Děčín

Zachována velká část původního vybavení. Součástí prohlídky je Modrý sál s dochovanými nástěnnými malbami, Věžový kabinet s krásným výhledem či obnovená zámecká kaple sv. Jiří.
II. Prohlídkový okruh - Barokní perly zámku - prohlídková trasa provádí návštěvníky architektonicky nejcennější částí zámeckého areálu. Začíná v monumentální barokní konírně, pokračuje do Růžové zahrady se sala terrenou a vyhlídkovým glorietem. Odtud vede návštěvníky krytou spojovací chodbou do bývalého zámeckého kostela Povýšení sv. Kříže s barokním mobiliářem.
Velký prohlídkový okruh - I. a II. prohlídkový zámecký okruh.
Prohlídky s tajemnou postavou - prohlídky v rámci projektu "Otevřete 13. komnatu", probíhající na celkem 10 objektech, mj. také na zámku Děčín. Tajemným průvodcem prohlídky s hádankami je Zikmund z Vartenberka, alias Černý rytíř. O letních prázdninách denně v 10:30, 14:00 a 15:30 hodin. V měsících březen - červen, září - říjen se 13. komnata otevírá o víkendech a svátcích.
Dětská prohlídka - Za tajemstvím zámeckých dětí. Na běžné trase prohlídka pro děti, s rekvizitami, které mají zapojit co nejvíce smyslů. Součástí prohlídky je pátrání po skrytých indiciích a vzkazech, které po sobě zanechaly zámecké děti. Prohlídky pro děti ve věku 4 - 12 let.
Růžová zahrada - prohlídka barokní růžové zahrady, po r. 1881 zde vzniklo jedno z nejznámějších rosárií v habsburské monarchii. U zahrady Sala terrena s freskovou výzdobou (1678) a gloriet s galerií barokních soch.
Expozice oblastního muzea v Děčíně - výstava barokního umění z Děčína a okolí, vedut města, menší sbírka zbraní v bývalé zbrojnici a část expozice, věnovaná historii děčínského zámku..

Od počátku 14. století sloužil objekt jako reprezentativní sídlo několika šlechtickým rodům, z nichž jeho osud ovlivnili nejvýrazněji páni z Vartenberka, z Bünau a hrabata rodu Thun-Hohenstein. V roce 1932 byla rodina Thunů nucena z ekonomických důvodů zámek prodat československému státu. Od roku 1932 sloužil zámecký areál postupně československé, německé a sovětské vojenské posádce. Pobyty armád budovu výrazně poškodily. Odchod Sovětské armády v roce 1991 umožnil zahájit obnovu zámeckého areálu a snahu o zpřístupnění veřejnosti. Dnes je zámek ve vlastnictví města Děčín a je nepřehlédnutelnou dominantou tohoto příhraničního sídla..

V každém případě však stál už r. 1128, kdy tu kníže Soběslav I. věznil dalšího Přemyslovce, Břetislava. Hrad byl zřejmě střediskem správy celého bývalého kmenového území, kterou pro panovníka vykonávali jeho purkrabí. Uvádějí se sice teprve od r. 1199, ale jejich působnost je třeba předpokládat již dříve. Ve 13. století začala postupně sílit moc bohaté šlechty, která usilovala o získání dosud královského majetku. Proto se kolem r. 1230 oddělilo od děčínského hradního obvodu rozsáhlé, většinou asi neosídlené území, jež od panovníka získali Michalovici, kteří si nad řekou Ploučnicí vybudovali hrad Ostrý. Po smrti krále Přemysla Otakara II. (1278) se na několik let zmocnil Děčína Jan z Michalovic, ale r. 1283 se svých nároků na něj zřekl výměnou za jiná zboží. Děčín tehdy patřil mezi hrady, které měly být dány do zástavy markraběti Otovi Braniborskému místo peněz, jež mu byly slíbeny za vydání zajatého kralevice Václava II. Z rozhodnutí římského krále Rudolfa I. byla však tato zástava listinou z 23. srpna 1283 zrušena jako neprávem vynucená a Děčín zůstal nadále majetkem českého krále, který sem pak zase dosazoval svoje úředníky. V l. 1305 – 1306 však postoupil král Václav III. Děčín do dědičného držení synům jednoho z dosavadních správců – Janovi, Benešovi a Václavovi z Vartemberka. Od nich se pak odvozovala větev pánů Děčínských z Vartemberka. Ti vládli hradu i celému rozsáhlému okolí až do r. 1511. Přesnou podobu děčínského hradu ani jeho vývoj v této době neznáme. Je však nepochybné, že s rozvojem pevnostní i obléhací techniky prodělával změny. Tu, která snad znamenala přestavbu hradu staršího typu v hrad gotický někdy po r. 1249, naznačuje pozdní zpráva v Neplachově kronice z počátku druhé poloviny 14. století. K změnám ve vzhledu hradu došlo nepochybně po jeho požárech krátce před r. 1370 a v r. 1444, takže z děčínského středověkého sídla známe pouze jeho pozdní základní dispozici. Postaven byl na strmé skále při soutoku Ploučnice s Labem, přístupné pouze z jihovýchodní strany, odkud se přijíždělo k opevněnému předhradí, kde bývala některá hospodářská stavení. Předhradí odděloval od hradu hluboký příkop vytesaný ve skále, přes nějž vedl padací most k bráně, chráněné původně okrouhlou věží. Tudy vedla cesta do předního hradu, odděleného dalším příkopem od hradu zadního. Také zde byl padacím most a za ním další brána, chráněná čtyřhrannou věží. Za husitské revoluce byl majitel Děčína Zikmund z Vartemberka, jeden z předních činitelů katolické strany, který se spolu s jinými pokoušel o vytvoření koalice severočeské šlechty proti husitům. Proto husitské vojsko pod Žižkovým velením zaútočilo r. 1423 při tažení do severních Čech také na jeho statky a někdy kolem 2. června Děčín vypálilo (snad jenom město). Veškerý zájem Zikmunda z Vartemberka se v této době obrátil nevybíravě k rozmnožení majetku. Postupně se zaplet do řady drobných válek, zejména s Lužicí a Saskem. V r. 1438 byl při tažení přes Tábor zajat, prý pro úklady proti králi Albrechtovi II., a krátce nato zemřel ve vězení v Jindřichově Hradci. Po jeho smrti pokračovali v otcově neblahé činnosti synové Jan a Jindřich se svými příbuznými na hradech Ralsku a Blansku a s dalšími spojenci v celých severních Čechách. Koncem května 1444 vytáhlo proti nim vojsko lužických měst, které zpustošilo vartemberské državy na Děčínsku a Českolipsku. Protože Vartemberkové odpověděli v srpnu téhož roku novým výpadem do Lužice, dohodla se lužická města s hejtmanem litoměřického landfrídu Jakoubkem z Vřesovic, a v polovině září společně oblehli, posíleni ještě Pražany, některé vartemberské hrady, mezi nimi také Děčín, který byl tehdy spolu s městem dobyt a vypálen. Jindřich z Vartemberka při těchto událostech patrně zahynul a celé děčínské zboží získal jeho bratr Jan. Ten se stal věrným spojencem Jiřího z Poděbrad, který ho jmenoval fojtem Horní Lužice. Po Janově smrti v r. 1464 si jeho synové Kryštof a Zikmund rozdělil obrovské dominium, zahrnující celé Děčínsko s velkou částí Šluknovského výběžku a Českolipska. Děčín zůstal Zikmundovi, jehož král Vladislav II. jmenoval r. 1480 hornolužickým fojtem. Z příčin, které nejsou dosud zcela jasné, upadl Zikmund do dluhů, a proto byl nucen uvažovat o prodeji Děčína, k čemuž dal král Vladislav II. souhlas už v r. 1504. Kupce však našel až r. 1511, kdy prodal Děčín s vrabineckým, osterským a českokamenickým panstvím rytíři Mikuláši Trčkovi z Lípy. Ten však již o čtyři roky později prodal panství saským Salhauzenům, a to „pro množství Němců a špatné cesty“, jak zaznamenal o půlstoletí později kronikář z nedalekého Benešova nad Ploučnicí. Od Salhauzenů koupili Děčín v r. 1534 rytíři z Bünau, pocházející rovněž ze Saska. Inkolát však získali do českého zemského sněmu již r. 1526, kdy se stali majiteli panství Blanska. Za Bünauů prožil Děčín období svého velkého rozmachu, který ukončila až třicetiletá válka. V této době se na děčínském hradě uplatnilo také renesanční stavitelství, podle jehož zásad byl kolem r. 1573 přestavován. Na rytině neznámého autora z r. 1711 a ještě na obrazech děčínského malíře Josefa Ullmanna z r. 1776 je na hlavní budově, stojící na nejzazší části skály nad řekou, vidět po obou stranách zubatý renesanční štít. Různé stavební úpravy z druhé poloviny 16. století dosvědčují i vrchnostenské účty. Renesančními úpravami však nebyl dotčen pevnostní charakter tohoto šlechtického sídla, jak je vidět na anonymní rytině z druhé poloviny 17. století. Za Bünauů se děčínské dominium, které dosud zůstávalo vcelku kompaktní, začalo dělit. Po smrti Güntera z Bünau v r. 1576 uzavřeli jeho synové smlouvu o rozdělení otcovských statků, a tak vznikla menší panství šenštejnské a podmokelské. To ovšem bylo již r. 1591 rozděleno mezi panství Děčín a Šenštejn a ze zbytku vzniklo nové panství Bynov. Rytíři z Bünau se sice neúčastnili aktivně českého stavovského odboje proti Habsburkům v l. 1618 – 1620, ale tzv. Obnovené zřízení zemské, zakazující v zemi jiné náboženství než katolické, přinutilo r. 1628 tyto protestantské šlechtice k prodeji všech jejich držav v Čechách a k odchodu za hranice. Děčín od nich koupil císařský generál Kryštof Šimon z Thunu, pocházející ze starého panského katolického rodu z Tyrol. V r. 1629 byl spolu s bratry a příbuznými povýšen do hraběcího stavu a všichni přijali ke svému přídomku titul z Hohensteinu podle jednoho porýnského hrabství. Kryštof Šimon postupně získal celou řadu panství v severních a severozápadních Čechách, mezi nimi ještě v r. 1628 vedle Děčína také Bynov a Šenštejn a v r. 1629 Jílové. Po jeho smrti v r. 1635 si jednotlivá panství zachovala samostatnost. Aby se však netříštilo rodinné jmění, uzavřeli dědicové Kryštofa Šimona z Thun –Hohensteinu smlouvu, že postupně sloučí všechny čtyři díly Starého děčínského panství. To se stalo r. 1671, kdy byl zřízen děčínský fideikomis. Mezitím však do osudů hradu i celého okolního kraje ničivě zasáhly události třicetileté války. V této době se plně projevila strategická důležitost děčínského hradu jako pevnosti ovládající labskou vodní cestu na hranicích země. Zpočátku leželo Děčínsko stranou bojů. Rušněji zde bylo sice již r. 1620, kdy tu vznikal pro vojsko přechod přes Labe, obsazený spolu s hradem městem krajskou hotovostí, ale skutečné válečné akce zasáhly Děčín až od r. 1631. Po bitvě u Breitenfeldu (17. září 1631) sem přitáhli Sasové, 4. listopadu obsadili město a následujícího dne před nimi kapitulovala slabá císařská posádka hradu. Ačkoliv z jiných části Čech odtáhlo saské vojsko již v r. 1632, v Děčíně zůstalo až do r. 1635, kdy byl uzavřen tzv. pražský mír. V r. 1639 přitáhly i sem švédské oddíly, které oblehly hrad, na němž nebyla dostatečná posádka. Přesto jej tři dny bránila pod velením hejtmana panství Jana Schobera, avšak 25. dubna pro nedostatek střeliva a převahu nepřátel hejtman kapituloval, když mu byl povolen volný odchod i s posádkou. Na jaře 1640 se sem vrátil spolu s císařskými oddíly, které dobyly nejdříve město a po řadě nezdařených útoků také přední část hradu. Teprve poté se Švédové, opevnění na zadním hradě, vzdali (13. května 1640). Koncem r. 1645 oblehl Děčín švédský generál Paykul, protože tu byla velká zásoba munice, která se měla vozit za císařskými vojsky do Německa. Dobyl město, posádka na hradě se však tentokrát ubránila. Lépe se Švédům vedlo r. 1648, kdy si chtěli zajistit volný odvoz kořisti po Labi. 6. září dorazili do Prahy k Děčínu. Po zapálení brány se jim podařilo vniknout do města, za týden dobyli vnější opevnění hradu a 15. září se jeho posádka pro bezvýchodnost situace vzdala. Dobytí Děčína se ukázalo pro Švédy velmi výhodné. Ačkoliv byl v říjnu 1648 uzavřen vestfálský mír a třicetiletá válka skončila, zůstali zde až do příštího léta a kontrolovali tak labskou vodní cestu. V l. 1668 – 1683 dal hrabě Maxmilián z Thun-Hohensteinu děčínský hrad důkladně přestavět. Přestavba sice respektovala jeho trojdílnou dispozici, ale od základu změnila celkový ráz přední a prostřední části, jež byly přestavěny ve slohu vrcholného baroka. Současník přestavby Bohuslav Balbín napsal, že zde stavebník nechal 15. let pracovat velké množství lidí a že se celých šest let jenom kopala a lámala skála, aby byl získán nový prostor, jehož na starém hradě příliš mnoho nebylo. Zadní část přestavbou v podstatě dotčena nebyla a zmíněná rytina z druhé poloviny 17. století spolu s obrazy z r. 1776 dávají možnost pozorovat tu vedle velké renesanční budovy i stavby ještě staršího typu. Bohuslav Balbín o zadním hradu napsal, že byl nestejně vysoký, plný koutů, sice prostorný, ale zasmušilý. Barokní přestavba, zasahující však jinak většinou plochy dosavadního hradu, změnila jeho celkový ráz v zámek, přestože Děčínu zůstala i nadále funkce pevnosti. Proto byla v rámci možností, především zřízením veliké dělové bašty severně od prvního nádvoří, modernizována i fortifikace. Hlavní příjezd do objektu byl řešen tzv. Dlouhou jízdou, ojedinělým prvkem barokní architektury v Čechách, dokončenou v r. 1672. Tvoří ji asi 7 m vysoké zdi, obklopující příjezdovou cestu v šířce 9 m a délce 270 m. Zdi po obou stranách cesty zdobí v celé délce slepé arkády a oba konce Dlouhé jízdy jsou vymezeny branami. Kolem r. 1670 koupil hrabě Maxmilián z Thun-Hohensteinu od děčínských měšťanů v tehdejší Růžové ulici 22 domů, dal je zbourat a takto získaný prostor se stal základem nově budované zahrady francouzského typu. Park ležící na severní straně zámecké skály, byl přístupný po dlouhém schodišti. Byla tu umístěna i velká kašna, vytesaná z jednoho kusu kamene, získaného u Dolního Žlebu a dovezeného do Děčína na 6 člunech. O něco výše, vpravo od konce Dlouhé jízdy, před severní stranou prvního nádvoří, byl tehdy zřízen jiný parčík, nazývaný dnes Růžová zahrada. Byl to jakýsi přírodní intimní salón barokního velmože, zatímco dolejší park byl chápán spíše jako prostor společenský. Růžová zahrada vrcholí glorietem, korunovaným dodatečně v 18. století dvěma sochami bojovníků, pod nimiž stojí sedm alegorických ženských postav od neznámého autora. Na zábradlí, ohraničujícím zahradu směrem k městu dole, stojí další tři sochy, které vytvořil děčínský rodák Abraham Felix Kitzinger kolem r. 1700. Prostor protilehlé sally terreny byl v r. 1678 vyzdoben freskami G. Bragaglia, který se účastnil i vnitřní výzdoby zámku. S postupem barokního stavitelství dolů do města srůstal s ním stále těsněji i zámek. U začátku Dlouhé jízdy byl v l. 1687 – 1691 postaven kostel sv. Kříže, sloužící vrchnosti, který byl se zámkem spojen krytou chodbou, vystupující k němu po ochozu zdi Dlouhé jízdy a ústící pod glorietem v Růžové zahradě. V 18. století zasáhly Děčín znovu plnou silou války, tentokrát o rakouské dědictví, při nichž se na zámku vystřídala řada cizích vojsk. Tak za první slezské války (1741 – 1745) sem v listopadu 1741 přitáhli Sasové, které následujícího roku vystřídaly pruské oddíly. 2. října 1742 obsadili zámek Francouzi, kteří si tak zajišťovali ústupové cesty od Prahy. Ti pak bránili zámek proti zemské hotovosti až do 11. listopadu, kdy si vyjednali volný odchod. Za druhé slezské války (1744 – 1745) sem byla r. 1744 vložena císařská posádka, kterou nakonec zajali Prusové, když zámek dobyli. Ty opět vystřídali Sasové, kteří odtáhli až na jaře 1745. Když začala válka sedmiletá (1756 – 1763), byla tu opět císařská posádka, ale již na sklonku září 1756 opanovali zámek Prusové. Obě vojska se tu vystřídal ještě jednou, v r, 1757. Podobně tomu bylo i za dalšího pruského vpádu do Čech r. 1778. Časté střídání vojsk a snadné dobývání zámku bylo na jedné straně svědectvím o jeho strategické důležitosti, ale na straně druhé zároveň důkazem, že jeho fortifikace již vůbec nevyhovovala novým požadavkům a způsobům válčení. Proto při hledání vhodného místa pro novou velkou pevnot, která měla bránit zemi proti častým útokům z této strany, zamítl při osobní návštěvě v r. 1778 budoucí panovník Josef II. Děčín a zvolil si raději polohu, v níž byl potom vybudován Terezín. V l. 1786 – 1792, za hraběte Václava Josefa z Thun-Hohensteinu, došlo k poslední přestavbě zámku. Tehdy vznikla jeho dnešní podoba, imponující spíše mohutností a pěknou polohou než architektonickou krásou. Změnila se celá dispozice objektu, protože byl překlenut zadní příkop, zrušeno opevnění a všechna stavení byla spojena do jednoho bloku budov, obepínajících v souvislé řadě nádvoří. Autorem přestavby byl děčínský měšťan Jan Václav Kosch, známý pevnět jako stavitel řady severočeských kostelů a zejména krásných věží, při jejichž kompozici opouštěl klasické formy baroka a uplatňoval modernější prvky. V této době se děčínský zámek stal význačným střediskem kulturního života. Děčínští Thunové měli zájem, o kulturu a umění, což je vedlo nejen k založení zámeckého divadla, ale i ke sbírání starožitností, mincí i přírodních a různých kuriozit. Nejvýznamnější však byla zámecká knihovna, jejíž základy položil už hrabě Jan Josef Antonín Thun-Hohenstein (1711 až 1788) kolem poloviny 18. století. Jeho nástupce hrabě Václav Josef založil v Praze velkou knihovnu o 6000 svazcích, kterou pak spojil s děčínskou. Zdejší zámecká knihovna obsahovala množství literatury k českým dějinám, řadu vzácných rukopisů a jiného materiálu. Do Děčína pak za těmito poklady přicházeli přední představitelé českého národního obrození. Studovali zde František Martin Pelcl, Josef Dobrovský, Josef Jungmann, později i František Palacký a řada dalších. Zámeckému archívu se věnoval mladý Václav Vladivoj Tomek, který napsal i první vydané dějiny města a panství. Zámek navštěvovali rovněž vynikající cizinci, r. 1835 například Fryderyk Chopin, který zde složil valčík As dur, opus 34, zvaný děčínský. Do děčínského zámeckého prostředí rychle pronikaly osvícenské i romantické myšlenky, které přivedly mladého hraběte Lva z Thun-Hohensteinu (1811 – 1888) mezi význačné příznivce obrozujícího se českého národního života. Nové myšlenkové proudy, jejichž součástí byl i změněný poměr k přírodě, ovlivnily však také podobu zámeckého parku. V l. 1831 – 1832 došlo k jeho rozšíření i na jižní stranu zámecké skály. Vysázením skupin stromů, keřů a vytvořením systému procházkových cest zde vznikl velký komplex přírodního parku. Se starším barokním parkem byl spojen tunelem, vytesaným tehdy ve skále u Labe, kam se přicházelo po malém řetězovém mostě přes rameno Ploučnice, který stojí dodnes. Severní část parku (u dnešní Zámecké ulice) se stala, až na nepatrný zbytek, obětí stavebního ruchu po r. 1930, zatímco v jižní části bylo v prvé polovině 50. let 20. století vybudováno koupaliště.

gloriet – vznosná dvoupatrová vyhlídková stavba, korunují ji sochy dvou zápasníků a balustrádu zdobí sedm ženských skulptur, ukrývá vstup do kryté chodby přistavěné k severní zdi Dlouhé jízdy a spojující prostor zámku s kostelem Povýšení sv. Kříže

Mimo hlavní prohlídku je možné shlédnout expozici Okresního muzea (za samostatné vstupné) – barokní obrazy, veduty děčínska, zámecká zbrojnice obsahující část zbraní a exponátů zachráněných před devastací, je zdobena původními freskami a dřevěným stropem

otevřeno

prohlídka zámku:

prosinec - únor: ČT – NE : 9 – 17h

březen – říjen: PO - PÁ : 9 – 17h

SO – NE : 9 – 18h

listopad: ST – NE : 9 – 17h

Růžová zahrada:

duben, září, říjen: denně 10 – 18h

květen – srpen: denně 10 – 20h

vstupné

prohlídka zámku: dospělí 24,-Kč

děti 12,-Kč

Růžová zahrada: dospělí 12,-Kč

děti 6,-Kč.