socha sv. Františka z Pauly

Stojí na hranolovém podstavci s bohatou reliéfní výzdobou. Pochází z roku 1703. Opravována byla v roce 1878. Postava sv. Františka je v podživotní velikosti. Umístěna je vysoko nad terénem na vysokém hranolovitém podstavci s dvakrát odstupňovaným soklem a s dříkem, jehož čelo je vyskládáno z nahrubo opracovaných kamenů. Podstavec ukončuje profilovaná římsa, na které je umístěn vlastní hladký sokl sochy. Figura světce nadnášená oblaky s andílčími hlavami má složitý spirálovitý pohyb těla s výrazným předklonem, uvolněnou pravou nohou a skloněnou hlavou dívající se na poutníky. Levou ruku má přiloženou k srdci, pravou paži má ohnutou před hrudí v lehce obranném gestu. František je oblečený do poustevnického dlouhého šatu s kapucí přetaženou přes hlavu. Přes hábit má přehozený krátký zaoblený škapulíř. Z pod kapuce vystupuje výrazná tvář s vousem. Mezi obláčky je vytesán erb s nápisem - Oprawen / 1878. Jde o velmi kvalitní sochu, která dokládá vysokou úroveň barokního umění i mimo umělecká centra. Dokládá vysokou úroveň anonymního mistra. Ojedinělé je též zpodobnění tohoto světce v období vrcholného baroka. František z Pauly se častěji objevuje až ve 2. polovině 18. století. Socha je zapsána do státního seznamu kulturních památek od roku 1966..

Jeho rodiče se jmenovali Giacomo Martolilla a Vienna da Fuscaldo. Jako dítě byl vážně nemocný a rodiče ho po uzdravení poslali z vděčnosti do františkánského kláštera San Marco Argentano, aby splnili slib daný při jeho narození sv. Františku z Assisi. František však po roce odešel a vrátil se domů. Ideál zasvěceného života však neopustil; okolo roku 1435 se stáhl do ústraní a začal žít jako poustevník na pozemcích svých rodičů. Později se k němu začali shromažďovat další muži, kteří s ním chtěli sdílet jeho způsob života, až vznikla poustevnická komunita. V kalábrijských horách založil s několika druhy řád "nejmenších bratří". Kromě tří obvyklých slibů chudoby, čistoty a poslušnosti skládali ještě čtvrtý, ustavičný půst. Práce, mlčení, noční bdění a půst charakterizovaly jejich činnost. Rozuměl přírodě, vyznal se v bylinách, připravoval z nich léky. Později si postavili i klášter a kostel. František, i když stál v čele komunity, se nikdy nezřekl svých poustevnických ideálů, často trávil celé dny o samotě a podobný způsob života předepsal i svým spolubratřím. Snažil se o kající život a o obrácení k Bohu. Působil často jako usmiřitel, kazatel pokání a obrácení, a to jak mezi prostým lidem, tak na královských dvorech v Neapoli či ve Francii. František se proslavil především svými zázraky, schopností předvídat budoucnost či vzdálené události. Jeho řád byl schválen nejprve v rámci diecéze Cosenza, později papežem Sixtem IV. Schváleny byly postupně i jím napsané čtyři řehole. Františkův řád, původně s názvem „Paulánská poustevnická kongregace sv. Františka z Assisi“, se zatím rozšířil po celé jižní Itálii. V roce 1483 František ve věku 67 let opustil Itálii, aby na příkaz papeže odešel do Francie, neboť francouzský král Ludvík XI. si jej vyžádal, aby jej František, proslavený svými zázraky, uzdravil, což se mu nepovedlo, zato uspěl v převýchově mladého krále Karla VIII. ke křesťanským ctnostem. František žil až do konce života na francouzském královském dvoře, stále však jako poustevník. Francie byla proto druhým místem, odkud se jeho řád začal šířit. František také založil kromě paulánů i klauzurní řád paulánek a tzv. třetí řád pro laiky, kteří chtěli žít podobně jako on. František zemřel v Plessis-lès-Tours 2. dubna 1507, na Velký pátek, a zde byl také pohřben. Krátce po své smrti byl 7. července 1513 papežem Lvem X. blahořečen. Kanonizován byl rovněž Lvem X. 1. května 1519. Záznamy z jeho kanonizačního procesu, snad prvního v dějinách církve vůbec, se dochovaly. Atributy Františka z Pauly je řádový hábit s kapucí. Je patronem poutníků, proti mrazu, proti manželské neplodnosti. Svatý František je velmi uctíván a vážen v jižní Itálii, zvláště jako patron námořníků. Oficiálně byl za něj prohlášen papežem Piem XII. 27. března 1943..