kostel Seslání Ducha svatého

Důvodem byla proměnlivost hranice mezi Čechami a Horní Lužicí, v nejnovější době pak mezi Československem a Polskem. Definitivně se součástí Čech stal až roku 1960. Od dalších obdobných objektů v oblasti se liší i stavebním uspořádáním. Z původní stavby, postavené ve 2. polovině 13. století, se dochoval pravoúhlý presbytář zaklenutý dvěma obdélnými poli křížové klenby (o poznání větší, než u jiných kostelů ve vsích Frýdlantska), k jehož severnímu boku byla zřejmě ve 14. století přiložena hranolová věž. Její severní portál se pravděpodobně uzavíral spouštěcí mříží (hřebenem), jak napovídá vpadlina nad ním. Po požáru (1468) byl do roku 1495 obnoven v pozdní gotice, některé prameny hovoří o nové výstavbě. Zachované architektonické prvky v presbytáři se však hlásí do doby původní stavby. Od poloviny 16. století sloužil luteránům, což se vzhledem k jeho tehdejší příslušnosti k Horní Lužici nezměnilo ani po Bílé hoře. V 17. a 18. století sem pololegálně docházeli i evangeličtí poddaní ze vsí v západní části frýdlantského panství, toleranční patent tento stav legalizoval (až do stavby kostela Krista Krále ve Frýdlantě: viz heslo). Potřeby rostoucích obcí vedly ke stavbě velké plochostropé lodi s tribunami ve stylu střídmého saského klasicismu. Po roce 1945 připadl s lužickou částí Weigsdorfu (nově Wygancice Źitawskie, většina obce zanikla na přelomu 20. a 21. století kvůli haldě lignitového velkolomu) do polského záboru, místní novousídlenci ho však nevyužívali. Až roku 1960 byla v oblasti rektifikována státní hranice a kostel se dostal do Čech. Tento vývoj vedl k jeho rychlému chátrání, které zbrzdila až oprava presbytáře ("malého kostela") počátkem 90. let 20. století, kdy se zde začaly po více než 400 letech konat katolické bohoslužby. Presbytář byl od lodi oddělen zazděním vítězného oblouku. Opravy lodi a věže jsou zatím zjevně nad možnosti a potřeby malé katolické komunity v obci..