Hrádek

století. Dřevěnou tvrz nechal přestavět na hrádek - kamenný palác městského typu (třípatrová věž, vysoké štíty) v letech 1410 - 1415 kutnohorský královský rychtář pan Václav z Donína. Majitelé sídla se často střídali. Za husitských válek byl hrad poškozen, následně opraven za Preklů (po r. 1485) a přestavěn koncem 15. století, kdy byl v majetku obchodníka s rudou a majitele několika dolů, pana Jana Smíška z Vrchovišť, který jej nechal upravit na honosný gotický palác (velké sály, arkýře, kaple, malované stropy, umělecká kamenická výzdoba). Znovu byl hrad stavebně upraven roku 1620, kdy bylo postaveno patro jižního křídla. Jedněmi z dalších majitelů byli jezuité, kteří zde zřídili r. 1686 jezuitský seminář a následně školu (1776 - 1910). R. 1910 Hrádek koupilo město s úmyslem památku zrekonstruovat a zřídit zde muzeum. Záměry přerušily světové války, rekonstrukce proběhla až v letech 1952 - 1959 a následně zde bylo otevřeno Hornické muzeum. Počátkem 70. let 20. století bylo muzeum uzavřeno s tím, že bude provedena rekonstrukce, ta však byla provedena až v 90. l. 20. stol. Roku 1996 byly slavnostně otevřeny nové expozice Českého muzea stříbra. V prostorách se konají i společenské události (výstavy, koncerty, bankety), velmi oblíbenými se staly pravidelně pořádané historické plesy nazvané Podzimní Smíškovské slavnosti..

I přistěhovali se sem mnichové, když jim pán z Cimburka postoupil právo užívati všech výtěžků z darované půdy, ve značném počtu, usadili se ve vsi Sedlci a pustili se horlivě do práce, kterou jim předpisovala pravidla jejich řehole. Jeden z mnichů, jménem Antonín, vyšel si r. 1237 do lesů, aby se tu poohlédl, kde by se dala získati nová orná půda. Kráčel hlouběji a hlouběji do lůna hvozdů, až se octl v místech, kde stojí dnes kostel Všech svatých. Odpočinul si pod skalou na hebkém mechu a únavou tu v stínu lesa usnul. Nespal však jako jindy poklidným spánkem spravedlivých. Pojal ho v náruč podivný sen a kouzlil před ním pohádkové příběhy a divy. Zdálo se mu, že se vypravil do lesa s motykou, aby tam na žárovišti klúčil pařezy a kořeny. Kopl do země, pod motykou cosi zazvonilo, jako by udeřil na kovovou skříňku. Odhrnul zemi a hle, tam, kde kopl, zaskvěla se mocná rudná žíla. I kope dále a všude kolem zvoní a blyští se stříbro. Stříbrné jsou balvany, které vyvaluje, stříbrné jsou i kořeny, jež vytrhává ze spar zpuchřelé skály. Když se bratr Antonín konečně probral z neklidného spánku, rozhlížel se, kde je stříbro, jež viděl před chvílí, a pomalu se rozpomínal, jak se dostal v ten odlehlý kout. Pojednou – div divoucí! – spatřil před sebou tři dlouhé stříbrné pruty, vyrůstající ze skály. Neuvěřil však svému zraku, dokud ho hmat i sluch nepřesvědčily, že nepodléhá klamu, že je to opravdu čisté, ryzí stříbro, které se před ním tak podivuhodným způsobem objevilo. Vida v tom prst boží a přízeň nebe, padl na kolena a děkoval vroucí modlitbou Bohu. Svlékl kutnu, zanechal ji jako znamení na místě a pospíšil do kláštera oznámiti opatovi a řádovým bratřím radostnou zprávu. Když obdrželi mniši kutací právo, otevřeli v těch místech stříbrné doly, jež daly základ k hornické osadě a k blahobytu města, které z ní vzrostlo. A že byl mnich objevitelem skrytého bohatství hor, nazvali prý město podle mnišské kutny „Kutná Hora“..

A když se bušení kladiv chvílemi odmlčelo, když dozněly písně i hlasy, jimiž se horníci svolávali, tu se ozvalo časem ve skále tajemné klepání, jako by tam kdosi v skrytu kutal drobnými nástroji. Byli to „kováříčkové“, duchové stříbrných hor, kteří se tu - podle staré havířské víry – pídily po nových rudných žilách. Někdy se znenadání objevili v štole, kde horníci pracovali, jsouce rovněž vystrojeni po hornicku. Byli sotva na dvě pídě dlouzí, měli dlouhé, bílé brady a čtveračivé, jiskrné oči. Nejednou pokynuli havířům a zavedli je v místa, kde byla země rudami nejbohatší. Za to však museli jim havíři darovati každoročně nové, červené kabátky. Jestliže opominuli tak učiniti, mstili se jim „kováříčkové“, prováděli s nimi šprýmy a strojili jim mnohé úklady. Nejednoho zavedli do postranní štoly, nejednomu zhasili kahanec. Ztratil-li rozvahu, bloudil ve tmách celé hodiny, anebo se zamotal v podzemním bludišti tak, že v něm musel zůstat navždycky. Zvláště hlasitě se ozývalo klepání „kováříčků“ v místech, kde hrozila dolům zátopa. Běda havířům, jestliže nedbali výstražných znamení, která jim dávali duchové hor!

Tak prý slyšeli havíři r. 1509 v jámě „Šmitna“ zvané kohosi dnem i nocí kutati, ba zaslechli prý i hlasy, jimiž se „kováříčkové“ pod zemí svolávali. Havíři nedbali varování, nepřestali ve Šmitně dolovati. A zanedlouho nato splnila se tajuplná předpověď: do jámy vnikla voda, zatopila důl a v něm zahynulo všech osmnáct horníků, kteří tam právě pracovali..

Vzhlíželi k němu s vděčností a pronášeli s pýchou staré veršované proroctví:

Dokud Osel bude řváti,

Hora bude v štěstí státi. Zestarali bodří měšťané a pomřeli, zestárl i dobrý, trpělivý Osel, přečkav kolik lidských věků. Rozdal bohatství své hrudi a nastala doba, kdy mu byla podkopána půda pod nohama. A tehdy se přiblížily jeho poslední chvíle. Kutajíce hluboko v místech, kam prosakovala voda, narazili horníci na skalní přepážku, za níž byly v podzemních dutinách nadrženy spousty chladných vod. Horníci netušili nebezpečí a jednoho dne před večerem prokopli ošidnou skálu. V tu chvíli vyrazila otvorem voda a vrhla se dravým proudem na horníky. Uchvátila jich jedenáct a strhla je s sebou do hlubiny. Osm jich utonulo, jen třem se podařilo z náručí smrti uprchnouti. Zpráva o neštěstí spěla na Hory a tam se hned strhl poplach a veliký nářek, neboť – co bude dále, jestliže se Osel odmlčí? Kde kdo byl, popadal nádoby ze dřeva neb z hlíny i prázdné, kožené měchy a spěchal k topícímu se dolu. Na okraj jámy posazeny byly rumpály a desítky ochotných rukou se daly do čerpání. Několik odvážlivců se spustilo dolů, aby vodě zjednali odtok a uzavřeli přítok do jámy. Jejich odvaha, ani vytrvalá práce lidí u rumpálů nepomohla. Voda drala se dále do šachty nezadržitelným proudem a stoupala v jámě bez přestání. Konečně, vidouce marnost svého úsilí, ustali lidé v záchranných pracích a ponechali Osla jeho osudu. Čtrnáct let topil se Osel, až roku 1554 stoupla mu voda vrh hlavy, takže utonul docela. Tehdy – bylo to v den svátku svatého Matěje – běželi se lidé podívati na konečný skon slavného dolu Osla, který „přestal řváti“. Byl zalit vodou až po samý okraj, takže z něho nahoře odtékala pramenem. Slova starého proroctví se vyplnila. Právě v té době přestoupila Kutná Hora vrcholek své slávy a kdysi slavné stříbrné doly blížily se pomalým, avšak neodvratným krokem k svému zániku..

Vynikali nejen bohatstvím, nýbrž i rozmyslem, takže jejich hlasu bývalo vždy v městské radě dbáno. Jiří Ruthard byl městským rychtářem. Měl jedinou dceru Rozinu, která vynikala nevšední krásou. Byla však přitom velmi pyšná a rozmařilá. Pohrdala nápadníky z měšťanských rodin kutnohorských, neboť zatoužila státi se ženou některého šlechtice. V té době stal se panovník sousedních Rakous Albrecht císařem římským. Zapomněl na dobrodiní, která mu dosud prokazoval král český Václav II., manžel jeho sestry, a vyzval ho, aby mu postoupil království Uherské a Polské a aby mu odevzdal kutnohorské doly v užívání na šest let. Když Václav odmítl tyto nestoudné požadavky, vytrhl Albrecht proti němu s vojskem. Obyvatelstvo Kutné Hory bylo tehdy převážně německé. I domníval se Albrecht, že je snadno přemluví, aby zradilo krále a vydalo mu město bez boje. Vyslal do města svoje posly, aby tam pro tento záměr získaly některé z předních, vlivných měšťanů. Jedním z císařových poslů byl bohatý hrabě Liebenstein. Ten se počal dvořiti Rozině Ruthardově, doufaje, že její pomocí získá pro své plány i jejího otce, městského rychtáře. Písař Vít, zrazený milenec Rozinin, vyslechl rozhovor jeho s Rozinou v Ruthardově zahradě a v souboji proklál hraběte mečem. Albrecht přitrhl ke Kutné Hoře a počal ji obléhati. Horníci odráželi statečně všechny jeho útoky. Tu Rozina Ruthardova, která zahořela pomstou proti rodnému městu, uprchla do nepřátelského tábora u Sedlce, kde se císař Albrecht v cisterciáckém klášteře oddával hodům. Nechala za sebou otevřenou branku do předměstí. Tou vnikli tam nepřátelé a podařilo se jim část jeho popleniti a zapáliti. Císař vyslal do Kutné Hory rytíře Bluma, aby přiměl město ku vzdání. Konšelé s rychtářem v čele rozhodli se brániti město do posledních chvil. Tajně se uradili, že otráví potok Pách, který teče k Sedlci, jedovatými látkami. Tak pohubili mnoho nepřátelského vojska, jež bralo z potoka vodu, i četné koně, kteří z něho pili. Marné bylo úsilí Albrechtovo pokořiti Kutnou Horu mocí. Když se přiblížilo vojsko českého krále, dal se Albrecht na hanebný útěk. Kutná Hora byla zachráněna. Rozina Ruthardova, která se zpronevěřila domovině, postavena byla před městské právo. Zdrcený otec jako městský rychtář sám vynesl nad ní rozsudek: aby byla potrestána za svou zradu smrtí. Král Václav jí udělil milost, avšak Rozina trápena výčitkami svědomí krátce nato zemřela. Pochována byla v zahradě, jež slove až dodnes Ruthardka..