Rychmburk

Zároveň tudy prochází červená turistická trasa. Parkovat lze nedaleko, buď přímo v obci Předhradí, nebo na ploše nedaleko lomu (vede sem silnice ze strany od Zbožnova). Prohlédnout si tak můžete tři stěny hradu s pozůstatky krakorců a arkýřů, kamenickými články zvýrazněný sokl hradu, branku z paláce směřující patrně k vodnímu zdroji a samozřejmě množství detailů kamenného ostění oken..

Na sklonku 13. století získal celou tuto oblast na krátký čas ke svému svojanovskému panství Záviš z Falkenštejna a po jeho smrti v r. 1290 připadla zpět králi Václavovi II. Král Jan Lucemburský postoupil Skutečsko na počátku své vlády blíže neznámému Tasovi. Ten zde postavil nové středisko panství – hrad Rychmburk. Zakladatel dal hradu tehdy módní německý název Reichenburg – bohatý hrad – z čehož se vyvinulo dnešní jméno. Hrad se poprvé připomíná v r. 1325 jako Tasův hrad Rychenburg. Jeho spolumajitelem byl tehdy Heřman z Mrdic, který postoupil svůj díl hradu dvěma synům Heřmanovi a Ctiborovi, kteří používali přídomku z Rychmburka. Vzhledem k tomu, že Tas měl v r. 1325 majetkové vztahy k příslušníkům rodu z Mrdic a v r. 1328 je doložen jeho majetek v Heřmanově Městci, který byl jedním z center panství tohoto rodu, lze předpokládat, že i Tas byl příslušníkem rodu z Mrdic, i když přímé písemné doklady o tom neexistují. Tas vybudoval svůj hrad na ostrohu, který strmě spadá do údolí potoka Krounky a bezejmenného potůčku, který do ní pod hradem ústí. Na jihozápadní straně, kde byl ostroh v úrovni okolí, byl ve skále vytesán příkop. Hrad měl obdélníkový půdorys (34 x 47 m) a na všech stranách byl obklopen hradbou dosahující výše 12 m. Do hradu se vstupovalo prostou gotickou branou, umístěnou v západní hradbě nad hradním příkopem, přes nějž vedl k bráně zvedací most. Hrad se skládal jen ze dvou budov – věže a paláce. Okrouhlá věž stála v západní části hradního areálu v blízkosti vstupní brány a byla zároveň její hlavní záštitou. Palác stál ve východní části hradu a byl přistaven přímo k obvodové hradbě. Z Tasova hradu se zachoval v dnešní stavbě hradní přikop, část hradeb, pojatých ovšem jako vnější obvodové zdi do později vzniklých hradních budov, a výklenek pro padací most v dnešním vstupním portálu. Z budov se bez větších změn dosud zachovala hradní věž. Změnilo se jen zastřešení, které mělo původně podobu kamenné helmice, zvedající se z ochozu s cimbuřím. Zbytky tohoto původního zastřešeni jsou zachovány pod nynější střechou. Z paláce se dochovaly gotické prostory ve sklepní části a v přízemí dnešního východního křídla hradu. Tyto prostory jsou zaklenuty původní žebrovou gotickou klenbou. Ve sklepní místnosti je zachována branka, která vedla přímo z paláce mimo areál hradu, snad s cílem zajistit v případě potřeby přístup k vodě. Již v r. 1349 byl Rychmburk majetkem Beneše z Vartemberka. Před r. 1361 získali hrad pani z Pardubic. Jeho prvním majitelem z tohoto rodu byl Vilém z Pardubic, bratr arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Po Vilémově smrti kolem r. 1387 získal hrad jeho mladší syn básník Smil Flaška z Pardubic a Rychmburka. Za Smilovy vlády bylo z Rychmburka spravováno téměř 60 vsí, takže rychmburské panství patřilo k největším světským statkům předhusitské doby. Po Smilově smrti v r. 1403 převzal panství jeho syn Arnošt Flaška z Pardubic. Ten sice v r. 1415 připojil svou pečeť ke stížnému lištu do Kostnice, později se však stal Zikmundovým stoupencem. V r. 1421 se podílel na vraždění husitů v Přelouči, Chotěboři a Kutné Hoře. Proto se na jaře téhož roku při východočeském tažení Jana Žižky objevily jeho oddíly i u Rychmburka. K obléháni a dobýváni hradu však tehdy nedošlo. Hrad dobyli teprve na jaře 1425 východočeští sirotci. Na hradě býla umístěna husitská posádka, jíž velel Jiří Kroměšin z Březovic. Flaškové se i po dobytí hradu sirotky považovali za jeho pány a v r. 1439 ho Arnoštův bratr Jan Flaška z Pardubic dal do zástavy několika význačným šlechticům Menhartovi z Hradce, Hynkovi Krušinovi z Lichtemburka, Jiřímu z Poděbrad a Kunštátu, Janovi z Mochova a Arnoštovi z Humpolce. Jan Flaška zemřel ještě v témž roce, a protože neměl dědice, bylo panství považováno za královskou odúmrť. Rychmburk se tak stal předmětem mnohaletých sporů, až ho v r. 1456 král Ladislav daroval jako odúmrť po Hynkovi Krušinovi z Lichtemburka Janovi Pardusovi z Vrátkova, který je jako pán hradu doložen již v r. 1443. Jan Pardus († 1465), bývalý táborský hejtman, se zřejmě stal dalším velitelem husitské posádky na hradě, a tak i pánem hradu. V r. 1456 patřila k rychmburskému panství kromě hradu Rychmburka čtyři městečka a 61 vsí. V r. 1470 byl majitelem panství Vilém Pardus z Vrátkova, pravděpodobně Janův vnuk. Vilém Pardus odkázal před smrtí rychmburské panství své matce Anežce, rozené z Chlumu a Košumberka. Ta v r. 1500 postoupila poslední vůlí panství svému synovi z třetího manželství Jindřichovi Šťastnému z Valdštejna a na Skalách. Za Jindřicha Šťastného a jeho syna Viléma, který vlastnil Rychmburk od otcovy smrti v r. 1537, došlo na hradě k rozsáhlým úpravám v pozdně gotickém a raně renesančním slohu, které měly jednak rozšířit obytné prostory na hradě, jednak zdokonalit opevnění hradu. Nelze vyloučit, že první část pozdně gotických úprav, týkajících se hlavně hradní fortifikace, byla zahájena již na sklonku 15. století ještě za Viléma Parduse. V pozdní gotice byla upravena celková podoba vstupní brány a v severní obvodové hradbě byly prolomeny nové střímy s pozdně gotickým ostěním. Nejvýznačnější fortifikační stavbou však bylo pozdně gotické opevnění městečka, které leželo jihozápadně od hradu a tvořilo jeho předhradí. Hradby, zesílené čtyřmi baštami, obklopily městečko na lichoběžníkovém půdorysu a těsně navazovaly na opevnění hradu. Městečko se tak stalo první obrannou linií hradu na jihozápadní straně, kde k němu byl nejsnazší přístup. Větší část tohoto opevněni i s baštami se zachovala dosud. Raně renesanční fáze úprav začala ve 20. letech 16. století přestavbou původního hradního paláce, který tvoří východní křídlo dnešního hradu. Z této přestavby pochází část sklepů a přízemních prostor tohoto hradního křídla. Dále bylo nově vybudováno dnešní severní křídlo hradu – dvoupatrová stavba na nádvorní straně, zdobená v prvním patře pavlačí, nesenou třemi hranolovými pilíři. Tyto pilíře vytvořily v přízemí arkádu, dnes však zazděnou. Do stavby severního paláce byla zčásti pojata i dosud osamoceně stojící okrouhlá hradní věž. Okna nově postaveného traktu byla ozdobena renesančními ostěními. V severovýchodním rohu hradního nádvoří vzniklo nové schodiště, umožňující přistup do východního i nově postaveného severního křídla. K jihozápadnímu rohu původního hradního paláce byla přistavěna přizemní obdélníková budova, které musela ustoupit část původní obvodové hradby. Tato stavba měla zřejmě zesílit obrannou linii na jižní straně hradu. Úpravy byly ukončeny tím, že všechny hradní budovy i věž dostaly jednotnou renesanční fasádu s rustikou. Stavební činnost Valdštejnů na Rychmburce připomíná jejích znak zazděný na nádvorní straně severního křídla. Z valdštejnské renesanční stavební periody se dodnes bez větších změn zachovalo celé severní křídlo hradu i s renesančními okenními a dveřními ostěními, část obvodového zdiva východního křídla a zbytky renesančních fasád, skryté však pod dnešní omítkou. Přestavěný Rychmburk vlastnil Vilém Šťastný z Valdštejna jen do r. 1547, neboť v l. 1546–1547 se zúčastnil protihabsburského odboje a panství mu bylo za trest zkonfiskováno. Později mu bylo sice vráceno, ale již jen jako manství, které po jeho smrti v r. 1552 připadlo královské komoře. Po několika zástavách postoupil král Ferdinand I. v r. 1558 Rychmburk Zdeňkovi Berkovi z Dubé († 1572). Jeho vnuk Lev Burian Berka, povýšený v r. 1623 do hraběcího stavu, změnil Rychmburk v rodinný fideikomis, k němuž kromě hradu patřila tři městečka a 54 vsí. Fideikomis převzal v r. 1669 František Antonín Berka, který po určitou dobu zastával i funkci královského místodržídho v Čechách. Za Františka Antonína Berky došlo po r. 1669 k dalším úpravám hradu. V druhém patře věže byla zřízena dosud zachovalá hradní kaple, a tím došlo k sblížení interiérů věže s ostatními prostorami hradu. Pravděpodobně v této době bylo postaveno i západní vstupní křídlo hradu vzniklé přístavbou další obdélníkové dvoupatrové budovy. Tím ztratila vstupní brána do hradu ráz prosté brány v hradební zdi a byla spojena s nově vybudovaným klenutým průjezdem v přízemí západního křídla. V souvislosti s výstavbou tohoto křídla byl přes příkop vybudován nový kamenný most. Do nového západního křídla byla pojata i další část věže. Přístavbou západního křídla byl v podstatě ukončen stavební vývoj hradu. Hospodářské příslušenství hradu a správa panství byla v této době přeložena z vlastního hradu do nově postavených hospodářských a úřednických budov v městečku na předhradí. Tím došlo k dalšímu sblížení organismu městečka se šlechtickým sídlem. František Antonín Berka zemřel v r. 1706 a jím vymřela jablonská hraběcí větev rodu. Rychmburský fideikomis připadl Františce Boženě Rozálii Berkové, provdané Kinské († 1714), poslední žijící příslušnici rodu. Její nevlastní bratr Václav Albrecht z Vrbna prodal rychmburské panství v r. 1718 Václavovi Norbertovi Oktaviánovi Kinskému († 1719). Rychmburk zdědil jeho syn Štěpán Vilém Kinský. Od té doby začal hrad pustnout, neboť další Kinští, pokud na Rychmburk vůbec přijeli, se zdržovali ve dvoře, který na okraji městečka Předhradí vybudoval v r. 1584 Václav Berka, a o hrad se nestarali. Též úřady byly za Kinských vystěhovány z hradu do budov v městečku. V polovině 18. století byl hrad již bez střech, zdivo horních pater bylo vážně rozrušeno a věž hrozila zřícením. V takovém stavu převzal hrad Rychmburk, k němuž tehdy náleželo 73 vsí a 4 městečka, v r. 1763 Filip Kinský z chlumecké větve, snoubenec vnučky Štěpána Viléma Kinského Marie Augustiny Kinské. Rozsah panství se udržel až do r. 1845. Za Filipovy vlády byl zpustlý hrad opraven pro pobyt vrchnosti a pro potřeby správy panství. Všechny hradní budovy dostaly společné valbové zastřešení, čímž byly odstraněny jejich výškové rozdíly. Hladká světlá fasáda sjednotila slohově odlišné části stavby. Obytné místnosti byly upraveny v patrech všech křídel hradu. Pro pobyt majitele bylo upraveno první a druhé patro nejnovějšího západního křídla. Tyto místnosti byly zařízeny rokokovým nábytkem. V ostatních místnostech byly umístěny kanceláře a byty úředníků; některé opravené interiéry zůstaly prázdné. Byla upravena i věž, která dostala dnešní kuželovité zastřešeni, jež zakrylo původní helmici s ochozem. V jejím interiéru byla opravena berkovská kaple. Stavební úpravy hradu byly ukončeny v r. 1802. Současně s nimi byl vyčištěn hradní příkop a upraven jako zahrádky. Byla vyčištěna a upravena i původní hradní studna, umístěná v příkopě. Stavební činnost Filipa Kinského na Rychmburku připomíná erb Kinských osazený nad vstupním portálem do hradu a deska s nápisem umístěná nad vchodem do renovované berkovské kaple v druhém patře věže. Úpravami Filipa Kinského získal hrad dnešní vzhled. Protože v sousedství hradu nebylo místo pro zahradu nebo park, založil Filip Kinský okrasnou zahradu s drobným empírovým pavilónem na okraji městečka, ale již mimo jeho hradby. Za Filipa Kinského došlo ke zhoršení situace poddaných. Proto se rychmburští poddaní aktivně účastnili povstání v r. 1775, kdy dokonce obléhali úřednické budovy na Rychmburce. Tyto pokusy o vzpouru se opakovaly ještě r. 1783 a 1797. Ale i ony skončily neúspěšně. Filip Kinský vlastnil Rychmburk do r. 1823, kdy prodal panství Karlovi Alexandrovi Thurn-Taxisovi. Thurn-Taxisové na Rychmburce téměř nikdy nepobývali a význam hradu proto opět poklesl. Větší část hradního inventáře byla odvezena do jejich sídla v Řezně a západní křidlo zůstalo zařízeno jen velmi skromně. Větší část interiérů ostatních křídel byla prázdná, pouze v několika místnostech byly kanceláře a byty úředníků. V r. 1855 byla sice na Rychmburce umístěna ústřední správa všech východočeských velkostatků Thurn-Taxisů, ale jejím potřebám sloužily hlavně budovy v městečku. Jediným větším stavebním zásahem do architektury hradu Rychmburka byla v 90. letech 19. století přestavba schodišťového přístavku v severovýchodním rohu hradního nádvoří do podoby čtverhranné věže, kryté stanovou střechou, a doplnění přízemní budovy v jižní části nádvoří podobnou věžičkou. Majetkem Thurn-Taxisů zůstal hrad až do r. 1945. Nejprve sloužil potřebám státní lesní správy (byly v něm byty jejích zaměstnanců); v r. 1952 byl objekt změněn v domov důchodců a tomuto účelu sloužil po dlouhá desetiletí. Pro nové využiti byly upraveny a zčásti zmodernizovány interiéry. Roku 2013 začal postupný přesun klientů domova do lépe vyhovujících prostor. Na začátku roku 2021 byly prostory zámku uvolněny a na jaře téhož roku plánuje Pardubický kraj objekt zpřístupnit veřejnosti. Zpočátku by měl být přístupný základní okruh, gotické hradní sklepy a okrouhlá věž s vyhlídkou

Hrad Rychmburk stojí na severovýchodním okraji městečka Předhradi, které se až do r. 1948 nazývalo též Rychmburk. Od městské zástavby je oddělen příkopem, upraveným nyní jako zahrada. Přes příkop vede kamenný most k hradní bráně. Hrad je tvořen trojkřídlou dvoupatrovou budovou, krytou valbovou střechou. Budova má hladkou světlou fasádu. Tři křídla budovy spolu s přízemní stavbou na jižní straně uzavírají nevelké nádvoří. V severozápadním rohu nádvoří stojí okrouhlá 30 m vysoká věž, krytá kuželovitou střechou, zčásti pojatá do hradní budovy..

Co nařídil, musilo se státi bez ohledu na to, působí-li to komu bolest a žal. Nejvíce pocítila tvrdost jeho srdce dcera Markéta. Byla to dívka velmi sličná, moudrá a dobrého srdce, a proto nejeden ze sousedních rytířů zatoužil, aby se stala jeho ženou. Pan Berka rozhodl, že sám dceři vybere a určí manžela. Chtěl míti zetě z rodu mocného a bohatého, aby se mohl honositi váženým příbuzenstvem. Markéta měla již od dětských let ráda panoše Hynka, který dlel od svého mládí na Rychmburce ve službách jejího otce. Proto odmítala všechny nápadníky, kteří se jí dvořili, a jako smrti se obávala chvíle, až ji bude otec nutiti k sňatku. V tu dobu zavítal na Rychmburk Ctibor z Lipnice, rytíř z mocného, bohatého rodu. Spatřil Markétu, o jejíž kráse byl již tolik slyšel, a poněvadž se mu zalíbila, požádal otce o její ruku. Nestaral se nikterak o to, zdali se chce Markéta státi jeho ženou, či nikoliv. Pan Berka mu bez otálení přislíbil dceru a stanovil i den, kdy se měly konati zásnuby. Teprve potom k sobě povolal Markétku a oznámil jí, že se rozhodl ji zasnoubiti. Markéta padla před ním na kolena, sepjala ruce:

„Otče, vždy jsem se snažila vyhověti tvým přáním a býti hodnou a poslušnou dcerou, avšak tentokráte nemohu tvému rozkazu vyhověti… Zapřisahám tě a prosím, abys odřekl zásnuby a neučinil mě navždy nešťastnou!“

„Jak jsem rozhodl, tak se stane!“ řekl otec tvrdě. „Dal jsem Ctiborovi své slovo a toho nezruším.“

„Pak jsi, otče, vyřkl nade mnou ortel smrti, neboť raději zemru, nežli bych se provdala za Ctibora,“ prohlásila zoufalá dívka. „Nuže, dobře,“ vzkřikl otec, zachvácen hněvem. „Neuposlechneš-li, dám tě ještě dnes zavézti do kláštera, z něhož se nikdy nenavrátíš. To je mé poslední rozhodnutí, na kterém se již nic nezmění!“

„Děj se tvoje vůle,“ řekla Markéta zlomeným hlasem, „za Ctibora se však neprovdám.“

Tu poručil otec sluhům, aby osedlali koně, a vyjel s Markétou do Sezemic. Tam ji vsadil do kláštera, jehož představená byla jeho blízkou příbuznou, a beze slova rozloučení se vrátil na Rychmburk. Za zdmi a mřížemi kláštera bylo Markétě, jako by ji uložili do hrobu. Konala lhostejně, co jí bylo poručeno, ležela jako bezduchá na lůžku v cele, kterou jí jeptišky přikázaly. Tma a beznaděj naplnily její duši, zkrušenou žalem. Stejným zoufalstvím a bolem byl pojat i panoš Hynek, když uslyšel, co se stalo s drahou Markétou. Vsedl na koně, vyjel z hradu. Jel bez cíle krajem, lesem a roklinami, nevěda sám, kudy a kam by měl zamířiti. Přenocoval na samotě u vsi a zase bral se dále, rozerván a sklíčen k smrti. Tak se dostal až do Sezemic. Vkročil do klášterního kostela právě ve chvíli, kdy dvě jeptišky přiváděly k oltáři novicku, která měla skládati řeholní sliby. Šla jako zlomená, zahalena v závoj, hlavu k prsům klopíc. Hynkovi probleskla hlavou myšlenka, není-li to snad Markétka. Všecek se zachvěl při tom pomyšlení, země se pod ním zatočila. Vtom poodhrnula představená novicce závoj a Hynkovi se zjevily bledé, přepadlé tváře Markétiny. Zatmělo se mu před očima, z hrdla se mu vydral srdcervoucí výkřik. Jako bleskem zasažen skácel se k zemi. Když se po několika dnech probral k vědomí, spatřil nad sebou skláněti se starého poustevníka. „Kde jsem, ctihodný otče?“ zeptal se tichým hlasem. „Jsi v poustevně nedaleko Sezemic,“ odpověděl poustevník, raduje se, že jeho ošetřovanec přichází opět k vědomí. Hynek si přejel dlaní čelo, rozpomínal se, sbíral myšlenky. „Dobrý muži, nevím, co se se mnou v poslední době dělo a jak dlouho již o mne pečuješ… Zdá se mi jen, že jsem naposledy spatřil Markétu, dceru pana Berky, v sezemickém klášteře, oblečenou v řeholní šat. Ó, rci mi, byl to pouhý sen, či snad sama skutečnost?“

„Skutečnost,“ přisvědčil poustevník. „Vím vše, co bys mi chtěl říci, vím i o tom, milý synu, jak je tvoje srdce zkrušeno. Však znám i lék, který podobné rány duše zhojí… Hle,“ ukázal panošovi kříž, „i k tobě volá Kristus: Vezmi kříž svůj a následuj mě! – Chceš-li dojíti útěchy, poruč svůj žal Bohu a oddej se službě Boží!“

Hynek počal uvažovati o slovech starého poustevníka. Došel k poznání, že má pravdu, že jen ve víře může jeho duše najíti útěchy. I vstoupil do opatovického kláštera a stal se pod jménem bratr Bonifacius členem mnišského řádu. Markéta zatím trávila smutné dny v klášterní samotě a opuštěnosti, nemajíc tušení, že se z Hynka stal řádový bratr a po letech i jeden z předních, nejzdatnějších benediktinských kněží opatovických. Neblahou náhodou se po čase stalo, že v klášteře sezemickém zemřel zpovědník. I obrátila se představená na řeholi benediktinů v Opatovicích se žádostí, aby vyslali do Sezemic nového zpovědníka. Opat určil k tomu bratra Bonifáce. Bonifác se pokusil odmítnouti toto vyznamenání, avšak opat pokládal to za projev přílišné skromnosti a setrval na svém rozhodnutí. Shledání s Markétou v Sezemicích stalo se oběma osudným. Řeholní šat, ani řeholní sliby nedovedly ztlumiti a přemoci city, které je kdysi k sobě poutaly, a jejich světská láska opět vzplanula a stala se známou. Netrvalo dlouho, oba se dostali před soud konventu. Hynek byl poslán zpět do Opatovic a tam uvězněn, nad Markétou pronesl rozsudek sám její krutý otec: „Budeš zazděna!“ Odvezl ji na Rychmburk a tam jí dal na vůli, kde chce očekávati svou smrt. Přála si, aby směla zemříti v mariánském kostele v Janovičkách, v údolí, které bylo svědkem jejího šťastného mládí. Svůj podíl odkázala chudým. Z něho byla každoročně vystrojována v Janovičkách hostina, k níž se scházelo až na tisíc lidí. Zpívali tu píseň, kterou prý Markéta sama složila před odchodem ve svůj hrob:

U kostela matky Boží tam já skládám všecko zboží,

na památku obětuji, chudým oběd připravuji. Zazděna v malé, neprodyšné komůrce v mariánském kostelíku na stráni opodál Košumberka, očekávala Markétka smrt, zpívajíc zbožné písně. Jednoho dne zaslechl její hlas pastýř, který v těch místech pásl ovce. Protloukl ve zdi otvor, podal jí otvorem nápoj a rozdělil se s ní o svůj chléb. Živil ji řadu dní, doufal, že ji zachová při životě. Velmi se zarmoutil, když se mu jednoho dne nedostalo na jeho obvyklý pozdrav žádné odpovědi. Pan Berka se dověděl, že jest Markéta dosud na živu, že ji kdosi z Janoviček tajně opatřuje živobytím. Poslal pro ni, dal jí převézti na Rychmburk a poručil ji zazdíti v hradě. Sám bděl, aby byl rozkaz řádně vykonán. Zedník, který zazdíval temnou komoru, neměl tušení, kdo dlí v jejím nitru. Teprve, když zaslechl zbožný zpěv, poznal, k jakému úkolu ho povolali. Ruce se mu zachvěly, kolena pod ním klesla. „Pane, slituj se pro rány Boží!“ zalkal a objal kolena rychmburského pána. „Dokonči práci!“ rozkřikl se na něho rytíř. „Zazdíváš moji dceru, tím se netřeba tajit.“

A když i sama nešťastná oběť otcovy krutosti pobídla zedníka, aby neotálel v díle, dokončil práci. Hynek, dověděv se, co se stalo s Berkovnou, zešílel v cele, v níž byl vězněn. Za noci, zachvácen zuřivostí, vytrhl z okna železnou mříž, vrhl se dolů a utonul v labských vlnách..