Pohled na hrad
© Petr Nožička, 06/2009
Díky laskavé písemné informaci PhDr. D. Líbala, zakladatele a dlouholetého vedoucího stavebněhistorického výzkumného atelieru na SÚRPMO Praha, jsem se začal zajímat o problematiku věže hradu Frymburku. Dr. Líbal ji označuje za zcela mimořádnou věžní stavbu na našich středověkých hradech, a uvádí průměr věže 18,5 m, arch. D. Menclová 10 metrů. Protože jsem kritickým hodnocením mnoha hradních architektur zjistil řadu popisných, půdorysných a měřičských chyb o hradech v Čechách, na Moravě i na Slovensku, s nimiž jsem přísel v rámci služebních nebo srovnávacích výzkumů hradů do styku, zajel jsem si i na Frymburk a užasl jsem.
Poměr půdorysného rozsahu okrouhlé hradní věže vůči půdorysu vlastního vnitřního hradu je zcela mimořádný, a věž sama má řadu zajímavých charakteristik, odlišujících ji od jiných hradních věží. Nelze sice ani v tomto případě aplikovat módně uváděný pojem „donjon“, přesto však jde o věž, jež se velikostně francouzským donjonům blíží. Jde o věž unikátní, a rovněž tak sám hrad je unikátní. Bohužel, od doby, kdy na Frymburku prováděl výzkum dr. Líbal (1977), zhoršil se stav hradu jeho rozpadem do té míry, že nyní je již ohrožena sama stavební podstata hradu. A zde se naštěstí vyskytla místní nadšenkyně paní Jana Ptáčková, vedoucí Kulturního a společenského střediska v Novém Hrádku, jež vyvinula maximální úsilí k tomu, aby se obrátila dosavadní destruktivní linie rozpadu hradu, aby tento proces byl zastaven, a navíc zcela zvrácen nezbytnými zajišťovacími úpravami. Na její přání jsem hrad navštívil, abych zajistil skutečnosti a možnosti řešení.
A) Nad hrozícím zničením hradu
Ještě v roce 1860 publikoval F. A. Heber ve své cenné dokumentární práci ucelenou podobu hradu, kdy měla hradní věž na svém vrcholu tři stínky cimbuří, a rovněž jižní hradba nesla na svém vrcholu zbytky cimbuří a hluboko pod ním čtyři vysoká střílnová okna. U věže mohlo přirozeně jít jen o zbylou dolní část krytého střílnového vrcholového ochozu pod střechou v rámci pozdněgotické nebo renesanční úpravy; to však již dnes nemůžeme ničím prověřit.
Je jisté, že v této době byl hrad ve svých prostorových formách plně dochován, a rovněž jeho lícní zdivo se jevilo téměř kompletně dochované. Práce A. Sedláčka z roku 1883 již ukazuje značné rozrušení vrcholových partií všech zdí, zvláště věže, kde došlo k protržení otvorů, a tím k vytvoření vysokých, sesouvajících se rozeklaných pilířů zdiva, jež se rychle začaly snižovat. Fotodokumentace výzkumu hradu D. Líbalem z roku 1977 ukazuje již stav věže snížené o její nejvyšší obranné podlaží, a rychle postupující rozpad lícního zdiva na věži i na hradbách. Od té doby, za čtrnáct let, zachvátil rozklad zdiva většinu stěn hradeb do nádvoří i do exteriéru hradu, souvislý odpad líce zdiva se dalekosáhle rozšířil i na horní část věže, prolomil se jeden záklenek okna v hradbě na severní straně a též odpadlo zdivo pod patkami valené lomené dvousegmentové klenby průjezdu „zadní brány“ horního hradu, takže visí ve vzduchu a hrozí bezprostředním zřícením.
K záchraně hradu musí dojít pokud možno okamžitě, a i tak je rozsah rychle narůstajících destrukcí tak velký, že přes relativně malou velikost hradu budou zde nezbytné milionové částky k jeho udržení. Nejen vy čtenáři, ale i další místní obyvatelé i činitelé si budou klást otázku, zda je to nezbytné, a zda má hrad opravdu takovou hodnotu, aby byl zachráněn.
B) O vzniku hradu a jeho formě v minulosti.
Problematikou vzniku hradu se zabývala řada autorů. Budu citovat jen ty odborně nejpovolanější. Největší český historik hradů A. Sedláček uvádí, že se neví, „kdo hrad postavil a kteří byl jeho první držitelé“. Předpokládá však, že hrad povstal nejpozději na začátku 14. století, rozhodně před rokem 1354, kdy byl uváděn první známý majitel Matouš z Frymburka. Arch. Menclová klade vznik hradu „do prvních dvacíti let 14. století“, dr. Líbal jej dokonce začleňuje „do doby Václava II. na přelomu 13. a 14. století“ a uvádí jej jako „hrad raně gotického typu“. Pro většinu ze čtenářů jsou tyto úvahy datovacího charakteru málo zajímavé, podstatné je však to, co hrad činí hradem ve své době výjimečným a v rámci soustavy českých hradů unikátním.
Vezmeme-li v úvahu, že obdélný půdorys hradu byl na svých západních nárožích zakulacený, což je podle srovnání s jinými hrady dokladem vzniku začátkem 14. století, pak nejde o hrad staršího typu, kdy byly teprve budovateli hradů shromažďovány zkušenosti o jejich obraně a opevňování. Věž hradu byla postavena do čela možné útočné strany proti východu, odkud mohla být na hrad vedena z plošiny v úrovni hradu soustředěná palba z praků. To svědčí o skutečnosti, že věž byla postavena do cesty tomuto palebnému útoku jako věž štítová zeď na hradě Fulneku, nebo raněrenesančí Široká zeď na Helfštýně, mimochodem nejmohutnější „štítová hradba“ Evropy. Poloha věže, ne již při bráně, ani jako záštita paláce, ale ve směru možně soustředěné palby vůči hradu, svědčí o rozvinutém smyslu pro tuto fortifikaci. Zcela svérázné je též vlastní řešení věže, jejíž výškově odpovídající přízemí i první patro je zcela plné, provedené v kompaktním zdivu, což by v případě dobytí hradu zcela zabránilo možnosti provrtání se dobyvatele do nitra věže, i její destrukci pomocí ohně a vysoce rozpínavých spalných plynů smolných větví, nebo výbuchem střelného prachu. Víme, že ani vyhození druhé největší okrouhlé francouzské hradní věže v Coucy v 16. století, jež měla též kompaktní zděnou podnož při průměru 31 m, se nepodařilo. A úspěch měli zde, i na hradě Ham, teprve němečtí sapeři v první světové válce. Dimense a řešení věže ve Frymburku byla tedy fortifikační logikou, ověřenou zkušenostmi zbudovatele, takže musíme předpokládat vznik hradu až po odeznění velké vlny zakládání hradů v druhé polovině až koncem 13. století. U jiných hradů nejdříve vznikla malá hradní jádra délky několika desítek metrů, často bez věže nebo s menší okrouhlou nebo hranatou věží, a teprve postupně byly ke hradbám přistavovány paláce a další budovy, do zdí probourávány otvory a před hradbami stavěny další hradby parkánové a vnější opevnění. Hrad Frymburk však vznikl obdivuhodně jednotně. Na některých hradech byly hradby vybudovány až dodatečně na místě původních linií palisád, zde však byly hradby koncipovány již současně s velkou věží. Její tvar nebyl řešen mechanickým kruhem nýbrž zvláštně deformovanou okrouhlou křivkou, na vnější straně zpevněnou vysokým soklem a dovnitř hradu nahrazenou v místech, kde se měly připojit hradby, křivkou vydutou, místo převládajícího kruhu vypouklého.
Průzkum malt a omítek věže i hradeb nám ukazuje, že věž nevznikla spolu s hradbami v jedné souvislé stavební fázi, nýbrž výstavbě ostatního hradu předcházela.
V době, kdy byla budována věž, a to včetně s přípojnými náběhy hradeb, byla politická a bezpečnostní situace území klidná, proto malty byly bohatě saturovány jemně rozmělněným vápnem dobré kvality, a zdivo bylo kladeno i uvnitř hmoty věže souvisle řádkově, nikoli „litou formou“ naházeného kamene do směsi malty za vnějším odděleně budovaným „lícním zdivem“. U věže nebyla tedy aplikována forma vnějšího „zdiva lícního“ a odděleného vnitřního „zdiva litého“, ku prospěchu stavby. Hradby severní a jižní byly budovány v určitém spěchu, malta má značně velké nerozmělněné hroudy vápna, rozpadavého, nevazného charakteru a hradba západní s branou má již doslova nouzi o vápno. Zde se malta odlučuje od kamenů, praská a drolí se a rozsáhle odpadá. Jen díky tomu, že i zde je vnitřní struktura zdiva provedena ložně, se vůbec tyto úseky hradby dochovaly, jinak by zde již byly jen základy. Věž prošla zřejmě dvěma základními fázemi výstavby. Do výše asi jedné třetiny dnešní výšky byla postavena formou kvádrového i lomového kamenného zdiva, kladeného průběžně ložně, při vyrovnávaní na určitou výšku vrstev 68–92 cm vysokých, a tato výrazně zjevná vodorovná správa byla pak vyrovnána maltou 5–6 cm vysokou. Teprve nad ní byla budována horní část věže. Ve hradbách není zjevná fázová výstavba, a co zajímavé, ani vysoké střílnové okenní otvory nejsou do hradeb zabudovány dodatečně, nýbrž s hradbami současně. I to svědčí o tom, že již nebyla obava z možnosti vniknout těmito otvory dovnitř hradu, takže můžeme předpokládat, že před hlavní hradbou byla vnější hradba parkánová nebo vnější palisádová linie.
Stejně tak byla koncipována brána do horního hradu, ne již jako brána vjezdní pro svou malou světlou šířku, ale jako brána vstupní, a ne se zapadacím rámem pro zvoditý/padací most, ale s rámem s vnější drážkou pro zvedací/padací hřeben/mříž, což je opět znakem určité fortifikační vyspělosti. Podle zhodnocení druhů kamenořezu zdí, malt, a zbytků omítek je zřejmé, že již v době výstavby horního hradu se předpokládal na západní straně v prostoru dolního hradu dřevěný rampový nájezd k bráně horního hradu, jenž byl ve své závěrečné fázi později nahrazen zděnou předsunutou terasou. Na okraji této terasy mohl stát dřevěný padací most, spouštěný na rampu v prostoru dolního hradu, dnes dvora lesovny. I tato část hradu musela být při výstavbě horního hradu zamýšlena, protože jinak by nebyl při hradu žádný prostor, kam by mohly zajíždět zásobovací vozy, kde by mohli být odstaveni koně hradního pána a posádky i umístěny budovy hospodářského dvora. Údaj o tom, že přední brána s vlastním mostem stála za linií příčného příkopu, jenž dnes leží pod velkou věží, odpovídá tomuto předpokladu, že dolní hrad či hospodářské předhradí stálo jižně a západně od horního hradu.
Utváření návrší před hradem na východní straně svědčí o tom, že tato část hradu byla přihražena k hradu valy a palisádami, a opevňována až do období třicetileté války, kdy zřejmě na jejím východním konci vznikl raněbarokní bastion. Že byla tato místa opevněna formou běžnou v 17. století, uvádí i Pieroni ve svém návrhu na jejich zbourání roku 1658.
Přirozeně vedle zdí, jež svědčí svou strukturou kamenného zdiva, malty i jednotnou koncepcí o tom, že byl hrad zbudován ve větší části jednorázově, nacházejí se – jako na každém historickém objektu – i tady nesporné doklady dodatečné vestavby. Ještě dnes lze tak prokázat dodatečný vznik klenby pod věží ve východním cípu mezi věží a hradbou. Zde byla k vypouklému oblouku věže přistavěna nová zeď, vytáčející se vydutě, a na tuto zeď a do podélné kapsy, vylámané do hradby, byla posazena vysoká, ve vrcholu lomená klenba do bednění na ramenáty. Tato klenba je asi z mladší vrcholněgotické stavební etapy. Před ní byla pak postavena další klenba pozdněgotická, se samostatnou příčnou zdí na dvou segmentových pasech do středního pilíře, kde údajně byla kuchyně. Její komín byl asi přisazen k jižní hradbě, protože stopy při věži a západní zdi pro komín u věže nesvědčí.
Vezmeme-li v úvahu, že mohutná okrouhlá věž neúměrně silných zdí, s plným přízemím a prvním patrem, hradby horního hradu, budovy dvou podélných paláců při severní a jižní hradbě, brána pro pěší od západu a zřejmě i předhradí či dolní hrad vznikly v jedné stavební etapě, ač v několika dílčích fázích, je zřejmé, že tento hrad i při svém realitně malém půdorysu, si díky nesmírné kubatuře plných a vysokých zdí vyžádal obrovské náklady. Stavebníkem proto nemohl být jakýsi bezvýznamný šlechtic poloviny 14. století, ale významný, i když dodnes neznámý feudál. Hrad je od té doby zajímavou kombinací síly, vzdornosti a výšky opevnění i malého půdorysu, typem hradu svérázným a u nás neopakovatelným, vzácným.
C) Máme přistoupit k opravám hradu?
Z historických zpráv o hradě víme, že procházel neustálými změnami. V roce 1598 se uvádělo, že se na hradě ten čas nebydlí, roku 1620 byl již uváděn jako pustý, avšak s podotknutím, že by mohl být opraven. Roku 1628 jej údajně vytloukli vzbouření sedláci a roku 1630 prý hrad vypálili Švédové. Roku 1635 byl hrad označen jako zbořený, avšak ještě r. 1658 uváděl Pieroni palisády a dvě opevnění, zřejmě v obranyschopném stavu. Rozhodně však byl hrad ještě v té době prostorově kompaktní a liniově ucelený. Teprve r. 1880 se zabývala Vídeňská Centralcomission otázkou konservace hradu. Došlo k ní však až úsilím JUDr. Václava Bartoně z Dobenína v roce 1940. V přípise Státní památkové správě upozorňoval na nebezpečí sesutí vnějších zdí hradu, s místy značně porušeným zdivem a se sutinami v nádvoří, porostlém stromy. Na práci byli tehdy nasazeni 4 zedníci a 4 dělníci – pomocníci. Po odstranění vegetace z nádvoří a z korun zdí byla opravena předprseň nad branou, po níž dnes není ani památky. V letech 1950 souhlasně upozornily orgány MNV v Novém Hrádku a Čs. státních lesů v Náchodě na značnou naléhavost oprav hradu.
Současný stav je již drastický. Ve hradních zdech nejsou sice žádné trhliny vlivem posunů v základech nebo statické destrukce zdí, ty jsou však všestranně erodovány srážkovou vodou, jejíž charakter zředěné kyseliny sírové působí na kompaktnost malty, i její vaznost vůči kameni a obsahu i účinnost vápna. V záklencích věže i hradeb je malta vyplavena do hloubky 10–25 cm, korunová část zdí je zcela rozpadlá na suť, zdi jsou promokány po celé výšce, a převážná část vnějšího zdiva jak na věži, tak na souvislých úsecích hradeb v horní části, místy až k patě zdí odpadla. V nádvoří již nelze rozeznat, kde probíhala dvorní stěna zdí, po dvorních stěnách paláce není ani památky. Ohrožena je též klenba průjezdu brány, neboť visí doslova svými patečními částmi záklenku ve vzduchu mimo odpadlé špaletové stěny. Překrytí studny sice zabránilo pádu do její hlubiny, hrad je však ohrožen „pádem do terénu“. Zvláště kritický je stav na severní straně hradby, kde je hradba v délce 15 m podkopána sesuvem a vymletím příterénního zdiva až do hloubky 124 cm. Tím je ohrožena posud existující vnější vrstva zdiva, a po jejím odpadu i vnitřní zdivo.
Zatímco ve věži jsou malty i zbytky omítek velmi kompaktní a tvrdé, je špatně míchaná malta ve hradbách, zvláště na západní straně, tak rozpadlá, že mechanicky odpadává, a s ní i kameny, jež jsou zcela uvolněny.
D) Co bychom měli na hradě nejdříve udělat?
Hrad je dnes obklíčen tyčkovým plotem a mezi ním a zdmi hradu roste hustá směs náletového mladého stromoví. To stíní zdi, v nichž se pak drží vlhkost, zatímco dvorní části zdí jsou rozpalovány sluncem. Je žádoucí obnovit stejný režim pro zdi na obou stranách, a veškeré toto náletové stromoví vykácet, a tím též získat pohledy na hrad pro návštěvníky, přičemž zvýšený příliv návštěvníků může opodstatnit opravy hradu.
Tragický stav hradních zdí, jež ztratily velkou část lícního zdiva, si vyžaduje urychlenou opravu. Tu však můžeme provést teprve poté, kdy budou zajištěny prostředky, zorganizována stavební akci a provedeny přípravné práce. Především je žádoucí zajistit organický postup prací.
S ohledem na rozsah porušených zdí, a malou pravděpodobnost výrazného přílivu financí, nelze počítat s tím, že by mohly být opravovány zdi na vnější i dvorní straně hradu a soudobě na všech místech. Staticky je nejohroženější severní zeď. Po vykácení stromoví mezi zdí a plotem je nezbytné odkrýt původní linii základového nebo dochovaného zdiva severního líce této hradby, a propátráním suti pod zdí až k oplocení získat potřebný sesutý kámen pro obnovu líce. S ohledem na velký rozsah zmizelého zdiva ve výlomech a průlomech bude žádoucí zpevnit základovou rovinu, na níž se bude stavět, a provést svislou vyzdívku nového líce. Nadměrnému plýtvání cenným kamenem doporučujeme zabránit vytvořením betonového jádra zřícené části zdi. Spárování kamenného líce je třeba provádět prodyšnou maltou s podílem 70 % vápna a 30 % cementu v takovém poměru, aby malta, zkoušená mezi prsty, výrazně lepila. Maltu je třeba důkladně přitáhnout ke kamenům a utěsnit ve spárách, nejdříve lžící, špachtlí a nakonec štětcem po menším zavadnutí, aby se do trhlinek mezi maltou a kamenem opět neusazovala vegetace, Při této akci bude žádoucí dobudovat kamenné deskové předklady střílnových oken v pokračování zachovaných vnitřních částí, a poté rozhodnout o vnějším líci otvorů. Pokud budou v suti pod zdí nalezeny zbytky původních ostění, pak bude možno navrhnout tesaná ostění, hrubé pemrlovaná, neprofilovaná, nebo podle nalezeného vzoru profilovaná ostění. Pokud nebudou nalezena, bylo by vhodnější zde provést zúžené střílnové otvory ve zmenšené výšce, s poprsníkem, z lomového nebo kvádrového kamene dle projektu, který by byl v případě vyžádání dodatečně dodán SÚRPMEM Brno.
Protože nelze ukončit korunovou část, zdí, bylo by žádoucí nové zdivo připojit těsně k přečnívajícímu dochovanému zdivu lícnímu. V případě jeho odpadnutí, až do koruny zdi provést nové zdivo až do úrovně dnešní koruny, a tu ve stávající úrovni rozebrat až na neporušenou strukturu zdiva a malty, a pak nově vyzdít. Protože nelze současně obnovovat vnější i vnitřní líc zdi s ohledem na náklady a pracovní síly, bylo by žádoucí takto zajištěnou zeď provizorně pokrýt oboustrannou sedlovou stříškou typu, který uplatnil arch. Janák na hradbě předhradí.
Nyní půjde o to, zda postupovat tímto způsobem na jižní a západní straně hradeb, nebo přistoupit k soustavné obnově každé zdi v obou lících. V tomto případě by, po dokončení líce na vnější straně, následovala táž práce na vnitřní straně hradby. Opět by bylo nezbytné odkrýt původní linii dochovaného zdiva dvorního líce, a po vytvoření jednotné podkladní úrovně zdiva v příčném směru, přistoupit k vyzdívce dvorního líce až do úrovně vnější koruny. Na dvorní straně bude nutno nově vyzdít na ramenáty záklenky okenních otvorů.
Důležité bude rozhodnutí, zda se hradby ponechají pro budoucnost jako pochozí pro návštěvníky, tudíž s vnějším dřevěným schodištěm, bez stříšky nebo se střechou. V případě, že by nebyla zeď opatřena stříškou, musela by být chráněna na vnější stranu poprsníkem, nebo dřevěným zábradlím. V případě, že by měla být realizována střecha v podobě historické chodby, pak by mohla sedět buď oboustranně na poprsníku a nižších sloupcích, a na vnitřní straně jen na sloupcích se zábradlím.
V případě, že by bylo rozhodnuto neumožnit návštěvníkům průchod po hradbách, by mohla být koruna hradby mírně sklonitá v příčném spádu cca 20 % při dokonale vyzděné koruně z těžkých (ne lehkých deskových!) kamenů, nebo by mohla být zastřešena přisedlou sedlovou stříškou krytou šindelem.
Takto souborně řešeným akcím, uplatněným na všech třech stranách, však musí prvořadě předcházet zajištění klenby průjezdu brány v západní zdi. Dočasně je nutno zde odkrýt suť, a patky klenby podepřít trámy nebo silnými kuláči, stojícími na fošně, a nesoucím i zdivo též na podložní fošně. Teprve dodatečně, při získání prostředků je nutno i zde obnovit zdivo špalet průjezdu.
Stejný postup bude nutno volit u věže, kde bude nutno vyhrnout suť z interiéru II. patra, provést dlažbu prostoru ve spádu k výtokovému otvoru směrem k cisterně, aby bylo vyloučeno zatékání do zdiva věže. Dále bude nutno zpevnit dosud uchované záklenky vyspárováním, nebo je rozebrat a nově vyzdít, obnovit lícní zdivo celého obrysu věže, vyřešit souvislou úpravu koruny zdí věže, a zazdít výlomový prostor v úrovní dvora.
V prostoru dvora bude nutno vyvézt veškerou suť a obnovit původní úroveň terénu či dlažby, pokud bude nalezena. Jako poslední akci lze řešit vyvezení suti z místnosti předpokládané kuchyně a sklepa za ní a zazdívku velkého průlomu odtud k jihu. Při všech dokončovacích akcích nutno před rozebráním lešení uvolnit ze spár mezi zdivem rozpadlou maltu a nově kvalitně zdivo vyspárovat. Malta se musí do spár dobře zatlačit. Nutno dbát, aby nebyl používán nový kámen odlišné barvy, zvláště ne modravé nebo zelenavé či šedé, v rozporu s převládající barvou kamene. Do malty je nutno přimíchávat antuku a používat místní červený písek k dodržení stejné barvy malt. Přirozeně u zdi kuchyně použít maltu našedlé barvy.
Účelem veškerých úprav by mělo být dochování dnešní prostorové a optické tvářnosti hradu a jeho zdí, zajištění obnovy dochovaných zdí v obou lících, neboť jinak nelze zabránit dalšímu rozpadu, a zpřístupnění hradu. Všechny dílčí i celkové záměru je nezbytné ideově i projekčně zpracovat na nezbytném zaměření, jež umožní provést potřebné kalkulace prací tak, aby mohly památkové orgány plynule všechny náměty, projekční přípravu i realizaci posoudit, zaujímat k tomu stanoviska a svým schválením umožnit vydání příslušných schvalovacích dokumentů referátů kultury a výstavby okresního úřadu v Náchodě.
Poznámky:
1. F. A. Heber – Bohmens Burgen III, 1860 Leitmeritz
2. A. Sedláček – Hrady, zámky a tvrze království českého, II, 1883 Praha
3. D. Líbal, O. Mácha, A. Lišková – Hrad Frymburk, Stavebně historický průzkum 1977, SÚRPMO Praha
4. K. K. Central Comission zur Erforschung und Ergaltung der Kunst und histrischen Denkmale, Wien.
Co nového na hradě Frymburku (r. 2011)Proto zůstane hrad nadále uzavřen. Jelikož někteří návštěvníci prolézali do hradu okenním otvorem a rozdělávali oheň v díře věže hradu, čímž velice poškozovali zdivo, byli jsme nuceni uzavřít okno do hradu. Nechceme znemožnit přístup do hradu těm, kdo přicházejí v dobré víře a jsou ochotni podstoupit tuto návštěvu na vlastní nebezpečí. V případě naší přítomnosti jim rádi vstup do hradu umožníme, na čemž je možno telefonicky se domluvit na tel. 725 044 902. Naším cílem je postupná konzervace a rekonstrukce celého areálu hradu tak, aby mohl být bezpečným místem pro Vaší návštěvu. Dosažení tohoto cíle je bohužel běh na dlouhou trať, proto prosíme o Vaši trpělivost. V březnu letošního roku jsme podali žádost o závazné stanovisko na stavební úřad v Náchodě na konzervaci a rekonstrukci zdi jihozápadního nároží a výměnu vrat v bráně hájovny. Dle telefonické dohody s panem Šulcem ze stavebního úřadu, bychom měli mít tyto dokumenty nejpozději do 10. 6. 2011 k dispozici, věříme, že stanovisko bude kladné a proto jsme naplánovali od 11. 6. 2011 archeologický průzkum JZ nároží, při kterém bude odkryta pata hradby. Odkryté části a zbytek hradby JZ nároží budou v průběhu letošního roku konzervovány a rekonstruovány v souladu se závazným stanoviskem stavebního úřadu. Naším cílem je nalézt maximálně ohleduplný způsob záchrany a plnohodnotného poznání a uvážlivé prezentace této hodnotné památky, proto jsme se obrátili na pana Martina Volejníka, který má v tomto oboru bohaté zkušenosti, s prosbou o zpracování projektu konzervace a rekonstrukce hradu. Na naší žádost odpověděl kladně a první schůzka na hradě proběhne dne 14. 6. 2011. V příštím roce bychom rádi pokračovali v konzervaci a rekonstrukci zdiva směrem od JZ nároží k SZ nároží, čímž by byl zajištěn bezpečný přístup k bráně hradu. Než bude toto hotovo, rádi bychom provizorně zakryli přístup lešením po vzoru lešení zhotoveného v devadesátých letech Kruhem přátel hradu Frymburka tak, aby mohl být zpřístupněn alespoň příležitostně při různých akcích. Na všem bychom i nadále rádi spolupracovali se Společností ochránců památek ve východních Čechách a Spolkem hradu Jenčova, jejichž členové zde udělali již kus práce. Rádi uvítáme případné zájemce, kteří mají chuť pomoci se záchranou a znovuoživením této památky. Nejedná se nám pouze o manuální pomoc s opravami, ale uvítáme i náměty nebo organizaci vhodných akcí, které by napomohli k oživení hradu. V rámci těchto snah se nám podařilo předjednat od příštího roku výstavu výtvarnice paní Vítězslavy Klimtové, která by náš hrad zapojila do chystaného projektu Putování pohádkovou zemí, což by přilákalo milovníky krásných strašidel, víl a skřítků této výtvarnice převážně z řad našich nejmenších. V rámci dobrého soužití místních obyvatel a strašidel přislíbila paní Klimtová pro místní základní školu a mateřskou školu minimálně jedenkrát vstup zdarma. Více informací o této výtvarnici a jejím projektu naleznete na http://www.pohadkovazeme.info/. Věříme, že navrácení života a kulturního dění do památných zdí hradu Frymburka nezůstane cílem pouze nás. Všem těm, kterým nebyl a není osud hradu Frymburk lhostejný, patří naše upřímné poděkování. Máme nové internetové stránky http://hrad-frymburk.webnode.cz/.
Hrad Frymburk byl založen zřejmě někdy počátkem 14. století dnes již neznámým zakladatelem. Vzhledem k rozsahu stavby nemohl být investorem žádný bezvýznamný šlechtic, ale některý z významných feudálů té doby. ...Frymburk je zajímavou kombinací síly, vzdornosti, mohutného opevnění i malého půdorysu. Je typem hradu svérázným a u nás neopakovatelným. Proto i velmi vzácným. Bez nadsázky lze konstatovat, že se jedná o hrad v rámci soustavy českých hradů unikátní. O významu hradu svědčí mimo jiné fakt, že severní část dnešních Orlických hor, včetně hory Vrchmezí, byla po staletí nazývána horami Frymburskými. Prvním známým držitelem hradu Frymburk (v té době se hrad jmenoval Friedenburg) je Matouš z Frymburka, připomínaný 11. června roku 1354, kdy podával nového kněze ke kostelu v nedaleké Olešnici. Po něm měl hrad v držení Čeněk z Lipé, který byl v letech 1349 – 1360 nejvyšším maršálkem království českého (tj. v době vlády Karla IV.). Díky tomuto šlechtici je i první zmínka o Novém Hrádku (tehdy jen Hrádku), který je po staletí s Frymburkem svázán. První známí majitelé hradu se v jeho držení střídali velmi rychle. Roku 1367 koupil panství pan Hynek z Dubé a držel ho spolu se svým bratrem Leškem. Dalšími známými majiteli hradu jsou Štěpán a Jan z Opočna (rok 1376), později pak pouze Jan. Pod panství Frymburské kromě Hrádku v té době zřejmě patřila i Dobruška, Dobřany, Olešnice, Slavoňov a další vsi v okolí. Tento majitel se později již výhradně psal jako Jan z Frymburku a v historii hradu je jeho zřejmě nejdelším majitelem. Umřel někdy před rokem 1430 a hrad tedy držel v té době téměř neuvěřitelných více než padesát let. Po smrti Jana z Frymburka zdědil panství Frymburské jeho synovec Jan Městecký z Opočna, který zřejmě již několik let spolu se svým strýcem hradu užíval. Tento Jan Městecký z Opočna proslul nechvalně jako jeden z nejkrutějších lidí té doby a rovněž jako „korouhvička“ – vždy se přidal na tu stranu, kde mu to nejlépe vyhovovalo. Před husitskými válkami byl známý jen jako loupežník, který roku 1415 na den Všech Svatých vyplenil Opatovský klášter a opata umučil. V té době též opanoval hrad Hradiště a bez vědomí jeho pravého majitele tento hrad prodal. V té době se hlásil k husitům, avšak již v roce 1420 stál na straně králově, ačkoliv slíbil být na straně Pražanů a Žižky. V roce 1421 dobyl Chotěboř a na tisíc Táboritů tam jsoucích povraždil a jednoho nechal v Chrudimi uprostřed náměstí upálit. Když potom Pražané Chrudim oblehli, prosil je pokorně, aby mu odpustili, že byl odpůrcem pravdy. Dva roky pak držel s Pražany, ale roku 1423 se opět spojil s protivníky husitů a společně chtěli porazit Žižku poblíž Hořic. Ten je však rozprášil a tak Jan Městecký se svými kumpány ze vzteku vypálil jednu ulici na předměstí Hradce a zabil jednoho kněze. Protože bylo zjevné, že podporuje krále Zikmunda, dočkal se brzy husitské odplaty. Nejprve bylo mnoho jeho lidí zabito a zajato roku 1424 v bitvě u Skalice a v roce 1425 dobývali husité Janova hradu Landšperku. Na chování svého pána doplatil i Hrádek, protože někdy kolem roku 1425 dobyli husité i městečka Hrádku. Že na to mnoho obyvatel městečka doplatilo životem, zdravím a majetkem, o tom nelze pochybovat. Když v roce 1429 byl dobyt vedle Landšperku i další Janův hrad Lichtemburk a zůstaly mu Žampach a Frymburk, dal se zase k husitům (Sirotkům). V roce 1432 tento hradní pán, který kolem sebe šířil pouze zkázu, zemřel v Hostinném. Po Janovi Městeckém z Opočna držel Frymburk Jiřík z Dubé a z Vízmburku, který se o panství soudil s Alešem ze Štenberka. Jak soud dopadl, není známo a rovněž nejsou známy žádné zprávy o Frymburku až do konce 15. století. Před rokem 1534 Frymburk a celé panství koupil Jan Trčka z Lípy. Dne 8. července roku 1537 se o panství Frymburské rozdělil rovným dílem se svým strýcem Zdeňkem mladším. Roku 1538 prodal svůj díl Janu Trčkovi z Lípy mladšímu, který byl synem druhého spolumajitele Zdeňka. Takže když Zdeněk roku 1543 zemřel, celé panství se opět spojilo pod jednoho majitele. Janovi mladšímu patřilo kromě Frymburku i Opočno, a tak se Frymburk dostal k panství Opočenskému a zůstal nadále jeho nedílnou součástí. Spojení panství Frymburského a Opočenského způsobilo, že Frymburk přestal být využíván jako feudální sídlo, neboť co se pohodlí týče, nemohl se s Opočnem rovnat. Ačkoliv se název panství Frymburské udržel až do konce 16. století, hrad byl někdy od poloviny 16. století opuštěn. Snad jen nějací úředníci nebo panští zřízenci tu ještě bydleli a panství spravovali. Žádné opravy se však neprováděly a hrad začal nezadržitelně chátrat. Zkáza kdysi mocného a nedobytného hradu Frymburku byla dokonána v první polovině 17. století, kdy při velkém selském povstání na Opočenském panství roku 1628 sedláci hrad Frymburk vyplenili. Po devastaci hradu vzbouřenými sedláky nebyl zničený objekt opraven. Jeho vlastnictví přešlo, po zavraždění Albrechta z Valdštejna a jeho nejbližších společníků v r. 1634, konfiskací na královskou komoru. 28.12.1635 byl spolu s celým opočenským panstvím zastaven Rudolfu a Jeronýmovi Colloredo z Walsee. Následujícího roku pak získali Colloredové celé panství dědičně. Co ještě z hradu zůstalo, spálili v roce 1639 při svém tažení českou zemí Švédové. Využívána byla pouze lesovna v dřívějším dolním hradě a několik dalších stavení v podhradí. Jeho vlastnictví přešlo, po zavraždění Albrechta z Valdštejna a jeho nejbližších společníků v r. 1634, konfiskací na královskou komoru. 28.12.1635 byl spolu s celým opočenským panstvím zastaven. R. 1658 je pustý hrad podrobně popsán G.B. Pieronim, ředitelem opevňovacích prací dvorské válečné kanceláře, se závěrem odmítajícím obnovu hradu. Autor zprávy uvádí jako jeden z hlavních důvodů, že pustý hrad slouží jako peleš lotrovská. Noví majitelé ponechali Frymburk svému osudu, a proto se během dalších 290 let, kdy byl Frymburk jejich majetkem, postupně rozpadal a přeměnil ve zříceninu. Dne 22. 8.1925 přechází koupí hradní zřícenina z majetku Colloredo Mansfeldů do vlastnictví pana JUDr. Josefa Bartoně Dobenína. Colloredové měli těžiště svého panství v Opočně. Frymburk jako takový je prakticky nezajímal, proto o jeho stav nijak zvlášť nedbali. 22. srpna 1925 koupil Frymburk pan JUDr. Josef Bartoň z Dobenína, a vlastnil jej dohromady se svou manželkou Marií. Pan Bartoň se stal majitelem i značně rozlehlých lesů v okolí, které, jak dodnes vyprávějí pamětníci, byly za jeho časů ve vzorném pořádku. 24. srpna 1939 přešlo vlastnictví hradu na syna pana Bartoně Václava. Stalo se tak v den jeho svatby. O tom, že JUDr. Václav Bartoň byl majitel svědomitý, svědčí například to, že 30. července 1940 vyzval Státní památkovou správu, aby urychleně vyslala na hrad Frymburk odborníka. Pan Bartoň chtěl znát názor tehdejších památkářů na celkový stav hradu a na možnosti jeho opravy. V tomto dopise se již hovořilo přímo o nebezpečí sesutí některých postranních zdí hradu. Již 13. srpna 1940 prohlédl hrad spolu s JUDr. Bartoňem technický vrchní rada z Čáslavi ing. Jan Frič. Hned nazítří odeslal Státní památkové správě tyto informace: „Nevelký hrad … má místy značně porušené zdivo, se sutinami v nádvoří, porostlém stromy, které rostou také na zdích. Bylo již započato s jedním zedníkem, a budou pracovat asi 4 zedníci a 4 dělníci“. Již počátkem října téhož roku začal JUDr. Václav Bartoň s opravami. Byly odstraněny stromy a keře ze zdí a částečně též ze dvora. Opravena byla malá prsní zeď před hlavní branou. Dohled měl známý architekt ing. Pavel Janák z Prahy. Větší opravy měly zřejmě pokračovat v příznivějších časech. Bohužel, všichni víme, že historie se v poválečných letech ubírala jinudy, než bylo lze očekávat na základě rozumných úvah. V roce 1948 byl Bartoňům z Dobenína hrad Frymburk spolu s veškerým dalším majetkem ukraden. Frymburk se stal k obrovské škodě své i naší majetkem nás všech. 10. února 1950 MNV v Novém Hrádku naléhavě upozorňoval Státní památkovou správu, že „jen urychlené opravy mohou zachránit co se dá“. Nic se však nezměnilo. V roce 1960 byl po zákroku okresního konzervátora státní památkové péče Roberta Řemínka vnitřek hradu vykácen a veškeré dřevo z něj vyklizeno. Konzervátor Řemínek se pak o záchranu hradu dlouhodobě zasazoval, často ve sporu s novohrádeckým rodákem Františkem Novotným, který v letech 1960, 1967 a 1982 předkládal návrhy na obnovu hradu. V roce 1977 byl zpracován podrobný stavebně historický průzkum hradu. Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů vypracoval obsáhlou studii a započala i projektová příprava obnovy na základě Řemínkem zpracované dokumentace. K realizaci záchranných prací však nedošlo. S výjimkou občasného vyřezání náletových keřů a stromů, ovšem jen v nadzemní části rostlin, čili bez dlouhodobějšího efektu. A co bylo dál? A co mezi tím? Odpověď na tyto otázky je jednoduchá – na rozdíl od té předešlé. Dál nebylo nic. A mezi tím byly několikrát instalovány nové tabulky se zákazem vstupu – to vždycky, kdy ty staré zub času ohlodal k nečitelnosti. V roce 1988 v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje uvážili, že „… stupeň samovolného rozpadu již překročil hranici, kdy by byla možná sanace běžnými metodami. Sanace by dnes zřejmě vyústila v dosti problematickou maketu bývalého stavu, tedy s výsledkem neúměrným nákladům. A tak, přestože hrad zůstává významnou památkou, o jeho konzervaci se v současné době neuvažuje. Lze si jen přát, aby vědeckotechnický pokrok v blízké době vyvinul metody, které by umožnily např. chemickou konzervaci takto narušeného zdiva bez nevhodných dozdívek, opěrných stěn a pilířů …“. Pěkně to tenkrát vysvětlili, že? Zjara roku 1990 se na vývěskách v Novém Hrádku objevily letáčky zvoucí ke spolupráci na záchranné akci Frymburk `90, kterou organizoval Bohumír Dragoun. Po dlouhé době konečně jiskřička naděje. 22. února 1991 byl ustaven Kruh přátel hradu Frymburku, který koncepčně navázal na výše uvedenou akci. Za prvních sedm měsíců své existence Kruh odvedl poctivý kus práce a díky nesmírné práci mnoha lidí proběhly 30. 6. 1991 první Frymburské slavnosti časů gotiky. Finanční efekt těchto akcí byl nečekaný a pomohl financovat další aktivity na hradě. V červenci proběhlo pracovní léto na hradě, což byly tři týdenní pracovní pobyty mladých lidí, kteří bez nároku na mzdu čistili Frymburk od náletových porostů – tentokrát ale pečlivě. V červnu a září se uskutečnilo několik dalších pracovních víkendů, během nichž se realizovaly především přípravné anebo naopak závěrečné práce. Rovněž byla zhruba vyčištěna a poté zabezpečena hradní studna. V roce 1992 Kruh připravil projekt Záchrana hradu Frymburku, jehož první etapa, oprava brány, byla částečně provedena v následujících letech. Hradní ruina získala v roce 1995 na nedlouhou dobu správce v osobě Zdeňka Steklého. Postupně byla mimo jiných prací v letech 1996 a 1997 provedena zmíněná oprava brány (vnější líc, doplnění vypadlých líců zdi v průjezdu, osazení vrat) směřující k uzavření hradu. Přitom došlo z nepochopení k zazdění ústí otvoru pro zasouvání závory. Velká hradní věž byla v letech 1995 – 1996 opět zbavena náletových porostů. Následovalo částečné zaměření hradu Jiřím Slavíkem a Janem Čížkem, zaměřené především na dokumentaci otvorů v obvodové hradbě. Což byly na dlouhá léta poslední aktivity, které na hradě Frymburk. Od roku 2007 je na hradě Frymburku aktivní Společnost ochránců památek ve východních Čechách, která na hradě vykácela náletové dřeviny a chystá na opravu jihozápadní nároží hradu.
Popis hradu, o některých zábavách středověkých.První znamenitosť na této cestě, přímo před hradem, jest příkop starodávný ve skále vytesaný, který skalnatý ostroh na té straně protíral a od východních výšin odlučoval. Proto tu býval v dobách starých most zdvihnutý, přes nějž se přicházelo k přední bráně a skrze ni na předhradí. Zde byla v staré době všechna stavení, kromě samého obydlí panského a zásobáren, poněvadž v horní ohradě mnoho místa nezbývalo, zejména se tu připomínají konírny a při nich dvě komory dřevěné, hořejší a dolejší. Nyní je tu myslivna pěkná, jediný obydlený zbytek starého hradu, arci valně již změněný a docela přestavovaný. Starožitnou branou přichází se z myslivny do horního hradu , arci cestou pohodlnou, ale ondy tak nebylo. Musiloť se tu opět přejíti přes druhý most, kterémuž jako i bráně „ zadní “ říkali. Staré dílčí cedule roku 1537 popisují okolí brány zevrubně. Když se totiž do hradu vcházelo, byly sklepy po pravé a levé ruce a nad nimi byly ještě dva sklepy tak, že se skrze jeden do druhého chodilo. Na mostem ( při bráně ) bývala světnice sklepová ( klenutá ) a při ní komora, pak ještě jiná světnice nahoře s některými pokoji. Horní hrad měl podobu obdélnou, zavřen jsa hradbou asi 30 stop vysokou a z lomeného kamení postavenou. Z veliké části se zeď tato zachovala. Z oken malých tu i tam se vyskytujících souditi lze, že bývaly k ní přistavěny příbytky, také místy ještě zbytky obmítky shledali lze. Na východní straně přistavěna jest hradba k veliké hmotné věži, pravému to obru, zdí velice hrubých, jejíž vršek se však sesul. Bylať ona přední pevností a hlavní částí hradu, neb co kromě jí na hradě se nacházelo, bylo méně pevné a málo prostranné. Frymburk totiž s hrubou svou věží a prostou složitostí ( palác a dům čelední tu scházejí ) ukazuje nám nejstarší způsob hradův. V Německu stavěny takové hrady již před koncem 12. století, měly totiž jen věž, hradbu a prostý příbytek, avšak věže bývaly častěji čtyrrohé. Přístavky všelijaké, příhrádky, mezivalí, věžky a ozdoby počaly tu teprve v 11. a 12. století, když se totiž křižáci na východě poohlédli a pestrosť slohu byzantského a arabského poznali. Naše věž neměla vchodu při zemi, nýbrž ( jak to obyčejný způsob byl ) v některém z horních ponebí, a chodilo se tudíž do ní z nějakého blízkého stavení, snad ze dřeva sroubeného. Nejdůležitější část její byla hořejší, pobita jsouc pokrovím ode zdí povydaným, aby se strana východní ( neb tu věž na kraji stála ) dobře brániti mohla. Vedlé věže připomíná se jakási světnička nepřikrytá s vyhlídkou na příkop ; také se připomíná kuchyně zámecká, ale nedokládá se, kde stála. Nádvoří na hradě nebo - li „ plac , “ jak staří rádi říkali, obsahuje nyní množství rumu, který se zdí spadl, a co největší památnosť starou čtverhrannou, ve skále tesanou studni, kteráž jest asi 30 sáhů hluboká a velmi dobrou vodu dává. Mnoho prostory na hradě nebylo, o pohodlí také nebylo postaráno, neb hlavnímu účelu svému, býti bezpečným sídlem, hrad úplně vyhověl. Za to bylo panství obšírné, dávajíc prostředků dosti k panskému, ba i nádhernému živobytí. Dlouhou chvíli zkracovali si buď honbou, buď dohlédáním k hospodářství aneb všelikými zábavami a hrami zvláště tenkráte, jestliže milí hosté přibyli. K zábavám přičísti lze tanec, kterýžto bychom my vlastně jen procházkou nazývali. Nejpodobnější asi byl čtverylce naší, neb pán pojav jednu neb dvě paní za ruku, chodil s nimi po síni, zvolna střevícemi neb škorněmi po zemi šoupaje, takt k tomu se dával buď hudebními nástroji, však nikoliv hřmotnými ( na př. jedním hudcem a jedním pištcem ), neb zvláštní písní skočnou, kterouž ovšem první z tancujících neb celá společnosť zapěli. Taková asi písnička byla tato :
Když mi k tanci půjdeme,
tu, kdes jsou veselí,
přesrdečné směni
vidouc od té paní :
zdaliť by česť učinila ,
hlavičky poklonila. Řkouc : toť můj milý jest. Což k tomu stojíte ?
Učiňtež k tomu spíše
nemeškajíc déle. Lépe než tato naznačuje způsob tance tehdejšího naše písnička :
Takhle v Rokycanech,
takhle v Rokycanech,
pomalounku tancujou,
takhle v Rokycanech ,
takhle v Rokycanech
pomalunku jdou. Náš lid venkovský zavedl si nedávno podobný tanec, jemuž říká „ špacírka. “ Zpívajíce si „ kam pak, kam pak, kam pak jdete ? ( dvakráte ) Na špacírku ! Pojďte s námi ! pojďte s námi ! “ vykračují si a dospěvujíce slova : „ Nepůjdem ! nepůjdem ! až se hodně napijem “ ( dvakráte ), poskočí si. 1 )
Jiným způsobem zábavy byly reje, které se však obyčejně na dvoře prováděly, tu se také k hudbě neb zpěvu tančilo, t. j. daleko neb vysoko skákalo. Vždy však byla zábava ta nevinna a v mezích slušnosti ; rozmluvy při tom sice byly jadrné, ale nikdy sprosté aneb dokonce necudné. V západních zemích ovšedněl tanec ve 14. století, u nás, tuším, později. Na vesnicích veselili se při hudbě pištců neb dudáků zajisté již ve 14. století, ne-li dříve. Když se veský lid roku 1310 na den sv. Jakuba ve vsi Heřmanicích u Litomyšle tancem bavil, tu velká voda tanec i s pištcem vzala. K tanci patřila hudba, a o tu v Čechách nikdy zle nebylo, a také na Frymbursku hudebníci zajisté bývali. Není to jen náhodou, že se nachází ve vsi Valech blíže Dobrušky dobře vycvičený sbor, jehož hudba se na kolik mil v okolí za nejlepší pokládá. Ale třebas i takových lidí na panství nebylo, přicházeli odjinud hudebníci, vědouce, že na hradech, městech a vesnicích pro obveselení mysli rádi vídáni budou. Umělci ovšem byli ti, kteří dovedli „ pískati na floitnu “ a rádi vídáni byli i za hranicemi království ; kromě nich toulali se po zemi trubači, pištci, hudci, hudlaři a začasté s nimi též kejklíři. Společnosť ta a taková radostně uvítána od sedlákův, kteří se s ženami a dětmi svými odveseliti chtěli, zejména když přicházeli o posvíceních. Hrávali v krčmách vesnických, pod lipami, někdy i při svatebním veselí v městech, ano i na radních domech u přítomnosti veškerého sousedstva. Kromě hudby prováděli před diváky rozličné tance, frašky, hry s loutkami ; kejklíři ukazujíce umění své kejklířské předváděli nezřídka opice, psy, kozlya ptáky cvičené a spůsobili jimi divákům svým nemalou kratochvíli. Také pozpěvovali písničky s příběhy žertovnými, jako na př.:
Když jsem šel dnes týden do Drahovic,
potkal jsem na cestě sedmnáct babic,
„ hej, vy babice ! staré krabice !
povězte, kde leží Drahoslavice.“
Mnohé našich žertovných písní národních vyšly asi z úst některého vtipného kejklíře a zobecněly odtud v lidu. Cháska kejklířů vždy veselá, vždy žížnivá, ale přitom lehkovážná, kočovala ustavičně, jsouc přioděna oděvem strakatým, na němž třepetaly se coky dlouhé, a kdekoliv veselí nějaké bylo v městech, na hradech aneb vesnicích, padla na to místo jako krkavci hladoví. Chodili však kromě těchto sprostých i lepší hudebníci, začasté toulaví žáci neb zběhlí klerikové, kteří na houslích, loutnách, flétnách, píšťalách, harfách, trubkách, varhánkách a j. hrávali. Mnozí z nich přišedše na hrad, kde umění milovný pán seděl, po léta v jeho službě zůstávali. Konečně byl na každém hradě a v každém městě pověžný ( hlásný ), který nejvýš ze všech přebývaje buď blížícího nepřítele aneb příchozího hostě zvukem trouby ohlašoval, aneb z komůrky své dobré jitro vytruboval. Poněvadž prázdného času s dostatek zbývalo, naučil se mnohý písničkám, jež po tom k obveselení páně, jeho rodiny a jiných obyvatelů hradských dovedně hrával..
Držitelé hraduBohužel se nám z okolí jeho tak málo starých listin zachovalo,že nemůžeme se ani domysliti, kdo jej postavil a kteří byli jeho první držitelé. Ze všech držitelů se vyskytuje poprvé Matouš ze Frymburka neznámého rodu, jenž r. 1354 dne 11. června nového kněze ke kostelu Olešnickému podával. Nějaký čas potom vešel v držení hradu Čeněk z Lipého, jenž byl od r. 1349 - 1360 nejvyšším maršálkem. Nacházíme jej r. 1362 dne 30. května jako patrona kostela v Zákraví čili kosteliště pod Bystrým a toho roku dne 18. července kostela v Hrádku. Nedržev dlouho Frymburk, prodal jej Janovi řečenému Jira, kastellanu Krakovskému, jenž roku 1363, 6. července nového kněze do Zákraví podával. 2) Týž zemřel ještě téhož roku, a vdova po něm zůstalá Eliška z Lipého vyskytuje se r. 1364 dne 26. února jako patronka kostela v Hrádku. Ale ještě téhož roku uvázal se ve Frymburk způsobem nám neznámým Jindřich z Lipého, nejv. maršálek, což viděti odtud, že roku dne 31. srpna k jeho podání nový farář v Hrádku potvrzen jest. Několik neděl potom prodal Jindřich panství Frymburské Janovi z Lichtemburka. Nový pán také dlouho nevládl na Frymburce, poněvadž se mu bezpochyby krajina okolní pro drsné své podnebí nelíbila. Nacházíme jej poprvé na panství r. 1365, 17. prosince a naposled roku 1366 dne 17. prosince jako patrona na Zákraví ; koupil jej totiž od něho roku 1367 pan Hynek z Dubé jinak z Náchoda, jenž 31. srpna nového kněze ke kostelu v Hrádku podal. 3) Hynek držel potom hrad Frymburk společně s bratrem svým Ježkem, jenž byl také pánem na hradě Levíně ; oba bratří spolčili se se strýci svými na Visemburce a Třebechovicích (r. 1368, 8. října), aby všechna jich panství ve spolku zůstávala a rod po rodu děditi mohl ; 4) ale přese spolek tento přece se vidělo pánům Dubským Frymburk prodati. Zdali držel Frymburk již Sezama z Opočna, jenž roku 1373 zemřel, není nám známo ; jisté však to jest o Štěpánovi a Janovi z Opočna, synech jeho, kteří roku 1376 dne 16. června společně faráře do Hrádku podávali. Ostatně se vyskytuje Štěpán jako patron v Zákraví již r. 1374 a Jan zase tamže roku 1377. Asi v ten čas se bratří od sebe oddělili, onen byl potom pánem na Opočně a Chlumci, tento pak na Frymburce, k němuž také město Dobrušku držel. Jana nacházíme často jako patrona kostelů na panství Frymburském, tak r. 1379 na Dobrušce, r. 1391 - 1401 na Dobřanech, r. 1413 na Olešnici ar. 1417 na Slavoňově ; od r. 1402 - 1410 sedal na soudě zemském. Obydlí na hradě Frymburce, ačkoliv bylo dosti těsné, tak si zamiloval, že tu ponejvíce přebýval a skorem výhradně ze Frymburka se psával. Dobrušku držel s ním společně r. 1411 Jan mladší z Opočna (syn Štěpánův), k nichž obou podání potvrzen jest, tudíž 31. srpna nový farář. Jan umřel před r. 1430 a všechna zboží po něm zdědil bratrovec jeho Jan Městecký z Opočna, nerozdílný od svrchuřečeného Jana mladšího. Málo bylo lidí tehda tak vrtkavých, jako Jan. Před husitskými válkami proslul jen co loupežník, r. 1415 na den Všech Svatých zlezl klášter Opatovský a opata umučil do smrti, zároveň opanoval také hrad Hradiště, jejž bez vědomí pravého jeho pána prodal. Ačkoliv se byl od r. 1415 ke straně Husově hlásil, přece stál před vypuknutím válek r. 1420 pevně po straně králově, odpíraje vše silou a lstí Pražanům a Žižkovi, ačkoliv prý slíbil s nimi býti, a byl proti nim velmi ukrutný ; pročež korouhev jeho (žebříky) visela v Starém městě Pražském na pranéři vedlé korouhve pána z Plavna zpronevěřilého. Jsa Hejtmanem královským šeredně se zachoval na jaře roku 1421, an dobyv Chotěboře přese všechny sliby a ujištění Tábory tam posádkou jsoucí vraždil. Smluvil je dolů z města a slíbil jim svou víru i česť, že jich životům nic nebude, když pak sešli dolů, zbili jich Horníci výše jednoho tisíce, žáka Petra Hromádka z Jisteblice samého třetího dal potom v Chrudimi uprostřed náměstí upáliti. Brzy však zastihla jej pokora nemalá ; neb když Pražané r. 1421 Chrudim oblehli,vešel s nimi v mír a pokořil se Bohu před nejsvětější svátostí těla Páně, “ prose pokorně, aby jemu odpustili, že byl odpůrcem pravdy. Od těch dob držel nějaký čas s Pražany,než r. 1423 spojiv se s některými pány kraje Hradeckého, chtěl podstoupiti Žižku blíže Hořic, ale utrpěl tu znamenitou porážku. Ze zlosti vskočil brzo potom do předměstí u Hradce ; i vypálili jednu ulici a kněze jednoho zabili. V ty časy již rozhodně podporoval stranu krále Sigmunda a nepřestával straně kališnické v Hradecku škoditi. První odplata za to stihla jej r. 1424 u Skalice, kdež mnoho lidu jeho zbito a zjímáno. Ještě hůře se mu mstili Hradečtí roku 1424, neboť jemu spolu se Sirotky dobývali hradu Landšperka, asi v ten čas také dobyli Hrádku (tuším jen městečka) a brzo potom i Opočen vybořili. Roku 1427 měl Jan dosti hradů pevných, z nichž nepřátelům svým odpírati mohl, zejména Lichtemburk, Žampach, Landšperk a Frymburk. 1) O první z těchto hradů přišel r. 1429, ani jej Sirotci oblehli a ke vzdání přinutili ; v ty časy také padl druhý jeho hrad Landšperk. Těmi pohromami byv Jan sklíčen, zase se k Sirotkům přidal. Od těch dob jeho na bojišti nenacházíme, an se více o to vynasnažoval, aby pokoj zemi navrácen byl ; příštího pak roku 1431 zemřel v Hostinném. 2)
Po Janovi nacházíme v držení Frymburka a Dobrušky Jiříka z Dubé seděním na Visemburce, ačkoliv on zboží to právem nedržel, jak níže doloženo bude. Na Frymburce tvrdém za těch dob bouřlivých často přebýval, zde také spečetil r. 1432 dne 12. prosince list daný obci města Dobrušky, jímž jí potvrdil práva Magdeburská a Hradecká a při tom tu výsadu zejména, aby o statcích svobodně říditi mohl. Jak již řečeno, neměl Jiří sám práva ke Frymburku, neb i Aleš ze Šternberka se k tomu zboží táhl vedlé nějakého nám neznámého zápisu, dsky zemskými učiněného, a když r. 1436 po válkách husitských práva v zemi obnovena jsou, žaloval Aleš na Jiříka u soudu zemského, že mu „ uvázal a drží zboží jeho hrad Frymburk. “ Pře ta měla býti rozsouzena o suchých dnech postních r. 1437, a do toho času měl Jiřík dokázati, jaké má právo ke hradu ; že pak těchto dokladů po ruce nemaje pro ně někam posýlal a potom jich nedosáhl, uloženo mu soudem zemským dne 28. února, aby spravedlnosť svou o suchých dnech letničných pokázal, a pakli by tak nemohl učiniti, že se dává Alšovi za právo. 4). Jak konečně pře ta vypadala, není nám známo, poněvadž se nám o době potom následující zpráv o Frymburce naprosto nedostává. O panu Jiříkovi dodáváme jen, že zemřel r. 1540 dne 17. února, a že veškeré statky po něm pan Ješek z Dubé zdědil. Na počátku 16. století nacházíme Frymburk v držení Andělův z Ronovce. Z rodu jich byl Sigmund již r. 1440 osedlý v kraji Hradeckém a přidán na sjezdu Čáslavském k radě hejtmana kraje Hradeckého,tudíž jest i možná věc, že již tehda Frymburk držel, než první z toho rodu na Frymburce, o němž se tak zřejmě dokládá, byl Hynek Anděl z Ronovce, jenž koupil r. 1519 dvůr a grunty šosovní při městě Chrudimi od Kateřiny z Kunčího a potom také Morašice. Třibřichy, Mezilesice, Rozhovice a j. držel. Později držel hrad náš Achylles Anděl z Ronovce, syn předešlého. Týž prodal kdysi před rokem 1534 Frymburk zámek s dvorem popl. městečka Hrádek, Olešnici a Kounov, ves Běstviny s dvorem popl. v Dlouhé, Sněžném, Tisu, Bystrém, Janově, Nedvězí, Dobřanech, 1) Ohnišově, Vanůvce, Bydle, Slavonově, Bohdašíně, Rozkoši, Rovném, Provoze, Domašíně, Myškově, Nové vsi, Horách, Lhotě c. t. m. Janovi Trčkovi z Lípy a na Lipnici za 2750 kop gr. č. 2)
S Janem Trčkou, tuším peníze na koupení hradu naložil strýc jeho Zdeněk mladší, pán Vlašimský, neb nacházíme, že se oba páni roku 1537 dne 8. července o panství Frymburské rozdělili. Věže veliká, kuchyně, hradby, brány, mosty, schody, cesty, dvory v hradě a podhradí, stráně, konírny na předhradí zůstaly oběma k držení společnému, toliko komory, sklepy a světnice rozděleny na dva díly. Společnými zůstaly také pivovár před zámkem, sklípek při něm, dvůr pod zámkem (kromě přístodolku ležícího blíž od cesty v stodole, kterýž jest položen s polovicí stodoly k jednomu dílu, než druhý přístodolek hořejší též z polovicí stodoly k druhému dílu), více byl společným hamr a rudy železné, co by se jich našlo. Ke každému dílu připadly mimo to půl městeček Hrádku a Olešnice, a díly vsí řečených : Dlouhý, Sněžný, Tis, Bystrý, Nedvězí, Dobřany, Ohnišov, Vanůrka, Bydlo, Salvoňov, Bohdašín, městečko Kounov, Rovný, Provoz, Domašín, Myškov, ves nová v Horách, Lhota. K jednomu dílu kladeny svršky : jeden stůl, rožeň, rošť, 3 hákovnice, kůň při zámku s potřebou naň a půl vozem, krávy ve dvoře Běstvinském 4, jalovice 1, svinského pohlaví čtvero (slepic, husí, kačic, což v Běstvině před rukama jest, toho se mělo společně užívati), klisny 2 s půl vozem, tenata zaječí. Skla na zámku a což hřebem přibito bylo, se nedělilo. Na horách Frymburských, v nichž se také hora Vrchomezí připomíná, bydleli popeláři popel pálíce, z čehož platili pánům po 12 gr. Co se lidí na panství nově se usazujících dotýče, bylo obyčejem, že jednomu každému k stavení a sazení jest lhůta dána do času určitého. Lidé v městečkách a ve vsích zůstaveni byli společně při užívání obcí a pastev a všeho, co byli dříve užívali. Při dvoře Běstvinském byla kromě jiného hospodářství zahrada, ve kteréž se sívaly „ drobné věci, totiž cibule, mrkev ; šafářka tu mívala 5 záhonů konopě. Co se týče rolí, hospodařeno zde tehda tak, že čásť jich na úhor nechávána, ale přidělávali také rolí z rostlin a pustých míst. Když se bratří Trčkové dělili, bylo na dvoře tomto 15 sýrův a hrnec másla, o kterémž se nedělili, nýbrž každý z toho bral, co se mu líbilo. U hradu Frymburka bylo drahně zahrad a pasek, kteréž pod plat najímány lidem, aby si tu mohli obilí seti a trávu sekati. 1)
Hned roku příštího (r. 1538 dne 24. května) prodal Jan straší polovici svou Frymburka Janovi mladšímu Trčkovi z Lípy, synu Zdeňka r. 1543 zemřelého, a tak spojeny jsou zase oba díly. 2) Takovým způsobem se dostal Frymburk k panství Opočenskému, jež tehda také Janovi mladšímu patřilo. Týž Jan usadiv se na Lichtemburce, zapsal r. 1544 Vilémovi, synu Mikuláše Trčky z Lípy na Veliši († r. 1540), hrad Opočen s dvorem popl. a městem, tvrz pustou Třebechovice, městečko Říčany a hradem pustým, Frymburk hrad s dvorem popl. pod plat vysazeným, dvůr popl. Běstviny a městečko Hrádek, vše v dluhu 1000 kop. Podlé toho zápisu se také stalo, a Vilém se od smrti Janovy († r. 1550) pánem Opočenským vyskytuje. Název „ panství Frymburské “ udržel se až do konce tohoto století ; 4) neb ještě r. 1592 Johanka Trčková ze Žerotína, Mikuláš Trčka z Lípy a Jiří hrabě z Gutšteina, poručníci dětí n. Jaroslava Trčky, dluh 12.000 k. g. č. Vilémovi Oprštorfovi z Dubu na panství Frymburském, zámku, městečkách a vesnicích zapisovali. 5) Ale třebas zámek ještě stál, přece doba jeho působnosti již byla zanikla a on sám zůstaven Frymburk prostředně vystavený, na kterémž žádný na ten čas nebydlí ; však kdyby se spravil a jej pokoji opatřili, mohli by poctivě páni na něm času morního - neb jest na něm zdravé povětří - bydleti. “
Jak se hradu užívalo na počátku 17. století, není známo, bezpochyby však tu nějaký úředník aneb jiný zřízenec panský bydlel. Když vzniklo veliké povstání selské na panství Opočenském (r. 1626), ztekli prý sedláci hrad Frymburský a vytloukli jej dokonce. Také prý nepřátelé, zejména Švédové, když do země vnikli, starému hradu mnoho uškodili, a co tu ještě zbylo, spálili. Nicméně části některé nuzně přikrývány, a v tom stavu udržel se až do druhé polovice předešlého století. Tehdejší „ osvícená doba nevážila si nic starých památek, a proto vrchnosť nechtěla na další udržování střech nakládati ; za několik let vzaly střechy za své, stropy se probořily a deště a mrazy zdi potrhaly a rozežraly. Toliko ten kus předhradí, kde bydlel polesný, opravován a tak (arci v podobě novější) udržen až na naše časy. 6).
Hradní panna a pověsti z FrymburkaTam postavili nový hrad. Najímali dělníky a, aby místo pobytu zůstalo neprozrazeno, rozhodli se dělníky po dokončení stavby zahubit. Pracující přicházeli do místnosti ve věži, kde se měla vyplácet odměna, a druhými dveřmi měli vycházet. Ale nikdo nikdy nevyšel, neboť se propadl padacími dveřmi do hlubokého sklepa a tam zahynul. Otec, který svou dceru nade všecko miloval, se po jejím útěku vydal ji hledat. Přišel až do lesů u Frymburku, poznal svou dceru. Přemlouval ji, aby se vrátila, ale když odmítla, vrátil se zpět. Za husitských válek byl Frymburk obležen a měl být vyhladověn. Hradní obyvatelé i husitská vojska trpěli již velkým hladem. Frymburským zbývalo už jen půl vepře. Poslali ho obléhajícím, aby údajně zmírnili jejich nouzi. Obléhající vojska byla překvapena, že na hradě mají ještě takové zásoby. Vzdali se obléhání a během jedné noci odešli. Z hradeb a valů frymburských zazářily radostné ohně..
DupačkaLes jí v malé vzdálenosti obepínal ze tří stran. Dupačka byla sroubena ze dřeva a kryta doškovou, zeleným mechem porostlou střechou. Stála na vysokém kamenném podezdění, se záspy, na niž vedly zpředu schody z hrubých netesaných kamenů, čelem obrácena k jihovýchodu. Na té straně byla malá zeleninová a květinová zahrádka. Před vchodem dovnitř byl nad sklepem výstupek s prkenným bedněním, kde v létě seděli hosté navštěvující Dupačku. Odtud byla utěšená vyhlídka na údolí s několika mlýny, pilami a drobnými chatkami v Dolích, na hrad Frymburk s myslivnou a dřevěnou hájovnou, na Nový Hrádek se štíhlou kostelní věží, Šibeniční kopec za městečkem a moře krahuleckých lesů kolem. Místo pro krčmu bylo voleno velmi vhodně, neboť kolem vedly všechny cesty z celého okolí k hradu, k Hrádku, do lesů i mlýnů. Nedaleko byl panský dvůr v Bydle. Šenkýři, který měl také menší hospodářství, se dařilo dost slušně, zvláště když se v šenkovně točily párky v kole s veselým dupáním. Od toho Dupačka – a i jiné hospody se nazývaly „dupárna“, kde tančila „mládež nezdárná“. Pivo na Dupačce se čepovalo nejprve snad z hradního pivovaru, pak z panského pivovaru na Opočně. Stará dřevěná Dupačka přečkala pevný kamenný hrad Frymburk. Viděla ho rozpadat se v rumy, slýchala přes dol sem zalétající skučení Meluziny. Viděla rozparcelování panského dvora v Bydle i zánik vařečkářství v Novém Hrádku. Čilý ruch však okolo Dupačky utichal. Krčma se změnila na tabákovou trafiku. Pak právě o mezileském posvícení (14.10.1897) do základů vyhořela a nebyla již obnovena. Ještě po r. 1880 kreslil z výstupku na Dupačce malíř Liebscher Frymburk pro Sedláčkovy Hrady, zámky a tvrze. Zříceniny Frymburku starou krčmu přežily a Kruh přátel hradu Frymburka se snaží o jeho záchranu..
|
Přihlášení |
