
Průmyslová hlubinná těžba vápence ve svahu Bídnice západně od Litoměřic začala počátkem 20. století (snad r. 1908). Postupně vznikly tři doly Richard I. - III., ve kterých se těžilo do II. světové války. V rámci hledání podzemních prostor, kam by mohla být přesunuta válečná výroba z území Německa, postihovaného stále intensivnějšími nálety, bylo počátkem roku 1944 rozhodnuto o využití dolů pro zřízení podzemní továrny na výrobu součástek motorů pro vojenská vozidla.
Výstavbu i výrobu v továrně zajišťovali především vězni z koncentračních táborů, přesunutí do obdobného zařízení v sousedství bývalé cihelny. V táboře i továrně docházelo k řadě úmrtí vinou nesnesitelných životních a pracovních podmínek. Pro likvidaci obětí bylo v cihelně zřízeno krematorium. Šlo o nenápadnou stavbu, stojící vedle cihelny. Kouř z krematoria byl odváděn podzemním kanálem do komína funkční cihelny, kde se mísil s kouřem s cihelny. Provoz krematoria obstarával Václav Pritzl, který měl vedle krematoria domek. Dle jeho soukromých záznamů zde bylo celkem zpopelněno více než 400 těl, poslední zřejmě ještě z tyfové epidemie po skončení války.
Po roce 1945 byl zastaven provoz cihelny, objekty včetně krematoria chátraly a postupně zanikaly. Počátkem 90. let 20. století byl areál pietně upraven. Dnes lze na ředitelství Památníku Terezín objednat jeho prohlídku.