
Knížata Litolt Znojemský a Oldřich Brněnský za1o kolem r. 1101 v dnešní Třebíči benediktinský klášter. I když zakládací listina kláštera je středověkým falzem asi o 100 let mladším (hlásí se však k r. 1101), přece vystihuje původní rozsah zboží, které bylo klášteru darováno. Do sféry jeho moci náležela i oblast kolem Kamenice a Měřína až k Českým hranicím, jihozápadní část Náměšíska, vsi kolem Dalešic, Oslavan, ba až k Brnu. Za opata Matyáše (l260- 1277) byla sepsána klášterní manská práva. V r. 1271 se Třebíč nazývá městem.
V l. 1240 - 1260 byl vybudován klášterní areál jako nedobytný hrad. Některé pozdější prameny dosvědčují jeho mohutnost, jíž se u nás sotva mohlo něco vyrovnat, s pásem hradeb, zesílených baštami a věžemi. Na jihovýchodním nároží dnešního zámku je dodnes patrná spodní část raně gotického věžovitého stavení s malými hranolovými okénky. V severním vstupním traktu je hranolová věž, jiná, původně vstupní věž, je zachováni zčásti na východní straně v ohradní zdí. Věž západního vstupního křídla má pozdně gotickou úpravu.
Klášter byl nejen oporou církevní moci, ale také střediskem vzdělanosti. V klášterní škole se vzdělávali laici v gramatice, logice, rétorice, aritmetice, geometrii i hudbě. Koncem 13. sto letí působil v pražské dvorské kanceláři Václava II. Zdeněk z Třebíče, od něhož pochází formulářová sbírka královských listin; není vyloučeno, že své vzdělání získal právě ve zdejší klášterní škole. Klášter vynikal i v umělecké činnosti, jak o tom svědčí žaltář uložený dnes ve Stockholmu.
Příznivý vývoj kláštera nakrátko zpomalily válečné události ke konci vlády přemyslovské dynastie a vnitřní neklid v prvých letech vlády Jana Lucemburského. Neblaze jej však zasáhly koncem 14. století bratrovražedné boje mezi markrabaty Prokopem a Joštem, jemuž klášter stranil. Podle kronikářské ho vyprávění třebíčského radního písaře Eliáše Střelky Náchodského z r. 1574 obléhal město a klášter i Žižka, „však zkaženo a zplundrováno od něho není“. Husité nicméně klášter ovládli a ještě déle, až do r. 1435, drželi město. Vlivem vnitro politických poměrů se hospodářský stav kláštera v první polovině 15. století zhoršoval, jeho zadlužení rostlo.
Klášter spolu s městem značně utrpěly i za válek česko-uherských mezi Jiřím Poděbradským a Matyášem Korvínem. Dne 14. května 1468 Matyáš město dobyl a Jiříkův syn Viktorín by1 nucen stáhnout se do klášterního areálu. Tři týdny vzdoroval uherské přesile, až se nakonec probojoval do údolí řeky Jihlavy, kde se spojil se svým bratrem Jindřichem; zbytek posádky v klášteře, vedený Václavem Vlčkem, se pak pro ne dostatek potravin (,‚trpěli hlad, takže koně i myši jedli“) Matyášovi vzdal. Matyáš sesadil dosavadního opata Matěje pro jeho věrnost Jiřímu Poděbradskému. Současně volně disponoval klášterními statky, takže klášter jen živořil; stejně učinil v r. 1480 i Vladislav II. Jagellonský.
Nejprve dostal klášterní statky přívrženec Matyášův Zdeněk ze Šternberka a v r. 1480 bratři Jaroslav a Vaněk z Lomnice. V r. 1490 získal panství od Vladislava Jagellonského Vilém z Pernštejna, nejprve jako zástavu, ovšem za podmínek, které vylučovaly obnovu kláštera. V r. 1525 vyměnil Jan z Pernštejna statky s Arklebem Cernohorským z Boskovic, který přál evan gelikům, a proto v r. 1525 vyhnal řeholníky z kláštera. Brzy nato však opět získal třebíčské panství Vratislav z Pernštejna, kterému je v r. 1556 Ferdinand I. dal do dědičného vlastnictví. Tehdy k němu náležela kromě kláštera, Podklášteří (dnes sou část Třebíče) a města Třebíče s předměstím 3 městečka, 73 obydlené vsi, části dalších 2 vsí, 8 pustých vesnic, 2 pusté hrady Kozlov a Kokštejn, pustá tvrz Kojatín, 12 dvorců, pivo var, sladovna a na 50 manů. Nový vlastník však hned začal rozlehlé panství rozprodávat.
Šlechtičtí držitelé zejména po vypuzení řeholníků — neměli zájem na úpravách poškozeného kláštera a víc pečovali o jeho přeměnu v zámek. Již Vilém z Pernštejna odstranil mnohé části v místech dnešních hospodářských budov.
Mnohem podstatněji zasáhli v druhé polovině 16. století do úprav budov noví držitelé — Osovští z Doubravice, kteří pře stavěli dosavadní klášter na renesanční zámek. Nejdříve bylo upraveno přízemí, postaveno hlavní patro trojkřídlé části a severní křídlo; sem pak byl přeložen hlavní vchod do zámku průjezdem hranolovou věží. Koncem 16. století bylo vybudováno západní křídlo, které dostalo v 18. století barokní štít; fasáda západní části byla vyzdobena jednoduchým sgrafitem.
Umrtím Smila Osovského v r. 1613 skončila významná etapa radikálních úprav zámku. Jeho ovdovělá manželka Eliška z Valdštejna se za čas provdala za Karla staršího ze Žerotína, a než s ním odešla v r. 1629 do vyhnanství, postoupila třebíčské panství do užívání svému bratru Adamu z Valdštejna ( 1638), pánu na Židlochovicích, a do správy jeho synu Rudolfovi ( 1640). V držení Valdštejnů zůstal pak třebíčský velkostatek až do r. 1945.
Události třicetileté války se zámku podstatně nedotkly, i když byl v r. 1643 obléhán Svody. Koncem 17. století zahájil jeho přestavbu Rudolf František Augustin z Valdštejna, ale dokončil ji teprve ve 20. letech 18. století. Byl vybudován hlavní sál s mramorovou podlahou a později doplněn znaky v rokokovém stylu. Jihozápadní křídlo bylo nově rozděleno na osm čtvercových pokojů se štukovou výzdobou. Současně b upraven i kostel, z jehož kněžiště vznikla zámecká kaple.
Naposledy byl zámek upravován v 50. letech 20. století, kdy byl obnoven i zpustošený zámecký park a zlepšen vnější vzhled zámeckého areálu.