Sion

Neboť sejdouce před Polankou se silnice, octneme se v pěkném údolí mezi živými háji a stinnou cestou pod zeleným béřeme se podlé potoku, který paty Sionu kropí, až pod návrší, na němž se rozkládá ves Chlistovice. Oko naše upoutá nejdříve kostel o samotě stojící, jenž zajisté v starších dobách byl kostelcem nebo hradem opevněným. Z té doby zbyla hrubá věž, která jen do kostela se otvírá. Pod samým kostelem jest mlýn, jímž projíti musí každý, kdož chce k Sionu z této strany přijíti; avšak velice se sklame, kdo mněl viděti na Sioně památky nějaké, neboť jen cvičenému oku lze uviděti něco tam, kdež v posledních desetiletích i ty chudé památky všetečně kaženy. Dal je rozvážeti jistý ředitel panství Malešovského, a veliké množství kamene vyvezeno z valů a hradeb. Druhá cesta k Sionu táhne se poli, kteráž střídají se tu a tam s háji, zbytky to bývalých velkých lesů, které se táhly od Malešova k Janovičkám. Před lety býval Sion obklopen nízkým hustým lesem, jenž však po nějakém čase vymýtěn, a Sion stál na holém ostrohu, který příkré své stráně na tři strany sklání. Nyní zase tu vyrostlo křoví dubové, habrové a bukové. A na tom místě křovím, ostružinami, vřesem, travou a mechem obrostlém, kde zazníval před lety ryk a hřmot, panuje ticho přerušené jen zpěvem drozdů, žluv a sýkorek, jimž přizvukuje vrkání divokých holubů, hlas kání, klepání mlýna a křesání kamenů z druhé strany, a ráno, v poledne a na večer mísí se zvuk zvonku s kostelíka sv. Ondřeje naproti hradišti stojícího. Hrad Sionský stoje na ostrohu, na východní straně překopaném a příkopem od planiny odděleném, náležitě byl zpevněn, k čemuž napřed příroda a potom válečnické umění kališníků přispívalo. Podlé svědectví Enea Sylvia byl kolem něho velký les (posud jest les na severozápadní straně), jihozápadně u potůčku Chlistovského byl hluboký rybník, který zajisté k obraně nemálo přispíval a bezpochyby louky nad sebou topil. Avšak přední pevností hradu byly hluboké rokle jej na třech stranách obkličující, srázné boky hradiště, pevné hradby, neméně i příkopy a náspy, jimiž každé o něco slabší místo bylo zpevněno. Tak na př. chráněn byl západní konec hradiště ohromným náspem, kterýž se rozšiřuje ve skalisko srázně k potoku spadající. Prohlubeň na skalisku tomto na samém konci svědčí, že tu stávala hlídka. Na straně jihovýchodní pozoruje se také krátký násep, byla totiž proti němu branka. Tyto náspy na Sioně z Osteinu na panství Malešovském ještě dluh 139. 857 fl. nedoplacené sumy trhové, odevzdány jsou zástupcům jeho Ignácovi z Klenového, pánu z Janovic a svob. pánu Janovi Fridrichovi z Osteinu (r. 1744, 14. února) statky Malešov, Dobřeň a Roztěž v 273. 460 fl. a 40 kr. a 3 1/2 dz odhádané, a to komorníkem od desk Karlem Zálužickým z Rosentálu. Jindřich byl později povýšen do stavu hraběcího a Malešov zůstal při jeho rodě až do r. 1809; tehda Jan Fridrich Maxmilian říšský hrabě z Osteinu, svob. pána Starém Peši a Weinmarchu, odkázal Malešov synu švakra svého, svob. pána Fridricha Karla z Dalberka s tou výminkou, aby také užíval jména vymřelé rodiny Osteinské. Složeny jsou z vrstev země střídajících se s vrstvami kamene. V jednom jich místě našlo se hrubé klenutí, na němž nakupena byla země, vnitřek však nebyl prázdný, nýbrž kamením a zemí vyplněn. Brána bývala na východní straně, kdež znáti posud na kraji lesa podlé polí příkop v oblouku se táhnoucí, který býval jindy hluboký, nyní však již hodně zanesen jest. Podlé tohoto příkopu zavíral hrad uvnitř násep velmi hrubý; neboť zakladatel věda, že jest tato strana na rovině nejslabší, vynaložil na její zpevnění největší píli a práci. Ačkoli jest tento násep nyní v prostředku rozvezen, tak že se chodí mezi jeho boky, ještě z části stojícími, jako v nějaké ulici, přece zbytky jeho, z nichž se o hrubosti jeho souditi může, nás podivením naplňují. Nad to zpevněna byla tato nejslabší strana ještě příkopem, který předhradí od zadního hradu dělil a asi v prostředku hradiště se nacházel. Kromě hlavní brány mělo předhradí ještě branku, kteréž se fortna od potoka říkalo. Byla totiž na jihovýchodní straně nad tím místem, kde potok se od svého severozápad ního směru uhýbá k jihozápadu, a kde také hrad zpevněn byl na stráni dvěma valy, nikoliv vedlé sebe, nýbrž za sebou (ač nikoliv v rovné čáře) jdoucími. Tuť ovšem vedla mezi oběma valy schůdná pěšina až k vysokému valu předhradí, kterýž v těchto místech již před 50 lety otvor měl. Na předhradí není dnes nic pamětihodného viděti. V zadním hradě ještě znáti jest bývalou hradbu, jak šla podlé příkopu; dnes je to zarostlý hřeben. Také tu znáti jest, kde stávala čtverhranatá věž. Brána byla buď v ní nebo vedlé ní. V pravo a v levo na hradišti lze souditi z prohlubenin a udání starších pamětníků, že tu stávala dvoje stavení, obdélník za základ mající. Že konec hradu ohrazen byl hradbou, posud patrně lze viděti. Na Sioně již mnoho bylo kopáno. Našly se tu kachle, zbytky skla, uhlí z ohořelých trámů, škváry, vypálená hlína, baňky, železný klíč, kus drátěné košile, tak zvaný uherský nůž a písková koule, která byla dána do Bílejovského dvora. Puštění to dovršeno r. 1870 hospodářským ředitelstvím, při čemž se našly hliněná lampa, železné hroty a jiné drobnosti. Hrad Sionský měl krátké trvání, asi jen desíti let aneb o něco více, ale dějiny jeho jsou nad míru bohaté. Okolí jeho, zejména ves Chlistovice s kostelem patřívaly ke statkům Pražské kapitoly. Asi roku 1421, když padla Kutná Hora, dostalo se v držení kališníků, ale kdy ho nabyl zakladatel jeho Jan Roháč z Dubé a kdy Sion založil, není známo. Sice Roháč, který pocházel ze Lštěnské pošlosti pánů z Dubé a byl proto v panském stavu, v krajině zdejší již z dřívějších let znám byl. V pamětech vyskytuje se poprvé r. 1397. Tehdy vypověděno na „Roháče mladšího“, že s jinými střelce Sedlčanského jal. Roku 1411 seděl s otcem Ondřejem na Chotýšanech, v letech 1413-1415 vyprosil si na králi Vácslavovi skrovné statky v Krasoňovicích a Kamenné Lhotě. 3) Když začaly války r. 1420, neměl Roháč jmění (aspoň nikoliv valného) a chudoba jeho ustanovila mu směr potomního jednání. Oddal se cele víře pod obojí a nechav se strhnouti proudem vynikal mezi vůdci tehdejšími. Roku 1420 byl při dobytí Lomnice a ustanoven pak hejtmanem na témž hradě. (Viz díl III. na str. 175.) Roku 1422 nacházíme jej mezi těmi, kteří strany rozvaděné mířili. S Žižkou a Malešovskými zavřel se r. 1424 v Kostelci nad Labem a obležen od Pražanů, ale šťastně vyvázl. Téhož roku bojoval u Malešova. Zde padl Ondřej z Dubé, Žižkův zeť jenž byl, tuším, bratrem Roháčovým. Ve všech těch bojích stranil Roháč Žižkovi, ale po jeho smrti držel s Táborskou stranou. Roku 1425 pokoušel se o Prahu, táhl ke Slanému, kde ukrutně řádil, dobýval pak Roudnice a Švihova a v následujícím jednání o mír mezi Pražany a Tábory připomíná se jako přední hejtman své strany. Roku 1426 dobyl Bělé a tu zase ukrutně řádil. Od té doby se nevyskytuje mezi Táborskými hejtmany, a zdá se, že z jich bratrstva vystoupil. Láká domněnka, že si tehda Sion postavil. Kdybychom věděli, kdy se části zemských desek zmocnil a je na Sion zavezl, snad bychom se doby založení dopídili. Máme totiž svědomí z r. 1463, že jistá věc hledána v zemských dskách, „a když sú hledali a na ty dsky přišlo, které jest měl Roháč na Sioně“, praví se v téže paměti. (Arch. Třeboňský.) Když r. 1434 velká čásť podobojích se přidávala na Zikmundovu stranu, zůstal Roháč neoblomným; mohl snadno statků pozemských získati a zbohatnouti jako jiní, ale přestávala na tom nevelkém statku, který měl. Roku 1434 jat u Lipan od panské strany a ušetřen jen proto, že byl panského stavu. V letech 1434. 1436 skorem všichni jeho spojenci poddali se císaři Zikmundovi a obdrželi za to hojné statky. Tu Roháč přibrav k sobě nespokojence zavřel se na hradě Sioně a vybíhaje odtud do okolí a hubě je, popudil na sebe celý kraj. V postě r. 1437 přivedl mu Martin Prostředek lidi, kteří z Hradce byli vyhnáni. V tu dobu ze sněmu valného v Praze vyhlášena veřejná hotovost proti Roháčovi, a ke konci dubna vypravili se Pražané s lidem některých pánův a měst a něco krajského lidu pod Hyncem Ptáčkem z Pirkšteina k obléhání Sionu. Vojsko položilo se na rovině východně od hradu, ale bylo jich málo a Roháč se tak dobře bránil, že za měsíc nic nedokázali. Zase pak se našli v Čáslavsku mnozí, kterým obléhání to bylo proti mysli a kteří Roháče sice veřejně nepodporovali, ale tajně mu přáli. Mluvilo se o sjezdech, které měli mezi sebou, a listech, které po kraji posílali. Císař proto Oldřicha z Rožemberka nejednou zapomínal, aby lid svůj na pomoc poslal. Obléhání se takto protahovalo až do začátku měsíce září, kdež císař poslal k pomoci nové zástupy uherského vojska. Mezitím byl Ptáček nastavěl dřevěných věží, které zdi hradu převyšovaly, ale ty měly cenu jen tehda, jestliže se podařilo příkop zakopati a věže až ke hradbám přistrčiti. Ale všechny pokusy zmařil Zelený, puškař Roháčův ze školy Žižkovy, puškaři pak obléhajících nedovedli Roháčovi ublížiti, buď že špatně stříleli nebo že nebyli s to hrubý násep na východní straně rozvrátiti. Proti tomu dostával Roháč zásob fortnou od potoka a také tudy na Sion drábové pouštěni. Dobyt mohl býti hrad jen úskokem. Ptáček vida, že pro ostrou střelbu nelze se přiblížiti ke hradbám, podkopal je pod zemí učiniv štolu až do dna příkopu, ale nedokopal jí, aby lesť jeho od obležených poznána nebyla. Potom čekal, až by přišel vítr od východu. Když tak se stalo dne 6. září, pouštěl střelbu k zámku (tuším, také jiným způsobem kouřil), aby dým šel na hrad a obléhající nebylo viděti. V tom drábové jeho vzavše odění vešli do příkopu, prorazili jej, dostali se do příkopu a přistavivše žebříky lezli na val. Bylo právě poledne a Roháč obědval. Uslyšev pokřik na hradbách nechal jídla a vzav na se zbroj pospíchal ke hradbám. V tom, když nepřátelé již násep opanovali a druhé tiskli, Roháč s nimi se chtěl uchýliti do zadního hradu a tu se brániti; v tom však se dostali jiní nepřátelé do hradu brankou od potoka. Roháč od nich zaskočen a jat. S ním jati panoše Výšek Račinský Polák, kněz Martin Prostředek, puškař Zelený, Hrdínka, Žídek, Babka, Jindříšek, purkrabě Sionský, všech 60 lidí. Vítězové nabravše ve hradě, co se tu našlo, zapálili jej a ponechali spoustě. Dsky zemské vzal Čabelický a vrátil je k ostatním dskám v Praze. Císař Zikmund zvěděv o dobytí Sionu, kázal v Praze zvoniti ve všech kostelích, jakoby dobyl velikého vítězství. Dne 8. září prý předveden v okovech k císaři do Králova dvoru a tu prý nahlas volal, aby mu oči vypálili, aby se nemusel dívati na nenáviděného panovníka; potom byl s druhy veden na Staroměstskou radnici a tam útrpně tázán s takovým ukrutenstvím, až z něho střeva vyplynula. Nazejtří (9. září) veden s jatými k šibenici, která nakvap vystavěna z množství dříví, jež bylo pohotově na pokrývání Týnského kostela. Byla o třech patrech. Roháč pověšen nejvýše na zlatém řetěze se zlatým páskem okolo těla, či v panské úpravě. Pod ním pověšeni Prostředek, Výšek a Zelený na červených provazech, a pod nimi všichni ostatní na obyčejných provazech. Poprava ta způsobila veliké pohnutí, a dlouho potom se ještě vypravovalo, jak lidé plakali. Roháč zůstavil vdovu Elišku z Kolovrat. Měl-li dítek, není nám známo. Zboží Sionské obdržel kněz Bedřich ze Strážnice, tuším, bez zápisu, ale Beneš z Hustířan vyprosil si na ně zápis. Tak ti dva se o ně do r. 1449 přeli. 2) Král Jiří vyvadil zboží Sionské, totiž vsi Chlistovice, Chroustov, Všesoky, Miletice a Újezd buď od Bedřicha nebo kohokoli jiného a zastavil je Alšovi ze Soutic, avšak bez hradiště Siona, na němž hrad míti nechtěl. Po smrti Alšově koupila totéž zboží Klara ze Solopisk, manželka Hertvíka z Nestajova, s Vácslavem synem svým, což král r. 1466 potvrdil a jim dotčené vesnice znova zapsal. Král Vladislav potvrdil je Vácslavovi r. 1482 a připsal mu životy pro jeho syny. Také Janovi, synu Vácslavovu, přidal týž král r. 1508 jeden život, avšak již roku následujícího prodal Jan Sionské zboží Ctiborovi, Čeňkovi a Oldřichovu bratřím z Pařízku. 3) Tito obdrželi od krále Vladislava milosti, jednu r. 1510, kdež jim peníze připsal na zdělání nových a starých zašlých rybníků, a druhou r. 1514, kdež přidal život Janovi, synu Oldřichovi. Pařízkové drželi dotčené vesnice k Radboři a opanovali také hradiště, jež slove ve všech tehdejších zápisek zámek Sion. Jan prodal Sion r. 1535 Jindřichovi Firšicovi z Nabdína, a připojen ke Zbraslavicům. 4) Roku 1541 prodal Firšic Sionské zboží Jindřichovi Špetlovi z Prudic, 5) a drženo k Dobrovítovu. Jiřík, syn Jindřichův, prodal konečně Sion Jindřichovi Voděradskému z Hrušova. 6) Od té doby držen napřed k Dobřeni a r. 1581 nadobro připojen k Malešovu..

Jak ukázal archeologický průzkum v letech 1963–1964, vzniklo toto hradiště zřejmě ve starší době hradištní. Vesnice v okolí hradiště a zřejmě i hradiště samé byly až do husitského revolučního hnutí majetkem vyšehradské kapituly. Po východočeském tažení husitů na jaře 1421 toto církevní panství zaniklo a jeho majitelem se stal táborský hejtman Jan Roháč z Dubé. Jan Roháč z Dubé, syn Ondřeje Roháče z Dubé, je doložen poprvé r. 1394, kdy se stal plnoletým. V l. 1398 až 1406 vlastnil několik vsi v okolí Uhlířských Janovic. Na počátku husitského revolučního hnutí se stal táborským hejtmanem a poprvé je o něm zmínka v září 1420 při dobývání Lomnice nad Lužnicí, kterou mu potom Jan Zižka věnoval. V r. 1423 se stal hejtmanem čáslavským a Lomnice se vzdal. Jeho odchod na Čáslavsko asi souvisel s tím, že zde získal statek – bývalé majetky vyšehradské kapituly. Jako správní centrum tohoto panství dal vybudovat hrad Sión. K jeho výstavbě došlo nejspíše po r. 1426, kdy Jan Roháč odešel z politického života, snad i proto, aby se mohl věnovat správě nově získaného panství. Název hradu byl odvozen od biblického Siónu, jak to vyplývalo z Roháčova husitského smýšlení. K vybudování hradu použil Jan Roháč místo opuštěného hradiště. Nevyužil však celou plochu, nýbrž své sídlo vybudoval pouze v prostoru vlastního hradiště na jihozápadním konci skalnatého ostrohu. Predhradí nebylo do hradu vůbec pojato. Hrad měl půdorys nepravidelného trojúhelníka daného povahou skalnatého terénu. Celý areál hradu byl obklopen hradbou silnou 120–160 cm, na východní straně nad starohradištním příkopem, který odděloval hrad od okolí a kde byl k němu nejsnazší přístup, dosahovala zed šíře až 180 cm. V této hradbě byla umístěna vstupní brána, chráněná směrem k jihu okrouhlou baštou. Severně od ní stávala věžovitá stavba a v rohu sevřeném čelní východní hradbou a hradbou severozápadní byla další stavba lichoběžníkového půdorysu, která měla též fortifikační funkci. Obdobná stavba stála i v jihozápadní špici hradu. K severozápadní hradbě přiléhala budova obdélníkového půdorysu, v níž byla kuchyň a další hospodářské příslušenství hradu. Naproti této budově při jihozápadní hradbě stála další budova, z níž se zachovaly zbytky sklepů. Zde byly nalezeny v l. 1961–1964 kromě jiného rámečky k zasazení okenních skel a kachle se znaky Jana Roháče. Z toho lze usuzovat, že to byla nejvýstavnější část hradu a obydlí majitele. Třetí budova stála při východní čelní hradbě. Svým půdorysným rozměrem býla největší; v přízemi byl pravděpodobně průjezd vstupní brány. Vzhledem k velmi skromným zbytkům zdiva přesnější podobu této stavby nelze rekonstruovat. Původní Sión byl tedy nevelký hrad bez zvláštního fortifikačního zabezpečení, který měl poskytnout majiteli skromné obydlí a sloužit jako správní a hospodářské centrum menšího panství. V r. 1434, kdy většina husitské šlechty opouští původní ideály revoluce a připravuje se na dohodu se Zikmundem, Jan Roháč z Dube zřejmé zanechal své činnosti na nově získaném panství a znovu se vrátil do politického života jako důsledný odpůrce jakéhokoli kompromisu se Zikmundem. Po boku táborského polního vojska se zúčastnil r. 1434 bitvy u Lipan, byl zajat panskou jednotou, ale záhy byl propuštěn a stal se nejvyšším hejtmanem v Táboře, kam se soustředily na sklonku r. 1434 Zikmundovi odpůrci. A v této době, kdy se připravoval na boj proti Zikmundovi, zřejmě započal i se zesilováním opevnění Siónu, které sice není doloženo písemnými prameny, ale svědčí o něm existence dvou stavebních etap na Siónu dokázaných archeologickým výzkumem. V této druhé etapě, kdy se hrad měl stát především pevností, byly zesíleny hradby a na strmém skalisku tvořícím nejzápadnější cíp hradního ostrohu byla vybudována nová polokruhovitá bašta, která měla chránit přístup z údolí potoka Vrchlice. Před severozápadní hradbu, v místech, kde byl svah ostrohu nejmírnější, byla představena další zeď. V souvislosti se zesilováním opevnění Siónu vznikly pravděpodobně i zmíněné lichoběžníkové stavby v severovýchodním a jihozápadním nároží hradu a předsunutá strážní věž v areálu předhradí původního hradiště. Předhradí však do opevnění hradu ani v této době nebylo pojato. Na Sión se vrátil Jan Roháč z Tábora na podzim r. 1435; od té doby lze předpokládat nejintenzívnější opevňovací práce. Ale ani po dokončení zmíněných stavebních úprav nepředstavoval hrad žádnou zvláštní pevnost. 15. února 1437 vyhlásil zemský sněm proti hradu Siónu zemskou hotovost, která se měla sejit ke dni sv. Jiří. Toto vyhlášeni je první písemnou zprávou o hradě. Siónská posádka byla zesílena na jaře 1437, kdy sem odešli Zikmundovi odpůrci vyhnáni tehdy z Hradce Králové. Obléhání hradu bylo zahájeno v květnu 1437 a obléhatelům velel Hynek Ptáček z Pirkenštejna. Když se obléhání protahovalo, poslal král Zikmund proti hradu na počátku záři 1437 ještě uherské vojenské jednotky pod velením Michala Országa. Po jejich příchodu byl hrad 6. září dobyt. Obléhání a dobytí Siónu podrobně popsal v r. 1458 ve svých českých dějinách italský humanista, spisovatel a diplomat Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. Podle jeho popisu hrad představoval význačnou pevnost. Jeho obléhatelé postavili na rovině východné od hradu vysoké věže, z nichž na hrad stříleli, přičemž použili velkého praku. Nakonec byl hrad dobyt pomocí důmyslně vybudovaného průkopu do hradního přikopu, kterým obléhatelé pod clonou kouře z mnoha ohňů pronikli až k hradbám a nenadálým útokem se pak hradu zmocnili. Archeologický průzkum, provedený především v letech 1961–1964, ukázal, že Silviovo líčení dobývání Siónu, které převzala i česká historiografie, neodpovídalo skutečnosti. Hrad nebyl rozsáhlou pevností, v prostoru východně od hradu nebyly nalezeny pozůstatky většího obléhaciho zařízení a ani stopy průkopů do hradního přikopu. V celém areálu hradu bylo nalezeno kolem 100 kamenných koulí, což odpovídá maximálně několikadenní střelbě na hrad. Tyto koule, soudě podle místa jejich nálezu, zničily hradní palác a budovu při východní čelní hradbě. Známky úplného průlomu hradby nebyly nikde nalezeny. Obléhatelé z řad české šlechty zřejmě nebyli ochotni s Roháčem svést rozhodný boj; o hrad se v létě 1437 ve skutečnosti vůbec nebojovalo, a teprve když král Zikmund z nedůvěry k českým obléhatelům poslal proti hradu uherské jednotky, byl Sión během několika dní dobyt. Příčinou pádu hradu bylo jeho zničení střelbou z praků, žádných zvláštních obléhacích opatření vzhledem k nevelké obranné síle hradu nebylo třeba. Nechuť české šlechty bojovat za zájmy Zikmundovy však Eneáš Silvius ve svém díle nemohl přiznat, a proto vytvořil legendu o Siónu jako nedobytné pevnosti. Po dobytí hradu byl Jan Roháč asi se 40 muži posádky zajat a odvezen do Prahy, kde jej dal 9. záři 1437 na Staroměstském náměstí císař Zikmund popravit. Roháčova poprava jen posílila odpor proti Zikmundovi. Nespokojenost dalo najevo i panstvo, které v potupné smrti Roháčově vidělo ohroženi stavovských privilegii, neboť Roháč byl příslušníkem panského stavu. Dobytý hrad i s vesnicemi, které k němu patřily, připadl králi. Zikmundův nástupce král Albrecht dal siónské panství do zástavy bývalému táborskému hejtmanovi Bedřichovi ze Strážnice a Benešovi z Hustířan. Mezi nimi došlo v r. 1449 o toto panství, skládající se z hradu a pěti vesnic, ke sporu. Výsledek sporu není znám, ale později získal panství zpět král Jiří z Poděbrad a ten je r. 1466 dal do zástavy Kláře ze Solopysk, manželce Hertvíka z Nestajova, a jejímu synovi Václavovi z Nestajova. Václavovým potomkům náleželo panství až do r. 1509, kdy Jan z Nestajova postoupil zástavu bratřím Ctiborovi, Čeňkovi a Oldřichovi z Pařízku. V r. 1510 potvrdil král Vladislav II. těmto bratřím zástavu siónského panství. Panství se však tehdy skládalo již jen ze čtyř vesnic. Po r. 1510 se vystřidalo ještě několik zástavních majitelů siónského panství, až v r. 1580, když byl pro lichvu popraven jeho tehdejší majitel Jiří Voděradský z Hrušova, připadlo králi Rudolfovi ÍI. a v r. 1581 bylo připojeno k malešovskému panství, které tehdy rovněž náleželo králi. Při té příležitosti se hrad Sión i siónské panství připomínají naposledy. Další zpráva o hradě je z r. 1677, kdy ho navštívil Bohuslav Balbín. Podle jeho údajů tehdy stály ještě obvodové zdi. V době, kdy zřícenina Siónu náležela vlastníkům malešovského panství Osteinům, byla ničena a rozvážena. Přesto vzpomínka na hrad neupadla v zapomenutí a Roháčův boj se stal častým literárním námětem. V r. 1834 napsal J. K. Tyl povídku Svatba na Sióně, v r. 1862 J. V. Frič báseň Roháč z Dubé. Zájem o Sión oživl ve veřejností v l. 1867–1868 v době vlastenecké vlny po rakousko-uherském vyrovnání a velkých táborů lidu. Německý majitel malešovského velkostatku Karel Dahlberg-Ostein reagoval na to r. 1870 odstraněním posledních větších zbytků zdiva. Od té doby zůstaly z hradu zachovány jen základové zdi přikryté z větší části hlínou a porostlé křovím, takže se podobaly valům. K historii Siónu se v r. 1898 vrátil v nedokončeném veršovaném dramatu Roháč na Sióně Svatopluk Čech a naposledy v dramatu Jan Roháč Alois Jirásek. Zbytky Siónu zůstaly majetkem dědiců Dahlberg-Osteinů až do r. 1945, kdy konfiskací přešly do majetku státu. V r. 1953 a v l. 1962–1965 byl uskutečněn rozsáhlý archeologický průzkum hradu, který umožnil rekonstrukci jeho podoby. Průzkum byl prováděn pod vedením Vojenského historického ústavu v Praze a Oblastního muzea v Kutné Hoře. Současně s průzkumem byla provedena i konzervace odkrytého zdiva. Zbytky hradu jsou necelý 1 km východně od vsi Chlístovice nad bývalým mlýnem nazývaným též Sión (dnes obytná budova). Je zde zachováno zdivo, dosahující po odkrytí a konzervaci výšky průměrně 1 m. Zbytky tohoto zdiva zčásti naznačují půdorysnou dispozici hradu. Příkop chránící na severovýchodě přístup k hradu a další příkop oddělující předhradí od okolí jsou sice dobře zachovány, ale náleží době hradištní. Ze stejné doby jsou i dva mohutné valy na severovýchodní straně předhradí. Areál hradu je zalesněn, pouze v místech výzkumu a odkryvu zdiva byl les vykácen..

Známá pověst je o květné neděli a tajemné postavě, ukazující směr k místu pokladu. Novodobá pověst o reliéfu říká, že tomu, kdo si s pokorou před tímto reliéfem v duchu vysloví upřímné přání, a položí ruce na kámen, se toto přání vyplní. Hliníková deska na skále je věnovaná památce učitele Jiřího Říhy z Jihlavy, který nasbíral a sepsal mnoho zajímavostí o tomto hradu..