Chropyně

V přední části jediného zámeckého křídla je krátké podloubí a nedaleko něj stojí kamenná studna s kovanou mříží. Dříve zde stála stará tvrz, z které vznikl kolem roku 1615 renesanční zámek. Přestavba byla provedena v letech 1701-1703 Matyášem Porstem podle projektu G. P. Tencally, tehdy byl zámek rozšířen a zvýšen. Tato přestavba se, až na vzhled fasády a zastřešení, dochovala dodnes. Kolem roku 1850 byly v interiérech zámku provedeny romantické úpravy. V místnostech chropyňského zámku si můžeme prohlédnout početnou sbírku zbraní v Rytířském sále, soubor cínového nádobí, místnost se stolem krále Ječmínka nebo krásný dřevěný strop s vyobrazeními bývalých chropyňských pánů. a husitských válek byla Chropyně osadou, možná s tvrzí, tehdy ji dostal do zástavy kroměřížský měšťan Petřík a jeho manželka Dorota. Na začátku 16. století byli v Chropyni páni z Ludanic, kteří se velmi přeli se svými sousedy pány z Kunštátu. Roku 1520 vlastnil Chropyni Hynek z Ludanic, který poddané velmi trápil nadměrnými robotami, avšak jeho syn Jan z Ludanic poddaným polepšil. Jan roku 1567 prodal Chropyni Vratislavovi z Pernštejna, ale ten ji hned vyměnil s Hanušem Haugvicem z Biskupic za Litomyšl. Po smrti Hanuše jeho dědicové prodali Chropyni Janu Purkartovi Černickému z Kácova a na Lysicích. Ten Chropyni odkázal roku 1585 svému synovci Janovi z Boskovic a na Třebové. Dalším majitelem byl Jindřich Slavata, který Chropyni prodal roku 1595 Pražmovi z Bílkova. Od Pražmových dědiců panství odkoupil kardinál František Ditrichštejn roku 1615. Tento pán později připojil chropyňské panství k ostatnímu biskupskému majetku.

Ale časy se mění a lidé s nimi. Chropyňský markrabě si oblíbil hlučný život ve společnosti přátel a často vyjížděl na hony. Úroda byla honci často podupána a zničena. Lidé bědovali, na hrad si chodili stěžovat, až je dal markrabě vyštvat psy. Markrabě měl choť, paní velmi milou, a nemohl ji přinutit, aby s ním sedala při hlučných zábavách. Když markrabě poštval na prosebníky psy, jeho choť se se slzami v očích za ubožáky přimlouvala, až ji markrabě pohrozil, že vyžene i ji. Když lid již to nemohl vydržet, rozhodl se markraběte zbavit, ale jeho paní se mu zželelo a varoval ji. Ta však měla strach o manžela a vše mu řekla. Markraběte to tak rozčílilo, že ji z hradu vyhnal a utíkaje za ní mu paní zmizela náhle v lánu ječmene a on ji již nemohl najít. Večer pak sedláci markraběte zabili a hrad vyplenili. Brzy byly žně a v lánu ječmene lidé našli krásnou paní s děťátkem, poznat ji nemohli, ona sama nic o sobě neprozradila, přesto ji na statku ubytovali a dítěti začali říkat Ječmínek. Když pak jednou večer vzpomínali na bouři a jak zabili pána, paní náhle promluvila. "Byl to můj manžel a tuhle je jeho syn. Až vám bude nejhůře, tenkrát se můj syn zde náhle objeví, vojsko přivede a nepřátele ze země vyžene a tak hříchy otce odčiní". Na druhý den paní i s dítětem zmizela. Lidé si o tom všude povídali a tak se víra v Ječmínka po staletí na Hané udržela..