dále nechátral. Dnes je část fortifikací volně přístupná (zejména horní plochy valů, příkopy a podobně), v části podzemních prostor funguje prohlídková trasa. Kasematy u bývalé Bohušovické brány byly pietně obnoveny a zpřístupněny jako součást musea ghetta (viz heslo). Za války se zde totiž nacházela márnice a pohřební obřadní síně..
|
Přihlášení |
