Libochovice

Roku 1661 postihl město i zámek silný požár a Václav Vojtěch ze Šternberka v obavách, že finančně nezvládne obnovu zámku, prodal Libochovice r. 1676 Gundakaru z Ditrichštejna, pod jehož dohledem přestavěl italský architekt Antonio Porta Libochovice v mohutné raně barokní zámecké sídlo. Posledními majiteli, kteří zasáhli do historie zámku, byli Herbersteinové, na něž přešel sňatkem v roce 1849. Stavba zámku zůstala již bez podstatnějších zásahů, upraveny byly pouze interiéry. Z nich vyniká především Saturnův sál, jemuž dominuje velký krb se štukovou výzdobou a postavou velkého boha Saturna. V interiérech zámku jsou dnes prezentovány soubory historického nábytku, obrazů a doplňkových předmětů z období renesance až po 19. a 20. století. Zajímavá je i zámecká kaple, která je nově zpřístupněna. Zámecká zahrada a park je dílem zahradníka Jana Tulipána z roku 1638. Zámek je známý i jako rodiště významného českého vědce Jana Evangelisty Purkyně.

K Libochovicím se však nepochybně vztahuje jméno Sulislava, syna Vlka (Vlcha) z Libochovic, uvedeného r. 1282 na listině jako svědka. Sulislav patřil k řadě drobných šlechticů v okolí, mohl tedy být pánem na Libochovicích. Je však též možné, že mu patřila jen část vsi, protože brzy poté se tu setkáváme s pány z Lichtemburka, kteří v této krajině měli mnohé statky a byli nepochybně prvními staviteli hradu Házmburk. K r. 1292 je doložena zmínka o listině (dnes zachované), v níž Heiman z Lichtemburka udělil Libochovickým dědiny za určitý plat a dovolil jim užívat magdeburského práva. Zmínka o této listině je zahrnuta v žádosti Libochovických císaři Rudolfovi II. o potvrzení privilegií města. Vznik městečka Libochovic byl pravděpodobně součástí snahy Lichtemburků vybudovat zde významné panství, vojensky zabezpečené hradem Házmburkem a ekonomicky městečkem Libochovicemi, proti budyňskému královskému panství s hradem i městečkem, které získávalo městský ráz ve stejné době jako Libochovice. R. 1335 prodal král Jan Lucemburský hrad Házmburk (Klapý) i ves s městečkem Libochovicemi a tvrzí, s vesnicemi Radovesnicemi, Lhotou a Poplzemi Zbyňku Zajíci z Valdeka, pánu na Žebárku, za 2300 kop grošů českých. V listině se uvádí, že král toto zboží koupil od Hynka ze Žlebu (z Lichtemburka). Arnošt Kaubek v dějinách Libochovic upozorňuje na nesprávné spojení slov a připojení názvu „městečko“ k Radovesicím v Schallerově místopisu. Libochovice byly v listině označeny jako „oppidum“, městečko, kde byla „munitio“ tj. tvrz. Je to nejstarší zpráva o šlechtickém sídle v Libochovicích a lze tedy předpokládat, že stálo dříve než hrad Házmburk (Klapý), který pak celou krajinu chránil. Městečko Libochovice s tvrzí, čtyři vsi a pevný hrad tvořily základ libochovického panství. Městečko Libochovice leželo na rozhraní vlivu měst Litoměřic a Loun. R. 1352 připojil král Karel IV. Libochovice k solnému trhu v Lounech, avšak na druhé straně – při vymezení obchodní cesty z Chebu do Prahy přes Louny a Slaný – výslovně Libochovice z této cesty vylučuje. Libochovice na žádné významné dálkové obchodní cestě neležely, měly však význam pro spojení po Ohři a podél Ohře. Libochovické panství bývalo později často spojeno s budyňským, jak se stalo již v r. 1336. V zápisu z r. 1379 se opět mluví o městečku a tvrzi Libochovicích, ale házmburské panství na Ohři bylo tehdy spojením s městy Budyní a Slavětínem a okolními vesnicemi mnohem rozsáhlejší. Z Libochovicka pronikalo toto panství i na Litoměřicko do okolí hradu Kamýka. Před husitskými válkami se několikrtá vyskytují i další zmínky o libochovické tvrzi, na níž měli podíly různí členové rodu Házmburk, například r. 1412 měl Mikuláš z Házmburk dva díly tvrze, celé městečko, krčmy, dvory, dva mlýny a jiné příslušenství. Tvrz byla přitom asi skutečně dělena, protože Jaroslav z Házmburk a z Libochovic uváděl r. 1414 své dědictví v Libochovicích, tj. třetí díl tvrze s těmi pokoji, které k němu příslušely. Z toho by se dalo soudit, že již v té době nebyla libochovická tvrz malá. Za husitských válek zůstávali Házmburkové katolíky, a proto J. Žižka obsadil se svým vojskem (patrně v dubnu 1424) Libochovice, kde dal upálit několik katolických kněží a šlechticů. Tehdy byla pravděpodobně zpustošena i tvrz. Také později trpěla krajina válkou, zvláště v r. 1429, kdy se zde shromažďovalo vojsko Prokopa Holého, a při tažení sirotků v r. 1431. Za husitství se panství rozšiřovalo, protože Házmburkové zabírali církevní statky podobně jako husitští páni. Libochovicím se v té době asi dobře nevedlo, hrad Házmburk byl sice téměř nedobytný, ale městečko, vzdálené několik kilometrů, vždy ochránit nemohl, což vedlo patrně ke vzniku městečka Podhradí u Házmburku. Po husitských válkách Libochovice opět oživovaly. Další zpráva o tvrzi v Libochovicích pochází z r. 1446, kdy Oldřich z Rožmberka uvádí, že byl nedávno u pana Zbyňka na Libochovicích spolu s jinými šlechtici. To by znamenalo, jak soudí A. Kaubek, že tvrz byla tehdy ještě obývaná a že byla dosti rozsáhlá. Ale v r. 1550, při obnovení desk zemských, je už zapsána jako pustá (i když byla označena jako „zámek“), podobně jako po smrti Jana z Házmburk při dělení majetku mezi jeho syny v r. 1553. Zbytky libochovické gotické tvrze se zachovaly většinou ve sklepech dnešního zámku, zvláště v té části, která prochází na jih přes nádvoří v linii kaple, i když přestavbami byla tak pozměněna, že z tvarů stavby nelze přesněji určit dobu jejího vzniku. Dalším zbytkem starší stavby je věž navazující na západní straně kaple; Byla to původně zvonice, pak vodárna. Jsou v ní zazděna okénka gotického tvaru a byla zdobena rustikou. Kryštof Zajíc z Házmburka prodal r. 1558 své házmburské panství nejvyššímu dvorskému sudímu a nejvyššímu hofmistru Janu staršímu z Lobkovic na Zbirohu a Točníku za 15 000 kop grošů českých. Jan z Lobkovic byl nejen vyznaný politik, ale i vzdělaný muž, který překládal spisy Erasma Rotterdamského a vydával díla Bohuslava Hasištejnského. Na jeho žádost povýšil král Ferdinand I. v r. 1560 městečko Libochovice na město. Jan z Lobkovic vybudoval v l. 1560 – 1564 v Libochovicích, přibližně na místě gotické tvrze, renesanční zámek. Stavbu řídil mistr Jakub – snad Čech. Zámek byl jednoposchoďový, pravděpodobně obdélníkového půdorysu, uprostřed s ústředním dvorem, uzavřeným patrně na všech stranách obytnými křídly (J. Hanzal). Bylo tu 27 místností, z toho dva velké sály, společenská místnost, palác a hodovní místnost. prvky ze stavby renesančního zámku se zachovaly podnes. Západní fronta zámku má nepravidelné rozložení oken a právě tato nepravidelnost zdvojených oken pochází zřejmě z použití renesančního zdiva v barokní stavbě. B. Matějka se domnívá, že starší budova stála na prostranství mezi nynější stavbou a kostelem, s nímž prý byl zámek spojen mostem. To by znamenalo, že dnešní západní křídlo zámku bylo i součástí zámku renesančního. Naproti tomu O. Strettiová má za to, že přízemní klenutý prostor spojující nádvoří s parkem v dnešním východním křídle je ve svém prostorovém charakteru renesanční. Pravděpodobnější je však názor J. Hanzala, že spodek barokního zámku pochází v podstatě z renesanční doby. Po Janovi z Lobkovic (V 1569) držel Libochovice Jiří Popel z Lobkovic. Tehdy zde byl nějakou dobu farářem Jan z Vinoře, který cestoval do Turecka s Václavem Vratislavem z Mitrovic. Jiří Popel z Lobkovic získal též Chomutov a Hasištejn. Byl nekompromisním katolíkem, povolil Libochovickým v r. 1591 vlastní pivovar, ale museli zůstat katolíky a nekatolíky nesměli přijímat. Zastával též různé vysoké zemské úřady a podporoval jezuity. Pokusil se však pohnout české stavy k aktivní opozici proti císaři Rudolfovi II., byl proto r. 1594 zatčen, jeho statky zabaveny ve prospěch královské koruny a on sám uvězněn na doživotí. Tehdy, r. 1594, byl pořízen inventář libochovického zámku, který dokládá jeho bohaté vybavení. Zámek zdobilo 69 obrazů a plastik, k vybavení patřilo i 246 knih. J. Hanzal uvádí: „V pánských i dámských pokojích bylo vždy několik stolů, truhlic, stoliček potažených zeleným suknem s erby, dále tam byly turecké koberce a čalouny na stěny, obrazy, knihy a písemnosti v almaře nebo v truhle. V komorách byly postele a většina zařízení, šatstva a látek. Většina pokojů byla vybavena koženými nebo zlatem a stříbrem vyšívanými čalouny, tureckými koberci a obrazy. Obrazy nejsou většinou blíže popsány, jsou pouze přibližně určeny většinou označením fikura malovaná, takže jsou spojeny obrazy a sošky a jiné umělecké výtvory. Obrazy a plastiky byly převážně náboženského obsahu.“ Na konci 16. století byl tehdy v Libochovicích středně velký a dosti bohatě vybavený renesanční zámek, který sloužil i jako správně centrum s kancelářemi. R. 1602 dostal libochovické panství k doživotnímu užívání sedmihradský vévoda, synovec bývalého polského krále Štěpána Báthoryho, Zikmund Báchory. Bydlel na zdejším zámku, ale r. 1610 byl pro podezření ze spiknutí uvězněn až do své smrti. Panství koupil r. 1613 za 150 000 kop grošů míšeňských nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka, který v r. 1614 získal též Budyni. Za stavovského povstání z l. 1618 – 1620 ujel ze země, a stavové mu proto statky zkonfiskovali. Na podzim 1620 obsadili zámek bouřící se poddaní. Adam ze Šternberka se po Bílé hoře vrátil, brzy však zemřel a statky zdědili jeho synové. Město bylo za třicetileté války zpustošeno a ani zámek asi neunikl škodám, zejména při požáru města v r. 1624. V r. 1676 prodal Václav Vojtěch ze Šternberka libochovické panství hraběti Gundakarovi z Ditrichštejna. Toho roku město opět vyhořelo a postižen byl i zámek. Nový majitel začal r. 1682 s budováním nového, mohutného zámku, který byl dokončen v r. 1690. Stavbou byl pověřen lobkovický stavitel Antonio Porta, který budoval též zámek v Roudnici nad Labem. Port se zavázal postavit vyhořelý zámek v Roudnici nad Labem. Porta se zavázal postavit vyhořelý zámek s kostelem i věží do tří let, ale pro finanční potíže Lobkoviců trvala stavba déle. Libochovický zámek tvoří mohutný, poněkud nepravidelný obdélník o dvou patrech. Hlavní průčelí orientované k řece je postaveno na rozsáhlé podezdívce z velkých kvádrů, jež snad pocházejí z renesančního zámku. Z fronty průčelí vystupuje rizalit o dvou okenních osách. Rozdělení stěn je plošné, okna na venkovních zdech mají v přízemí štítky kruhových úsečí, v prvém patře trojúhelníkové. V druhém patře či polopatře jsou okna čtvercová. Plocha mezi okny je formována do různých ozdobných tvarů, které jsou výrazně barevně zdůrazněny červenou barvou v nažloutlém okolí. Výplně i okna vnějších zdí zdůrazňují horizontální členění. Východní strana zámku směrem do parku má balkón se sloupy a schodiště. Tyto prvky byly přistavěny teprve koncem 19. století. Severní fronta do náměstí je pohledové zúžena gotickou kaplí. V hlavní ose má portál, který je zdoben ditrichštejnským znakem. Nad ním ční ve střeše věžička. Prostor před touto frontou vyplňuje parčík ohraničený kaplí a nižšími budovami, které částečně náležejí k zámku. Byl tak vytvořen určitý odstup od všedního života maloměstského náměstí, který zřejmě – spolu s barevnou geometrií fasády – sloužil k zdůraznění účinku mohutného panského sídla na malém venkovském městě. Obdélníkové nádvoří vroubí na třech stranách přízemní otevřené arkády, na severní straně slepé. Slepé arkády jsou též v prvém patře na kratších stranách nádvoří, kdežto delší stěny mají pilastry. V přízemí vyniká velká salla terrena, spojující nádvoří s parkem. Její výzdoba je patrně prací italských umělců Jakoba Tencally a Giuseppa Mattoniho. Jde o pásy reliéfů s mořskými tvory i pásy z lesklých škeblí na klenbě. V klenebních polích jsou umístěny malby amorků, zdi zdobí malby zřícenin. Ty byly pořízeny v 18. století. V té době byl také upraven největší prostor zámku. Saturnův sál. Sochařsky významný je velký krb, jehož římsu nesou dvě postavy černochů; na jeho výzdobě se podílel Jan Brokoff, otec Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Nad řísou se zvedá velká štuková postava Saturna s amorky. Autor je neznám, zřejmě to byl italský mistr z okolí Antonia Porty. V některých místnostech zdobí stropy italské štuky a mytologické a alegorické malby. Vybavení zámeckých místností je vesměs novější. Původní jsou vzácná barokní kamna z modrých a bílých kachlů s různou výzdobou, jež zhotovil r. 1685 drážďanský kamnář Jiří Fischer. V zámku je též řada kopií obrazů hornoitalského mistra Jakoba Bassana. Originály byly patrně v Rudolfově sbírce na Pražském hradě. Jsou to jediné práce učitele Petra Brandla Christana Schrödera z konce 17. století. Rámy zhotovil Jan Brokoff. Najdeme tu Schröderovy kopie nejvýznamnějších mistrů jako Tiziana, Tintoretta, Veronese, Rubense aj. Pozoruhodné jsou četné cenné gobelíny z 16. a 17. století, z jiných vzácných předmětů soubory anglické, francouzské a pražské kameniny, čínský porcelán, sbírka různých předmětů z mimoevropských cest pozdějšího majitele panství Josefa Herbersteina. Velká zámecká knihovna odpovídá zájmům prvé poloviny 19. století, kdy byla pořízena. Je tu řada starších tisků i bohemik a cestopisů po Africe a Americe. Za Josefa Herbersteina došlo k stavebním úpravám v zámecké kapli, jejíž okna byla zčásti zazděna a kaple přestavěna r. 1833 na skladiště obilí, později i na lihopalnu. Jen hořejší část vnitřku ještě sloužila náboženským účelům. V l. 1902 – 1903 byla kaple restaurována a na její východní straně byl přistavěn barokní portál, pocházející ze starého ditrichštejnského paláce ve Vídni. U libochovického zámku je pozoruhodný starobylý park. Plán k jeho zřízení pochází již z r. 1683. Tehdy se stal knížecím zahradníkem Jan Tulipán, který měl novou zahradu podle plány založit. V r. 1689 zřídil kameník Jakub Mitthofer v zahradě čtyři fontány, z nichž největší je uprostřed zahrady. Voda do fontán byla vedena z výšin u Evaně do věže zámku. Podle původních plánů šlo o zahradu francouzského typu. Jižní strana zahrady směrem k řece byla podezděna. Práce na zahradě byly zahájeny r. 1685, kdy se stavěla oranžérie. K parku byly připojeny na východní straně užitková zahrada a bažantnice. Před oranžérií se prostor dělil v pravidelná kola vroubená zimostrázem; ve zvláštních nádobách byly v létě rozmístěny kolem teplomilné rostliny jako pomerančovníky, granátové stromky, španělské jasmíny, vavříny, myrta, fíky. Květiny v záhonech vytvářely různé tvary – mezi nimi byl i knížecí znak s korunou. Prostor doplňovaly fontány a uzavíraly jej zelné stěny z lip a jilmů. Byly tu též tisové aleje. Užívalo se i tvarovaných ovocných stromů, například nových odrůd broskví. I užitková část zahrady byla geometricky rozdělena na záhony se zeleninou. Na břehu Ohře vznikla školka a v ní byly snad poprvé v Čechách pěstovány tvarované ovocné stromky. Zahradník Jan Tulipán pečoval též o zahradnictví na celém panství. Po sedmileté válce zahrada upadala a r. 1821 byly vypracovány plány na její přebudování v anglickém stylu. Teprve r. 1853 byla opět zřízena oranžérie; v r. 1912 byla část anglické zahrady před zámkem upravena podle Tulipánova plánu. Po první světové válce přibyla řada dalších tropických rostlin. Úpravyprováděl vynikající odborník Josef Rubli. Nový rozkvět zahrady nastal v l. 1953 až 1958. Na libochovickém zámku se 17. listopadu 1787 narodil vynikající český fyziolog Jan Evangelista Turkyně, jehož otec tu byl panským obročním. Význačnou osobností spjatou se zámkem v 19. století byl spisovatel František Turinský (1797 – 1852), účastník roku 1848, který před r. 1850 působil na libochovickém panství jako vrchní. V r. 1849 se dcera knížete Josefa Ditrichštejna provdala za Jana Bedřicha Herbersteina, který r. 1858 panství převzal. V majetku tohoto rodu zůstal libochovický zámek až do roku 1945. Po r. 1945 se stal zámek majetkem československého státu a byl v něm zřízen Památník Jana Evangelisty Turkyně. V zámku se prováděly a provádějí značné opravy, znovu se upravuje zámecký park. Od r. 1958 se ve městě konají libochovická divadelní léta.

Kouzlo však má moc jen do té doby, než se žena podívá do jiného zrcadla. Za dávných časů žila na zámku krásná hraběnka. Již po několik týdnů pobývala na zámku sama, protože její muž musel odjet na dalekou cestu. Byl právě máj, všechno rozkvetlo a v zámeckém parku příjemně voněly květiny. Paní se tam proto každé odpoledne procházela, aby si ukrátila čekání na svého drahého muže. Jednoho dne zaslechla v parku klapot koňských kopyt a řinčení kol kočáru. V naději, že se již hrabě vrátil, běžela na nádvoří a opravdu spatřila svého muže. Velice se tenkrát radovala, a když jí hrabě ukázal dárek, který přivezl, byla nadšená. Vzhlížela se ve velkém nablýskaném zrcadle, oděna v překrásných modrých šatech. Hrabě si ji zavolal k sobě a prozradil jí tajemství zrcadla. "Od této doby zůstanete navždy mladá, má drahá paní, stačí, když se již nikdy nepodíváte do jiného zrcadla. Kouzlo by poté pominulo."

Hraběnka přislíbila, že se od tohoto okamžiku již nikdy nepodívá do zrcadla, a po několik let se jí to vskutku dařilo. Všichni byli udiveni nestárnoucí hraběnčinou krásnou tváří. Nikdo neměl ani tušení, jaké kouzlo skrývá zrcadlo, pověšené v jedné z komnat. Však jednoho dne přišel na zámek muž v prostém šatě a nabízel paní nejrůznější vzácné šperky a ozdoby. Pojednou podal hraběnce zlatý kartáč, který prý rozčeše vlasy tak jemně, že ani jediný vlásek z hlavy nevytrhne. Hraběnka byla nadšena takovou vzácností a kartáč si chtěla prohlédnout. Však když jej otočila, spatřila svou tvář v maličkém zrcátku a kartáč rychle odhodila, až se sklo rozbilo. Tak pominulo kouzlo tajemného zrcadla a paní hraběnka ztratila své věčné mládí a krásu....