Vršovice

Kronikář Václav Hájek z Libočan jej považuje za potomka Vršovců a Vršovice za jejich kolébku. Pražští biskupové drželi ves až do r. 1331, kdy ji biskup Jan IV. z Dražic prodal Zdislavovi z Kyšic. R. 1367 seděl na Vršovicích Jan Koryto a po něm syn Jan. Po jeho smrti r. 1381 připadly Vršovice jako odúmrť králi Václavu IV. Koncem 14. století se uvádějí jako majitelé Vršovic Aleš ze Slavětína a po něm Petr z Vršovic. R. 1396 zdědil statek Rytkéř z Polenska. V r. 1419 byl vršovický majetek oceněn na 3000 hřiven stříbra a přitom se výslovně uvádí poprvé i tvrz. Stála na ostrově obtékaném rameny Ohře, která tvořila součást jeho opevnění. Toto koryto se zachovalo východně od zámku dodnes. Rod z Polenska udržel Vršovice po celou dobu husitských válek, poněvadž jeho příslušníci stáli na straně husitů a zúčastnili se mnoha jejich bitev. Rytkéřův syn Jan z Polenska byl věrným stoupencem Jiřího z Poděbrad, po jehož boku táhl se svým oddílem proti Praze. Jeho syn Mikuláš odkázal v r. 1477 všechen svůj majetek Albrechtovi z Kolovrat na Novém hradě. Avšak Vršovice získala neznámým způsobem Epiplanie (Ofka), vdova po Purkartovi Kaplířovi ze Sulevic. V r. 1517 je prodala i s tvrzí za 650 kop grošů míšeňských lounskému měšťanu Václavu Sokolovi z Mor, který k vršovickému panství téhož roku přikoupil hrad s městečkem Slavětínem. Sokol z Mor vedl urputné spory s Lounskými, kteří jej nakonec vyhnali z města. Vršovice zdědil jeden z jeho tří synů, Václav, který je spravoval se svým synovcem Janem Sokolem z Mor. Janův syn Jan mladší prodal r. 1589 tvrz s dvorem a se vším příslušenstvím zbohatlému lounskému měšťanu Jakubovi Zákostelskému z Bílejova. Od něho koupil r. 1615 Vršovice císařský rada a zemský sudí Prokop Dvorecký z Olbramovic, který k nim připojil dvory v Chožově, vsi Počedělice, Kystru a Třtěno. Protože patřil mezi přední vůdce stavovského povstání z let 1618–1620, byl 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze popraven. Celý jeho majetek propadl konfiskaci a v r. 1622 jej koupil generální zbrojmistr Volf Illburk z Vřesovic spolu s bratrem Vilémem z Vřesovic. Oba bratři přestavěli někdy po r. 1628 vršovickou tvrz na zámek. Před zámeckou budovou tehdy vzniklo nádvoří, obestavěné hospodářskými budovami dvora, do něhož se vcházelo branou. Druhá brána vedla do zámku a byly na ní erby Vřesovců. Po Volfově smrti v r. 1634 musel Vilém Vršovice pro dluhy prodat své největší véřitelce Benigně Kateřině z Lobkovic. Po ní je zdědil její vnuk polní maršál Adam z Pappenheimu, který zahynul v r. 1647 v souboji u Prahy. Jeho vdova Marie Estera prodala Vršovice r. 1663 za 42 000 zlatých Sylvii Kateřině z Badenu. Z té doby se zachoval popis zámku. Byla to budova stavěná do čtverce, v přízemí měla osm místností a tří klenuté sklepy, v patře předsíň, komnatu s komorou, světnici s komorou, kabinet, velkou jídelnu a kapli. Na štukových stropech byla fresková malba. Za jídelnou zůstalo ještě několik nedokončených a nezařízených světnic. Pod šindelovou střechou bylo devět místností pro čeleď. Nad hlavní branou do zámeckého dvora stála věž s barokní bání, pobitá plechem. Panství spravoval hejtman, který sídlil na zámku. Rod z Badenu vlastnil vršovické panství přes sto let. V l. 1735–1736 dal Ludvík Jiří z Badenu zámek dostavět a všech dvaadvacet světnic v zámku vybavit novým nábytkem. V sedmileté válce a ve válce o bavorské dědictví byl zámek několikrát obsazen pruskými vojsky (1757, 1759, 1762). Kromě výpalného a rekvizic však větší škody neutrpěl. Vršovický zámek býval svědkem velkých a hlučných honů, které pořádali nejprve markrabata z Badenu a po nich Schwarzenberkové. Ludvík Jiří z Badenu založil v okolí Vršovic bažantnice, v nichž se chovaly tisíce bažantů. Po jeho smrti zdědila Vršovice r. 1761 Alžběta Augusta, rozená ze Schwarzenberka, která je postoupila v r. 1783 knížeti Janu ze Schwarzenberka. Schwarzenberkové drželi zámek s vršovickým dvorem až do první pozemkové reformy v r. 1924. Tehdy byl vytvořen z vršovického dvora zbytkový statek. Po r. 1945 se stal majitelem zámku MNV ve Vršovicích a zámek sloužil bytovým účelům..

Babička Anna Strejcovská šla jednou pozdě večer k řece pro vodu. Viděla hocha, hrajícího si u studánky, který nadrženou vodu z rybníčku pouštěl do řeky. Myslila, že je to Honzík Šimrlík a hubovala ho, proč že nejde domů a do noci se toulá. Avšak byl to vodník, který se divoce zachechtal a žbluňk, byl v řece. b) Když jsem chodila do školy, šla jsem jednou v poledne se spolužákem hlídati do bažantnice trávu. Najednou zaslechli jsme praskot větví. Rozhlíželi jsme se a spatřili jsme za jedním stromem červený rukáv a kus zelené sukně. Vodník - byla naše první myšlenka. Ihned jsme se dali do běhu. Praskot větví se za námi zesiloval. Ustrašeni, přiběhli jsme do vsi a vypravovali dětem, že nás honil vodník. Záhada se brzy vysvětlila. Majitel mlýna měl totiž opici, která utekla do bažantnice. Tam skákala se stromu na strom. A babička ji honila..