pomník obětem důlní katastrofy

Ložiska uhlí byla v této oblasti totiž neobvykle mělká, často ležela jen 5 až 20 metrů pod povrchem a místy dokonce na povrch vystupovala. V r. 1937 se nacházel severně od Chomle, v místě, kde se křižovaly cesty od Radnic, Kamence, Mostiště a Vejvanova, uhelný důl Ferdinand o hloubce 62 metrů. Jeho majiteli byli tehdy Leontýn Kautský z Vejvanova a František Cajthaml z Kamence, kteří zaměstnávali kolem sta horníků. Dne 24. dubna 1937 kolem půl jedenácté hodiny dopolední byl zpozorován silný proud vzduchu a během dvou minut přiběhli někteří horníci se zprávou, že se voda provalila do pracovních míst a valí se celou chodbou. Voda zakrátko zatopila důl do výše 20 metrů. V závodní kanceláři bylo ihned zjišťováno, kteří horníci se zachránili a které stihla hrozná smrt utopením. V uvedenou chvíli neštěstí bylo v dole 30 lidí, z nichž tragicky skonalo 14. Všechny oběti byli mladí, ženatí muži ve věku 25 až 40 let, takže v ten okamžik ztratilo své otce celkem 27 dětí. Již v den katastrofy začalo vyšetřování. Brzy bylo zjištěno, že počátek tragédie byl již v 19. století, kdy byl v sousedství v provozu důl David, který byl po ukončení těžby zatopen spodní vodou. Práce na dole Ferdinand vycházely z předpokladu, že od zatopeného dolu David jej odděluje pilíř široký asi 500 metrů. V plánech zatopeného dolu však kolem r. 1860 nebyla zanesena jedna vyrubaná chodba ze staré jámy zvané Prkénka, k níž se horníci na dole Ferdinand po jednom odstřelu přiblížili až na necelý metr. Pak už tenká stěna obrovský tlak vody a bahna nemohla vydržet a zkáza byla neodvratná. Během několika dnů po zatopení dolu Ferdinand nařídil báňský úřad v Plzni čerpání vody jak z tohoto dolu, tak z opuštěné jámy Prkénka. Dne 23. června bylo započato znovu s těžbou uhlí, nikoli však těžní jámou Ferdinand, nýbrž ve slojích, kde se již dříve pracovalo a kde byly zbytky uhlí pouze 5 až 10 metrů pod povrchem. Těžba byla však velmi malá a uhlí podřadné kvality, ale umožnilo to alespoň zaměstnat na 60 horníků. Dne 19. srpna 1937 byla voda z dolu Ferdinand již tak dalece odčerpána, že bylo možno sestoupit až na náraziště. 17. listopadu bylo provedeno v dolech Ferdinand a Prkénka šetření na místě úřední báňskou komisí a 27. listopadu na dole Ferdinand započali horníci v pátrání po utonulých kamarádech. Dostali se až na místa, kde se voda provalila, a téhož dne byla nalezena první oběť. Ve dnech 30. listopadu až 2. prosince bylo nalezeno dalších šest obětí. Třebaže ještě nebyly nalezeny všechny, byl stanoven oficiální pohřeb 7 horníků na pátek 3. prosince odpoledne. Konal se za sychravého a mlhavého počasí z nádvoří dolu Ferdinand. Teprve 17. prosince byla při odklizovacích pracích nalezena další oběť a po dvou dnech byla pohřbena na chomelském hřbitově. Zbývajících šest horníků bylo nalezeno až v následujících vánočních dnech 24. až 27. prosince. Jejich pohřeb se konal ve středu 29. prosince a zúčastnilo se ho veliké množství lidí. Tím se po osmi měsících uzavřela hrozná tragédie 14 utopených horníků. Počátkem roku 1939 byl jako následek konjunktury v uhelném průmyslu i důl Ferdinand opět v plném provozu a nestačil těžit ani tolik, co by autodopravci mohli odvézt. Bylo tu zaměstnáno celkem 96 lidí. V r. 1951 bylo započato s hloubením těžní jámy nového dolu, který měl nahradit zastaralé a již nevyhovující doly Ferdinand a Prokop. Důl Ferdinand, kde se těžilo od r. 1924, byl uzavřen po 30 letech r. 1954. V r. 1958 ho nahradil východně od Chomle nový hlubinný důl s tehdy módním pojmenováním Pokrok, který byl v činnosti do r. 1980 a pak byl zasypán. Byl to poslední hlubinný důl na Radnicku. V témže roce však byl otevřen ještě nový povrchový důl v lokalitě Ovčín mezi Radnicemi a Přívěticemi, kde bylo nevelké ložisko kvalitního uhlí v hloubce pouhých 5 až 20 metrů. To bylo brzy vytěženo a dnes je na jeho místě rekreačně využívané jezero. Rokem 1986 skončila definitivně více než čtyřsetletá tradice uhelného dolování na Radnicku.